Ottův slovník naučný/Afonie

Ottův slovník naučný
Afondt	Afonie	Afonin

Údaje o textu
Titulek:	Afonie
Autor:	Emerich Maixner
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 342. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Afonie (ά-φωνή) bezhlasí, chorobný úkaz zakládající se na neschopnosti hrtanu tvořiti zvuky; tím, že hlásky a slabiky zvláštním pohybem a součinností jazyka, rtů, měkké opony a jiných částí dutiny hltanové vytvořené se zvukem v hrtanu sloučiti se nemohou, přestává mluva hlasitá. Bezhlasí co chorobu získanou rozeznávati jest od němoty zakládající se na nedostatečném vývoji duševním (děti idiotické) a od hluchoněmoty. Hluchoněmý nevytvořuje zvuků a hlásek proto, že sluch v žití prvého dne porušený nedopouští základní elementy mluvy pojímati a je napodobovati. Hlas vzbuzen bývá strunami hlasivkovými, jichž zákmity řídí svaly: stah a uvolnění jich ovládáno jest popudy čivovými. A. zakládá se tedy: a) na anatomických změnách hrtanu, jež chvění strun překážejí (katarrh, oedem, mázdřivka, vředy, novotvary, zánět ochrustavic); b) na nedostatečné energii svalů hrtanových, zaviněné vysíleností svalů (ztráty krve, vadné složení krve, těžké choroby) neb na zvrhlosti jich tkaně (některé otravy a celkové choroby); c) na nedostatečné innervaci svalů hrtanových. U nervosních osob ženského pohlaví, zejména hysterických, shledáváme nervosní a-ii jako přechozí úkaz velmi často; snadno vzniká ostatně i po prudkých dojmech duševních (leknutí). V jiných případech běží o skutečné porušení vláken čivových a za okolností těch jest bezhlasí trvalé. Příčina a. přesně stanovena býti může toliko ohledáním hrtanu pomocí zrcadélka. Při rozrušení čivů hrtanových léčení nemá úspěchu; při nervosní a-ii (bez anatomického podkladu) vyhojení docíleno bývá prostředky antispasmodickými, místními dráždidly, elektřinou. Při chorobách anatomických výsledek léčení podřízen jest jejich podstatě. Mx.