Ottův slovník naučný/Agathémeros

Ottův slovník naučný
Agathe	Agathémeros	Agathias

Údaje o textu
Titulek:	Agathémeros
Autor:	Vojtěch Hanačík
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 432–433. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Agathemerus

Agathémeros, syn Orthónův, zeměpisec řecký, jehož věk však jest stejně nejistý jako jeho spisy. Obyčejně klade se do dob Septimia Severa okolo r. 193 po Kr., od jiných do začátku III. ba i V. stol., ježto ve spise, jenž se mu přičítá, následuje Ptolemaia. Dodwell soudí, že nežil asi dlouho po něm. Spisy jsou však také kritériem nespolehlivým, ježto. neví se, co a pokud jemu přičísti dlužno, a co jest původu jiného. Ve spise, jehož titul, pokud z kolísání rukopisů bylo lze stanoviti, jest: Ἀγαθημέρου τοῦ Ὄρθωνος τῆς γεωγραφίας ὑποτύπωσις, možno dobře pozorovati trojí různé práce. Spis rozdělen jest na dvě knihy, ale v prvé knize činí kapitoly 1.–5. zvláštní celek obsahující zprávy o tvaru země a jejích rozměrech, o základních pojmech geografie, o větrech, velikosti moří, o rozměrech ostrovův atd. podlé názorů starých na př. Artemidóra i pozdějších, mezi kterýmižto poznámkami jsou zprávy vzaté ze spisovatelů dosud neznámých; nejpozdější jsou zprávy vzaté z Menippa, který žil déle před Ptolemaiem. Různorodým celkem jeví se zbývající tři kapitoly knihy té, č. 6.–8., jednající o kulatosti země, různé délce dní na různých rovnoběžkách, o 21 rovnoběžkách Ptolemaiových, kterážto čásť jest stručným výtahem z Ptolemaia. Třetím dílem celého spisu jest konečně tak zvaná kniha druhá, která obsahuje totéž, co prvních pět kapitol knihy prvé. ale v jiném spracování, plná myšlének opačných. – Soudí se, že tuto druhou knihu napsal žák A-rův, Filón; ale to jest hypothese nedokázaná; spíše svědčí ledacos o mnohém pozdějším původu této části, snad až z doby byzantské, jak již tomu i řeč sama nasvědčuje, což vešlo ve zvyk teprve za Konstantina. Jistého však přece nelze tvrditi o době sepsání žádného z těch odstavců nic, ježto žádný neobsahuje nijaké určitější narážky, která by nás vedla. Jiná, neméně nesnadná otázka jest, kdo byl spisovatelem které z těch tří různých prací. Druhá kniha připisována Filónovi, první A-rovi, vydání nejstarší, Tenulliovo, spojuje pak všecky tři díly pod jménem A-rovým. Mínění novější jest, že, máme-li vůbec něco z toho přiřknouti A-rovi, lze tak učiniti jen vzhledem k dílu prvému a to jen na základě zřejmého svědectví rukopisů, kde jméno to v titulu stojí; ostatní pak dva, obsahem i formou různé díly, připisují se různým neznámým spracovatelům. – Obšírnější pojednání o A-rovi a ocenění jeho významu podal Forbiger: Handbuch der alten Geographie, I. 426; srov. ještě Zeune: Erdansichten 51; Thielcke: Geschichtliche Übersicht der Erdkunde, I. 303, Dittrich v. Rhein. Mus. fíir Phil., IV. (1846) 69–92.

Vydání této důležité knížky jest nejstarší od Samuele Tenullia s latinským překladem v Amsterodamě 1671, pak od Jac. Gronovia v jeho Geogr. ant. s poznámkami a v Hudsonově: Geographiae veteris scriptores graec. min. s pojednáním od Dodwella, jednajícím o A-rovi. Hčk.