Ottův slovník naučný/Adolf (osoby)
| Ottův slovník naučný | ||
| Adolf | Adolf (osoby) | Adolfi |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Adolf |
| Autor: | Vladimír Pech, Vojtěch Jaromír Nováček |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 222–224. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:1) Adolf I. z Alteny, 2) Adolf von Nassau-Wiesbaden-Idstein (WD), 3) Adolf Nasavský, 4) Adolf I. Fridrich, 5) Adolf II.(WD), 6) Adolf VIII.(WD), 7) Adolf Lucemburský |
|
Adolf: 1) Arcibiskup kolínský 1193–1205, syn Eberharda z Alteny, z rodu hrabat z Berga, byl z velké části příčinou neblahých poměrů, které koncem XII. a počátkem XIII. stol. říší německou zmítaly. Zvolen byv 1193 po odstoupení strýce svého Brunona za arcibiskupa v Kolíně nad Rýnem stal se záhy hlavou odporu proti panujícímu rodu Hohenstaudfskému a způsobil svým tvrdošijným odporem, že nejen Jindřich VI. nemohl provésti úmyslu svého, aby proměnil Německo v dědičnou monarchii, ale opíral se také po dlouhou dobu volbě Bedřicha II. Přes to, že konečně Bedřichovi přísahu uznání učinil, snažil se po smrti Jindřicha VI. 1197 úsilně, aby zvolen byl král německý z rodu velfsdkého. Podporován penězi od anglického krále Richarda I. dovedl toho, že čásť knížat říšských proti Filipu Švábskému zvolila za krále syna Jindřicha Lva, Ottu IV. Brunšvického, kteréhož A. 1198 v Cáchách korunoval. Odporučiv pak papeži Innocentiu III., aby Ottu uznal za krále, zjednal tím stolici papežské jakýsi vliv na volbu králů německých, kteří potom byli nuceni zakupovati si od kurie římské uznání rozmanitými ústupky. Když však král Otto nemohl stoupenců svých proti Filipovi uhájiti a z Anglie více podpora nedocházela, odpadl od něho 1204 i A. a přidal se k Filipovi, jejž také 1205 korunoval. Pro jednání toto byl od papeže dán v klatbu a sesazen, ale pomocí krále Filipa, mocných příbuzných a jedné strany v kapitole hájil násilím diécése své proti nově zvolenému biskupu Brunonovi. Ačkoli tento v bitvě u Wasserberka byl zajat a papež následkem toho s Filipem Švábským smí řiti se musil, zůstalo nařízení o A-ovi v platnosti. Když pak 1208 král Filip byl zavražděn a Otto IV. uznání došel, byla věc A-ova na dobro ztracena, a on vzdav se hodnosti své spokojil se s ročním platem. R. 1211 ve sporech o trůn mezi Ottou IV. a Bedřichem II. zmocnil se jako stoupenec tohoto opět arcidiécése kolínské proti Dětřichu z Hengebacha, od papežského legáta Sigfrida, arcibiskupa mohučského, uznán, ale papež Innocentius lII. setrvávaje v odporu svém proti A-ovi zrušil uznání toto. Od té doby žil A. v ústraní a zemřel v Neusse 15. dubna 1220. p.
2) A. (* 1351 – † 1390), arcib. mohučský, pravnuk něm. krále Adolfa Nassavského, stal se r. 1371 biskupem špýrským, 1373 byl od většiny kapitoly zvolen za arcibiskupa mohučského, kdežto císař a papež uznávali Ludvíka míšeňského. A. vytlačil soupeře svého mocí válečnou a r. 1381 slavil svůj vjezd do Mohuče jsa nyní uznán od krále něm. i obou současných papežů. Od té doby stál v čele oné strany knížat, která hleděla moc svou na úkor krále a měst sesíliti. Pro rozšíření svého území měl časté půtky s Hesskem. 24. ledna 1390 založil universitu v Erfurtě.
3) A. Nassavský, král německý, syn Valrama II., hraběte nassavského, byl zvolen po smrti Rudolfa Habsburského hlavně přičiněním Václava II., krále českého, a Gerharda z Eppensteina, arcibiskupa mohučského, dne 5. kv. 1292 králem německým. Nemaje dostatečné moci domácí a snaze se nicméně, aby práva královská poněkud opět ku platnosti přivedl, hleděl opatřiti si potřebných k tomu prostředků buď jak buď. Z té příčiny přenechal za značné peníze vikářství říšské v Lombardii Mateu Viscontimu. Když zemřel Friedrich Tutta, markrabě míšeňský, prohlásil A. Míšeň a Osterland za odumřelé léno říšské, koupil od Albrechta Nerudného, lantkrab. durynského, který se svými syny žil v nepřátelství, právo následnictví v Durynsku a ve válce se syny Albrechtovými Bedřichem a Diezmannem zmocnil se těchto zemí. Války mezi Francií a Anglií účastnil se A. dle jména 1294 jako spojenec anglický, začež přijal od Angličanů subsidie válečné, nevytáhl však do pole, jsa zaměstnán zápletkami míšeňskými, a neužil ani vhodné příležitosti obnoviti práva říše německé v Burgundsku, Lotrinsku a Flandersku. Šťastné výsledky A-ovy vzbuzovaly nedůvěru kurfirstů a krvavý ráz války míšeňské mnoho k tomu přispěl, ze i v širších kruzích stal se neoblíbeným. Arcibiskup mohučský, jemuž A. při volbě přislíbené clo rýnské u Boppardu zadržoval, přičinil se nyní právě tak horlivě o jeho sesazení, jak se byl o jeho zvolení zasazoval. Zatím co Albrecht, vévoda rakouský, který r. 1292 marně doufal, že bude zvolen za krále, v čele vojska k hornímu Rýnu táhl, usnesli se dne 23. čna 1298 všickni kurfirstové kromě trevírského sesaditi A-a a zvolili Albrechta za krále. Dne 2. čce 1298 srazili se oba soupeřové u Göllheima v Rýnské Falci; A. udatně bojuje padl v bitvě před očima soka svého. Mrtvola jeho pochována v klášteře rosenthalském, odkudž z rozkazu císaře Jindřicha VII. 1309 přenesena do hrobky královské ve Špýru. Lorenz, Deutsche Gesch. im 13. u. 14. Jhrdt. (2 díly, 1867); Kopp, König A. u. seine Zeit (1862); Roth, Gesch. des röm. Königs A. von Nassau (1879). Nk.
4) A. Bedřich, vévoda holštýnsko-gottorpský, král švédský 1751–1771 (* 14. kv. 1710 – † 12. února 1771), byl syn Kristiána Augusta, administrátora zemí Holštýnsko-Gottorpských a biskupa lubeckého. Po smrti svého staršího bratra zvolen byl 1727 za knížete-biskupa v Lubeku, 1739 stal se poručníkem svého příbuzného Petra a správcem zemí Gottorpských. Když svěřenec jeho Petr ustanoven byv za nástupce ruské carevny Alžběty nabízenou mu korunu švédskou 1742 zamítl, zvolen byl A. vlivem ruským 1743 za nástupce krále Bedřicha, neboť jen za tou podmínkou nakloněna byla carevna ruská k míru v Abo a k navrácení dobytého Čuchonska. Adolf., jímž se dostal rod holštýnsko-gottorpský na trůn švédský, vzdal se 1750 biskupství lubeckého a nastoupil po smrti krále Bedřicha 1751 v panství s ujištěním, zachovávati svědomitě základní zákony říšské z r. 1720 a volební podmínky z r. 1743; ale moc jeho byla ještě více omezována od šlechty, která se snažila snížiti důstojnost královskou na pouhý stín. Ve státní radě ponechány mu jen 2 hlasy a usnesení rady učiněna vždy zákonem, i když jim král svého schválení odepřel. Slabý, dobrácký A. se podroboval, ale zpupná oligarchie šlechtická nejen že ho tak řka pod poručenství své postavila, ale urážela jej výčitkami, trestáním a vypovídáním stoupenců jeho, tak že král 1755 prohlásil, že raději korunu složí, než by ji tak nedůstojně nosil. Následkem toho utvořila se proti podvratným snahám šlechty působením manželky A-ovy Ludoviky Ulriky, sestry pruského Bedřicha II., 1756 silná strana všech stavů, která usilovala zjednati koruně moc rozsáhlejší; ale nedlouho před provedením záměru bylo spiknutí vyzrazeno a značná čásť účastníků skonala na popravišti. A-ovi, který se neodvážil stoupenců svých před smrtí ochrániti, odňato potom i právo osazovati úřady a přikázáno státní radě. Panující stranou »klobouků«, Francii nakloněnou a řízenou hrabětem Gyllenborgem, vehnán byl král v zájmu Francie beze vší zjevné příčiny do účastenství ve válce sedmileté, která po 5 létech mírem v Hamburce 1762 Švédsku ani cti ani výhod nepřinesla, ale zemi již dříve schudlou uvedla v nejtrudnější poměry. Všecky dobré úmysly královy zmařeny byly sobectvím politických stran »klobouků« a »čepic« (více Rusku příznivých, vedených Arvidem Hornem), které nabyvše vrchu buď zásadně proti tomu pracovaly, co dříve počato neb provedeno bylo, aneb podplaceny jsouce, zastupovaly zájmy cizích států. Konečně na doléhání korunního prince Gustava a Francie, která králi nabídla značné sumy k státnímu převratu, učinil A. rozhodný krok; odepřev usnesení státní rady svého schválení žádal za svolání mimořádného sněmu říšského, čemuž se však státní rada teprve tehdy podrobila, když vážně odstoupením pohrozil. Vláda »klobouků« byla od »čepic« svržena, ale poněvadž svědomitý Adolf. ku státnímu převratu odhodlati se nemohl, neměly porady sněmovní od r. 1769 valného významu a A. brzy po skončení sněmu zemřel. Státní převrat provedl syn a nástupce jeho Gustav III. p.
5) A. II., hrabě holštýnský 1128–1164, syn hrab. Adolfa I. z rodu schauenburského, určen byl původně k stavu duchovnímu, ale po smrti staršího bratra svého stal se pod poručenstvím matky 1128 nástupcem otcovým v hrabství. Když po smrti cís. Lothara Konrád III. 1138 odňal Jindřichu Pyšnému vévodství saské i bavorské, pozbyl i A. jako vasal rodu velfského země své, kterou obdržel Jindřich z Badewiede, ale po vyrovnání mezi Jindř. Lvem a Bedřichem I. Barbarossou bylo mu nejen Holštýnsko navráceno, ale 1143 i ostrov Fembra a Vagrie, od Slovanů obydlená, postoupeny. Podporován jsa šlechtou a duchovenstvem s missionářem Vicelinem v čele přičiňoval se úsilně o rozšíření křesťanství v panství svém; v krajinách slovanských spojoval s účely náboženskými i germanisaci země, uváděje tam osadníky nejen z Holštýnska, ale i z Vestfálska, Hollandu, Flanderska a j. krajů v západním Německu. Při vtoku Voknice do Travny, kde dříve stávala slovanská pevnost Bukovo, založil nové město Lubek, kteréž se stalo středem snah poněmčovacích. R. 1147 účastnil se velké výpravy křižácké proti Slovanům polabským, ale utrpěl na území svém velké ztráty od bodrckého knížete Niklota, jenž přepadl a vybil Lubek, sbořil Siegeberg a župu darguňskou zpustošil. Když pak ani ostatní vojsko křižácké, vedené Jindřichem Lvem, ničeho nepořídilo, smířil se A. s Niklotem, ba poskytl mu později i pomoci na pokoření odbojných Kyčanů a Črezpěňanů. Rozsáhlá privilegia, která byl osadníkům německým propůjčil, stala se mu mnohdy obtížnými, takže 1158 i vévoda Jindřich odbojnou šlechtu pokořiti musil, začež si od A-a, který mimo to vměšováním se do dánských sporů o trůn vzbudil jeho nelibost, město Lubek postoupiti dal. R. 1163 pomáhal Jindřichovi Lvovi proti bodrckým knížatům Pribislavu a Vratislavu, ale zahynul 1164 v bitvě u Verchen, s Pribislavem svedené. p.
6) A. VIII., hrabě holštýnský a vévoda šlesvický 1427–59 (* 1401 – † 1459), syn hr. Gerharda VI. a Alžběty brunšvické, nastoupil 1427 panství po bratru svém Jindřichovi IV., který zahynul u Flensburka v bitvě s Dány. Zdědiv válku s dánským králem Erichem VII., pokračoval A. šťastně v boji a donutil Dány, že mu mírem wordingborským 1435 vévodství šlesvického jako léna dánského musili ponechati. Udatností a moudrou vládou zjednal si i u nepřátel takové vážnosti, že mu státní rada dánská po smrti krále Krištofa III. 1448 korunu nabídla, a když ji zamítl, přijala ochotně příbuzného jeho Kristiána, hraběte Oldenburského, jejž byl doporučil. Dříve však než byla volba provedena, dal si A. od Kristiána slavně potvrditi konstituci Valdemara V. z r. 1326, dle níž vévodství šlesvické nikdy nemělo býti spojeno s říší a korunou dánskou tak, aby obě země měly téhož panovníka. Ve prospěch A-ův vzdal se Kristián také vrchní lenní moci nad Šlesvikem, vyhradiv si právo dědičnosti. A. zemřel bezdětek a jím vymřel rod schauenburský v Šlesviku a Holštýnsku. p.
7) A. Vilém Aug. Karel Bedřich, vév. nassavský, nejstarší syn vév. Viléma I., * 24. čce 1817 ve Weilburce, vstoupil do rak. armády a studoval ve Vídni. Vládnouti začal v Nassavsku 28. srpna 1839, řídě se v zevnější politice Rakouskem. R. 1866 jako spojenec Rakouska proti Prusku prodléval tak dlouho, že vojsko jeho do boje nepřišlo. Když po míru pražském bylo Nassavsko přivtěleno k Prusku, zřekl se A. 22. září 1867 svých nároků za náhradu 15,000.000 zl. a za vydání několika zámků. Později usadil se ve Frankfurtě n. M. Po smrti své první choti Alžběty, princezny ruské, zasnoubil se r. 1851 s princeznou Adélou z Anhaltu. Nk.