Ottův slovník naučný/Žmuď

Údaje o textu
Titulek: Žmuď
Autor: Pavel Papáček
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 891. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Žmuď

Žmuď (pol. Żmujdź, lat. Samogitia, něm. Samogitien n. Schmudien) slula čásť staré Litvy, asi dnešní rossijenský, tělešský a savelský újezd gub. kovenské. Původně dřevní Ž. obsahovala i některé části gub. vilenské a suvalecké i dnešního Pruska. Jméno pochází z litevského názvu Žěmajcis, což znamená zemi nízkou proti krajině horní Aukštotě t. j. vlastní Litvě. Byl to kraj otevřený, jezernatý a četnými řekami svlažovaný. V hlubokých lesích žilo hojně medvědův a jiné zvěře. Obyvatelé (Żmujdzini u Poláků, Žmuď u Rusů) bydlí namnoze v roztroušených samotách zabývajíce se vedle lovu polním hospodářstvím (hojně lnu), chovem dobytka (znamenití koňové) a včelařstvím, na pobřeží rybářstvím a hledáním jantaru; zachovali staré zvyky, náboženství (pohanské do stol XVI.), jazyk podnes. Podle sčítání z r. 1897 jest Žmudinů 448.022 (211.764 mužů), ve skutečnosti asi o něco více. Žmuď mívala vlastní svá knížata, obyčejně uznávající vrchní panství velikých knížat litevských. Šlechtu tvořili t. zv. kunigasové. Historie Ž-i začíná stoletím XIII., kdy v sousedství jejím objevili se němečtí křižáci a zápasy za svobodu s těmito sveřepými loupeživými sousedy tvoří také hlavní obsah dějin do počátku stol. XV., kdy moc křižáků zlomena bitvou Grunvaldskou, takž r. 1411 postoupili Ž. Vitoldovi Litevskému a Jagelovi. Odtud dějiny její splývají s dějinami Litvy a Polska. Křesťanství sířilo se rychleji, až v XVI. stol dokončili pokřestanění Ž-i jesuité. Biskup bydlil v Mědnikách. Ž. tvořila zvláštní starostství žmuďské, jehož starosta sídlil v Rossijenách. Správa v kraji zřízena byla několika statuty. Srv. Litva. Studiem Ž-i nejvíce zabýval se Ign. Buszyński. Pp.