Ottův slovník naučný/Aethiópia
| Ottův slovník naučný | ||
| Aethionema | Aethiópia | Aethiopis |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Aethiópia |
| Autor: | Justin Václav Prášek, Rudolf Dvořák |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 304–310. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Etiopie |
|
Aethiópia: Země a její dějiny. Ae., jméno země neurčitých rozměrů, kterou staří Hellénové shledávali daleko v končinách jižních, v Sahaře, v Nubii, ba i v jižním Eránu. Původ jména jest záhadný, zdá se však, že značí se Ae-ií vlasť lidstva černé pleti. Staří rozeznávali dvojí Ae-ii: 1. Ae-ií v širším smysle srozumívána byla všechna sídla národů černé pleti, od Libye až po Ind. Do ní zahrnovali se rovněž černošští kmenové, kteří tehdá mnohem severněji, až na hranice pouště libycké, svými sídly dosahovali, i brahujští kmenové ve dnešním Beludžistánu. Tento názor byl již znám v poesii homérské, kdež vzpomíná básník »Aithiopů v dáli bydlících, kteří ve dvé se dělí; na samém kraji světa jedni žijí, kde se slunce noří, a druzí, kde vychází« (Od. I., 22 sld.). Srovnání s výsledky studia hieroglyfského a nápisů himjarských ovšem vede k poznání, že názor hellénský byl smyšlený a pojmenování oněch krajů zcela nahodilé, spočívající jediné na úkazu, že v končinách jižních žili národové pleti temné, kteří jsouce obyvateli kraje bohatého, nebyli nuceni prací sobě živobytí vyhledávati a tudíž žili život blažený. – 2. Od dob Hérodotových stávalo se toto pojímání určitějším, načež Ae-ií v užším smysle nazývali Řekové krajiny jižně od Egypta položené, t. j. nynější Nubii a egyptský Súdán, z části i Habeš. Egypťané nazývali obyvatele končin na jihu s vlastí jejich sousedící Kuš, zemi jejich pak Chont-hon-nofer; později zvána byla jimi veškerá země až daleko do vnitř Afriky týmž jménem, s nímž setkáváme se i ve spisech židovských. Naproti tomu pobřeží průlivu mandebského, po straně africké i arabské, nazývají se v textech egyptských Punt. Ze zpráv egyptských vysvítá, že země Kuš i Punt (t. j. Ae. v užším smysle) byly obývány četnými drobnými kmeny, kočovnými i usedlými, s počátky samorostlé osvěty. Někteří z kmenů těch, hlavně v nílském údolí usedlí, byli Egypťanům rodem i osvětou blízce příbuzni. Z toho jeví se, že obyvatelstvo dávné Ae-ie nebylo téhož původu, i rozeznáváme hlavně dva kmeny od sebe různé. Lid zvaný Kuš byl blízký Egypťanům, jeho potomci jsou dnešní Nubové; naproti tomu z krajiny Punta rozsadilo se obyvatelstvo původu semitského po dnešním Habeši a krajinách přilehlých. Tito Semité zobrazují se na památkách egyptských s obličejem okrouhlým, vlasy černými i kučeravými, hustou bradou a pletí snědou. Vzmáhající se moc faraonů počala toužiti po výbojích v jižních krajinách. Již za VI. dynastie farao Papi opanoval krajinu Abhat na samém pomezí egyptském. Za dyn. XI. ve výbojích pokračováno. Nápis na nílských skalách u Konossa zvěčnil výboje krále Mentuhotepa. Za posledního krále dynastie té, Sankhary, vypraven dvořan jeho Hannu ohledat břehů puntských – prvá objevná cesta známá v dějinách. Rozsáhleji opanována Ae. za králů z dyn. XII. Nápis u Koruska roku 1875 objeven zvěstuje o výbojích Amenemhata I., jimiž podrobeny zvláště krajiny zlatonosné, za Usertasena II. dobytá země provincialisována; proti odpořilým černým kmenům vypravil se Usertasen III. a pokořil největší čásť Nubie, zařídiv k ochraně panství svého dvě pevnosti nad Nílem proti sobě, Semne a Kumme. Mezník jižní jeho panství doposud se zachoval. V dobách následujících egyptské panství v Ae-ii zaniklo a teprve asi po 800 létech Ahmes I. zahájil novou řadu výprav aethiopských. Thutmes I. dobyté země uspořádal, svěřiv správu jejich »králevici kušskému« jakožto náměstníku. Země rychle nabývala tvářnosti egyptské, města podél Nílu zakládána, chrámy stavěny, osadníci přiváděni. Thutmes III. končiny Egyptu podrobené rozšířil výpravou, která pronikla až do nynějšího Habeše. On nepochybně založil i hl. město Napatu na hoře Barkalu. Avšak domorodci, osvěžení vzdělaností egyptskou, počali vytrvaleji bojovati proti cizímu panství. Již Ramsés II. omezil se pouhou nynější Nubií a vedl války povahy obranné proti kmenům povstalým. Za nástupců jeho stále ubývalo území Egypťanům podrobeného, až na konci XX. dynastie úplně bylo ztraceno. Za to vystupují v popředí domorodí králové, kteří, jak se zdá, byli potomky velekněžského rodu Ammonova ve Thébách egyptských; sídlili v Napatě neboli ve starším Meroé. Říše jejich založena byla dle vzorův egyptských, tak že i jazyk i náboženství faraonů v ní měly volný průchod. Četné památky umělecké, zachované na březích Nílu, vesměs založeny králi napatskými. Thébský Ammon zatlačil úplně nubského bůžka Diduna, na místě beztvárných megalithů budovány pyramidy, obelisky a chrámy, králové dávali si jména egyptská a kázali vrývati nápisy v jazyce egyptském do tvrdých skal své země. Slabost Egypta za XXII.–XXIV. dyn. podněcovala k výbojům. Král Pianchi kol r. 760 podmanil si Egypt veškeren a zůstavil zprávu o vítězné výpravě té v nápise, jejž objevil Mariette r. 1862 na hoře Barkalu. Vnuk jeho Šabak utvrdil panství své v Egyptě a uhájil ho proti Assyrům, avšak za nástupce jeho Šabataka Assyrové nabyli vrchu, načež král svržen, rod jeho vyhuben a Taharkou nová dynastie nastolena. Teď počaly se dlouhé a těžké boje mezi Ae-ií a Assyry o panství nad Egyptem, které konečně skončily pro Taharku ztrátou největších částí Egypta. Ba za nástupce jeho Rud-Ammona pronikl vítězný Assurbanipal daleko do Ae-ie, porazil vojska domácí a přijal jméno krále zemí »Kuš a Miluhhi« (= Meroé). Převaha říše napatské zničena a za Psammeticha a jeho nástupců bylo jí hájiti již i bytí svého, při čemž severní končiny nubské opět ztraceny. Následuje doba téměř stoletá, zahalená tmou úplnou, již zapuzují zprávy o výpravě Kambýsově r. 523. Perský výbojce pronikl až k Na patě, jíž se zmocnil, a ze severní části Nubie učinil perskou satrapii (Prášek: Kambýsés 50 sld.). Stolice králův aethiopských přenesena do krajin mezi Atbárou a Modrým Nílem, kdež vzniklo nové Meroé, jsouc spolu i středem politickým i ohniskem zvláštní kultury s písmem (»merojskodémotickým«) posud nerozřešeným. Stát novomerojský byl však velice omezen kastou kněží, vedlé nichž moc králova byla pouhým stínem. Zásada theokratie ve státu novomerojském provedena do krajnosti. Ustanovení krále dálo se skrze kněží, kteří rovněž mohli krále »božstvu« nepříjemného sesaditi a odpraviti. Nápis nově shledaný potvrzuje ovšem, že pokoušeli se časem králové odhodlaní svrci jho kněžské, avšak pokusy ty, za bezbožnost prohlašované, nedošly ohlasu v pověrečném lidu. Bojem takovým zahynula dynastie současná egyptským Psammetikovcům: jméno »kacířského« krále jest na nápisích pozorně zničeno. Za dob perských panovala v Ae-ii dynastie nová, z níž známi jsou králové Pianchi IV., Horsiatef a Nastosenen. Ti zůstavili četné nápisy, v nichž pojednávají o válkách se sousedskými kmeny černošskými. Ptolemaios Euergetés pokusil se znova o výboje v Ae-ii, avšak pokus ten vyvolal změnu velikou v Meroé. Král Ergamenés (v domácím jazyku Arqamon) svrhl vládu kněžskou a stal se původcem nové dynastie. Říše znova zmohutněvši, mohla do boje vypraviti 30.000 mužův a za úpadku moci ptolemajské požívala pokoje plného, dosahujíc na severu opět až k Syéně. Z té doby pochází asi veliká čásť zachovaných památek stavitelských, hlavně v poříčí Modrého Nílu. Památky tyto vydávají svědectví o kulturní pokročilosti Aethiopů. Za prvých dob římského císařství opět stala se změna v Ae-ii, ovšem rozměrů neznámých. Za Augusta, r. 23 anebo 22 př. Kr., vpadli Aethiopové do Egypta, byli však legátem G. Petroniem poraženi. Na s. zmohli se suroví Blemmyové, kteří v VI. stol. podlehli křesťanské říši nubské. Ze zbytků Ae-ie vyvinula se křesťanská říše Aloa nad Modrým Nílem s hl. městem Sobou, která teprve v VIII. stol. podlehla muhammedánům. Pšk.
Původ Aethiopů. Původní vlastí národa ae-pského je jižní Arabie (Jemen). Zde sídlil národ ten mluvící snad vlastním nářečím společně se svými soukmenovci jihoarabskými Sabeji neb Himjary. Odtud pak přeplavoval se porůznu v dobách dávných, jež blíže určiti jest nemožno (jistě stalo se to dávno před naším letopočtem), přes úžinu Bábelmandebskou do pozdější své vlasti africké v nynějším území Tigré, sev. od řeky Takkáze. Sem zanesl netoliko kult a kulturu jihoarabskou, jak podobnost památek kultury ae-pské v Aksúmu s památkami jihoarabskými tomu svědčí, nýbrž založil během času i mocnou říši ae-pskou s hlavním sídlem v Aksúmu, jež v VI. stol. po Kr. i velké části Arabie jižní se zmocnila. Tenkráte byli to ovšem již Semité s domorodci snad dost silně pomíšení, nicméně svědčí jihoarabskému původu Aethiopů posud nejen ethnografie, dle níž v typu ae-pském aspoň charakteristický typ Jihoaraba čistě jest zachován, od typu domorodců afrických odchylný a domorodnost Aethiopův Africe vylučující, nýbrž vedlé zmíněných již stop kultu a kultury hlavně písmo a jazyk, v poslednějším i sám název, jaký Aethiopové v jazyce svém sami sobě přikládají, totiž Geez, mn. č. Agázeján, jenž jako »přistěhovalci« se vykládá, ač ovšem i výklad »svobodní« připouští odpovídaje v ohledu tom úplně významu slova Frankové. I jméno Habešané (Ἀβασηνοί u Stephana, který výslovně jméno to jako název kmene arabského uvádí, dále na mincích Severových), kterým Arabové Aethiopy označují (Habaš, jméno země Habaša), poukazuje etymologií svou jako »zástup z různých kmenů sebraný, sběř«, k této výpravě, ač dle jiného snad správnějšího výkladu Habeš = jižní země, pročež Aethiopové sami názvu toho neužívají, ač v mluvě obecné se vyskytuje. Naproti tomu jest název Ae. (Ítjópjá) u Aethiopů původu pozdějšího, od Řeků přejatý a lichou učeností na říši jich přenesený. Nazývániť bývali Aethiopy, jak nahoře praveno, všickni národové bydlící v jižním dílu známé země Asie i Afriky. Bilde[red 1] (Genes. 10, 7) označuje Aethiopy jménem nejstaršího syna Chámova Kúše, společné hlavy národů jihoarabských a afrických v nynějším Habeši.
Písmo ae.-pské liší se počtem písmen, jich pořadem, hodnotou, jmény, tvarem, směrem (při psaní), konečně, a sice hlavně, svým systémem vokalisačním nápadně od písma ostatních Semitů. Toliko písmu hojných nápisů sabejských v jižní Arabii jeví se velmi blízkým, z čehož na stejný jich původ nebo přenesení písma ae-pského z jižní Arabie souditi musíme, naproti Ludolfovi, který za vlastní vynález Aethiopů, a Wahlovi, který původem za řecké je vyhlašoval. Prostřednictvím jeho náleží i písmo ae-pské původem svým, jako větev písma jihosemitského, písmu prasemitskému. Jako písma semitská vůbec i písmo ae-pské bylo původně písmem souhláskovým, a psalo se od pravé ruky k levé. V obojím ohledu nastaly časem pronikavé změny. Pokud směru písma se týče, přešlo písmo ae-pské středním stupněm písma bústrofedického (βουστροφηδόν), t. j. písma, v němž řádek jeden psán od pravé k levé, druhý od levé ku pravé, jaké na některých nápisech sabejských shledáváme, v nynější směr opačný od levé k pravé. Stalo se tak snad vlivem řeckého písma, jež na nápisech v Habeši již ve II. stol. po Kr. se objevuje. Daleko větší dosah měla však změna druhá. Touto písmo ae-pské připojením různých značek na různém místě písmen, jichž základní tvar právě tak jako v písmě indickém krátké a obsahuje, změněno v písmo slabičné. Změnu tu dlužno asi prohlásiti za vlastní nález Aethiopů, naproti mínění Webrovu, který z důvodu právě zmíněného na indický původ vokalisace ae-pské soudil, kdežto jiní (Böttcher) ve značkách těch stopy řeckých samohlásek spatřovali. Jí proměněna abeceda ae-pská v syllabář o 182 znacích pro kombinace 26 souhlásek abecedy se 7 samohláskami (a, ú, í, á, é, e, poslední současně značka bezvokálnosti, a ó se 20 znaky pro hrdelnice vokál u obsahující), celkem 202 znaky čítající, jež jsou:
| Zvuk | ă | ú | í | á | é | ě neb bezvokálnost |
ó | jméno písmene |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| H | ሀ ha | ሁ hú | ሂ hí | ሃ há | ሄ hé | ህ he neb h | ሆ hó | hój |
| L | ለ la | ሉ lú | ሊ lí | ላ lá | ሌ lé | ል le, l | ሎ ló | lav |
| Ḥ střední zvuk mezi H a Ch, později = h |
ሐ ḥa | ሑ ḥú | ሒ ḥí | ሓ ḥá | ሔ ḥé | ሕ ḥe, ḥ | ሖ ḥó | ḥaut |
| M | መ ma | ሙ mú | ሚ mí | ማ má | ሜ mé | ም me, m | ሞ mó | máj |
| Š později = s |
ሠ ša | ሡ šú | ሢ ší | ሣ šá | ሤ šé | ሥ še, š | ሦ šó | šaut |
| R | ረ ra | ሩ rú | ሪ rí | ራ rá | ሬ ré | ር re, r | ሮ ró | rees |
| S | ሰ sa | ሱ sú | ሲ sí | ሳ sá | ሴ sé | ስ se, s | ሶ só | sát |
| Ḳ temné k se zvláštním pazvukem |
ቀ ḳa | ቁ ḳú | ቂ ḳí | ቃ ḳá | ቄ ḳé | ቅ ḳe, ḳ | ቆ ḳó | káf |
| B | በ ba | ቡ bú | ቢ bí | ባ bá | ቤ bé | ብ be, b | ቦ bó | bét |
| T | ተ ta | ቱ tú | ቲ tí | ታ tá | ቴ té | ት te, t | ቶ tó | tav |
| Ch později = h |
ኀ cha | ኁ chú | ኂ chí | ኃ chá | ኄ ché | ኅ che, ch | ኆ chó | charm |
| N | ነ na | ኑ nú | ኒ ní | ና ná | ኔ né | ን ne, n | ኖ nó | nahás |
| ’ (spiritus lenis) | አ ’a | ኡ ’ú | ኢ ’í | ኣ ’á | ኤ ’é | እ ’e, ’ | ኦ ’ó | ’alf |
| K | ከ ka | ኩ kú | ኪ kí | ካ ká | ኬ ké | ክ ke, k | ኮ kó | káj |
| V (polovokál) |
ወ va | ዉ vú | ዊ ví | ዋ vá | ዌ vé | ው ve, v | ዎ vó | vavé |
| ‘ později = ’ | ዐ ‘a | ዑ ‘ú | ዒ ‘í | ዓ ‘á | ዔ ‘é | ዕ ‘e, ‘ | ዖ ó | ‘ajn |
| Z | ዘ za | ዙ zú | ዚ zí | ዛ zá | ዜ zé | ዝ ze, z | ዞ zó | zaj |
| J (polovokál) |
የ ja | ዩ jú | ዪ jí | ያ já | ዬ jé | ይ je, j | ዮ jó | jaman |
| D | ደ da | ዱ dú | ዲ dí | ዳ dá | ዴ dé | ድ de, d | ዶ dó | dant |
| G | ገ ga | ጉ gú | ጊ gí | ጋ gá | ጌ gé | ግ ge, g | ጎ gó | gaml |
| Ṭ temné t se zvlášním pazvukem |
ጠ ṭa | ጡ ṭú | ጢ ṭí | ጣ ṭá | ጤ ṭé | ጥ ṭe, ṭ | ጦ ṭó | tajt |
| P̣ p se zvláštním pazvukem, jen v cizích slovech |
ጰ p̣a | ጱ p̣ú | ጲ p̣í | ጳ p̣á | ጴ p̣é | ጵ pe, p̣ | ጶ p̣ó | p̣ajt |
| C̣ ostré c se zvláštním pazvukem, později zaměňováno s následujícím |
ጸ c̣a | ጹ c̣ú | ጺ c̣í | ጻ c̣á | ጼ c̣é | ጽ c̣e, c̣ | ጾ c̣ó | cadaj |
| C (ostré) |
ፀ ca | ፁ cú | ፂ cí | ፃ cá | ፄ cé | ፅ ce, c | ፆ có | capá |
| F | ፈ fa | ፉ fú | ፊ fí | ፋ fá | ፌfé | ፍ fe, f | ፎ fó | af |
| P v cizích slovech |
ፐ pa | ፑ pú | ፒ pí | ፓ pá | ፔ pé | ፕ pe | ፖ pó | pesá |
| ቈ ḳva | ቊ ḳví | ቋ ḳvá | ቌ ḳvé | ቍ ḳve |
| ኈ chva | ኊ chví | ኋ chvá | ኌ chvé | ኍ chve |
| ኰ kva | ኲ kví | ኳ kvá | ኴ kvé | ኵ kve |
| ጐ gva | ጒ gví | ጓ gvá | ጔ gvé | ጕ gve |
Dvojhlásky jsou ai, au. Písmo se nespojuje; jednotlivá slova oddělují se dvoutečkou ፡, dvoutečka ፤, čtyřbod ። a j. slouží i jako interpunkce. Znamení pro zdvojení hlásek není. Přízvuk, pokud jej známe z tradicionální výslovnosti moderních učenců ae-pských, obmezuje se na poslední tři slabiky slova (u časoslov převahou na druhé) nepodléhaje jinak pevným pravidlům.
Jazyk ae-pský, v Evropě druhdy nesprávně chaldejským neb indickým zvaný, v mluvě lidu lesána Geez (jazyk Geezů) a v době, kdy jako jazyk lidu odumřel – době této náležejí překlady z arabštiny a kopštiny – (asi v X. st.) lesána mac-haf (jazyk knih), jest vedlé arabštiny druhým hlavním členem jižní skupiny jazyků semitských, blíže se hlavně jazyku sabejských (himjarských) nápisů jižní Arabie. Nám znám jest jazyk ten z četných rukopisů, jež všecky náležejí sice době, kdy aethiopština již v ústech lidu nežila a kdy i jako knihová řeč více méně vlivu mladších dialektů podlehla jsouc z části nedbalostí neb nevědomostí písařů znešvařována; nicméně poučují nás staré nápisy ae-pské, jež, pokud z nedostatečných kopií je známe, týž jazyk nám skýtají, jaký známe na př. z ae-pského překladu bible, již s úplným systémem vokalisačním, že nepodlehl jazyk ve svých základech změnám pronikavým. Největší změny vykazuje jazyk v oboru slovném, kde původní materiál jazykový, pokud ovšem z jednostranné literatury theologické ho známe (díla pozdější doplňují jej hlavně z amharštiny), asi v ⅓ úplně shodný s jazykem arabským, kdežto jindy kmeny obměnou arabských se jeví (jiné kmeny má společné s hebrejštinou a aramejštinou, hojně má i vlastních a to i pro nejobyčejnější pojmy, jako: bůh, člověk, země slunce, den, velký, malý, dobrý, zlý a j.), obohacoval se posloupně živly aramejskými (hlavně slova kultu se týkající) aramejskými věrozvěsty do Ae-ie zanesenými, řeckými (nejvíce) a později arabskými, převodem bible a jiných spisů náboženských z jazyků těch, konečně snad i měrou nepatrnou z jazyků afrických, s nimiž se stýkal. Patrným jest však vliv cizí i jinde, na př. ve zvukosloví (splývání a vyplývající z něho záměna některých zvuků, jež, jak z písma souditi můžeme, kdysi bývaly rozlišovány, dále zvláštní, duchu semitskemu cizí. tvrdost některých hlásek) a i grammatice vlastní, na př. záliba v gerundiích, jež v mladších dialektech ještě více se rozmáhá a snad vlivu hámitskému náleží. Jinak representuje jazyk celkem grammatickou stavbou svojí velmi starý stupeň jazyků semitských; v jednotlivostech s hebrejštinou, aramejštinou, ba i assyrštinou se stýkaje, kloní se celkem k arabštině, zvl. jižní; vykazuje sice 1 mladší stupeň vývoje, jak se to jeví v poměru k jazykům arabským, na př. ve zvukosloví záměnou některých zubních zvuků v sykavky. v tvarosloví otřením koncovek ohýbacích, ztrátou duálu, passiva, participií. I členu nemá aethiopština. Naproti tomu však setkáváme se i s tvary starými, jež aethiopština před arabštinou vykazuje, již předčí časem důsledností vývoje a plynoucí z něho bohatostí tvarů, ač celkem bohatstvím a vývojem za arabštinou zůstává. Hlavně jeví se to v slovese, kde netoliko z kmene jednoduchého, z pravidla třísouhláskového (ač i verba o 4 a 5 souhláskách hojněji než v ostatních jazycích semitských se vyskytují) na př. katàla (zavraždil), v jednotlivých případech kétàla, kótàla, ale i z kmene sesíleného zdvojením druhé souhlásky (kattàla) neb dloužením prvé (kátala) tvoří se kausativum (dal zavražditi aktàla, akétàla, akótàla), akattàla, akdtála, výjimečně askótàla, reflexivum (zavraždil se takatàla, takétàla, takótàla neb ankótàla, výjimečně tankótàla, taankótàla), takattàla, takátàla a kausativní reflexivum: astaktàla, astakétàla, astakótàla, astakattàla, astakátàla (dal se zavražditi, ač obyčejně, dal zavražditi). Časy jsou sice jako v semitštině vůbec dva: ukončený (perfektum) katàla, a neukončený, poslednější s přesně vytčeným (zvláštní přednost aethiopštiny) rozdílem obou způsobů semitských, totiž indikativu: jekàtel a subjunktivu: jèktel. Konjugace času minulého vykazuje naproti ostatním semitským jazykům k (místo t) v 1. a 2. os. sg. a 2. pl., jež na př. v arabském dialektu mahry a šihru se objevuje. Zní 3. os. m. katàla, f. katàlat, 2. os. m. katàlka, f. katálkí 1. os. spol. katàlkú. Čís. mn. 3. os. m. katàlú, f. katàlá 2. os. m. katalkèmmú, f. katalkèn, 1 os. sp. katàlna. Čas neukončený (imperfektum) 3. os. m., jekàtel, f. tekàtel, 2 os. m. tekàtel, f. tekatèlí, 1 os. sp. ekàtel. Čís. mn. 3 os. m. jekatèlú, f. jekatèlá, 2. os. m. tekatèlú, f. tekatèlá, 1. os. sp. nekàtel. Imperativ: kètel. Infinitiv: katíl, katílót. každý se zvláštní funkcí, u kmenů odvozených roven imperativu + ó (ót). Od něho liší se často užívané (snad vlivem jazyků hámitských) gerundium tvarem akkusativním: katíla při vraždění; aktílaka, při tvém rozkazu ku vraždě, takátílana. když vraždili jsme se vzájemně, astakátílakemmú, když dávali jste vzájemně vražditi atd. Vedlé skutečných infinitivů existuje řada tvarů nominálních významu infinitivního abstraktního, zřídka konkretního, na př. ketlat, vraždění, tagbár (dílo) a j. Rod subst je dvojí, mužský a ženský, poslední s koncovkou t neb at, pokud formální označení jevilo se nutným. Rod neživotného je velmi libovolný (zvláštnost aethiopštiny), a každý výraz pro předmět neživotný neb abstraktum, třeba koncovkou ženskou opatřen neb ne, může pokládati se buď za muž. neb žen., jak pozorujeme na měnivé shodě adjektiv, predikátů a suffixů, velmi volně k substantivu přiřaděných. Neutrum vyjadřuje se sg. masc. neb sg. neb pl. fem. sanáj (krásno msc.), sanájt (fem.), sanáját (pl. fem.). Tvarů nominálných, tvořených vnitřní změnou neb i přítvorkem, jest množství. K poslednějším náležejí i tvary s předponou m, jež v hebr., aram. a arab. ještě jako participia se vyskytují, v aethiopštině, pokud vůbec zachovány, více méně významu subst. neb adj. nabývají, na př. makvanen, soudce, man-es (mladý), makajjad (práh, vlastně: šlapané). I jiné přítvorky změnily svou platnost v poměru k významu svému v jazycích ostatních. Duálu zachovány pranepatrné stopy jen v kel-é (dva) a ed (ruka) před suffixem, na př. edéja, moje ruka. Plurál jest jako v arabštině dvojí, vnější s koncovkou án pro msc., át pro fem. (obě přízvučny), při čemž msc. subst. životná často, neživotná z pravidla koncovku át přijímají, na př. káhen-át (kněží). Koncovka fem. pl. át přistupuje tu na fem. koncovku singuláru t, na př. te-emer-t-át (známky). Toliko adj. a tvary příbuzné různí plurál dle rodu: mamher (učící, učitel), mamhert (učitelka), pl. mamherán (msc.), mamherát (fem.). Druhý plurál (lomený) tvoří se vnitřní změnou samohlásek bez přítvorků vnějších a má celkem význam kollektivní. Aethiopština má jej s arab. společný, ač má podobných tvarů mnohem méně než arabština. Totéž slovo může nejen vnější nýbrž i současně více lomených plurálů tvořiti, na př. ezn (ucho), lomené pl. ezan a aᵉzán. Někdy hromadí se k označení plurálu koncovka pl. vnějšího ku pl. lomenému, na př. negús (vladař) pl. lom. nagast s fem. koncovkou pl. vnějšího nagastát, neb koncovka pl. fem. ke koncovce pl. msc. lík (starší) pl. líkán, druhý vnější plur. líkánát, od toho pl. lomený líkávent. V konstrukci plurálů aethiopštiny panuje rovněž zvůle největší, nejen pokud rodu ale i pokud čísla se dotýče. Ve flexi zachován na nepatrné zbytky pádů ostatních jen akk. (který v aram. zcela, v hebr. skoro zcela chybí) končící v a (u jmen vlastních há), na př. déngel (panna), akk. dengela; Jeshakhá (Isáka), u jmen místních i pouhe as na př. Jórdánósa (Jordán). Totéž a je i znakem spojení genitivního (po případě substantiva s adj., pronominem, adverb. neb odvislým verbem), na příkl. negúsa nagast král králů, mája-teúm (vedlé máj teúm) voda sladká. Pády ostatní opisují se předložkami, gen. i zájmenem za (enta f, ella pl.). Číslovky a pronomina jsou všesemitská, ač zvl. poslednější ne bez zvláštností. Partikulí je hojnost. Negace jest proklitické í. Negace větní nevylučuje negací jednotlivých slov. Slovosled jest v poměru k ostatním jazykům semitským volný. Zvláště verbum nestává z pravidla na počátku. Syntax je neobyčejně vyvinuta. Naproti prostým větám ostatních jazyků sem. (vyjma aramejštinu) tvoří a seřaďuje aethiopština lehce a při tom jasně nejdelší a nejspletitější periody. Jest však otázkou, je-li to vlastní výtvor ducha ae-pského na základech semitských či spíše výsledek věrného překladu spisů cizích, hlavně řeckých. Právě tak jest tomu s téměř neobmezenou tvorbou abstrakt, jež činí možným označování nejjemnějších odstínů a jež za zvláštní přednost musili bychom pokládati, kdybychom odjinud na cizí vliv souditi nemusili. Aethiópia tak zůstává ovšem aethiopština jedním z nejušlechtilejších a nejvyvinutějších jazyků kmene semitského, veledůležitým pro srovnavací filologii semitskou v ohledu jak grammatiky, tak slovníku vůbec a pro starou arabštinu v době daleko před Muhammedem zvlášť. Poukazujeť celý stav jazyka k tomu, že jazyk ae-pský při rozdělení se kmenů semitských společně s arabským se odloučil a s ním nějaký čas dále trval, než oba na novo se oddělily, by každý počal vlastní vývoj na společných základech.
Literatura ae-pská. Nejstarší posud známé památky jazyka ae-pského jsou vedlé některých menších, jakož i nápisů mincí, dva velké nápisy pohanského krále Tázény z Aksúma okolo r. 500 po Kr., lithografované v cestopise Rüppellově. Vyjma tyto nápisy náleží celá ostatní literatura ae-pská, pokud ji známe, době křesťanství, jež jako s jedné strany potlačilo starou kulturu domácí, dle zbytků v četných zříceninách na středním Nílu zachovaných nikoli nepatrnou, tak se strany druhé stalo se původem nové kultury ae-pské počínající přijetím křesťanství za císaře Konstantina Vel. od tyrských věrozvěstů Frumentia a Edesia ok. 330 po Kr. Nejstarší památkou této kultury jest opětně revidovaný ae-pský překlad bible, vypracovaný několika překladateli (z části i židy aneb aspoň aramejsky mluvícími missionáři, ježto jen tak aramejské výrazy pro jednotlivé náboženské pojmy dají se vysvětliti) během IV. stol. po Kr. celkem na základě textu alexandrijského (evangelia z některé míšené recense), který stal se od té doby skladištěm klassické řeči ae-pské. Tento úplný překlad bible Starého a Nového zákona jest hlavním, zároveň největším dílem literatury ae-pské. Nebo náleží-li překlad bible století IV.. náleží stoletím následujícím, v nichž stále překládáno z řečtiny, překlad četných apokryfních knih Starého a Nového zákona a jiných ještě spisů starší církve, pozdně židovských a starokřesťanských, jež požívají v církvi ae-pské téže vážnosti jako samy knihy biblické, jsouce zároveň svědectvím o velkém hnutí literárním, v němž dospěl jazyk ae-pský toho vývoje, na kterém my posud v literatuře jej spatřujeme. Překlady ty jsou důležity nejen pro dějiny křesťanství v Ae-ii, nýbrž mají i širší význam jako překlady, jichž řecké originály z části nezachovány. Z vydaných jmenujeme tu Kúfálé neb Liber Iubilaeorum qui idem a Graecis ἡ λεπτὴ γένεσις inscribitur (vyd. Dillmann, Kiel 1859), Liber Henoch (o zbožném Henochu, který pokolení obrů a násilníků, jež padlí andělé s dcerami lidskými zplodili, zhoubu boží zvěstuje, vyd. Dillmann Lips. 1851; dřív. vydání R. Laurence 1838), Primi Esrae libri, qui apud Vulgatam appellatur quartus, versio aethiopica (R. Laurence Oxoniae 1820); Ascensio Isaiae vatis (vyd. Dillmann, Lips. 1877, dříve R. Laurence 1819, něm. Jolowitz, Lipsko 1854), Hermae Pastor (vyd. Ant. d'Abbadie, Lips. 1860, srv. Dillmann Bemerkungen zu dem aethiop. Pastor Hermae, Zeitschrift der Deutschen Morgenl. Gesell. XV. 111–125 a Schodde, Hérmá Nabí. The Ethiopic version of Pastor Hermae. Lips. 1876). Starý zákon sám rozdělený v kanóně ae-pském na 5 dílů (díl V. obsahuje apokryfy) vydal z části Dillmann: Veteris testamenti aethiopici tomus I. sive Octateuchus Aethiopicus (Lips. 1853) a Veteris Testamenti Aethiopici tomus II ve dvou odděleních (Lips. 1861 a 1871). Jednotlivé části vydány porůznu od různých vydavatelů, na př. Psalterium Davidis aeth. et latine od Ludolfa (Frankf. 1701, ae-pský text vyšel v Londýně 1815, ae-pský a amharský v Basileji 1872); Canticum canticorum Schelomonis (Lugd. Batav. 1656, ed. J. G. Nisselius), prorok Joel od Th. Petraea 1661 (Lejda) a Dillmanna 1879 (Halle), prorok Jonáš od Th. Petraea 1660 (Lejda), od Staudachera (Frankf. 1706), od Wrighta 1857 (Lond.), prorok Malachiáš od Th. Petraea (Lejda 1661), Sofoniáš a ostatní menší proroci od Nisselia (t. 1660) a j. – Nový zákon vydán opětovně r. 1548 Aethiopem Petrem v Římě (chybně, ač dle dobrého textu) Chr. Aug. Bodem v Brunšviku (r. 1752, 1753, 1755), r. 1830 v Londýně Plattem, který roku 1826 tamže velmi chybně vydal Evangelia. Již r. 1654 vydali Nisselius a Petraeus v Lejdě Listy Jakubovy, Judovy a Jana apoštola a evangelisty a j. K Novému zákonu, jehož původ alexandrijský apokryfy v něm obsaženými je dosvědčen, třeba dle zpráv domácích z arabštiny prý přeložen (to vztahuje se jen k novozákonním apokryfům a synodám), náležejí v překladu ae-pském i Synody (Sénódás), 8 knih, k nimž připojují se obyčejně i akta koncilií, pseudoklementinské neb apoštolské konstituce (Abtelísát z arab. at-tatlísát, z lat. tituli), celkem 81 (The Ethiopic Didascalia or the Ethiopic version of the apostolical constitutions. Platt, Lond. 1834), a 56 kanónů proti 85 řeckým vedlé jiných nepravých (Canones Apostolorum aethiopice edidit Win. Fell. Lips. 1871). Celkem čítá Nový zákon v překladu ae-pském 35 knih. K překladu bible s knihami apokryfními a ostatními, jenž tvoří hlavní jádro lit. ae-pské, maje důležitý význam i pro dějiny textu alexandrijského – papež Lev X. povolal tři Aethiopy, by na základě překladu ae-pského opravili text Vulgaty – druží se překlady jiných důležitých děl církevních; jako spisy otců církevních, liturgie, na př. kanóna kedáse (kanón večeře Páně) a j. Zatím odumřela řeč ae-pská jako řeč lidu a místo její zaujala, když koncem XIII. stol. jižní dynastie Salomonovců (vladař Ikón Amlák) říši ae-pskou obnovivší Amháru s hlavním městem Gondarem místo Aksúmu sídlem svým učinila, řeč amhárská, aethiopštině sic blízká (á (sesterská řeč), avšak s ní nikoliv identická, jako řeč dvora a úřadů. Leč i tenkráte nejen udržela se řeč ae-pská jako řeč církve a literatury, ale literatura jí psaná vykazuje i jakýsi rozkvět. Nepůvodní zůstala i tenkráte, místo řečtiny však překládáno hlavně z arabštiny (z části překlady ze syrštiny), z části i z koptičiny. Překládány hlavně spisy, jichž užívali křesťané egyptští. Islám sice nepronikl nikdy do Ae-ie, třeba i hranice její zasáhl, i udržela se aethiopština jediná mezi jazyky semitskými před výbojnými jeho pokroky, zůstávajíc závislou na církvi byzantinské (zákonník ae-pský pro krále Abrehu Gregentiem v VI. st. pořízený byl řecký, právě tak jako byl patriarchou církve ae-pské povždy cizinec). Vliv řecký jevil se patrně i v jazyce ae-pském převzetím mnohých výrazů řeckých i pro pojmy všední, na př. tarapézá = τράπεξα (stůl). Avšak výboji arabskými zatlačen se strany jedné téměř úplně vliv řecký v církvích orientálních a hlavně v Egyptě, od něhož Ae. v prvé řadě nábožensky i literárně byla odvislou, se strany druhé islámem Ae. od ostatního světa nábožen. odloučena, a tím nastala i pro Ae-ii nová doba literatury obsahující st. XI.–XV. V literatuře ae-pské, jež byla v prvé době výhradně církevní a náboženskou s rázem monofsitským, převládá i nyní směr náboženský, počíná se však pěstovati z části i literatura profanní. K překladům této druhé doby náleží na př. Gadla Adám (Boj Adamův) vydaný Trumppem v Mnichově 1880 (dříve přeložen Dillmannem v Gotinkách 1853), téhož Das Hexaémeron des Pseudo-Epiphanius (Mnich. 1882), a Das Taufbuch der aethiopischen Kirche (tm. 1878) s Liturgie zum Tauffeste der aethiop. Kirche (vydal Arnhard t. 1886); The ordinary canon of the mass, according to the use of the coptic church (Lond. 1884 od C. Bezolda), Das Glaubensbekenntnis des Jakub Baradaeus (vyd. C. H. Cornill jako čásť velkého díla Haimanóta abau, víra otců ok. r. 1000), Das aethiopische Briefbuch herausg. von Praetorius (Lip. 1869) a j. K literatuře překladové připojila se tu i produkce původní, pokud možno ji tak zváti, jež rovněž většinou obsahuje spisy křesťanské, jako životy a chvalořeči svatých (zvl. Seneksár, sbírka životů ae-pských světců, hymny, rýmované modlitby, zpěvníky (s notami), kalendář ročních svátků a slavností o 5řádkových strofách a p. Vše to psáno jest z části v primitivních rýmovačkách (rým jest pouhá assonance, rozměru není), jež tvoří současně jediné ukázky neznámé jinak u Aethiopů poesie. Z literatury profánní nejdůležitější jsou neumělé jinak spisy historické (kroniky), zvláště Kebr za negest (Sláva králů), obsahující tradicionální dějiny říše Aksúmské protkané mnohými bájemi (srv. Praetorius fabula de regina Sabaea apud Aethiopes, Halle 1871), Fetha negest i. e. Canon regum (caput XLIV. uveřejnil Arnold Halle 1841), Tárícha abau (kronika otců), kronika Janova (Chronique de Jean, évèque de Nikiou, Texte éthiopien publié et traduit par H. Zotenberg, Paříž 1883, srv. Journal Asiatique 1879), a j. Srv. M. René Basset, Etudes sur l'histoire d'Ethiopie. Spisy tyto psány jsou již slohem táríchovým (dějepisným), t. j. ve směsi aethiopštiny a amhárštiny. Z ostatních odborů profánních jmenujeme Mashafa falásfá tabíbán (kniha moudrých filosofů) nach dem Aethiopischen untersucht von C. H. Cornill (Lipsko, 1875) a Die aethiopische Übersetzung des Physiologus von Fr. Hommel (t. 1877). Linguistika nedoznala žádné péče učenců ae-pských. Sbírky slov obsahují domácí sbírky, na př. Savásev (řebříky), často nesprávný výklad těžkých zvl. cizích slov. Od XVI. stol. ustal veškerý ruch v literatuře ae-pské, přerušen byv bouřemi, jež od r. 1500 počínajíc posloupně vpádem muslimů, divokých kmenů Galla, vlivem Jesuitů (1555–1640), konečně vůbec zdivočilostí poměrů v Habeši moderním, nejprve moc, na to kulturu ae-pskou zlomivše, učinili i aethiopštině jako řeči literární konec. Jazyk ae-pský zůstal ovšem i tu jazykem církve a vyučováno mu ve školách. Jako druhdy latiny u nás užíváno ho vedlé toho jako řeči učenců a i listiny státní ano i korrespondence privátní jím vyřizovány, třeba tu jazyk amhárštinou silně jest pomíchán. Ale o důkladnější znalosti jazyka ae-pského nelze ani u největších učenců ae-pských mluviti. Poměry takové panují podnes, kdy vedlé amhárštiny jako řeči státní i arabština jako řeč obchodu a styků zevnějších důležité místo zaujala i o poslední zbytek platnosti s aethiopštinou se sdílejíc. K listinám ae-pským připojuje se překlad arabský. Jazyku jako řeči církevní rozumí pak sotva kněží a vzdělanci, tím méně lid; nicméně užívá se jí v korrespondenci, a téměř vše, co se píše, píše se v ní (amhárský překlad bible prvotně pod trestem smrti zakázán) zvláštními písaři městskými (cahháfa hagar). Jako jazyk živý zachovala se podnes aethiopština nejen v původním území aksúmském, nýbrž i v sousedním severu ve způsobě moderních dialektů tigré a tigriňa (tigrai).
V Evropě datuje se pěstování aethiopštiny ze stol. XVI. První znalost její do Evropy přinesl kolínský probošt Jan Potken, který v Římě s rodilými Aethiopy se stýkal a tamže roku 1513 litými typy Psalterium Davidis vydal. R. 1548 vyšel v Římě Nový zákon a téhož roku nepotřebné Chaldeae s. aethiopicae linguae institutiones (1548, 1552, 1630) od Mariana Victoria z Reate. R. 1638 vydal v Římě Jakub Wemmers z Antorfu daleko lepší grammatiku a slovník. Pevného podkladu nabylo však studium aethiopštiny teprve Jobem Ludolfem, jedním z největších jazykozpytců všech dob, jenž svou Grammatica aethiopica a Lexicon aethiopico-latinum (Lond. 1661), zvláště v důkladně přepracovaných druhých vydáních grammatiky z r. 1702 (Frankf.), slovníku tamže 1699, dále dílem Historia aethiopica (Frankf. 1681), a Ad suam historiam aethiopicam commentarius (t. 1691) stal se otcem studia ae-pského a jehož spisy, jež k nejlepším pracím na poli semitštiny dlužno počítati, jsou podnes bohatou snůškou materiálu Ae-ie se týkajícího. Různí nástupcové Ludolfovi více méně z Ludolf čerpali (Castelli, Hartmann, Hasse, Marcel, Hupfeld, Drechsler, Tuch a j.) nepodavše nic podstatného. Teprve Dillmann překonal Ludolfa svými Grammatik der aethiopischen Sprache (Lips. 1857) a Lexicon linguae aethiopicae (t. 1865), jimiž výsledky Ludolfovy a jeho následníků na výši vědy postaviv filologii ae-pské její místo ve vědě moderní vykázal. Týž vydal i Chrestomathia aethiopica se slovníkem (Lips. 1856). Z literatury ae-pské rukopisně zachované a několik set spisů čítající vydána kromě bible jen čásť nepatrná. Ostatek chová se v knihovnách, hlavně londýnské (katalog od Wrighta, Lond. 1877), pařížské (katalog od Zotenberga, Pař. 1877), berlínské (kat. od Dillmanna, Berl. 1878), oxfordské (kat. od Dillmanna 1848), petrohradské (Dorn 1837), tubinkské (Ewald, Z. für K. des Morgenl. V. a Zeit. der Deutschen Morgenl. Ges. I.), mnichovské (Rödiger 1875) a j.; ze soukromníků Antoine d'Abbadie vydal katalog svých rukopisů aeth. (Pař. 1859). Dk.
Církevní dějiny ae-pské viz Habeš.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Podle oprav na konci I. dílu: 305 str., 2. sl., 21. řád. shora, na konci čti Bible. (dostupné online)