Ottův slovník naučný/Akcept

Údaje o textu
Titulek: Akcept
Autor: Antonín Pavlíček
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 612–614. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Akcept, přijetí, v právu směnečném směnečníkovo (trassátovo) prohlášení na směnce, kterýmž následkem příkazu ve sménce obsaženého bezvýjimečně zaplacení sumy směnečné slibuje (čl. 21., 23. řádu směn.). Takovéto přijetí směnky nazýváme přijetím obecným (gemeine, ordentliche Acceptation). Směnečník není ku přijetí směnky dle práva směnečného zavázán. Prohlášením oním na směnce uzavřel však trassát s každým majitelem směnky »smlouvu o přijetí« (Acceptations-Vertrag) – o jejížto právní povaze a konstrukci jsou ovšem mínění velerůzná) a zavázal se takto směnečník, nyní příjemce neb akceptant zvaný, dle práva směnečného, že obnos ve směnce vyznačený v dobé dospělosti její oprávněnému majiteli (čl. 36. řádu směn.) bezvýjimečně zaplatí (»chi accetta, paghi«, it. = kdo přijal, zaplatí), nechť mu byla dána úhrada čili nic (čl. 23. ř. sm.. jinak dle směn. práva francouzského čl. 115.–117. »Code de commerce«, srov. Pavlíčkův spis »Směnka a check« str. 8., 9., 78. a 160.).

Následkem přijetí směnky jest směnečník každému majiteli, též i vydateli, nabyl-li jí pak tento, zavázán dle zákona směnečného, kdežto trassátovi nepřísluší právo směnečné proti vydateli, byť i byl směnku vyplatil. Ovšem může míti směnečník právo na ná hradu zaplacené sumy směnečné podlé práva obecného proti vydateli a sice dle zvláštního poměru právního mezi nimi stávajícího (na př. rukojemství, pravidlem vedlé čl. 1014 o. z. obč.) a může též vydateli (co majiteli směnky) učiniti námitky z dotčeného poměru právního, mezi nimi sběhlého (obzvláště, že mu nebylo dáno úhrady). Vůbec může příjemce námitky jen vedle nařízení čl. 82. ř. sm. platně činiti, t. j. jestliže námitky ty buď z práva směnečného plynou, nebo jemu bezprostředně proti dotčenému žalobci příslušejí. Je-li podpis vydatele směnky falešný neb zfalšovaný, zůstává závazek příjemce z pravého a-u v úplné platnosti (čl. 75. ř. sm.). Podobně nemá na platnost podpisu příjemcova vlivu ta okolnost, že některý podpis na směnce pochází od osoby, která není ku směnkářství způsobilou (čl. 3. ř. sm.). V příčině přijetí nevyplněné směnky viz nař. min. ze dne 6. říj. 1853 č. 200. ř. zák. a v příčině přijetí plnomocníkem čl. 95. ř. sm. a zák. ze dne 19. čce 1872 č. 88 ř. z. (»novella Jaszinského«). Oprávněn jest směnku ku přijetí praesentovati každý majitel směnky a nikoli jen vlastník; předložena pak musí býti směnka povždy směnečníku, byť i byl v ní domiciliát (»umístěnec«) uveden (čl.: 18. a 24. ř. sm.). Co do formy a-u jest rozhodné ustanovení zák. sm. v čl. 21., odst. 1., »že se musí přijetí státi písemně na směnce«. Přijetí musí se tedy státi vždy na směnce samé, nikoli na jiné listině, a to povždy na prvopisu neb duplikátu (čl. 67.–69. r. sm.), nikoliv na přepisu (kopii, na rozdíl od indossamentu čl. 11. ř. sm.) a vždy písemné. Ústní slib nemá, podobné jako písemní slib na listině jiné, směnečného účinku. Ostatně může se státi prohlášení toto jakýmkoli způsobem, obyčejně poznámkou na směnce: »přijímám«, »akceptuji«, též: »souhlasím«, »zaplatím« a podobně – poznámka ta musí býti však vždy od trassáta (směnečníka) buď jménem neb firmou podepsána. Vždy musí býti a., co se týká podpisu, jménem neb firmou skutečně psán, nikoliv tedy vytištěn neb razítkem vytlačen a podobně. Neumí-li směnečník psáti, musí místo jména křížky neb jiné znamení ruky na směnku učiniti a musí znamení tato soudně neb notářem býti ověřena (čl. 94. ř. sm.).

Obsahuje-li přijetí i prohlášení přijímací i podpis trassátův, může se totéž učiniti na kterémkoliv místě směnky, tedy buď na přední neb i na zadní straně. Však i pouhý podpis směnečníkův na přední straně směnky pokládá se za bezvýjimečné přijetí. (Srov. k tomu čl. 12. stran indossace.) S těmito nařízeními našeho (a něm.) ř. sm. o formě a-u souhlasí v zásadě ustanovení ve směn. zák. uher. (čl. 21.), skandináv. (čl. 21.), švýcar. (čl. 739.), v nástinu ruském (čl. 32.) a odchylkou od zák. franc. i v zákoně belgickém (čl. 12.). Dle zák. ital. (čl. 261.) musí býti a. psán na směnce i podepsán a stane se slovem »přijímám« (accetto); postačí však, když příjemce své jméno a příjmení na přední straně směnky napíše. Podobné ustanovuje zákon angl. (čl. 17.), dle něhož však postačí vůbec podpis trassátův na směnce (čl. 17. a odst. 2. angl. ř. sm.). Za to dle zák. franc. a dle většiny zákonů směnečných, na základě směn. zák. franc. sdělaných (srov. Pavlíček, str. 161. a násl.) musí se státi přijetí směnky slovem accepté (čl. 122. Code de commerce. Srov. k tomu hlavně čl. 92. sm. ř. srb., čl. 456. zák. španěl., jinak zákon portug. čl. 336. a holland. čl. 115., dle nichž postačí, když přijetí zřejmé na směnce psáno jest).

Přijetí směnky vydané předchází praesentace, t. j. předložení směnky od majitele trassátovi s návrhem, aby ji přijal. Největší čásť směnečných zákonů cizích stanoví dle vzoru francouzského (čl. 125., odst. 1.) zvláštní lhůtu na rozmyšlenou čili lhůtu deliberační ku přijetí (24 hodin; tak čl. 21. zák. skand., čl. 736. zák. švýc., čl. 30. nástinu ruského, čl. 264. ital. a čl. 16. belg. zák. a j. v.).

Majitel směnky vydané jest k praesentaci pravidlem toliko a to bezvýjimečné oprávněn a lze směnku ihned po vydání k a-u předložiti (čl. 18. ř. sm.). Úmluva, která by se tomu příčila, nemá účinků směnečných (min. nař. ze dne 2. listopadu 1858, čl. 197. ř. z.). Výjimka jest toliko při směnkách na trh neb veletrh tuzemský znějících. Směnky takové nesmějí se předložiti k přijetí před začátkem trhu a trvá-li trh 8 dní neb déle, ne před druhou polovicí trhu (čl. 18. ř. sm. a §. 3. úvoz. zák.). Výjimkou jest majitel směnky v některých případech zavázán, aby směnku k přijetí předložil, a to 1. při vydané směnce umístěné (domicilované), jestliže v ní vydatel praesentaci k přijetí nařídil (čl. 24., odstav. 2. ř. sm.); 2. směnka splatná určitý čas po vidění musí se, není-li zvláštní lhůta ve směnce vyznačena, nejdéle do dvou let od vydání k přijetí předložiti, jinak by právo postihu (regressní) na vydatele a na indossovatele minulo (čl. 19. ř. sm.). Stejný účinek právní nastane, když zvláštní lhůta k praesentaci byla předepsána od vydatele směnky; připojí-li však zvláštní lhůtu některý indossovatel, pomíjí toliko téhož závazek směnečný, jestliže směnka ve lhůtě od něho předepsané k přijetí předložena nebyla. Příjemce jest též povinen datum a-u na směnku, na určitý čas po vidění znějící, poznamenati, aby dospělost směnky takto určena byla a tím též označeno bylo, že směnka ve lhůtě přikázané (zákonné neb předepsané) k přijetí byla předložena. Jestliže datování a-u nebo vůbec přijetí směnky v určitý čas po vidění splatné odepřeno bylo, musí majitel směnky učiniti osvědčení čili protest, sic by pozbyl práva postihu proti vydateli a indossovatelům (čl. 20. ř. sm.). Byl-li protest učiněn, platí den protestu za den praesentace a dle něho řídí se pak den splatnosti směnky. Přijal-li směnečník sice směnku, avšak zpěčuje-li se a. datovati a nebyl-li učiněn v té příčině protest, čítá se čas dospělosti sménky od posledního dne lhůty zákonné neb předepsané. Příjemce ovšem zavázán jest i tu dle obsahu a-u svého: majitel směnky, neučiniv protestu, pozbývá však práv regressních proti vydateli a indossovatelům. Celkem souhlasí též podstatné ustanovení ostatních zákonů směnečných o směnce, určitý čas po vidění splatné, s naším a něm. řádem směn. (Srov. o tom v Pavlíčkové spise »Směnka a chek«, hl. §. 3. str. 23., §. 5. str. 48. a §. 7. str. 81.)

Směnečník může obmeziti přijetí směnky též na díl sumy směnečné. Obmezení toto musí sice majitel směnky připustiti, avšak stran nepřijatého obnosu sumy směnečné protest učiniti (čl. 22. a 25. ř. sm.). Každé jiné obmezení a-u (na př. prodloužení platební lhůty neb změna místa platebního atd.) pokládá se za nepřijetí směnky; přes to jest však příjemce dle obsahu a-u směnečné zavázán. Závazek příjemcův jest přímý a bezvýjimečný; není potřebí k zachování práva směnečného proti příjemci ani předložení směnky v čas dospělosti ani protestu pro nezaplacení (čl. 41. a 44. ř. sm.). Jinak závazek příjemce čestného. Výjimku činí pouze směnka umístěná čili domicilovaná, v níž udán jest domiciliát (čl. 43. ř. sm.). Přijetí jednou učiněného nelze odvolati (čl. 21., odst. 4. ř. sm.), tedy a. přetrhnouti. Avšak sporný jest dosah nařízení toho. (Viz hlavně Thöl, Handelsrecht II. §. 216., kdež i literatura; naproti tomu pak zvláště Kuntze u Endemanna IV. str. 193., Wächter §. 69., Gareis v Goldschmidtově časopise »Zeitschrift für Handelsrecht« XXIV. str. 369., tamtéž XXVIII, str. 34. a násl., Grawein Perfektion d. Acceptes v Št. Hradci 1876) str. 126. a násl. Rozh. vrchn. obch. soudu něm. ze dne 3. února 1871, I. 274., 275. a Hartmann str. 93. a j. v. Srov. též Pavlíčkův spis »Směnka a check« hl. str. 105. a pozn. 161.)

Přijal-li směnku někdo jiný než směnečník, dlužno rozeznávati, je-li směnka od směnečníka přijata čili nic. V případě prvém přijetí takové jest platné dle zákona směnečného, nikoli však jakožto a., neboť není dotčený příjemce směnečníkem, nýbrž příjemcem vedle čl. 81. ř. sm. (»aval«). V případě druhém jest a. neplatný. (Tak i hlavně Kuntze u Endemanna §. 55. str. 197., jinak Thöl §. 220. a str. 283–285.) Pokud lze nastupovati proti příjemci ze směnky ztracené neb zmařené (čl. 73. ř. sm.), viz Amortisace. Ostatně naskýtá se a., »přijetí«, též při jiných listinách, zejména při poukázkách, při checku a j. v. –líč–