Akkusativ (z lat. accusare, žalovati) je neobratný překlad řec. αἰτιατική, jímž se označuje pád, kterého se užívá po slovesech vyjadřujících působení. Ve významě tomto značí ovšem jen a. předmětový jako protivu podmětu. V tomto významu užívali názvu učenci stoičtí. Poměr mezi a-em a podmětem je velmi důležit pro skladbu, což působí i na tvary jeho. Tvar a-u v jaz. indoevropských v jednot. čísle u mužských a ženských jmen je označen příponou -m, kteréž u kmenů samohláskových spojilo se s koncovkou kmene (na př. řec. ἳππο-ν, lat. servu-m; řec. χώρα-ν, lat. terra-m), po souhláskách bylo nahrazeno střídnicí za slabikotvorné -m (na př. řec. φύλακ-α za φύλακ-m). Ve slovanštině máme správné tvary střídné za tvary etymologické: vlъkъ (-ъ=*–o+m), rybą (-ą=*–ā+m), synъ (-ъ=*–u+m), gostь, kostь (-ь=*–i+m); ale akk. matere, crъkъve, -e=? V sanskrtě přenesla se koncovka -am od o-kmenů na kmeny souhláskové, jako v latině koncovka -em od i-kmenů. Neutra nemají žádné přípony, jen kmeny na -o mají -m (sanskr. kánta-m, řec. δῶρο-ν, lat. bellu-m). Ve slovanštině je koncovka -o (město) podlé kmenů na -os (podlé nebo = řec. νέφο-ς, sanskr. nabhas). V duálu nevyvinul se rozdíl mezi nominativem a a-em. V plurálu je pro mužský a ženský rod přípona -ns. Žádané tvary etymologické však každý jazyk si jinak upravil. Slov. vlъky (-y=*–o+ns), koňę (-e=*–jo+ns), ryby (-y=*–ă+ns?), syny (-a=*–u+ns), gosti, kosti (-i=*i+ns). Neutra neměla, původně zvláštního tvaru pro duál ani pro plurál, ale užívalo se týchž tvarů jako v sing. V plurálu však rozšířila se jako přípona hláska neurčitého charakteru, jež má v sanskrtě střídnici -i, jinde -a a kterou označujeme: ɚ. Po souhláskách byla koncovkou se samohláskami se však slučovala a dloužila je. Tím vzniklo několik koncovek neuter v a-u plur. Každý jazyk si některou z nich oblíbil a tuto rozšířil na všecka neutra. Tak ve slovanštině rozšířila se koncovka o-kmenů: města (*–o+ɚ=*–ó= slov. –a) a podlé toho i nebesa, imena, otročęta. – Co možná nejužší poměr mezi slovesem a jednak nominativem, jednak a-em je příčinou, že se v největší části formální rozdíl mezi nimi nevyvinul, jinde pak se stírá. Tak v jazyku franc., špan., portug. a provenç. mají pův. a-y i funkci nominativní. Podobně i ve slovanštině jsou tvary ryby, čes. duby a pod. tvarem a-y, funkcí též nominativy; tak i nom. jedn. čísla kmenů na -o (na př. rabъ) je tvarem akkusativním. Za to snahou po rozlišení nominativu a a-u vyvinulo se ve slovanštině užívání genitivu za a. u jmen životných mužských, kteréž v různých nářečích je provedeno ovšem v míře různé. Mimo jaz. indoevrop. zvláštní tvar a-u málo kde se vyvinul. V uralských a altajských má buď příponu -n (m v čeremišském) nebo -p nebo jejich obměny. V koreanštině má příp. -ő-l (pal-ő-l nohu), v arabštině má znak -a (ostatní semit. jaz. změnily původní poměry), v jaz. hyperborejských má zvl. přípony (někde tytéž jako v gen.), v australských má zvláštní tvar u zájmen a dosti vyvinut je v jaz. dravidských. V mnoha jazycích jest za náš a. a dativ jediný pád: objektiv, který mívá zvláštní tvar (na př. v jaz. novoindických [z části], nubských, hamitských, v hottentotštině atd.). Vytknouti původní význam a-u nepodařilo se dosud a těžko je stanoviti přesně funkci jeho, jež hlavně vězí ve vyjadřování sloves přechodných. O užívání jeho v jednotlivých jazycích poučují ovšem speciálné mluvnice. Kř.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Akuzativ