Ottův slovník naučný/Abstraktní

Ottův slovník naučný
Abstractum	Abstraktní	Abstraktní č. formální smlouvy

Údaje o textu
Titulek:	Abstraktní
Autor:	Josef Durdík, Martin Hattala, Jan Lepař
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 99–102. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Abstrakce

Abstraktní (z lat.), odtažený, odtažitý. Když od předmětu složeného jednu složku v myšlénkách oddělíme a ji sobě samostatnou představiti hledíme: povstane pojem, jenžto vzhledem k onomu předmětu sluje a. (notio abstracta). Tak »strom« jest pojem odtažený vzhledem k »zelenému stromu«, a rovněž tak »zeleň«. Rozeznávati tedy složky na něčem, vytýkati a pojímati některou z nich o sobě zvlášť, jest odtahovati čili abstrahovati. Slovem »abstrakce« značí se pak buď výkon sám, tedy odtahování anebo výsledek jeho, právě pojem odtažený čili odtaženina. Připojíme-li však, opačným směrem jdouce, k pojmu hotovému složku novou, k pojmu »strom« na příklad znak »zelený«, určíme jej blíže, obmezíme či determinujeme jej. Pojem takto povstalý, totiž pojem determinovaný má více znakův, i představujeme si věc tak, jako by znakové tito na jednom místě byli srostli, pročež pojem determinovaný sluje též pojem srostlý čili srostitý, konkretní, srostlina (notio concreta) Tak »zelený strom« rovněž i »lípa« jsou pojmy srostité vzhledem ke »stromu«. Patrno, že rozhodnutí, zda pojem jest a. nebo konkretní, jest něco vztažitého. Týž pojem může býti a. vztahem k jednomu, konkretní však vztahem k druhému pojmu; »strom« jest a. vztahem k »lípě«, konkretní vztahem k »bylině«. Věta o vztažitosti této má platnost v určitých mezích, pokud odtahováním postoupiti lze až k pojmům jednoduchým, určováním pak až k pojmům jedinečným. Každý pojem tkví někde mezi těmito dvěma kraji, jest více méně a., či jak říci lze, abstraktnost má stupně.

Jednotlivý předmět čili jednotlivina, ve zkušenosti nám se zjevující, jest nejkonkretnější (tato lípa). Odtáhneme-li z celého množství jednotlivin to, co na nich znamenáme společného, tedy podstatného, obdržíme pojem obecný či rodový (generální), obecninu, z jednotlivin určitých, na příklad nejdříve obecný pojem »lípa«, – pak z »lípy, jabloně, buku, jedle« obdržíme obecný pojem »strom«, pak »bylinu« atd. I lze si vysvětliti, proč oba názvy, odtažený a obecný, tak se sblížily, že je skoro za totožné pokládají, jako by mezi odtaženinou a obecninou, pak mezi srostlinou a jednotlivinou nebylo rozdílu. V mluvnici však ujal a ustálil se jiný způsob; onať zove odtaženými jen ty pojmy, které vytýkají nějakou vlastnost nebo pouhý vztah předmětův, obyčejně pomocí jména podstatného, na příklad pilnost. Dle logiky tedy, jakmile pojem jest obecný, jest tím samým už a.; dle mluvnice naproti tomu týž může býti 1 konkretní, když totiž znamená ne vlastnost, nýbrž předmět, podstatu, na které vlastnost se jeví. V tomto názvosloví »zelenost« byla by sice pojmem a-m, »strom« však pojmem konkretním, tak že lze rozeznávati: 1. konkretní jednotlivinu, na př. Sókratés; 2. konkretní obecninu, na př. strom; 3. odtaženiny vůbec, na př. vlastnost neb vztah. Rozdíl proti logice jest, že dle ní 2. třída spadá do 3. třídy, že »strom« jest také odtaženina.

Tato kolísavost v užívání názvu a. trvá posud, ale neshody odtud plynoucí z části odčiňují se tím, že jest aspoň v určité meze uzavřena; neurčitost totiž ihned zmizí, vytkne-li se, v kterém smysle, v logickém nebo-li v mluvnickém, názvu onoho užíváme.

Slovesa »abstrahovati« užívalo se dříve jakožto přechodného s akkusativem, říkalo se tedy: abstrahovati společné znaky, čemuž také přiměřeno bylo užívání participia odtud vzešlého (abstractus, odtažený), jakož i psychologická okolnost, že pozornost soustřeďuje se právě na znaky společné, tudy silněji vynikající (obrátiti zřetel k nim, přihlížeti k nim či reflektovati na ně). Od času Kantova ujalo se jiné užívání: abstrahovati od něčeho, totiž zřetel odvrátiti od znakův nestejných, nehleděti k nim (nýbrž k společným), jako když na příklad pravíme: »Při obrazci mathematickém abstrahujeme od jeho barvy a přihlížíme pouze k jeho tvaru« a p. Ač tento způsob mluvy rozšířil se i do jiných jazykův, a my též bez povšimnutí ho pominouti nesmíme, nelze si tajiti, že změna ona není zvláště výhodna.

Zjednávání pojmův a-ch stará psychologie připisovala zvláštní mohutnosti duševní, jež uváděna různými názvy, jako rozum, mohutnost pojmotvorná, mohutnost myslicí (myslivost) a p.

Nebylo to nic jiného, nežli že se ustanovil souhrnný název pro celé množství podobných úkazů duševních, pojem tento se zvěcnil a učinil silou, zde silou odtaživou či odtaživostí (Abstractionsvermögen), jakoby tato byla částkou duše samé, ano přímo zosobnili ji, jako to učinili i s jinými mohutnostmi (bajesloví v psychologii). Nová psychologie čelíc proti upřílišené nauce o mohutnostech snaží se, aby činnost abstrahovací převedla na psychologické zákony a vznik i vývoj odtažených pojmů vysvětlila. Práci té věnována jest veliká čásť theorie psychologické; ze vzájemného působení představ hledí jako jiné úkazy vyvoditi i abstrakci. Z každého názoru zůstane v duši obraz, a setká-li se několik obrazů v něčem sobě podobných, sesilují se stejné složky jich, objasňují se a vynikají, kdežto částky protivné si navzájem překážejí a se zatemňují; tak znenáhla povstane obraz povšechný (psychologisches Gemeinbild) čili obrys, který obsahuje jednak místa vynikající, jasnější, jednak místa temná, v pozadí zapuzená. Ale rozhraní mezi nimi jest neurčité a kolísavé; představy zatemněné přece stále se v popředí tlačí a brzy ta, brzy ona k jasnému stupni povznáší. Tak z názorů lípy, dubu, javoru… sesilováním podobných a zatemňováním protivných složek povstává povšechný obraz, ale neurčitý a kolísavý. Této kolísavosti učiní konec přesné určení, více méně úmyslné, co do obrysu se pojmouti má vylučujíc vše ostatní, – z kolísavého obrysu stane se pevný pojem, v našem případě »strom«, při kterémžto slově obyvateli jiného pásma na mysl vtane jiný obrys, ale úlohou zůstane, mysliti si jen co pojmem udáno jest. K tomu jest potřeba vyššího vývoje duševního, úmyslného řízení činnosti k jednomu bodu, a proto abstrakce značí jiný stupeň ducha než vnímání nebo čití pouhé. Abstrakci nelze převésti na činnost smyslů, a jestliže Laromiguière (dle Franckova slov., str. 6.) čidla nazval »stroji k abstrakci«, má výrok jen tolik pravdy do sebe, že smyslové nám dávají látku, na níž abstrakci provádíme. Zvíře má někdy stroj mnohem lepší (sup oko) a přece neabstrahuje, aspoň ne tak dokonale jako člověk.Otázka, pokud zvířata abstrahují, splývá s otázkou, zda mají rozum a řeč, tím více, čím spíše jádrem rozumu činí se abstrakce a tato podmínkou řeči.

Z toho dále lze odpověděti na otázku, kterak v mysli existují všeobecné pojmy. Existujíť tam jakožto obrysy; neboť pojem vyslovuje pouhý požadavek, jemuž vyhověti máme. My sami na sobě žádáme, odstraniti zvláštnosti a rozdíly, a rysy společné osamotiti, abychom je myslili čistě. Pojem jest logický ideál, jemuž se blížíme; zcela ho dosíci nelze, utlumené představy vznášejí se kolem prahu vědomí, reprodukce všemi směry se vzbouzejí a překážejí úplnému uskutečnění uloženého ideálu. Je musíme stále zapuzovati a pozornost jen k onomu vzorci obraceti, což žádá skutečné práce a sílu tráví. Proto a. myšlení jest namáhavé; ale za to zase jediným pojmem zahrnuje celé množství předmětův jednotlivých, a co o pojmu vytěží samém, má platnost pro tyto všechny. Pojem jest jakási poukázka nebo výzev, co si mysliti máme, jest skratka (abbreviatura) a poslední výtěžek několika řad představovacích. Proto nejpravěji pojem se vydaří, když úmyslná činnost přistoupí k oněm dějům duševním i nevědomky probíhajícím. I lišíme abstrakci bezděčnou (prostě psychologickou) a úmyslnou (noetickou), kterou podnikáme za účelem pojmu vědeckého. Tuhost pojmu takého proti živému, totiž měnlivému obrysu jest zvláštní předností jeho. Takými pojmy a-ími mysliti značí vlohu vědeckou. Abstrakce v tomto místě vede k zjednodušení pojmů i problemů, a jen takové možná rozřešiti, ač trudno jest ony odtahováním zjednodušené pojmy na mysli udržeti a všechny vedlejší, nahodilé a měnlivé příznaky zaháněti. Tak v arithmetice máme čísla a. totiž nepojmenovaná, zjednodušená proti číslům pojmenovaným, tedy konkretním, a oněmi a-mi operujeme, vyhledáváme-li zákony čísel. V geometrii obrazec též jest a., an obsahuje pouhý tvar a všechny ostatní příměsky, jakost povrchu, barva, tloušťka a p. zapuzeny jsou. V mechanice, v nauce o strojích, první případy, které řešiti můžeme, jsou nad pomyšlení zjednodušeny, právě rozhodnou úmyslnou abstrakcí; tak na příklad zákon o rovnováze na páce má platnost jen o takové páce, která jest pouhou, tuhou přímkou, bez váhy a tloušťky, a jen podstatné znaky z konkretních pák obsahuje, tedy o páce a., již také zovou mathematickou neb ideální a p.

Z případů zjednodušených, ve zkušenosti se nezjevujících, tedy a-ch, ale rozřešených, osnujeme pak případy složené a dovedeme rozřešiti i tyto; kdo porozuměl oněm několika jednoduchým strojům, prohlédne i nejsložitější. Výpočet dráhy vrženého těla děje se na případě a-m, kdež odpor vzduchu, objem i tvar těla, úplně se zanedbává a jen jediný těžký bod v prostoře vzduchoprázdném do počtu bere; ale právě proto a jen tehdy výpočet se zdaří a dá přesný a. výtěžek. Účiny zanedbaných oněch činitelů teprve v zápětí se dodávají jako opravy výtěžku a-ho. Rovněž tak se děje a dodatečně opravuje výpočet drah nebeských. Nejinak v naukách filosofických; logika i ethika počínají případy abstraktně jednoduchými, ale řeší je skutečně, a tak vědy vůbec mají zdárný počátek jen tehdy, když jejich základy čili elementy jsou průhledně a. a tudíž řešitelné případy, obsahující jen hlavní věc každé otázky. Nemůžeť duch náš přistoupiti ku případům složitějším nežli přes jednoduché, a tyto mu nejsou dány ve zkušenosti, tyť si musí opatřiti odtahováním ze zkušenosti. Abstrakce jest tedy počátkem vědeckého řešení, jest jedním světlem v tajemnou dílnu myslícího ducha našeho.

Ve které nauce zavedeno řešení případů a-ch, tam položen základ k vědeckému utváření jejímu; ale spolu patrno, že to může se díti toliko na případech nejjednodušších, které ve zkušenosti dány nejsou. Adjektivum se pak přenášívá s látky, kterou se věda obírá, na ni samu; i mluvíme o vědách a-ch, jako jest na příklad mathematika, logika a j., a klademe je proti naukám, které obírají se celými předměty zkusnými (konkretními), popisujíce, líčíce, vypravujíce, a tedy podobnou metonymií ony samy nazvány jsou konkretními vědami.

Vysvítá nyní, proč dvojsloví »a. a konkretní« v tolikých příležitostech se vyskýtá, při čemž také mnohá nedorozumění vznikají a spolu odhadování toho či onoho členu se přiměšuje. Odtaženiny bývejtež nejen subtilné, nýbrž, kdy vztah ku konkretním předmětům se ztrácí, i přemrštěné, mlhavé, prázdné, jednostranné, mrtvé proti živým a názorným srostlinám: to vše týká se jen jednotlivých případů; avšak abstrakce sahá dále a má své stupně, k nimžto zříti jest, tak že o jakési absolutní přednosti konkretních výrazů nemůže býti řeči a každý soud o abstraktnosti jakožto vadě s velikou výhradou jen připuštěn býti může. Je-li představování konkretní krásným, jest vědecké přesným a toto k místu přichází pojmy a-mi. Bez útvarů odtahováním povstalých nebylo by vědy.

Abstrahovací činnost jako jiné činnosti duševní znenáhla se vyvinuje z počátků skrovných k větší a větší dokonalosti, zajisté však později než paměť a obrazivost. Vychovatel má příležitost, stopovati vývoj tento, jej podporovati a volným postupem vzdělávati, poněvadž jakož ovšem pojmy a. jsou nezbytným prostředkem všeho vědění, tak i předčasné vpravování jich nemístné ano škodlivé jest. Neboť čím více abstrahujeme, tím více pojem vzdaluje se názoru, a tudíž u vyučování hřešiti se může proti čelnému vodítku názornosti, jako zase na druhé straně přílišné a nucené všeho znázorňování činí prostředek hlavní věcí, v pouhou hříčku a přítěž se zvrhá a postup myšlénky jen zdržuje. Když pak skutečná potřeba pojmův a-ch nastala, musí činnost rozumová dobře se ohraditi proti přehmatům obrazivosti a každé z nich pravou její oblasť vyměřiti; sice nastane bájení na místě myšlení, a. pojmy se zvěcňují a zosobňují (mýthologie a ideologie). U dítěte můžeme stopovati pojmy a., kdy ono počíná užívati slov, totiž mluviti. Mluva však jest úkon ducha spolkového, a od něho tedy jednotlivec přijímá onu podporu všeho odtahování, tak že abstrakce a mluva jsou v neustálém styku nejužším. Obrys ustaluje se slovem, ale nikoli úplně, tak že se smysl slova po malých troškách pozměňuje; slovo netvoří abstrakci, ale přispívá k vývoji a určitosti její. Mysliti a mluviti není jediný aktus, a chce-li kdo vysvětliti myšlení vzorcem, že to jest tiché mluvení, a mluvení že jest hlasné myšlení, nevysvětlil ani jedno ani druhé. Přese všechnu souvislost mezi nimi nemůžeme přece pokládati, že by jedno z nich bylo na vzájem podmínkou druhého; spíše říci lze, že myšlení jest podmínkou mluvy, mluva však podporou myšlénky. Kdyby mluviti a mysliti bylo jedno, věru bychom jich ani nelišili; v čem se srovnávají, jest na jevě; že se však v něčem liší, nesmíme rovněž z mysli pouštěti. Nesplétati hranice dvou oborův ale lišiti je přesně, jest známkou vědeckosti. Větu »není mluvy bez rozumu« nelze prostě obrátiti, nýbrž dlužno dodati: »není vyššího vývoje rozumu bez mluvy«. Někteří uznávajíce rozdíl mezi oběma. kladou přece časovou shodu jich, že totiž prvotně pojem a slovo současně se zrodí, a že první aktus myšlení pomocí slova vydal první pojem. Tu se však myšlení předpokládá. Ono prvotné slovo, kořen, bylo v logickém ohledu už a-m, neboť vztahovalo se k mnohým věcem. Slovo »strom« v ohledu grammatickém jest sice konkretní, ale kořen jeho strm znamená vůbec něco, co strmí, tedy vztahuje se k více věcem, jest pojem obecný a tudy v logickém ohledu a. Tak přicházíme k poznání, že všechna slova vyjmouc jména vlastní jsou logické odtaženiny (s rozdílem proti grammatice svrchu naznačeným). A poněvadž prý jen to, co říci dovedeme, v skutku víme, říkajíce však, slov užíváme, a slov konečně, jakž právě ukázáno, po výtce týká se záhada o abstrakci, patrno, jakou důležitostí vyniká ona v nauce poznavací čili v noetice. Sem náležejí otázky: co jest poznání? v jakém poměru jsou jednotlivý předmět, představa, pojem? jak povstávají představy a z nich naučné pojmy? a p. Z výkladu o abstrakci vychází aspoň zásvit odpovědi. Obecný pojem jest jen něco myšleného, právě odtaženého, jemu žádný předmět ve zkušenosti úplně přiměřen není; ale to jest zrovna předností jeho. Pojmem, pomocí slova zahrnujeme celé množství případů jednotlivých, a tudíž nový znak pojmu zase celému množství onomu přisuzujeme. »Obecnina má jen proto platnost, poněvadž v každé jednotlivině se vrací, a pomocí její vidíme se zbaveny námahy, stopovati jednotlivinu ještě jednou oním pátráním, které bychom podnikali nyní znova, kdybychom ho už dříve nebyli podnikli« – praví Herbart.

Rozum náš mysle, totiž řídě se obsahem svých představ, obdělává danou ze zkušenosti látku, z obrysův plynulých ustaluje jádro pojmové, odmítá rysy pouze nahodilé, určuje obecné a podstatné, a hledí vniknouti ve vnitřní souvislost zjevů, dobývaje takto jednak přehledu přes celé obory jednotlivých zjevů, jednak zevrubnosti a pevnoty v podrobnu. Při tom pochod odtahovací stále spolupůsobí a jest tedy jedním z nejdůležitějších činitelů lidského poznání. Svého konečného objasnění dochází v metafysice i v dějinách filosofie, kde se dovídáme, jak vědění o abstrakci samo vznikalo a obecniny její v pokusích filosofických působily (radost Sókratova nad zjednáváním a vymezováním pojmů, idee jakožto zvěcněné pojmy, nominalismus a realismus scholastický, sebehyb pojmu, dialektická methoda atd.).

Ježto abstrakce s několika stránek objasněna býti žádá, dlužno obrátiti se k jednotlivým naukám filosofickým, běží-li o poučení zevrubnější, a to zejména, co se týče formální stránky, do knih o logice, co se týče skutečného dění abstrahovacího, do knih o psychologii, dále do spisů paedagogických a mluvozpytných, jakož i do knih jednajících o dějepise filosofie, a konečně do metafysiky, zejména do díla Herbartova téhož názvu (díl II., 4. kap. str. 311.: O možnosti vědění). Dd.

My Čechoslované, stýkajíce se s Němci, vyniklými pěstováním filosofie nevšedně nade všecky národy novověké, od nepaměti až podnes tak ustavičně a pronikavě, jak nám to již i Fr. Palacký (Dějiny národu čes. I., 1., 12. a 13.) hlásá, přivykli jsme dle nich i a-mu způsobu myšlení a mluvení více než ostatní Slované. Nejpatrněji vysvítá to odtud, že příliš rádi užíváme podstatných jmen slovesných, končících se slabikami ní a tí, dospěvše již na př. i k této větě: Zaslal knížeti v cestě telegrafické poděkování za jeho chování se po dobu povstání,-ačkoli není nic snadnějšího a prospěšnějšího než oznámiti myšlénku jí vyslovenou asi takto: Poděkoval knížeti po telegrafě za to neb z toho, jak se za povstání choval. Tak se dále jeví vada táž u nás a jak se jí vystříhati máme, to vysvítá s dostatek už i z Brusů jazyka českého, vydaných od M. Hattaly (str. 273. a 274.) a Matice české (1877 r. str. 61. do 63. a 1881 r. str. 77. do 80.) H.

Jakož nahoře vysvětleno, rozeznávání a-ch a konkretních představ pro vztažitost svou vyžaduje vytříbený rozum, a to tím více, když rozeznávání to rozličně se jeví v různých oborech vědeckých, jako na př. v logice a v mluvnici. Avšak ježto rozeznávání to ani v mluvnici není ustáleno, kdežto jedněm platí za a., co jiným podobá se býti konkretním (jako anděl, vodník, křik, smích atd.), není radno, aby poučky o rozdílech dotčených přibírány byly do učebnic i pro dítky škol obecných. Ku potřebě té sic nejraději ukazuje se v mluvnicích vzhledem ke krácení kmenových samohlásek v některých pádech (na př. 7. č. j.) při podstatných jménech ve skloňování dle ryba, avšak poněvadž pravidlo v té příčině vyslovené nemá platnosti obecné (srov. Úpa, mouka, houba, chůva, půda, káva, bouda atd – a síla, míra, víra a p.), vyhoví se domnělé potřebě didakticky správněji a snadněji vytčením těch neb oněch slov, než nepravdivým pravidlem založeným na výkladech dětem nepochopitelných. Lp.