Abravanel (zv. také Abarbanel, Abrabanel, Arbabanel, Barbanella a Ravanella): 1) Isák ben Jehúda (a (* 1437 – † 1508), proslulý židovský státník, filosof, theolog a kommentátor, nar. v Lisaboně ze vznešené a staré rodiny židovské z kmene prý Dávidova. Vychování dostalo se mu velmi pečlivého, po jehož ukončení král Alfons V., který jej měl u veliké vážnosti, svěřil mu vedení financí, jakož též k jiným důležitým polit. úkolům ho upotřebil. Po smrti Alfonsově r. 1481 upadl A. s ostatními rádci a miláčky zesnulého krále u nástupce jeho Jana v nemilost, tak že byl přinucen prchnouti do Kastilie, kdež po osm let (1484–1492) byl finančním ministrem Ferdinandovi a Isabelle. Když 1492 židé byli ze Španěl vypuzeni, musil se též A. odstěhovati i odebral se do Neapole, Corfu, Monopoli a 1503 do Benátek, kdež byl nějakou dobu ministrem financí a vyslancem při francouzském dvoře. Zemřel 1508 a pohřben byl republikou benátskou s velikými poctami. A. patří k nejučenějším a nejduchaplnějším rabbínům. Spisy jeho jsou hl. exegetické a polemické, zvláště ostré jsou jeho útoky proti křesťanům, s nimiž ostatně žil ve stycích velmi přátelských. Díla jeho psána jsou velmi jasně ale rozvláčně, kritika ostrá a případná, mluva správná. Nejdůležitější díla jeho jsou Mašmía ješúá (Prohlášení výkupu), apologetika židovství vzhledem k vykoupení, současně polemika proti křesťanským výkladům slibů starozákonních (rozděleno v 17 oddělení dle počtu proroků přislibujících); dále Ferúš hat-tórá, obsáhlý kommentář pentateuchu, opětně vydaný zvl. pečlivě v Hanavě r. 1710 H. Jak. van Bashuysenem s krásnou latinskou předmluvou o A-ovi; Férúš móré nebúkím, výklad (spisu Mojžíše Maimúního): poučení bloudících, Séfer róš-amáná (kniha zál ladu víry, dogmatika židovství o 24 kap.), kommentáry k prorokům a jiných více. – 2) Jehúdá A., zvaný Leone Hebreo, nejst. syn Isákův, Španěl, opustil r. 1492 svou vlast a odebral se do Neapole, později do Janova; byl výtečným filosofem novoplatonickým, vynálezcem hud. nástroje i praktickým lékařem. Proslavil se hlavně svým spisem Dialoghi di amore skládajícím se ze 3 dialogů mezi Sofií a Filónem, v nichž s důkl. znalostí pramenů sloučil veškeru filosofii novoplat. v celém jejím rozsahu na poč. XVI. st. smoudrostí Sókratovou, s mýthol. symbolikou, kabbálou a s arab. filozofií, učiniv lásku jako životní princip všehomíra středem jej. Byl přel. do lat., franč. a špan. Napsal i Šír (báseň), chvalozpěv na kommentář otce svého k dílu Pirké abót (Průpovědi otců). Srov. Fr. Delitzsch, Leo der Hebräer, Charakteristik s. Zeitalters, s. Richtung u. s. Werke (1840) a B. Zimmel, Leo Hebraeus, ein jüdisch. Philosoph der Renaiss. (Breslau 1886). Dk.
PD old 70