Ottův slovník naučný/Aequivalence
| Ottův slovník naučný | ||
| Aequitas | Aequivalence | Aequivalent |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Aequivalence |
| Autor: | Bohuslav Raýman, Josef Saska |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 272–273. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Aequivalence (z lat.), rovnoplatnost, rovnomocnost, značí: 1) V lučbě stejný chemický effekt způsobený rozličnými chemicky působícími hmotami. Jelikož chemický effekt srovnáváme v chemii váhami látek případných, jmenujeme ona relativní váhová množství hmot lučebně podobně působících jejich aequivalenty. Ač pojmu aequivalentů nebylo v chemii vždy důsledně šetřeno, a ačkoliv novější názory chemiků často aequivalentním pojmům odporují, jest právě v nejnovější fasi chemie pojem ae. zase naopak hnán v extrem, jenž až rozpaky vzbuzuje. Po prvé vyskytuje se pojem ae., když byly studovány první váhové vztahy při vzájemném nasycování kyselin a zásad. Váhy různých zásad sytících totéž množství kyseliny a váhy různých kyselin sytících totéž množství zásady byly to, co později jmenováno aequivalenty látek těch (Bergmann, Kirwan, Richter, Wenzel). Když pak veškeré chemické pochody čím dále tím více byly vyvozovány z prvkův a vlastností jich, tu byla pozornost předem věnována oněm poměrům váhovým, s nimiž prvkové při slučování vzájemném se objevují. Zde ovšem byl základ četných nesrovnalostí, neboť prvkové sami jsou nestejně valentní, nestejně mocní, čehož jen v některých dobách rychlého vývoje chemie s dostatek bylo šetřeno. Tak položena za jednici aequivalentů slučovací hodnota vodíku, i psáno H=1, a odtud sestaveny byly aequivalenty všech prvků. Záhy však bylo pozorováno, že mezi prvky jsou podstatné rozdíly. Tak slučuje se vodík (H) v jediném určitém poměru s chlorem (Cl) a dlužno bylo psáti sloučeninu vznikající HCl (chlorovodík), kdežto nejmenší množství slučovací kyslíku (O) slučuje se s dvěma takými podíly vodíku v H2O (vodu) a se dvěma podíly chloru ve Cl2O. Zkoušeno dále i shledáno, že dusík (N) slučuje se podobně pouze se třemi podíly vodíku v H3N (ammoniak), a uhlík (C) se čtyřmi podíly vodíku v H4C (plyn bahenní, plyn báňský). Srovnáme-li výsledky tyto s jinými:
HCl
H2O
NH3
CH4, CO2, CNH;
jest nám zajisté doznati, že prvkové H (vodík), O (kyslík), N (dusík), C (uhlík) nejsou aequivalentní, nýbrž, má-li H valenci (mohutnost slučovací) rovnou jedné, že jest kyslík dvojmocný, dusík trojmocný a uhlík konečně čtyřmocný. I uvykli sobě chemikové vyznačovati tu valenci (mohutnost, objem slučovací) čárkami aneb římskými číslicemi položenými nad písmenem prvkovým:
H', O'', N''', C''''...
HI, OII, NIII, CIV...
Píšíce pak sloučeniny chemické vyznačujeme jednu takovou valenční jednici čarou spojovací, na př.:
H—Cl, HH—O'', HHH—N''', HHHH—C''''...
Formulemi takovými, které ovšem pro potřebu každodenní se zjednodušují, jest ae. zcela patrna: vidímeť, že O2 jest aequivalentní čtyřem podílům slučovacím vodíku H4, čili že uhlík CIV může poskytovati sloučeninu CH4 a CO2 atd., jak i skutečně se děje. Chemikové znají prvky až sedmi-ba až osmimocné, jen že čtyři jsou hlavní, obyčejné formy slučovací, jež podlé základních sloučenin (nahoře vyvinutých) nazývají se formami či typy: chlorovodíku, vody, ammoniaku a plynu bahenního. Rn.
2) Ae. sil, dvojic, značí rovnomocnost aneb nahraditelnost jejich jinými silami, dvojicemi. Ss.