Žitava (Zittau), dříve třetí z měst šestiměstí (Hexapolis) hornolužického, nyní sídlo saského okresního úřadu, leží nedaleko hranice české ve klínu, jímž Německo vniká mezi Šluknovský a Frýdlandský výběžek Čech, při levém břehu řeky Mandavy, jež pod městem vlévá se do Nisy Zhořelecké. Jest uzlem železničních tratí Biskupice-Ž.-Liberec, Eibau-Ž. a vedlejších tratí Ž.-Hermsdorf a Ž.-Ojvín státních drah saských, sídlo okr. úřadu a okr. soudu (zemský soud v Budyšíně) s oddělením pro obchodní záležitosti, komory obchodní a živnostenské, saského i rakousko-uherského hlavního celního úřadu, horního rozhodčího soudu, konsulátu Spoj. Obcí sev.-amer., okr. velitelství a pobočky Říšské něm. banky, má (1905) 34.719 obyv., v posádce pluk pěchoty, poštovní úřad první třídy, telegraf, telefon, krásné promenády a předměstí s nákladnými letohrádky, pomník žitavského rodáka komponisty J. Marschnera (1888 od Hartzera), bronzovou sochu Bismarcka (1900 od Hüttiga), pomník starosty Haberkorna (1903), několik památných kašen, 6 evang. kostelů, z nichž chrám sv. Jana v letech 1834—37 podle plánů Schinkelových přestavený o dvou věžích s výbornými varhanami, kostel sv. Petra a Pavla, dříve františkánský, s vysokou věží, katolický kostel P. Marie z r. 1883—90 v ranní gotice, kostel dříve český opuštěn r. 1846, kdy česká obec náboženská se rozpadla; radnici obnovenou v l. 1840—45, v středověkém slohu palácovém s nádherným sálem zasedacím, gymnasium a reálné gymnasium s vyšší obchodní školou, vyšší dívčí školu, školy měšťanské, odborné nižší a vyšší školy textilní, hornické a řemeslnické, městskou knihovnu (40.000 svazků s inkunabulemi a drahocennými tisky), městské museum se sbírkou starožitností a mincí, městské divadlo, nádherné městské lázně s nádržemi k plování, městskou nemocnici, bohatě nadaný chudobinec ze století XIII., hornolužickou banku, filiálku Saské banky, ústav pro choroby oční, vodovod, kanalisaci, plynárnu a jatky. Průmysl obsahuje předení bavlny, tkaní látek šatních, výrobu strojů, slevárny železa, malbu na skle, výrobu velocipedů, zboží plátěného, provaznického, lepenky, opon a umělých květin, pivovary, cihelny, mlýny, lomy na žernovy a doly hnědouhelné, obchod přízí, plátnem, látkami bavlněnými, drogami a chemikaliemi. V okolí pěstuje se hojně zeleniny. Obci náležejí vedle rozsáhlých lesů (5408 ha) veliké statky, jež vynášejí na 300.000 mk. ročně. Na blízku města v horách lužických stojí znamenitá hora Ojvín (Oybin) se zříceninami někdejšího kláštera cisterciáckého, hora Lausche na hranici české s dalekým rozhledem do Sas, Čech a Slezska, osada Johnsdorf a lomy žernovů, bizarrními skalními útvary a studenými lázněmi, Hirschfelde s velikou přádelnou lnu. — Ž. s okolní krajinou zv. Zagost příslušela k Čechám. Připomíná se v listinách po prvé teprve r. 1228. Dříve stávalo v těchto místech pouze několik stavení, kteráž obchodníkům cestujícím z Čech do Slezska a do Polska bývala hospodou. R. 1238 byli tu usazeni Němci a r. 1255 král Přemysl II. povýšil Ž-vu na město, nadal ji mnohými výsadami a osadil obyvatelstvem německým. Zprvu město spravováno bylo královskými purkrabími, kteří tu na hradě sídlili. Později smělo si stanoviti svou radu a toliko řízení soudní podléhala královskému dědičnému rychtáři. I tento úřad však již ve XIV. stol. dostal se v moc samosprávy městské; obchod, blahobyt i moc Ž-vy stoupaly. R. 1346 Ž. v boji proti loupežným rytířům spojila se s pěti městy hornolužickými ve spolek zvaný Šestiměstí (Hexapolis). V husitských válkách Ž. byla útulkem největších nepřátel husitův a utrpěla mnoho zpustošením okolí, neboť města dobýti nezdařilo se husitům nikdy. Později Ž. trpěla vnitřními spory a v odboji proti Ferdinandovi přidržela se českých stavů, začež byla krutě ztrestána. Výsady byly zrušeny a statky mnohé zabaveny a město potřebovalo dlouhé doby, nežli zase se zotavilo. V XVII. stol. Ž. stala se útočištěm českých vyhnanců, kteří se tu usadili počtem takovým, že po dvě století si udrželi zvláštní osadu a veliký kostel. V této době Ž. s ostatní Lužicí připadla k Sasku. Zádavy městu učiněné v třicetileté válce nebyly veliké, za to však ve válce sedmileté byla 23. čce 1757 rakouským vojskem bombardována a z největší části lehla popelem. R. 1779 musila Rakousku vyplatiti 200.000 zl. výpalného. Rovněž trpěla značně pochody vojsk r. 1813 a 1814. Od té doby Ž. těší se mírnému rozvoji a od r. 1832 přijala saské městské zřízení. Srv. Carpzov, Analecta factorum Zittaviensium (Lip., 1716)); Ch. A. Pescheck, Handbuch der Geschichte von Zittau (Ž., 1835—38, 2 sv.); Moschkau, Zittau und seine Umgebung (5. vyd. Ž., 1893); Korschelt, Führer durch Zittau und Umgebung (2. vyd. Ž., 1895); Lamprecht, Wegweiser durch Zittau und Zittauer Gebirge (Ž., 1901).
PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Žitava