Otevřít hlavní menu

Ottův slovník naučný/Adiaforon

Údaje o textu
Titulek: Adiaforon
Autor: Josef Durdík
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 201. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Adiaforon (řec.) jest věc, na které nezáleží, jednostejná, lhostejná, která nesáhá až ke mně, mne se nedotýká, nedotečná čili netečná, malicherná. nepatrná, obojetná, indifferentní; protiva důležitého, závažného, znamenitého, zajímavého, hodnotného. Určitě vytknouti a-ra vůbec, souvisí s názorem i náladou člověka. Na jedné straně se tvrdí. že a-r naprosto není; neboť i prášek sluneční jako valné těleso nebeské má svou váhu a důležitost. Na druhé straně zase hlásají, že jest vše jedno, že na ničem nezáleží, na tom prášku slunečním zrovna tak málo jako na celé soustavě sluneční. Jedni a-ra až na nullu obmezují, druzí říši jich na celý svět rozšiřují. Jedno i druhé jest krajnost; ale ovšem stávají a-ra ve smysle relativním, vztahem k. člověku jednotlivci i k celkům spolkovým. Slovo samo pak má mnoho odstínův u významě svém a poukazuje k četným oborům, v nichžto se mluvívá o věcech lhostejných a rozsah jejich se určuje. Nejvíce rozpaků způsobila otázka a-r v oboru činění lidského. Není-li na tomto světě ani mimo svět ničeho, co by v plném smysle slova mohlo zváno býti dobrým, než jediné vůle dobrá (Kant): pak zajisté, při čem vůle se ne účastní, to nemůže se stanoviska mravnosti ani posuzováno býti, vypadá z okruhu otázky po hodnotě mravní a náleží tedy k a-rům. Ethické idee mají sice býti vodítkem lidskému životu, ale ne všechno konání lze uvésti pod jejich hledisko a do podrobna stanoviti. I zbývá mnoho výkonů, při kterých úplně jedno jest, zda se dějí neb nedějí, kterým směrem a jakým způsobem se provádějí; věci, které nejsou ani dobré ani zlé, věci prostřední (res mediae), věci dovolené nebo tak malé, že mravního soudu nedosáhají (minima non curat praetor). K nim náležejí všechny bezděčné (mechanické a reflexní) výkony, které mně jakožto činy ani přičítány býti nemohou, pohyby údů, zavírání a otvírání očí, zda vykročím pravou neb levou nohou; všeho druhu zvyky a obyčeje individuální i společenské, neškodné a nevinné náklonnosti, hry, zábavy, poměry moje k osobám a předmětům ve všedním obcování, z krátka převalná většina životních průjevů, pokud neporuším povinností svých aneb vůbec hany ethické přímo nevzbudím. Mnohé však z těchto věcí bývají podrobovány jiným zřetelům, na příklad užitku, okamžité příjemnosti, konečně soudu aesthetickému, tak že při mravní lhostejnosti jejich přece určujeme, jak se zachovati. A co tedy jest pouhým protimluvem (kontradikcí) mravního jednání, může velmi dobře jinými zřeteli býti odhadováno a svou cenu míti. Jestliže mravouka často na se přijímá ráz drsnosti (rigorismus), tož uznávajíc a vymezujíc a-ra zbavuje se tím prostředkem aspoň částečně oné výtky a nabývá podoby, v nížto přísnost sice zachována, ale zjemněna jest. Zde se také objasňuje pravá podstata snášelivosti (tolerance); kdyby to byla prostá netečnost k věcem mravně nevyhnutelným, musili bychom říci, že jest to neřest, totiž chabost mysli (ochablost), která se příčí ethickým ideám volnosti a dokonalosti, tak zvaný indifferentismus, jakožto úpadek mravního života. Avšak vztahuje se tolerance pouze k oněm věcem, které vzhledem k vyšším účelům mravním jsou skutečná a-ra, zde lidem povoluje a svobodě dopřává šírého prostranství. Ostatně jakmile mravnost pokračuje, množí se kladná její pravidla, tak že rozhraní mezi nimi a oborem a-r zřetelněji vyniká a v případech zvláštních je určiti lze, kterážto úloha i každému jednotlivci připadá; vymezovati a-ra jest samo částkou snahy mravní. – Totě jednoduché rozřešení otázky a-r, kteréž nám potřebného světla poskytuje do všech přejemných, někdy též malicherných hádek, tak zvaných adiaforských. Přesně obmeziti otázku na její vlastní ohradu jest především nutnou potřebou; tím otázka se zjednoduší a k rozřešení upraví, kdežto, čím více jiných živlů do otázky se vplétá, tím dále rozřešení se pošinuje. Podrobnější vypsání záhad adiaforských náleží do historie, jednak do dějin filosofie, jednak do dějin církevních a do dějin sekt náboženských. Dd.