Abramov: 1) Nikolaj Alexějevič (* 1812 – † 1870), pilný badatel v sibiřské geografii a dějinách; * v Kurganu v gub. tobolské. Přednášel od r. 1832 ruštinu, tatarštinu a latinu v tobolském semináři, později stal se inspektorem v sibiř. m. Berezově, Jalutorovsku a v Tjumeni, r. 1852 přešel k administraci a působil v Omsku u vrchní správy záp. Sibiře; zemřel jako státní rada v Semipalatinsku. Stráviv život svůj v Sibiři, sbíral pilně materiál k historii, geografii a národopisu sibiřskému a spracoval jej v četných rozpravách uveřejňovaných v rozl. sbornících vědeckých. Napsal více než 20 monografií geograf. a národopisno-statistických, z nichž zvl. vyniká Berezovskij kraj v XII. sv. »Zapisok geogr. obščestva« (1857), hojné popisy měst sibiřských (Kurgana, Semipalatinska atd.) a cenné sledky dlouholetých meteorologických pozorování v Semipalatinsku, Berezově a j. Rovněž četné jsou jeho stati o starožitnostech sibiřských (otištěné v »Izvěst. archeol. obšč.« a v »Tobolskich gubern. vědom.«) týkající se kurhanův a hradišť v újezdě tjumenském, kurganském a j., články o rozvalinách sedmi kamenných staveb (palat), jež daly Semipalatinsku jméno, o sibiř. mincích, pečetech a znacích, o kirgizských mohylách atd. V historických článcích pojednává o kozáku Jermakovi, o knů. M. P. Gagarinovi, prvním gubernátorovi sibiřském, líčí život historika sibiřského Petra Andr. Slovcova, s nímž si dopisoval, píše o Menšikovu, Dolgorukých a j. znam. osobnostech, které byly pověděny do Sibiře atd. Nejčetnější jsou však jeho stati o dějinách církve sibiřské (počtem 40). Na svých úředních cestách prozkoumal chrámy a kláštery a jejich archivy, sbíral místní tradice a shromáždil si hojně cenného materiálu, z něhož vyplynuly pak jeho studie v »Žurnale minist. nar. prosvěšč.«: O vvedeniji christianstva u berezovskich Osljakov (1851), Materialy dlja istoriji christ. prosvěščenija Sibiri (1854) a Propověd Jevangelija sib. Vogulam (1854), jakož i články v theol. čas. »Strannik«, do něhož od založení jeho r. 1860 až do své smrti pilně přispíval. –
2) Alexander Konstantinovič A., znam. generál ruský (* 1836 – † 1886). R. 1854 byl jmenován praporčíkem u 1. polní dělostř. brigády, která byla přidělena za války krymské k baltickému sboru chránícímu břehy livonské a kuronské proti pokusům anglo-franc. loďstva. R. 1856 stal se podporučíkem, r. 1858 přeložen k sibiřské pěší batterii, rok potom dán ke štábu sibiř. pevnostního okrugu a jmenován poručíkem i velitelem okružní dělostř. školy. Roku 1862 účastnil se dobytí kokandské pevnosti Pišpeku a r. 1864 operací proti Kokanďanům, zvl. útoku na Aulie-Atu; jako kapitán dobyl s malým oddílem pevnosti Činazu a skvěle vynikl při útoku gener. Čerňajeva na Taškent 29. čvna 1865, začež vedlé četných dekorací válečných dostalo se mu náčelnictví štábu turkestánské oblasti. Rovněž vyznamenal se r. 1866 v bitce u Irdžaru a u Chodžendu. Stav se podplukovníkem a velitelem samostatného oddílu vojenského, obrátil r. násl. mnohokrát silnější jízdu buchárskou na útěk a přispěl značně k vítězství u Samarkandu a dobytí města toho (1868). Po míru s chánem bucharským jmenován gen.-majorem a velitelem Zaravšanského okrugu a osvědčil se právě tak znamenitým administrátorem, požívajícím důvěry a obliby u tuzemců, jako dříve výborným válečníkem. R. 1877 byl vojenským gubernátorem a velitelem oblasti Fergánské, r. 1878 svěřeno mu velitelství fergánského oddílu turkestánských vojsk a r. 1879 jmenován generállieutenantem. Jeho přičiněním, jmenovitě výpravou k jezeru Alexandrovu (Iskender-Gulu) (r. 1870) zkoumání geografická, hl. oro- a hydrografická v Turkestánu nabyla nových, jasných výsledkův. – 3) Jakov Vasiljevič A., publicista a belletrista ruský (* 1858). Pocházeje ze Stavropole na Kavkáze, počal stud. r. 1877 lékařství v Petrohradě, byl však již rok potom pro účasť v rozšiřování zapověděných spisů vypověděn do svého rodiště, odkudž mu teprv r. 1880 bylo dovoleno vrátiti se do Petrohradu, kde věnoval se literatuře a žurnalistice. První jeho povídky Sredi sektantov (Mezi sektáři) a Měščanskij myslitel vyšly pod pseudonymem Fedosějevec R. 1881 v čas. »Slovo«; pozd. stal se stálým spolupracovníkem »Otečestvennych Zapisok«, do nichž napsal v letech 1881 až 1884 četné povídky a články ethnografické i politické; mimo to řídil v nich čásť bibliograf. a kritickou a r. 1884 po uvěznění redaktora S. N. Krivenka i rubriku politických zpráv domácích. R. 1884 stal se úředníkem v statist. oddělení petrohradském a sestavil statistiku okresu schlüsselburského a petrohradského (3 sv. 1884–86), ale již r. 1885 chopil se opět žurnalistického péra a vstoupil do redakce čas. »Nedělja« přispívaje při tom do jiných rus. denníkův a měsíčníkův a do illustr. díla Volfova »Živopisnaja Rossija«. A. hlásí se k té frakci mladého pokolení v Rusku, která vší silou podporuje ruský lid v zápase s bourgeoisií a která, pokládajíc otázky z vyšší politiky za vedlejší, obrací své zření hlavně k hospodářskému i duševnímu vývoji prostého lidu. V oboru tom napsal stati Gorod i měščane (»Oteč. Zap.« 1883), Někotoryja osobennosti našich pozemeijnych otnošenij (ib.), Kresťjanskij kredit (ib. 1884), Z bytoje soslovije (»Nabljudatelj« 1884) a j. Do »Sěvernago Věstnika«, do něhož od založení (r. 1885) přispíval, napsal stať Ženskije vračebnyje kursy (1886), která vyšla též o sobě, Vopros o Činševikach a Ješče o Činševikach 1886) a obšírnou studii Nuždy, žeianija i stremlenija sos vij v epochu katerinenskoj kommissiji (1886) atd. Téměř polovice jeho prací jest věnována »rozkolu a rozkolníkům« (zvláště rationalistickým), v nichž vidí lidi »hledající pravdy« (nazval též jednu povídku svou Isčuščij pravdy v »Oteč. Zap.« 1882) a prodšené idealismem, jenž, poněvadž nezabíhá v mysticismus, dle mínění A-a může zdravě působiti na národní organismus. Z prací sem spadajících jmenujeme kromě zmíněné již povídky Sredi sektantov, Programma voprosov dlja sobiranija svěděnij o sektantech (»Ot. Zap.« 1881), K voprosu o něrterpimosti (snášelivosti 1882), Chludovščina, Kak Melenťjevey iskali voli (povídka), Duchoborcy (1883), Statističeskija ekspediciji, z dějin rozkolu (»Dělo« 1883) a mn. j. Z povídek jiného obsahu vyniká Korova (»Ustoji« 1882), Gamlety para na groš an Bosyj (»Dělo« 1882) a některé v »Dětskom Čteniji«. Avšak i rodného Kavkázu všímá si mladý autor, jak svědčí studie M. M. Kovalevskij o zemlevladěniji u Kavkazskich gorcev (»Ot. Zap.« 1884), Očerki Sěvernago Kavkaza (»Dělo« 1883) a Kavkazskije gorcy (t. 1884), hlásaje, že při upravování poměrů životních u nesčetných horalských národů na Kavkáze třeba dbáti individuality kmenové a neupravovati vše dle jedné šablony. Čý.
PD old 70