Údaje o textu
Titulek: Agnice
Autor: Josef Čermák
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 452–453. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Agnice (lat. agnitio), v soukromém právu římském úkon, jímž strana hlásila se u soudního magistrátu k dědické posloupnosti dle práva praetorského. Dědictví dle práva praetorského nebylo lze nabyti jinak než a-cí, nikoli pouhým počínáním si jako dědic (gestio pro herede). Důvody a. byly tytéž jako při přihlášení se dle práva civilního. Buď totiž jest to zákonná posloupnost, jak ustanovena ediktem praetorským, buď závěť vyhovující pouze požadavkům ediktu, aneb konečné porušení dílu povinného, jak je stanovil praetorský edikt. A-ci bylo vykonati v určité době, totiž do roka (annus utilis) pro příbuzné v linii vzestupné i sestupné, nebo do 100 dní (centum dies utiles) pro všechny jiné agnoscenty. A. děla se původné zajisté na soudě (pro tribunali) a osobně. Avšak později vykonávána v případech pravidelných (bonorum possessio edictalis) i mimo soud (de plano) a též zástupcem, a jen mimořádně (bonorum possessio decretalis) na soudě. Je-li a. odůvodněna, udílí praetor agnoscentům possessio bonorum, držení dědictví. Nevydají-li osoby třetí, jež pozůstalostní věci drží, věci ty dědicům dobrovolně, propůjčuje praetor agnoscentům právní prostředek, interdictum quorum bonorum, jímž držení věcí těch soudně si zjednati mohou. V pozdější době mohli agnoscenti žalovati o vydání pozůstalosti obyčejnou žalobou dědickou, do jejíž formule vsunuta fikce, že agnoscent jest pravým dědicem (heres). Žaloba ta zvána hereditatis petitio possessoria. Čk.