Adjektivum (lat. adiectivum t. nomen), přídavné jméno, je překladem řeckého slova ἐπίθετον, kteréhož užil nejdříve Aristotelés. A-va nepokládali staří za zvláštní čásť řeči či za zvláštní kategorii slov, a ἐπίθετον bylo u Řeků druh jmen znamenajících pochvalu, pohanu nebo něco indifferentního. Nám ovšem jest a. druh jmen označujících vlastnost substantiva. Mnozí jazykové nemají této kategorie a také jazyky indoevropské nerozeznávaly původně a-va od substantiva. Pojmově i formálně a. splývalo se substantivem a znenáhla začalo se vyvíjeti a v obojím směru souběžně od substantiva rozlišovati. Podnět ke vzniku a-va dala syntaktická funkce attributu (přívlastku). Prvním jejich znakem byla motio čili možnost trojího rodu, druhým možnost stupňování, znenáhla některé kmenotvorné přípony dostávaly význam pouze adjektivní, v některých jazycích odloučila se konečně i deklinace a-va od substantiv. Deklinace a-va byla původně substantivní a jest taková v řečtině a latině; záhy (již v sanskrtě) propukává snaha odlišiti deklinace obou kategorií a děje se to tím, že a. počíná přijímati deklinaci zájmennou. Na tomto základě vytvořila se v germanštině dvojí deklinace: substantivní, jež vesměs přijala tvary kmenů na -n, a pronominální. Nyní souvisí užívání deklinace u a-va s užíváním členu, čehož původně nebylo.. Nynější syntaktické pravidlo vyvinulo se takto: v germanštině neodtrhlo se a. od substantiva pojmově ani formálně, aby nemohlo míti někdy platnost substantiva. Že a. může míti platnost substantiva, ale nemůže naopak každé substantivum míti platnost a-va, vyplývá právě z toho, že a-va se vyvinula ze substantiv, ale všecka substantiva nepřeměnila se v a-va. V germanštině, když mělo a. platnost substantiva, skloňovalo se ovšem substantivně, a při tom mělo určitý člen. I splynula u vědomí současnost určitého členu se substantivnou deklinací, kteráž podlé Grimma nazývá se slabou. Deklinace pronominální čili silné užívá se po členě neurčitém nebo beze členu. To platí o a-vě ve funkci attributivní; je-li a. praedikátem, neskloňuje se. Také v litvoslovanštině vytvořila se dvojí deklinace Adjektivum-va, ale na základech zcela jiných než v germanštině; zde je totiž složená (substantivní + pronominální) tam, kde je v germanštině substantivní s určitým členem, a substantivní, kde je v german. pronominální. Tyto původní poměry mění se tak, že deklinace složená vytlačuje substantivní a omezuje ji na některá ustálená rčení (na bíle dni) a na funkci praedikativní; avšak i z této počala ji vytlačovati a zdá se, že brzy bude se svou prací hotova. Postup je ve slovanských jazycích téhož rázu a jen dobou se liší. Složené a. ve slovanštině má dvojí útvar složení: 1. skládá se z flektovaného jména + flektovaného zájmena (dobra-jeho); 2. z kmene + flekt. zájmena (dobro-jim-dobrymь). Ve východních jazycích slovanských mají některé pády útvar prvý, jiné útvar druhý; v západních však je pouze útvar druhý i tam, kde ve východních je útvar prvý; na př. čes. gen. sg. dobrého = dobro-jeho (dobra-jeho dalo by dobráho, srv. volaješ-voláš), rus. dobrago = dobra-jego. Složené tvary vznikly tím, že ve funkci přívlastkové ukazovací zájmeno kmene jo- tuto funkci určitěji vytýkalo, když připojilo se k attributu. Zájmeno jo- vyskytuje se v této funkci již v jazyce védském a je pravidlem v nářečích staroeránských. Zájmeno toto mělo původně význam ukazovací, ale vyvinulo se z něho v mnoha jazycích relativum; takovéto užívání demonstrativa nebo relativa k vytčení funkce attributivné je v jazycích zjevem dosti častým a mají tu tedy jazyky indoevropské hojně analogií. (V. attribut.) A. béře velikou posilu, že může se tvořiti od sloves. A-va od sloves tvořená slovou participia, ačkoli se název ten ponechává jen těm, kde je živé povědomí souvislosti. Toto povědomí časem se stírá; někdy se to jeví i formálně, což se jeví tím, že participia stávají se dokonalými a-vy. Tak děje se stále; v češtině máme doklady tohoto processu z doby nedávné (viz J. Gebauer, Staročes. a. s koncovkami-úcí,-ujúcí,-ějúcí, Listy filol. 1887) a podobně dělo se i dříve. Mnohá takováto a-va jsou cenná tím, že z nich vyčítáme starší způsoby tvoření participií, jaké se jinak nedochovaly. Příklady poskytují lat. dig-nus (srv. δείκ-νυμι), plenus, čes. plný, kde máme partic. příponu -*nos, kdež bychom jí jinak nečekali. L. Schröder, Über die formelle Unterscheidung der Redetheile 1874; E. Kovář, O určitých a neurč. přídavných jmenech (Listy filol. 1886); J. Gebauer, Skladba staročes. adjektiva (Listy filol. 1886). Kř.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Přídavné jméno