Akroamatická methoda, methoda náslušná, záleží v tom, že učitel mluví a žák jej poslouchá. Přihlíží se tu v první řadě k žáku, k jehož chápavosti se má učitel skloniti. Se stanoviska učitelova methoda ta sluje historická (vyprávěcí) neb dogmatická vyučovací). Žádajíc na učni jediné vnitřní přičinlivosti, aby pozorně naslouchaje prostě vnímal, co učitel objasňuje, předpokládá, že žák i chce i dovede si učivo osvojiti a duševním majetkem svým učiniti. Postup ten hodí se tedy z pravidla jen pro vyšší školy a ústavy. Ve školách obecných přestane učitel na a-ké m-dě jen v případech takových, kde nelze zaměstnávati učně způsobem vnějším, tedy při positivních, historických vědomostech, které si lze toliko pamatováním osvojiti, v popisování předmětu v přírodě a na zemi, kterých ani tušiti, ani napodobením neb přirovnáním nelze poznati. Sem též hledí uvádění pravd zakládajících se na zjevení božím (při textech z Písma svatého), neb na ustanovení lidském (při zákonech), konečně souvislé opakování věcí methodou rozmluvnou dříve vysvětlených, buď aby lépe v paměti utkvěly, neb aby mysl a srdce posluchačů platně jímaly. Mají-li žáci mocně prospívati, má učitel dosti činiti těmto podmínkám: 1. budiž jazyka úplně mocen, aby dbal mluvnické i logické správnosti, přesnosti, srozumitelnosti a stručnosti: »Při vyučování mládeže všecka slova a všecky věci tak vlastně a pozorně rozestříti se musí, aby nikde nic zamotaného nezůstalo a jedno za druhé se nebralo.« Komenský.) 2. Mluviž ušlechtile, důstojně, dojemně a důrazně. aby hloubka myšlének budila cit a život. Vlastnost tato podmíněna jest jednak povahou ryzí, jež dovede i rozum osvěcovati i srdce vzdělávati, i vůli ku vznešeným účelům nakloňovati, jednak svědomitou přípravou na vyučování, bez níž i hlava sebe vtipnější nadělá zbytečných slov a planých řečí. 3. Dbejž zajímavosti a poutavosti, abys pozornost učňův upoutal a udržel; šetři jednoduchosti maje na mysli slova Lessingova: »Největší zřetelnost jest vždy největší ozdobou.« 4. Přednáška učitelova střídejž se s opakováním, bez něhož výsledek vyučování jest pochybný aneb aspoň nejistý. Zvláštní způsoby této methody jsou: a) forma mechanická, při níž učitel předříkává a žák odříkává. Poskytujíc toliko vnějšího majetku, vzdělává jen paměť prostou, nerozvijí rozumu, nepobádá vůle a nemá nižádné moci vychovatelské; b) forma diktující neb nápovědná, při níž žáci píší, co jim učitel říká. Jednotvárností svou budí v učních nevrlost, překáží prospěchu a všestrannému rozvoji schopností duševních; c) forma ukazovací neb deiktická, prospěšná při uvádění do zručností a prací. Tu jde o trojí věc: co, čím a jak děláno býti má. K prvému třeba vzoru co nejdokonalejšího; neb z ledajakého příkladu nelze se naučiti výkonu zdařilému. K účelu druhému nutno nástroje ukázati a slovy i skutkem poučiti, jak jich užívati. Konečně třeba tu častého cvičení, bedlivého přihlédání, aby napodobení bylo co nejsprávnější. Práce postupuj způsobem souborným od menšího k většímu, od jednoduššího k složitějšímu, od částí k celku; d) forma heuristická neb nalézavá, kde učitel ukládá úlohu a dává návod, jak ji rozřešiti. Hledíc ke způsobilosti chovance v oboru již vysvětleném probouzí ho k samočinnosti, přivádí k pozorování a přemýšlení; má však vždy k silám a vědomostem učňovým býti přiměřena. Žádoucno tedy úkoly slohové dávati tak, aby se od nejsnadnějších znenáhla k těžším přecházelo. Ši.
PD old 70