Ottův slovník naučný/Aaron (osoby)

Ottův slovník naučný
Aaron (poloostrov)	Aaron (osoby)	Aaronowicz

Údaje o textu
Titulek:	Aaron
Autor:	Alois Jirák, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 8–10. Dostupné online.
Licence:	PD old 70 PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Áron
Související články ve Wikipedii: Árón (prorok), Áron z Alexandrie, Aaron z Krakova, Áron Bulharský, Petr III. Áron, Áron Tyran, Áron ben Moše ben Ašer, Pietro Aron, Aaron (Narcissov)

Aaron (hebr. Aharón) 1) syn Amráma a Jochabedy (Jokébéd) z pokolení Léví a starší bratr Mojžíšův, jemuž od Hospodina byl přidělen, aby jej hlavně svou výmluvností podporoval před Faraónem při vysvobození národu židovského z poroby egyptské. Když Židé z Egypta propuštění na cestě své do země zaslíbené přišli k hoře Sinai a Mojžíš na temeně hory této prodléval 40 dní, tu A. k doléhavé a hrozivé prosbě lidu o návratu Mojžíšově již pochybujícího a bohoslužby žádostivého ulil zlaté tele, jemuž se lid klaněl. Že však A. tohoto ne zcela dobrovolně spáchaného spolupůsobení k modloslužbě litoval, že velkých sobě dobyl zásluh při vyvedení Židů z Egypta a jinak horlil o upevnění bohovlády mezi Israelity: proto k rozkazu Hospodinovu posvětil jej Mojžíš na nejvyššího kněze, učiniv úřad kněžský dědičným v jeho rodině tak, aby nejstarší syn vždycky byl veleknězem a ostatní kněžími. Toto povýšení zavdalo podnět k závisti, jež dohnala Korea, Dátána a Abíróna s jinými 250 soudruhy ku vzpouře proti oběma bratřím, kteří prž sobě nejvyšší hodnosti v národě uchvátili. Než na rozkaz Hospodinův země pohltila spiklence, kteroužto pomstou, jakož i prutem A-ovým, jenž se zazelenal a vykvetl i na památku v arše uložen byl, potvrdil Bůh A-a i jeho rodinu ve kněžství. R. 40. po východu z Egypta A. stár jsa 123 léta umřel na hoře Hór, zanechav syna Eleázára nástupcem svým v úřadě velekněžském. Vrch Hór až posud sluje horou A-ovou (džebel Hárún), kdež ve zvláštní mešitě ukazuje se hrob A-ův; křižáci nalezli zde již vystavěnou kapli. (II. Mojž. 6, 20; 7, 7; 7, 9; 19-21; 8, 1; 32, 1-6; IV. Mojž. 16, 30 n.) Jrk.

2) A. z Alexandrie, kněz nestoriánský a lékař v VII. stol. po kr. za císaře Heraklia (ok. 600), slovutný tím, že byl z prvních, kdož seznámili Araby s lékařskými spisy řeckými. Napsal řecký spis Pandekty lékařské ve 30 kn., jež Serpius z Ras-'ainu ještě několika rozmnožil. Spis ten přel. do syrštiny jakýsi Josius a odtud do arab. učený židovský lékař Mazerdžavaihi z Basry; ale nedochovalo se z něho nic než několik fragmentů v dílech Rhazesových, z nichž dovídáme se, že A. z lékařů poprvé zmiňuje se o neštovicích.

3) A. († 1059), jediný arcibiskup krakovský, rodem Francouz. Byl prvním opatem tynieckých benediktinů (r. 1046—1059) a obdržev po smrti bisk. Rachelina r. 1046 od krále Kazimíra krakovské biskupství, domohl se od papeže Benedikta IX. arcibiskupské jurisdikce. Ježto však Benedikt IX. byl vzdoropapežem, nenabylo toto zřízení platnosti a již nástupce A.-ův Lambert Zula neužíval arcibiskup. titulu. A. zavedl v pol. kostelích zpívání žalmů a modliteb, zvané hodinkami. Královská kapitola A.-ův erb přijala za svůj (tři zlaté koruny v bílém poli) a dosud ho užívá, jediná ze všech polských kapitol.

4) A. (neb Aron), kníže bulharský na konci X. stol., syn cara Šišmana I. Účastnil se bojů, jež otec jeho a bratři David, Mojžíš a nejmladší Samuel vedli po smrti byz. cís. Jana Cimiska († 976) s Řeky za svobodu bulharskou. Když však po smrti obou starších bratří Samuel dosedl na trůn, dal A-a, který prý zrádně klonil se k Řekům, odpraviti a rodinu jeho vyhladiti tak, že záhubě unikl jen syn A-ův Jan Vladislav, který zabiv r. 1014 syna Samuelova Gavrila Romana na lovu, stal se carem bulharským.

5) A., jméno několika hospodarů multanských: a) A. Petr usurpoval vládu tím, že odpravil r. 1456 předchůdce svého Bogdana Dragošoviče, avšak byl již za dvě léta (r. 1458) od syna jeho Štěpána svržen a odpraven. A. byl prvním poplatným knížetem multanským, zavázav se odváděti 2000 dukátů sultánu Muhammedovi. — b) A., protihospodar Alexandra IV. v polovici XVI. stol. Když vévoda Štěpán IX. r. 1558 byl zavražděn, nastoupil Petr stolník jako Alexander IV. a pojal dceru Štěpánovu Roxantu za choť. Avšak čásť bojarů, podporovaná Maďary, přidržela se A.-a, který však brzy byl přemožen a uvězněn. — c) A. (Heron), nástupce Petra VII., který se stal mnichem. Vláda jeho však byla nedlouha, neb již r. 1591 bojarové jej vypudili. Sultán dosadil jej sice opět, když však žádal za to pevnost Bender, spojil se A. s kníž. sedmihrad. a cís. Rudolfem II. proti němu. Nemoha odolati krymským Tatarům, kteří z rozkazu sultánova jej sevřeli, dal se kníž. sedmihrad. v ochranu; když však byl opět od něho sesazen a Štěpánu XI. vláda svěřena, odešel do Cařihradu, kdež r. 1592 od janičarů zavražděn a oloupen.

6) A. ben Ášer, též A. Bar Móšé, znamenitý žid. rabbín v první pol. XI. stol. Napsal traktát o přízvuku a vokalisaci v hebrejštině Kúnteras ham-másóret (quinternio Masorae), Machbéret ben Ášer (compositio auctore b. A., tišt. r. 1518 a 1846) s varianty v hebr. textu Písma sv., které sbíral po rkpech v západních knihovnách, kdežto jeho spolupracovník Ben Neftálí pátral v bibl. orientálních. Tyto rozdíly textové vzbudily v židovstvu dvě sekty, z nichž jedna držela se A-a, druhá Ben Neftálího. V jejich vydáních bible užito poprvé značek vokalisujících, tak že proto omylem pokládáni byli i za vynálezce jejich. Spisy A-ovy jsou vytištěny v benátské Biblia rabbinica (1518).

7) A. Pietro z Florencie, kanovník v Rimini (* ok. 1480, † v pol. XVI. st.). Věnoval se studiu nauky o kontrapunktu vyvinující se tehdá v Italii tak usilovně, že upoutal na se pozornost papeže Lva X., který jej jmenoval ředitelem hudby círk. v Římě. Theoretické spisy jeho o hudbě jsou zvl. tyto: Tre libri dell' istituzione armonica (v Bologni 1516), známější v překladu latinském; spis ten vzbudil polemiku mezi A-em a druhým theoretikem ital. Gaforiem; Trattato della natura e cognizione di tutti gli tuoni di canto fermo e figurato (Benát. r. 1525 a 1527); Il Toscanello della musica, libri tre (t. 1523, 25, 29, 39 nsl.), nejlepší spis A-ův, znamenitě pojednává o kontrapunktu; Lucidario in musica di alcune opinioni antiche e moderne (t. 1545), v němž objasňuje několik sporných za té doby stránek hud. theorie, a Compendiolo di molti dubbi, segreti e sentenze, intorno al canto fermo e figurato (Milán 1547).

8) A. (klášt. jméno Alexěje Zacharoviče Narcisova), biskup, ruský spisovatel theologický (*1781 — †1842). Vzdělával se v rodišti svém Kolomně na duchovním učilišti a v moskevské slov.-řecko-lat. akademii, na níž pak byl od r. 1807 učitelem němčiny, katechismu a vstoupiv do kláštera, i kazatelem. Postupně byl archimandritou klášterů penzenského, kazaňského, jaroslavského atd., a od r. 1826 biskupem archangelským a cholmogorským, v kteréžto důstojnosti odebral se již r. 1830 na odpočinek a † v moskev. novo-spasském monastýru. Původní práce homilétické daleko převýšeny jsou počtem překladů z jazyka hebrejského, německého, anglického atd., jichž byl dobře mocen. Hlavní z nich jsou: Zrělišče Kresta Christova (Moskva 1810) z něm. od Titze, Daublera a jl, Dva poučit. slova z něm. od Jerusalema (t. 1837), Ježednevnaja pišča dla christian (t. 1838) i Vozzvanie k neobraščennym (t. 1835) a R. Bakterův spis O věčnom pokojě Svatych (t. 1841) z angličtiny a mn. j.