Ottův slovník naučný/Aéroskop
Ottův slovník naučný | ||
Aëropos | Aéroskop | Aérostat |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Aéroskop |
Autor: | Jindřich Záhoř |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 286. Dostupné online. |
Licence: | PD old 70 |
Aéroskop (z řec. άήρ vzduch, σχοπείν viděti), nástroj, kterým možno prach vzduchový zachycovati; pak následuje vyšetření drobnohledem. Vynalezl jej Pouchet r. 1860. Nástrojem tímto bylo možno určiti číselný poměr mikroorganismů vzduchových v určeném množství vzduchu. Ke studiu zárodků těchto (germes) bylo potřebí zachycovati je nálevkou hrotem opatřenou, jehož otvor jest obrácen ku skleněné desce potřené roztokem glycerinu a glykosy, v němž se zárodky ani měniti ani rozmnožovati nemají (Miquel). Rozeznáváme a-y dvojí, jak jich upotřebili zkoumatelé vzduchu v pozorovací stanici vzduchové v Montsouris:
1. a. aspirační (aéroscope d'aspiration); nástroj tento jest pevný, nepohyblivý a skládá se ze dvou částí: první jest připevněna 2 m nad zemí v podobě zvonu a souvisí druhou částí s kuželovitou nálevkou do hrotku vybíhající; čásť tuto lze na první šroubem připevniti. Otvorem hrotu prožene se vzduch na desku skleněnou, jmenovaným roztokem potřenou, kterou šroubem k otvoru blížiti a od něho vzdalovati možno; na nálevce jest připevněn nástroj čítací, který určuje objem (volumen) prohnaného vzduchu.
2. a. s povětrnou korouhvičkou (aéroscope à gironette) jest nástroj přenosný a slouží pouze ku kvalitativnímu rozboru vzduchových organismů. Vynalezl jej Maddox 1868. Jedna čásť, nálevkovitě rozšířená, jest spojena s povětrnou korouhvičkou a proti větru obrácena. Na jejím druhém konci připojuje se čásť druhá, ohbinou a deskou opatřená, větrům se otvírající; tato čásť jest na svém konci nálevkovitě rozšířena. Slabé proudy větrné stačí k pokusům; větroměrem (anemometr) možno určiti přibližně rychlost větru a množství vzduchu nástrojem za doby trvání pokusu prohnaného. Podobnými pokusy zanášeli se Cohn, který místo jmenované látky natřené upotřebil roztoků živných k vývoji mikroorganismů; v témž směru pracovali Ariflet, Wernich, Smith, Nägeli a Pumpelly. Zř.