Ottův slovník naučný/Akklamace

Ottův slovník naučný
Akkerman	Akklamace	Akklavace

Údaje o textu
Titulek:	Akklamace
Autor:	Kamil Henner, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 628. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Akklamace (lat. acclamatio), přizvukování, souhlas: 1) U Římanů byly ustálené formule souhlasu při triumfech, svatbách a pod. Také řečníkům bylo akklamováno. Za císařství byly obvyklé dlouhé, zpívavě přednášené a. plné nejponíženějšího lichocení. Nyní máme a. souhlasu a odporu, tak lat. »Vivat!« (ať žije!) a »Pereat!« (ať zhyne!), české »Sláva!«, »Ať žije!«, »Hanba!«, franc. »Vive«! a »A bas!«, jihoslov. »Živio!«, angl. »Hurrah!« atd. Ve staré křesť. církvi bylo dle zvyku pohanského akklamováno také při kázání, o čemž svědčí dosti časté zmínky v řečech Chrysostomových. Podobně dálo se ještě ve středověku. Nyní akklamujeme řečníku nebo přijímáme pouhým hlasitým přizvukováním návrh ve větších shromážděních, proti kterémuž není učiněn návrh protivný, nebo návrh, o němž lze očekávati, že bude valnou většinou přijat (volba a-cí), aniž se lístky nebo pozdvižením rukou hlasuje.

2) A., pravidlem electio quasi per inspirationem zvaná, v právu kanonickém způsob osazení papežského a biskupského stolce, který záleží v tom, že tam kardinálové, zde členové kapitoly kathedrální k volbě se dostavivší beze zvláštního předchozího vyjednávání, jaksi osvíceni Duchem svatým z vůle jednostejné některou osobu jako zvolenou označí. Hnr.