Ottův slovník naučný/Acceptilatio

Ottův slovník naučný
Accepi	Acceptilatio	Accepto damno ianuam claudere

Údaje o textu
Titulek:	Acceptilatio
Autor:	František Kropsbauer, redakce
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 116. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Acceptilatio [akc-]: 1) Název christologický. Dle nauky sv. Anselma musil Bůh státi se člověkem, aby zadost učinil za hříchy lidské a tak vyrovnal odpor mezi božskou láskou s jedné a božskou spravedlivostí a svatostí se strany druhé. Dle sv. Tomáše Aq. a jeho školy udalo se zadostučiněni Kristovo hledíc k vině naší v míře přebytečné (acceptatio); naproti tomu tvrdili Duns Scotus a jeho stoupenci, k nimž přidružili se též Arminiáni, že zásluhy Kristovy nedostačily k dílu ospravedlnění, že však Bůh ze zvláštní milosti je přijímá za dostačující a. Církev přidržela se učení thomistického, protestantismus pak zavrhl obé a abstrahuje od civilistického rázu ponětí Anselmova, prohlásil naprostou shodu mezi požadavkem a dílem zadostučiněni. red. – 2) A. zvláštní formálné jednání, kterým dle řím. práva zrušována verbálná (slovní) obligace. A. spočívala v otázce dlužníkově, zdali to, co věřiteli byl slíbil, tento obdržel, načež věřitel dlužníkovi odpověděl, že ano. Ve formalistickém právu starém pro svou jednoduchost oblíbený akt a. stal se vzorem zrušování smluv jiných, které nebyly verbálné, při čemž ovšem bylo zprvu příslušný kontrakt na ústní uvésti, což se dělo zvláštní formulí, dle vynálezce nazvanou stipulatio Aquiliana. V Justiniánském právu pozbyla a. svého zvláštního významu, ježto nebyla již verbální obligace výsadním způsobem smlouvy. Formální smlouvy písemné zrušovány též za starého času akceptilací písemnou. Kr.