Ottův slovník naučný/Adiectio diei

Ottův slovník naučný
Adiectā neb expressā causa	Adiectio diei	Adiectivum

Údaje o textu
Titulek:	Adiectio diei
Autor:	Heřman Šikl
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 203. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Adiectio diei (lat.), vůbec stanovení času při právním jednání, jímž buď počátek (dies ex quo), buď konec (dies ad quem) poměru určen jest. Stanovení může býti určité (dies certus), zejména udáním časového momentu nebo doby, jež mezi tím uplynouti má (v příčině počtu sr. §. 902. zák. obč., čl. 327. až 332. obch. zák., čl. 30.–35. směn. ř.), nebo státi se toliko vztahem k jisté budoucí události (dies incertus); pochybno-li, zdaž událost vůbec nastane, jest tu pravidlem podmínka (conditio). Je-li při závazcích (obligatio) čas splnění určen, může tak býti buď ve prospěch věřitele, buď dlužníka. V právě řím. platí v pochybnosti poslednější, tak že věřitel dřívější plněni přijmouti musí (d. a. pro reo est). Podlé obecného rak. práva věřitel naopak nemusí předčasného splnění přijmouti (§§. 902., 1413 ob. zák. obč.), leč by opak stanoven byl. V obchodním právě sluší dle povahy jednání a úmyslu stran posouditi, zdali čas v určitém případě ve prospěch jedné neb druhé, aneb obou stran stanoven byl (čl. 334. obch. zák.). Při obchodní koupi platí mimo to při přesném (fixním) určení času dodávky zboží zvláštní ustanovení o ústupu (čl. 357.–359. obch. z.). Šikl.