Ottův slovník naučný/Agrippa

Ottův slovník naučný
Agrippa (porod)	Agrippa	Agrippina

Údaje o textu
Titulek:	Agrippa
Autor:	František Drtina, Vladimír Pech, Ferdinand Pečírka
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 473–474. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Marcus Vipsanius Agrippa
Související články ve Wikipedii: Heinrich Cornelius Agrippa von Nettesheim

Agrippa: 1) Řec. filosof skeptický v II. st. po Kr. a následovník názorů Ainesidémových. Vyznačuje se zvláště tím, že 10 známých tropů jeho na 5 uvedl, čímž je nejen zjednodušil, nýbrž zároveň prohloubil. Obracel-li se Ainesidémos hlavně proti možnosti smyslového pojímání a poznávání předmětů, polemisuje A. s důrazem proti možnosti vědeckého dovozování, ukazuje (Sextus Hyp. Pyrrhon. I. 164., Diog. Laer. IX. 88.), že přesvědčení vědecké a nezvratné není možno, neboť: 1. každé mínění nutně vyvolává sporné mínění opačné (τρόπος ἀπὸ διαφωνίας); 2. důvod podávaný sám vyžaduje odůvodnění, a tak do nekonečna (τρόπος εἰς ἄπειρον ἐκβάλλων); 3. představy všechny mají platnost toliko relativnou, závisíce na kvalitě podmětu vnímajícího a různých jiných okolnostech (τρόπος ἀπὸ τοῦ πρός τι); 4. každému tvrzení jsou podkladem hypothese nedokázané (τρόπος ὑποθετικός); 5. důkaz nějakého tvrzení zase jen tím tvrzením by mohl býti podán, což je circulus vitiosus (τρόπος διάλληλος). Doznati musíme, že celý rozpor mezi dogmatismem a skepticismem A. takto způsobem nejstručnějším naznačil dotvrzuje naprostou relativitu všeho vědění našeho a veškerou samozřejmost (ἐνάργεια) za illusorní prohlašuje. A. bývá označován jakožto pátý v řadě filosofů skeptických. Srvn.: Victor Brochard, Les sceptiques grecs, Paris 1887, str. 299–307. Dna.

2) A. Menenius, výmluvný Říman rodu patricijského, zvítězil jako konsul kol. r. 503 př. Kr. nad Sabiny a Samnity, začež se mu dostalo triumf. Když r. 494 plebejové římští, týraní krutými zákony o dlužnících, na Svatou horu se vystěhovali, vypraven za nimi A. s poselstvím senátu i pohnul prý je známou bajkou »o žaludku a údech« k návratu a zjednal s nimi vyrovnání, jímž obdrželi nějakou úlevu a tribuny k ochraně před nespravedlivými útisky.

3) A. Marcus Vipsanius (* 63 – † 12 př. Kr.), slavný vojevůdce římský, důvěrný přítel a zeť cís. Augusta, byl vychován s mladým Oktaviánem, ačkoli nepocházel z rodu vznešeného. V tu dobu, když zavražděn Caesar (r. 44), meškal s Oktaviánem v Apollónii a odebrav se s ním do Říma podporoval jej, seč byl, radou i skutkem ve snaze po samovládě. Poprvé veřejně vystoupil obžalobou na Cassia Longina. V l. 41–40 účastnil se jako praetor před Perusií bojů s L. Antoniem, řídil potom obranu pobřeží proti M. Antoniovi a dobyl Siponta Antoniem osazeného. Úmluvám mezi Oktaviánem a Antoniem v Brundusiu byl přítomen. R. 38 potlačil v Gallii vzpouru Aquitanův, přešel poprvé od dob Caesarových přes Rýn do Germanie a převed odtud kmen Ubiův na levý břeh rýnský, poručil jim obranu hranic říšských proti Svévům. Nabízeného triumf za vítězství ta nepřijal. Stav se konsulem r. 37 obdržel velení ve válce se S. Pompejem, ale potřebné loďstvo musil si teprve zříditi. Poněvadž však S. Pompejus mocí svou všecka moře na západě ovládal, založil A. přístav Iuliův (portus Iulius), t. j. opravil spojení mezi mořem a jezerem Lucrinským a spojil toto průplavem s jez. Avernským, čímž nabyl rozsáhlého a bezpečného přístavu ke stavbě lodí a cvičení mužstva. Vypluv pak na moře, dobyl Lipary a Hiery a zvítězil potom i nad Pompejem u Naulochu úplně. V odměnu dána mu corona rostrata neboli navalis. V násl. létech 35 a 34 účastnil se s Oktaviánem v bojích proti národům alpským. Ačkoli již byl konsulem, přijal r. 33 úřad aedilský a provedl většinou z vlastních prostředků řadu velkolepých staveb dílem již začatých, dílem nových, obnovoval a zakládal vodovody, dal vyčistiti kloaky, opravoval státní budovy a silnice, upravil řeku Anio, pořádal skvělé hry a rozdílel lidu potraviny, oděv a peníze. Politický výsledek této činnosti je patrný; objeviliť se Oktavián i A. jako přátelé Říma i obyvatelstva jeho, kdežto M. Antonius prodlévaje na východě stále jen Alexandrii zveleboval. Když po delších sporech došlo konečně ke zjevné válce mezi Oktaviánem a Antoniem, stal se A. duší vojenských příprav onoho. Mezi tím, co Antonius váhavě si vedl a v Patrách radovánkám se oddával, přistal A. na mnoha místech v Řecku, zmocnil se ostrova Leukady, vzal po šťastné půtce s oddílem loďstva nepřátelského Patry, potom i Korinth a porazil posléze loďstvo Antoniovo v rozhodné bitvě u Aktia r. 31. Oktavián stíhal Antonia dále na východ, A. pak odebral se s neobmezeným plnomocenstvím do Italie a upokojil tam jitření vzniklé zvláště mezi vysloužilým vojskem. Po návratu Oktaviánově z východu r. 29 dostalo se mu všemožné pocty: stal se censorem, r. 28 s Augustem konsulem se stejnou pravomocí, obdržel neteř Oktaviánovu Marcellu v manželství, a dcera jeho Vipsania zasnoubena Tiberiovi, nevlastnímu synu Oktaviánovu. R. 27 byl opět konsulem a zůstal v Římě zaměstnávaje se prováděním staveb. Avšak přes veškeru důvěru císařovu cítil se odstrčena zřejmou náklonností, již císař zeti svému Marcellovi na jevo dával. Odtud vznikly neshody a A. vyslán do východních provincií; ale pokládaje úřad tento pouze za čestné vyhnanství dal provincie spravovati podřízeným vojevůdcům a zůstal Mityléně naLesbu. Ke zjevné roztržce nedošlo. Zemřelť r. 23 Marcellus a v Římě za nepřítomnosti Augustovy vypukly při volbě konsulův nepokoje; i povolán jest na důtklivou radu Maecenatovu A. r. 21 na Sicilii a odtud vyslán do Říma. Sňatkem pak s dcerou Augustovou Iulií, vdovou po Marcellovi, připoután jest co nejúžeji k rodině císařské. Od té doby byl bez odporu druhým mužem v říši a téměř ustanoveným nástupcem Augustovým. R. 20 potlačil v Gallii některé bouře, připravil Germany na Rýně k pokoji, vystavěl tam četné silnice a ozdobil Nemausus mnohými stavbami. Odtud odebral se do Hispanie, kdež potlačil nebezpečnou vzpouru Cantabrův. Po návratu svém obdržel r. 18 moc tribunskou na 5 let, stal se členem kollegia quindecimvirův, kterým svěřen byl dozor nad knihami sibyllinskými, jsa již jaksi spoluvládcem Augustovým, který též syny jeho Gaia a Lucia adoptoval. Uspořádav ještě r. 17–13 poměry v Asii a potlačiv vzpouru v Pannonii † r. 12 náhle po návratě svém v Campanii. Augustus dal mrtvolu jeho převézti do Říma, sám měl pohřební řeč a dal jej pochovati ve svém hrobě. A. za dědice svého ustanovil Augusta, sady a lázně své odkázal lidu římskému. A. byl od smrti M. Antonia největším vojevůdcem své doby, státnickým nadáním však nevyrovnal se Augustovi. Poměry doby své pochopil a dle nich také jednal; vynikaje mnohými vlastnostmi nad Augusta nezapomínal, že tento je nástupcem Caesarovým a že oba jen spojenými silami dílo velkého imperátora dokonati mohou, a proto také vždy se podřizoval Augustovi. Snahy jeho nesly se k tomu, aby byl prvým po císaři a potom jeho nástupcem. A. byl i štědrým příznivcem výtvarných umění, zvláště stavitelství. Činnost jeho v tomto směru jeví se nejvíce vl. 27–23. Na poli Martově severozáp. od Capitolia dokončil rozsáhlou budovu Septa Iulia, již Caesarem počatou a Lepidem dále stavěnou, kteráž měla býti shromáždištěm komicií. Vedlé ní stálo tak zv. diribitorium, kde hlasovací tabulky občanům rozdávány a sčítány, lidu dary na obilí a penězích udíleny, vojsku městskému žold vyplácen a konečně též divadelní hry provozovány. K septě pojil se na severovýchodě campus Agrippae se sady, stavbami a předměty uměleckými, dále nádherná basilika Neptunova se sloupovím, ozdobená malbami představujícími Argonauty. V téže době zbudoval též lázně dle něho nazvané a slavný Pantheon. Neobyčejnou péči věnoval římským vodovodům: opravil Appiův, založil Iuliův a rozsáhlý vodovod aqua virgo. Plinius udává opravených a nově zřízených jím vodojemů 700, vodometů 500, nádržek 130, mramorových a bronzových soch 300, sloupů mramorových 400. Literatuře hrubě nepřál a zejména o Vergiliovi prý pronesl trpký úsudek, ale nepřímo získal si přece o vědu velké zásluhy. K žádosti Augustově, který o moci celé říše chtěl nabyti určitých zpráv, řídil A. rozsáhlé vyměřování a zkoumání zeměpisné, prováděné od měřičů řeckých již za živobytí Caesarova ve všech končinách říše římské, a snažil se svědomitě též o nejvzdálenějších krajinách zjednati si zprávy. Výsledkem prací těchto byl návrh k mapě světa a zápisky statisticko-topografické, které později z rozkazu Augustova spracovány a pode jménem Commentarii Agrippae vydány jsou; pozdější zeměpisci – Plinius, Pomponius Mela, Strabón a j. – těžili z díla tohoto co nejvíce. Mapa starého světa, která pouze v návrhu zůstala, dostala se na veřejnost péčí Augustovou; vytesána byvši do mramoru a vystavena r. 7. př. Kr. stala se pramenem a vzorem pozdějších pomůcek zeměpisných ve starém věku, zvláště cestopisných knih příručních a desky Peutingerovy. A. sám sepsal mimo zápisky o vodovodech svůj životopis nejméně o dvou knihách. Podobizna jeho byla nám zachována na mincích ku poctě jeho ražených, podlé nichž potom v některých poprsích bezpečně poznána; na všech patrný jest zasmušilý výraz tváře (torvitas). Nejznamenitější je poprsí z Gabiů z Louvru a kolossální socha v paláci Grimanském v Benátkách, která původně v předsíni Pantheonu se nacházela. – Frandsen: M. Vipsanius A., eine historische Untersuchung, Altona 1836; Eck: Quaestio histor. de M. Vips. A., Leyden 1842; Motte: Étude sur M. A., Gent 1872; Petersen: Die Kosmographie des K. Augustus und die Commentarien des A. Rhein. Mus. Neue Folge VIII., IX.; Müllenhof: Über d. Weltkarte und Chorographie des K. Augu. stus, Kiel 1856. p.

4) A. Henrich Kornelius z Nettesheimu, vyhlášený kosmosof XVI. století, narodil se r. 1486 v Kolíně n. R., kdež i na universitě studoval. Vedl život velmi nestálý. Založil r. 1506 v Paříži tajný spolek theosofistů, 1508 co voják účastnil se války ve Španělích, rok po tom přednášel v Dôle v Burgundsku o kabbalistických spisech Reuchlinových, po krátkém pobytu v Londýně uchýlil se do Kolína a přednášel tam o věcech theologických. A tak neustále bydliště i zaměstnání měně byl činným co vojín, co filosof i theolog; 1515 na bojišti pasován jest na rytíře a téhož roku dosáhl povýšení na doktora lékařství i obojího práva. Na to účinkoval co syndik města Met, co lékař ve Freiburce ve Švýcarech, co životní lékař Louisy Bourbonské 1524, jejíž přízně však brzy pozbyl. Po dalším mnohém zmítání žil na sklonku života svého v Grenoblu, kdež † r. 1535. Lékařské spisy jeho, v nichž popisuje mor i léčení jeho, nemají valné ceny. Ve filosofických pracích hledí učení kabbaly s růz. nými jinými disciplinami sloučiti. Kniha De vanitate scientiarum jest duchaplná, učená satira, pessimistické rozvedení známého Vanitas vanitatum. Tímto, jakož i druhým spisem svým De occulta philosophia jeví se býti rozhodným skeptikem, ač mnohdy sám nedůsledným bývá; kdežto na př. v tomto díle astrologii zastává. v knize De Vanitate ji zavrhuje. Životopis jeho vydal 1856 Morley Henry, The life of Henry Cornelius Agrippa von Nettesheim, Doctor and Knight, commonly known as a Magician. In two volumes. Londýn 1856. Peč.