Ottův slovník naučný/Ahmed
| Ottův slovník naučný | ||
| Ahmar | Ahmed | Ahmedábád |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Ahmed |
| Autor: | Rudolf Dvořák, neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 487–488. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Ahmed: 1) I., sultán turecký 1603–1617 (* 1589 v Magnesii – † 22. listop. 1617 v Cařihradě), nastoupil po Muhammedovi III. Zdědiv po předchůdci svém válku s císařem Rudolfem II. i s Peršany pokračoval šťastně na bojišti uherském, kdež vezír Muhammed paša ve spojení se Štěpánem Bočkajem dobyl Ostřihoma, Vácova i Bezprema; ale v Asii utrpělo vojsko A-ovo několik porážek, Peršané vzali Erivan a oblehli Van, mimo to pak na několika místech vypukly vzpoury. Tu sjednal r. 1616 A. s císařem na 20 let mír Zitvatorocký, kterým veškery výboje v Uhrách učiněné podržel, ale vzdal se za to poplatku dosud sultánům odváděného; jsa takto bezpečen na západní hranici, obrátil se s celou mocí svou do Asie, kdež po krutých bojích povstalce pod moc svou připravil a také v Egyptě některé bouře pro utiskování vzniklé rázně potlačil. Zapudiv potom Peršany z území svého zavřel s nimi roku 1613 mír, kterým stará hranice z dob Suleimána II. mezi oběma říšemi zase obnovena. Pokoje zjednaného uvnitř i za hranicemi užíval ku pracím míru; zvláště liboval si v provádění velkolepých staveb založiv mešity v Drinopoli, Istavru na východním břehu bosporském a velkolepou mešitu v Cařihradě, dle něho nazvanou, nejvíce však proslul nádherným vyzdobenlm Ka'by v Mekce. A. byl panovník mírumilovný, vyhýbaje se válkám a uzavíraje raději přátelské smlouvy se sousedními státy; tak učinil r. 1607 smlouvu se Sigmundem, králem polským, s Francií obnovil úmluvy z doby Jindřicha II. a Suleimána. roku 1614 zaručil Gáboru Bethlénovi korunu sedmihradskou a r. 1615 dohodl se s císařem Matiášem o mír Vídeňský, kterým podmínky míru Žitvatorockého jsou potvrzeny. Proto těšila se říše turecká na sklonku vlády jeho nerušenému míru.
2) A. II., sultán turecký 1690–1694 (* 1642 – † 1694), syn sultána lbráhíma, dostal se k vládě po smrti svého bratra Suleimána III. Vláda jeho byla vesměs neblahá; ve válce s císařem a Benátčany vedené poražen byl 1691 veliký vezír Mustafá Kjőprűli-paša od Ludvíka Badenského u Slaného Kamene, načež císařští 1692 vzali Varadín, Lipu i Lugoš a oblehli Temešvár i Bělehrad. Proti Benátčanům dobylo sice vojsko A-ovo některých míst na ostrově Krétě, ale nedlouho před smrtí sultánovou ztracen jest ostrov Chios. Také vnitřní poměry říše byly neuspořádány, poněvadž nejen politické, ale i náboženské bouře zmítaly ústrojím státním.
3) A. III., sultán turecký 1703–1730, syn Muhammeda IV. (* 1673 v Hádží Oglu Ba sarí – † 1736). Nastoupiv po svrženém bratru svém Mustafovi II. počal vládu blahodárnými opravami uvnitř, zvláště potlačováním buřičských živlů ve vojště. Když pak švédský král Karel XII. po nešťastné bitvě u Poltavy 1709 na území tureckém útočiště hledal a v Benderu se usadil, počal A. na pobádání jeho válku s carem Petrem Velikým, a vojsko jeho sevřelo Rusy na řece Prutu tak, že nemohli vyváznouti, avšak veliký vezír Baltadži Mehmed byv podplacen učinil s Rusy mír, kterým Turecku navrácen Azov. Sultán A. dal sice několik pašů, rovněž od Petra podplacených, popraviti, nicméně uzavřený mír potvrdil, ano vypověděl Karla XII. ze země. Jako spojenci Rusů bojovali v minulé válce s Turky také Černohorci, které byl car za samostatné uznal a ochráncem jejich se prohlásil, ale v míru na Prutu zmínky o nich neučinil. Proti nim obrátil nyní A. všecku moc svou, ale veliké vojsko jeho bylo od vládyky Daniele 19. čce 1712 u místa později Carev Laz zvaného na hlavu poraženo. V druhé výpravě 1714 vezír Duman Kjőprülič pomocí zrádných Benátčanův udeřil se tří stran na Černou Horu a pobiv zrádně 37 náčelníků černohorských poplenil celou zemi ohněm i mečem, avšak Černohorci již příštího roku velkým vítězstvím nad Turky zmařili úspěch tento. Mezitím zapletl se A. do války i s Benátčany a s císařem Karlem VI. Švakr A-ův Kűműrdži Alí odňal totiž r. 1715 Benátčanům mimo některé ostrovy skoro celou Moreu, a republika benátská žádala císaře Karla VI. za pomoc na ochranu míru karloveckého, který byl učinil ve spolku s ní. Karel následkem toho nabízel nejprve prostřednictví, když pak je A. hrdě odmítl, vyhlásil Portě válku (1716). Vezír A-ův byl od prince Eugena Savojského u Petrovaradína úplně poražen a zabit. Téhož roku Kurd paša poražen před Temešvárem a císařští zmocnivše se pevnosti této vtrhli do Valašska a do Multan. Když pak 1717 nový vojevůdce A-ův, Arnaud-Chalíl paša, u Bělehradu úplnou porážku utrpěl, naklonil se A. k míru, k němuž také císař pro boje v Italii byl ochoten. Na sjezdě v Požarevci 1718 konaném musil se A. po dlouhém zdráhání vzdáti posledního zbytku výbojů tureckých v zemích koruny uherské, totiž Temešského Banátu, a postoupil mimo to císaři Malou Valachii, velkou čásť Srbska až k řece Timoku a čásť Bosny až k Uně. Benátčané vzdali se mírem tím Moree, ale podrželi výboje učiněné v Albanii a nové rozšíření hranic dalmatských. Ztráty tyto nahrazeny byly v Asii, kdež vojsko turecké Peršanům mnohé krajiny odňalo; ale když Nádir Šáh ztracených zemí opět dobyl a A. k pokrokům jeho nečinně přihlížel, vzbouřili se proti němu r. 1730 janičáři a uvrhli jej do vězení, kdež zemřel. Vnitřní správy říše si A. v pozdějších létech vlády své hrubě nevšímal a oddávaje se rozkošnictví ponechával ji vezírům svým. Přes to však zavedeny jsou mnohé prospěšné novoty po způsobu západoevropském, v bernictví uveden pořádek, stavěny pevnosti a j. Za A-a III. založil v Cařihradě uherský poturčenec Ibráhím Basmadži prvou knihtiskárnu tureckou.
4) A. ben Túlún, zakladatel egyptské dynastie Túlúnovců (* 835 – † 884), stal se přízní chalífa Muhtadiho vladařem v Egyptě a nabyl znenáhla moci tak rozsáhlé, že jen dle jména uznával nad sebou vrchní panství arabské. Užívaje sporu o trůn mezi chalífy, prohlásil se kol. r. 870 za neodvislého panovníka, rozšířil panství své šťastnými výboji na vých. přes Syrii až k Eufrátu, na jih do Núbie a zbudoval nové hlavní město al Katáí. Rod jeho udržel se při vládě až do r. 904.
5) A. ben Abán ben Sajjid al Andalúsí († 944), španělský mistr ve znalosti jazyka arabského, známý i svým rychlým písmem. Byl úředníkem policie městské při tom hlavně vědou se zanášeje. Jest auktorem lexikálního díla Al álamu fil-lugati (svět v jazyce) o 100 svazcích, v němž slova dle skupin řadí kruhem nebes počínaje a atomem konče. Nad to napsal kommentáry: ku »Kitábu« Síbavaihiovu a Achfašovu (prostředního). Dk.
6) A. Kemál paša-záde, první dějepisec turecký, znamenitý učenec a podnes slavný básník turecký († 1535 v Cařihradě). Sepsal asi 300 spisův obsahu vědeckého, poučného l zábavného. Nejoblíbenější jsou jeho básně, a sice romantické epos: Júsuf a Zulaicha, napodobení oblíbené básně Džámiovy téhož jména a Nigaristán (obrazárna), dílo obsahu mravoučného, z pola prosou, z pola veršem psané, v němž napodobí Bustán Sa'diův a Beháristán Džámiův. Ukázky Nigáristánu podal hr. Karel Harrach ve »Fundgruben des Orientes 2«. K rozkazu sultána Bájazída II. přeložil z perštiny dějiny osmánské od Molly Idrísa, načež jako prvý historiograf říše osmánské pokračoval v nich až do prvého dobytí Budína (1526). Zastával hodnost soudce vojenského (kází. asker). Dk.
7) A. Ishák Chódža († 1708), jeden z největších učenců tureckých své doby, spisovatel, překladatel a vykladatel různých spisův obsahu mathematického, filologického, filosofického a náboženského. Byl i básníkem.