Ottův slovník naučný/Adempce
Ottův slovník naučný | ||
Ademollo | Adempce | Aden |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Adempce |
Autor: | Josef Čermák, František Kropsbauer |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 193. Dostupné online. |
Licence: | PD old 70 |
Adempce (lat.), odnětí, vzetí: 1) A. občanství, ademptio civitatis, v řím. právě odnětí občanství proti vůli, za trest; též amissio civitatis. A. obč. působí vedlé obecných účinků ztráty občanství též ztrátu veškerého jmění, jež připadne buď dědicům, buď některým jiným interessentům (rukojmím) nebo státu (bona publicata). A. obč. nastává jednak následkem ztráty svobody, ježto svoboda jest podmínkou občanství, jednak samostatně. Ve starší době stalo se tak tím, že někdo byl usnesením obce z této vyloučen (sacratio). Za republiky této a. již není, ale nastává t. zv. zapovědénim ohně a vody (aquae et ignis interdictio) jako trest různých zločinů. Za principátu nastoupilo na místo této interdikce doživotní zavezení na ostrov (deportatio in insulam) u osob vznešenějších, odsouzení do dolů (in opus metalli) u nižších. I těmito tresty odnímá se občanství. Čk.
2) Ademptio legati, odvolání odkazu, které dle římsk. i dle rak. práva je vždy zůstaviteli na vůli ponecháno. A. děje se buď výslovně (odvoláním v pravém smyslu slova) nebo mlčky (na př. zúmyslným zničením posledního pořízení), v kterémžto případě stanoví rak. obč. zákon v §§. 724–725 domněnku, že zůstavitel odkaz odvolal, když pohledávku odkázanou vymáhá, věc, kterouž byl odkázal, dobrovolně prodá aneb tak změní, že přechází tato ve předmět jména jiného. – Případy tyto zajisté nejsou taxativně uvedeny, spíše platí zde všeobecné pravidlo, že lze vůli projeviti též mlčky, způsobem každému srozumitelným (§. 863 ob. obč. z.). Zvláštních formalit k odvolání odkazů vyžaduje právo saské a pruské. Je-li s odnětím odkazu spojeno zřízení odkazu téhož osobě jiné, mluvíme o přenesení odkazu (translatio legati). Srovnej ohledně římského práva Inst. 2. 21., Dig. 34. 4.
3) Ademptio peculi. Dle řím. práva mohl otec jmění synovi propůjčené aneb to, čeho tento z jmění toho nabyl (peculium), libovolně vzíti nazpět, ježto dítěti příslušela pouze odvolatelná správa a nikoli vlastnictví. Nestalo-li se tak a byl-li syn z otcovské moci propuštěn, nepřipadlo peculium otci, nýbrž přešlo ve vlastnictví synovo. Kr.