Ottův slovník naučný/Aesthetické mluvoobrazy

Ottův slovník naučný
Aesthetické komédie	Aesthetické mluvoobrazy	Aesthetika

Údaje o textu
Titulek:	Aesthetické mluvoobrazy
Autor:	Josef Hanuš
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 293. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Aesthetické mluvoobrazy samostatné jsou pouze dalším rozvinutím aesthetických figur příkladu, podobenství a přirovnání. Postavení jejich v řeči jest samostatné, myšlénka, mající býti vyslovena, představena obrazem, jenž musí podávati svůj výklad sám. Z této podstaty vyplývají také jejich větší rozměry proti asthetickým figurám. Základem všech ae-kých m-zů jest allegorie v širším slova smyslu; výrazy nevlastní zastupují zcela výrazy vlastní; srozumitelnosti pak dochází se dvojako: buď skladatel připojuje výklad zvlášť – často u bajky a paraboly – neb vedou k rozřešení určité pokyny v mluvoobraze samém. Prvý způsob napomáhá ovšem jasnosti, jest však na újmu stránce umělecké, ruše jednotnost výtvoru a svobodný, ryzí dojem. K ae-kým m-zům patří: 1. bajka, 2. parabola, 3. allegorie v užším slova smyslu. Ae. m. počítány obyčejně k poesii, ale neprávem; vidíme při nich ovšem i vybásnění, pokud představují něco obrazného, i děj, pokud své obrazy přivádějí v pohyb, avšak třeba proti tomu uvážiti, že vyjadřují pouze jedinou představu jako kdysi symbolické kořeny při prvotném utváření mluvy, s tím rozdílem, že je zde více svobody, uměleckého sebevědomí a vytříbenější materiál mluvy již vzdělané. Tomu svědčí také jejich užívání v souvislosti řeči ve funkci pouhých figur. Domovem ae-kých m-zů jest Orient; na západě objevovaly se z pravidla vlivem východním a hlavně tehdy, když v poesii osobil si rozum vládu nad obrazotvorností a citem. Gerber, Die Sprache als Kunst (Bydhošť 1873. II.). Hš.