Ottův slovník naučný/Žebro

Ottův slovník naučný
Žebřice	Žebro	Žebro (klenba)

Údaje o textu
Titulek:	Žebro
Autor:	neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 770. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Žebro

Žebro (lat. costa, odtud costalis, žeberní, něm. Rippe) je táhlá, úzká i plochá kosť, vyznačující se v zadu hlavičkou a krátkým krčkem, jež se spojují s tělem a příčným výčnělem příslušného obratle hrudního. Protáhlý oddíl tělový je v předu doplněn chrustavkou žeberní, čímž pružnost žeberní kosti ještě se zvětšuje. Na každé straně hrudníku rozeznává se 12 žeber a jen výjimečně vyskytuje ae nadpočetní ž. krční nebo bederní. Směr žeber je velmi šikmý směrem dolů a do předu. Při tom horních 7 žeber dosahuje chrustavkami svými kosti hrudní, pročež nazývají se ž-ry pravými; z ostatních, t. zv. nepravých žeber, přikládá se 8., 9., a 10 ž. chrustavkou svojí k chrustavce ž-ra předchozího, tvoříce tak podklad pro příznačný obraz vlnité hranice mezi přední stěnou břišní a hrudníkem. Ž. 11. a 12. večnívají chrustavčitými hroty do svalové stěny břišní, vyplňujíce úhlový prostor mezi páteří a 10. ž-rem, kteréž zšíři prstu přibližuje se až ke kyčelnímu hřebenu pánevnímu. Mezi ž-ry nalézají se úzké prostory mezižeberní, vyplněné svaly t. jm. Pod každým ž-rem probíhají do předu cevy a nervy meziberní, kteréž jmenovitě v boku uloženy jsou v táhlé brázdě při dolním kraji žeberním, tak že tu jsou cevy proti bodnutí do jisté míry chráněny. Ž. samo a ještě více jeho chrustavka jsou velmi pružné, tak že tlaku značnou měrou podávati se mohou. Tehdy však, stalo-li se ž. chorobnými pochody křehčí nebo v pokročilém stáří, kdy kosti se stávají vůbec lomivými, stává se, že může se ž. zlomiti i při tlaku nebo nárazu poměrně malém. Zlomeniny žeberní stávají se nebezpečnými hlavně tím, že úlomky mohou zraniti pohrudnici s plícemi, tak že pak nastává plynatost hrudní (pneumothorax) se všemi následky, nebo cevy mezižeberní, tak že pak nastává i smrtné vykrvácení.