Ottův slovník naučný/Abd-ul-azíz
| Ottův slovník naučný | ||
| Abdula Marko | Abd-ul-azíz | Abd-ul-bákí |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Abd-ul-azíz |
| Autor: | Emil Čermák |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 39. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:1) Abdul-Aziz ibn Musa(WD), 2) Abdul-Aziz bin Muhammad(WD) 3) Abdulaziz |
|
Abd-ul-azíz: 1) Druhý místokrál arab. ve Španělsku (†715). Provázeje otce svého Músu, vojevůdce chalífa Valída I., do Španělska, dobyl provincie Jaënu, Murcie a Granady a poraziv Theodomira, prince visigotského, u m. Kartagény dobyl Tarragony, čímž dovršeno částečné dobytí pyrenejského poloostrova. Když však otec jeho byl odvolán, nechtěl A. uznati vrchní vlády chalífa Sulejmána, začež byl prohlášen za odbojníka, z nařízení téhož chalífa pak při modlitbě v mešitě přepaden a na útěku zavražděn.
2) A., syn Muhammeda bna-Saúda, šejch Vahhábovců na konci XVII. stol., podrobil zmužilostí a obratností kmeny dotud nepřátelské sektě Vahhábovců, tak že brzy velel znamenité síle 120.000 mužů. Pašu bagdádského Sulejmána, který byl vládou tur. proti němu vyslán, porazil r. 1797 na hlavu, zmocnil se přepadem m. Kúfy, kde se chová hrob Alího, prorokova zetě, a brzy na to dobyl i Mekky. Ale 13. ledna 1803 byl zavražděn fanatickým Peršanem a moc Vahhábovců zničena již za nástupce jeho Abd-ulláha Vahhábovce.
3) A. (*1830—†1876), sultán turecký, syn Mahmúda II. nastoupil po bratru Abd-ul-Medžídovi vládu 25. čvna. 1861. Též on, podobně jako jeho předchůdce, vzbudil na počátku svého panování naděje v lepší obrat politiky turecké. Potvrdil opravná nařízení svého bratra, snížil civilní svou listinu z 75 na 12 mil. piastrů a povolal svobodomyslné ministry k řízení záležitostí říšských. Ale všechny dobré úmysly a naděje v něj kladené rozbily se o jeho nestálost, nedůvěru a nedostatek bystrozraku.Jako předchůdce jeho promrhal ohromné sumy v manévrech, nádherných stavbách, cestách a honbách, až konečně prohlásil r. 1875 státní úpadek. Úspěchy jeho panování jsou nepatrné a spadají na vrub ministrů Fuáda a Alího pašů, za nichž potlačeno povstání na Krétě 1866 a kteří přinutili Řecko, že se musilo vzdáti podporování povstalců krétských. Fuád paša doprovázel také sultána na cestě po záp. Evropě, kterou Abd-ul-azíz první z panovníků tur. podnikl a jež přinesla říši jen chvilkové zlepšení poměrů. V Bosně a Hercegovině vzniklo povstání, Valašsko a Multany odpadly. Po smrti jmenovaných dvou ministrů dostala se ku vládě strana staroturecká s velvezírem Mahmúdem Nedímem v čele; r. 1871 spor mezi stranou mladotureckou a starotureckou zostřil se, když A. se pokusil staroturecký seniorátní řád o nástupnictví zrušiti a v panující dynastii zavésti nástupnictví dle práva majorátního, v ostatních státech evropských platného. Zápletky ty, jakož i bídný stav říše na venek a uvnitř způsobily povstání lidu cařihradského proti Mahmúdu Nedímovi, jejž musil A. 11. května 1876 propustiti. Noví hodnostáři Husejn Avní, Midhát, Sulejmán a j. přinutili A-a v noci z 29. na 30. května 1876, aby se vzdal trůnu a zavraždili jej dne 4. června t. r.
'Č.