Aga, slovo staroturecké původu tatarského od aka (mong. aha, mandž. age, starší bratr, v oslovení »pane«, agu, taktéž v oslovení »mistře, pane«), jímž označován byl starší bratr, pak starší osoba vůbec a pán. Titul tureckých důstojníků subalterních a hodnostářů dvorských v 2. třídě, kdežto efendi jest titul hlavně pro úředníky správy civilní. Agové dvorští náležejí jednak k zevnější družině dvorské či ku seráji, jednak k družině vnitřní čili k harému. Náčelník seráje jest kapu agasy, dvorským stilem též babi seádet agasy, t. j. a. brány n. a. brány blaženosti zvaný, pán bílých kleštěnců a nejvyšší hofmistr, jemuž podřízeni jsou zejména chássoda bašy, přednosta zvláštní komnaty s četným úřednictvem, chaznadár bašy, nejvyšší strážce pokladu, čamašyr bašy, správce prádelny a j. Náčelníkem harému jest kyzlar agasy, t. j. a. děvčat, též bábi seádet agasy, a. domu blaženosti zvaný, pán všech černých kleštěnců, jemuž přiděleni jsou zejména válide agasy, a. sultánky matky, šehrezádeler agasy, opatrovník princů, chazuadár agasy, strážce harémového pokladu, böjük oda agasy, dozorce nad velkou komnatou děvčat, küčük oda agasy, dozorce nad malou komnatou děvčat. Ve vojště náležel dříve titul a. generálům jednotlivých sborů. Mezi těmi vynikal zvláště jeničeri agasy (a. janičářský), topodžu agasy (bašy), náčelník dělostřelectva a agové jednotlivých sborů jízdy. Dnešního dne oslovuje sluha svého pána agam (= pane můj), právě tak jako i prosebník slovy »agam, efendim, sultánym« (ago můj, pane můj, vládce můj) k osobě své prosby se obrací. Jinak zůstalo slovo a. titulem kleštěnců. Tkl.
PD old 70