Ottův slovník naučný/Acridiidae
| Ottův slovník naučný | ||
| Acria | Acridiidae | Acriviola |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Acridiidae |
| Autor: | Ladislav Duda |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 138–140. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Acridiidae (Acridiodea Burm.), saranče, jest nejrozsáhlejší čeleď skákavých hmyzů rovnokřídlých (Orthoptera saltatoria); tělo jejich bývá protáhlé, se stran stlačené, hlava krátká s temenem někdy značně do předu prodlouženým (na př. u rodu Tryxalis). Tykadla jsou vždy kratší než tělo (obyčejně více než o polovici) a skládají se nejvýše z 25 článků. Pod samým vrcholem (temenem) hlavy leží po každé straně větší nebo menší jamka čelní (foveola frontalis), žebrovitě vyniklými lištami omezená, jejíž podoba i poloha podává velmi dobré znaky k rozeznání jednotlivých rodů. Oči jsou ploché nebo kulovitě vypouklé, vedlejší očka vždy 3, značně od sebe vzdálená.
Předohřbetí vždy značně vyvinuté pokrývá zadním krajem svým, jehož podoba k určení rodu též důležité znaky poskytuje. kořen krovek a křídel; povrch jeho bývá prostoupen třemi kýly podélnými, jejichž polohou, délkou i tlouštkou mnohé druhy určitě se rozeznávají. Také zpodní části kroužků hrudních jsou dokonale vyvinuty a tvoří s nepohyblivým prvním kroužkem břišním širokou a mohutnou hruď, jejíž části hlubokými ryhami zřetelně jsou od sebe odděleny. Svrchní i zpodní křídla jeví zřetelné žilky, někdy i velmi silné, shodující se zcela s typickou nervaturou hmyzu rovnokřídlého vůbec; jejich počet, rozvětvení a délka slouží velmi dobře k rozeznávání četných rodův i druhů. Některé rody sarančí jeví ve vývoji letacích ústrojů svých patrnou dvojtvárnost (dimorfismus), záležející v tom, že u jistých druhů jsou ústroje tyto z pravidla sotva z polovice, neb jen v podobě kožnatých laloků vyvinuty, ano – ač zřídka – i úplně zakrnělé; v případech takových bývá zároveň zadní kraj předohřbetí nápadně skrácen, tak že kořene křídel nepokrývá.
U takovýchto druhů krátkokřídlých vyskytují se pak časem, jakožto výjimky dosti vzácné, jednotlivci řádně okřídlení, jejichž krovky i křídla však mají žilky vždy nepravidelně a neúplně vyvinuté a zadní kraj předohřbetí také patrně skrácený a jako otupený.
Přední a střední pár nohou nejeví žádných zvláštností; holeně jsou na zpodní straně vždy opatřeny dvěma řadami krátkých trnů, chodidla pak vůbec jsou trojčlenná a ozbrojena dvěma drápky, mezi nimiž umístěn jest okrouhlý plátek přidržovací (arolium), jenž schází toliko druhům rodu Tettix. Zadní nohy mají stehna silná, svalnatá a ke skoku výborně způsobilá, jejichž hořejší hrana jest někdy opatřena řadou jemných, do zadu směřujících zoubků. Na zpodní straně stehen nalezl Brunner v. Wattenwyll zvláštní přístroj hrbolkovitý, jenž slouží bezpochyby k pevnějšímu přidržení holení a tudíž i k silnějšímu vymrštění při skoku, a bez výjimky u všech skákajících sarančí se vyskytuje. Holeně zadní mají na hořejší straně dvě řady trnů, z nichž poslední ve vnější řadě u jistých rodů schází; na koncích holení pak vkloubeny jsou mimo to ještě dva páry delších a pohyblivých ostnů.
Zadek protáhle kuželovitý skládá se z 9 kroužků, z nichž na předních osmi položeny jsou po stranách otvory dýchací; první kroužek chová na straně též ústroj sluchový v podobě nálevkovité prohlubiny, na jejímž dně napjata jest blána bubínková. Okraje prohlubiny té jsou trochu ohrnuty a zakrývají tím otvor sluchový méně nebo více, ano uzavírají jej někdy až na úzkou štěrbinu (na př. u rodu Stenobothrus). Vedlé samého bubínku jest otvor dýchací. Ústroj sluchový schází jen některým druhům bezkřídlým (z našich domácích žádnému), u rodu Tettix pak jest vyvinut jen nezřetelně. U samic jest kroužek 9., u samců již i 8. přeměněn v desky různě vytvořené, jimiž ústroje rozplozovací na venek jsou kryty; samice mají kladélko zcela krátké.
Samečkové a-d vydávají zvuk ostrý a cvrčivý, otírajíce stehny zadních nohou o krajní žilku krovek volně na hřbetě položených; z příčiny té bývá žilka tato u některých druhů zvláště silně cvrčících značně sesílena, a i políčka sousední, jež asi úkol desky resonanční zastávají, nápadně rozšířena, kterýžto úkaz u samiček druhů těch nikdy se nejeví. Zadní stehna samčí jsou k snazšímu vyvození zvuku opatřena na vnitřní ploše své řadou ostrých, pouhému oku sotva patrných zoubkův; u samiček položena jest tato řada zoubků příliš nízko, tak že se okrajů krovek nedotýká, pročež také samičky necvrčí. Výjimku činí ve příčině této jediná saranče vrzavá (Psophus stridulus L.), která v obojím pohlaví vyvozuje velice pronikavý, vrzavý zvuk, otírajíc v letu rychle krovky o křídla zadní.
A. žijí na polích a lukách, na výslunných stráních i v mýtinách lesních a živí se hlavně travou i obilím, pročež některé druhy, když hojněji se rozmnoží, mohou i velice škodnými býti, jako na př. pověstné saranče čili kobylky stěhovavé (v. t.), s. vlaská (Caloptenus italicus L.) a j. Z vajíček jejich líhnou se larvy z jara a dospívají v létě neb až na podzim, po čemž ihned se páří, vajíčka – obyčejně do země – snášejí a brzy hynou; jediná marša hnědá (Tettix bipunctatus L.) přezimuje u nás i ve stavu nedospělém, pročež již záhy z jara ji v nejrůznějších stupních vývoje nacházíme. Největší a nejrozmanitější druhy sarančí žijí v krajinách teplejších, zvláště pak v tropech, a stávají se tu ohromným množstvím svým jakož i nenasytnou žravostí zhusta pravou trýzní těchto krajů. V Evropě žije asi 160 druhů, z nichž v Čechách až dosud pozorovány 32.
Z důležitějších rodů našich uvedeny zde buďtež:
a) Ze skupiny všeobecně známých koníků polních a lučních 1. rod Mecostethus Fieb. (s jediným druhem M. grossus L., koník veliký) žijící ne hojně na mokrých lukách; druh tento bývá až 3 cm dlouhý, olivově zelený, s krovkami prosvítavými, na konci zahnědlými a po stranách světle žlutým pruhem podélným zdobenými. Zadní stehna jsou vezpod jasně červená, s kolínky černými; holeně olivové, černě trnité a na koncích černé. 2. rod Stenobothrus Fisch. (Chorthippus Fieb.), zastoupený u nás asi 15 druhy, jež v množství nesčetném oživují koncem léta pole i lučiny naše; některé druhy způsobují časem i na obilí dosti značné škody, pročež zmíníme se o nich zevrubněji v článku Stenobothrus. 3. Gomphocerus Thunbg., liší se od rodu předešlého toliko tykadly u samečků v plochou paličku rozšířenými, u samiček jen nezřetelně ztlustlými. U nás dva druhy jsou na výslunných stráních obecné.
b) Z vlastních sarančí známy jsou u nás především druhy s pestře barvenými křídly zadními, na př.: S. vrzavá (Psophus stridulus L.), temně hnědá až černá, s křídly krvavě červenými, na kraji vnějším až po druhý záhyb černě vroubenými. S. modrá (Oedipoda coerulescens L.) jest hnědošedá, se třemi temnými páskami příčnými na krovkách; křídla jsou modrá, s černou páskou příčnou, která se špice jejich nedotýká a skoro v polovici křídla se ztrácí. S. modravá (Sphingonotus coerulans L.) jest mnohem vzácnější a má zadní křídla modrá, bez černé pásky; tělo popelavě šedé, zadní stehna uvnitř skoro zcela černá. S. vlaská (Caloptenus italicus L.) jest hnědá, se zadními křídly růžově červenými; také zadní stehna, holeně a chodidla jsou červená. Jest zvláště hojna v krajinách teplejších, a tam někdy (na př. v jižní Italii a v Řecku) velmi škodna.
c) Zvláštní skupinou a-d jest rod Tettix Charp., marša, lišící se ode všech a-d podstatně předohřbetím prodlouženým do zadu ve dlouhý výběžek, jenž pokrývá celé tělo 1 s křídly; krovky jsou jen v podobě nepatrných šupinek vyvinuty, zadní křídla však dokonalá. Malá hlava jest do zpodu kuželovitě protažena a objata ohrnutým okrajem předoprsí; tykadla velmi jemná a krátká. U nás žijí dva druhy všude na mezích a suchých trávnících obecné; marša hnědá (T. bipunctatus L.), s výběžkem předohřbetním s délku těla neb o málo delším, silně hřebenitě kýlnatým, barvy velmi rozmanité, z pravidla však se dvěma okrouhlými skvrnami černými na přední části předohřbetí. M. obecná (T. subulatus L.,) má výběžek tenký, přesahující délku těla značně, se středním kýlem čárkovitým. Barvy bělavé, žlutavé, hnědé až černé. L. D.