Ottův slovník naučný/Agonie

Ottův slovník naučný
Agónarchové	Agonie	Agonie (slavnost)

Údaje o textu
Titulek:	Agonie
Autor:	Ferdinand Pečírka
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 456. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Agonie

Agonie (z řec. άγών), zápas, smrtelné tažení, umírání, skon, dle názorů dřívějších zápas principu životného se smrtí. Přechod ze života v smrť bývá někdy velmi náhlý, tak že v obličeji i poloze zesnulého nepozorujeme ani stopy nějakých přestálých obtíží neb tísně, zejména při ranách střelných a těžkých zraněních vůbec, při zážehu slunečním i velikých krváceních. Lidé vysílení těžkou, dlouhotrvající chorobou též umírají často klidně, výkony jednotlivých smyslů mizejí znenáhla jako při spánku a posléze přestane dýchání i tep srdce a život hasne. Obyčejněji však přechod tento bývá méně klidný a spojen s námahou, kteráž způsobena jest jednak počínajícími obrna mi jednotlivých skupin čivův i svalův a drážděním následkem těchto vzniklých obrn. Vydržíť i zdravý člověk na př. jistou chvíli nedýchati, avšak čím déle dech zdržuje, tím větší dráždění a nucení k dýchání nastává. Umdlévají-li svaly dýchací, aneb je-li plocha dýchací zmenšena, vzniká též větší dráždění k dechu a dýchání bývá chvílemi tím namáhavější. V a-ii sebevědomí nemocných buď mizí aneb naopak, bylo-li předtím zastřené, nezřídka se vyjasňuje. Trvá-li vědomí až do konce, prvé než samo mizí, počínají čilí smyslové se tratiti, a to nejprve pominou čich i chuť, pak i zrak se kalí, ač umírající ještě slyší. Cit mizí znenáhla a teprve ve chvíli skonu ustávají citlivost spojivky oční a reflexní pohyb víček. Dýchání stává se nepravidelným, zvolněným a namáhavým, někdy povrchní respirace i úplné přestávky s hlubokým dechem téměř pravidelně se střídají. Ježto často průdušky hlenem, jejž umírající pro slabost již vykašlati nemůže, pokryty jsou, vznikají rachoty i hrčení umírání charakterisující. Energie srdce v umírání se tratí, jednotlivá stažení jsou skrovná; tep jest zmnožen, slabý, malý a mnohdy i nehmatný. Následkem nedostatečného zásobení okysličenou krví blednou sliznice i barva pleti se mění, obyčejně mírně do žluta. Změnou tonu svalného změní se i výraz tváře, čelisť dolní klesá, nos se špičatí, líc jest vpadlá a na obličeji nezřídka studený pot vyvstává (facies Hippocratis). Činnost veškerých svalů kostry mizí, končetiny zdviženy byvše klesají co mrtvé tělo zpět. Teplota tělesná klesá mnohdy již před smrtí, ač někdy, jako zejména při tetanu a zážehu horkem, pozorováno bylo posmrtné stoupání teploty až na 44.75 a 45.8° C. Peč.