Ottův slovník naučný/Žalm

Ottův slovník naučný
Žalkovský	Žalm	Žalmista

Údaje o textu
Titulek:	Žalm
Autor:	Rudolf Dvořák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. s. 743-747. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Žalm
Související články ve Wikipedii: Kniha Žalmů

Žalm (z lat. psalmus a toto z řeck. ψαλμός jako překladu hebr. mizmór), název náboženského zpěvu, jehož nejvýznačnějším repraesentantem jsou ž-y biblické, obsažené v žaltáři (z lat. psalterium, a řec. ψαλτήριον. kteréž poslednější bylo původně název strunového nástroje hebr. nébel zvaného, s jehož průvodem ž-y se pěly). V hebr. bibli označeny jsou ž-y souborně jako kniha slovem tehillím t. j. chvalozpěvy (u Origena a Hippolyta σεφαρ θελλειμ, u Eusebia σεφηρ θιλλην, u Jeronyma sephar thallim). Hebr. tehillá č. m. tehillót = chvála, v pl. chvályhodné, slavné činy. V nynějším kanonu stojí ž-y v čele třetího oddílu bible t. zv. ketúbím (Hagiografů), ale někdy kladeny ž-y i za knihu Chronik nebo za knihu Rút, jež stavěny v čelo Hagiografů.

Nynější text biblický zná 150 ž-ů, jež rozděleny jsou v 5 knih, lépe sbírek, jež objímají: Kniha I. ž. 1—41; II. ž. 42—72; III. ž. 73—89; IV. ž. 90—106; V. ž. 107—150. Překladatelé Septuaginty mají za posledním ž-em ještě ž. Dávidův po souboji s Goliášem, jenž označen však výslovně jako mimopočetný a mimo vlastní sbírku. Je to pseudepigraf založeny zřejmě na 1 Sam. 16, 1—13 a 17. Jinak zná řecký překlad (Septuaginta, podle něho i lat. Vulgata) toliko 149 ž-ů, ježto ž. 9 a 10, jak dokazují počátečná písmena jednotlivých veršů obou, v alfabetickém pořadu za sebou následující, tvoří jednotný celek. Stejně pojímá Septuaginta i ž-y 114 a 115 za jediný celek (ž. 113 Septuaginty). Naproti tomu rozkládají se ž. 116. a ž. 147. ve dvě části a sice 116 v. 1—9 = ž-u 114. Septuaginty a 116 v. 10—19 = ž-u 115. Septuaginty; ž. 147 v. 1—11 = 146 Septuaginty a ž. 147 v. 12—20-ž-u 147. Septuaginty. Následek toho jest úplně odchylné čítání ž-ů v Septuagintě a Vulgatě se strany jedné a v textu hebrejském se strany druhé, počinajíc ž-em 9. Shoda dostavuje se zase teprve ve třech posledních ž-ech. Stopy kolísání ve vymezení jednotlivých ž-ů konstatoval de Lagarde ostatně již i u autorů židovských. Tak na př. okolnost, že ž. 2. nemá nadpisu, vedle shod jazykových, vedla již staré Židy a pak i křesťany k tomu, pokládati ž. 1. a 2. za jediný ž., ač v tomto případě neprávem. Řada hebrejských rukopisů nechává splývati v jediný celek ž. 42 a 43, jak žádá toho společný refrain (ž. 42 v. 6 a 12 a ž. 43 v. 5). Opačně rozkládá kritika, hlavně ovšem moderní hyperkritika, i jiné ž-y tvořící v nynějším textu biblickém jednotný celek, v součástky původní, z části bezpečně: na př. ž. 19, v. 1—7; v. 8. sl.; ž. 24, v. 1—6; v. 7. sl.; ž. 27 v. 1—6; v. 7 sl.; ž. 127 v. 1—2; v. 3 sl.; ž. 144 v. 1—11; v. 12 sl. atd. Že ostatně to, co obsaženo v nynějších ž-ech, nebyly jediné ž-y hebr., svědčí nejen vyskytování se podobných zpěvů, z části přímo jako pramenů, reprodukovaných v nynějších ž-ech, v ostatním obsahu bible, nýbrž i Wrightem nalezené a vydané apokryfické ž-y syrské, počtem 4, z nichž dva přičítají se Dávidovi, jeden Hizkijjovi, čtvrtý konečně vložen v ústa národa hebrejského, když mu Kyrem bylo dovoleno vrátiti se do vlasti (Proc. of S. Bibl. Arch., 1887), dále hlavně i na žaltáři založená pokanonická sbírka, t. zv. ž-y Šalomounovy, líčící i zvláštními obraty charakteristické hříchy doby Hasmoneovců, jejich nemravnost a hýřivost (Psalterium Salomonis, ed. Gebhard 1895).

Rozdělení ž-ů na 5 knih, jako u Židů obvyklé, znali již Hippolyt, Origenés, Eusebios a j. Je zná i Septuaginta a po ní překlady. Počátek jednotlivých knih označen bývá v bibl. rukopisech často i slovy séfer ríšón kniha 1. atd., na konci čtyř prvých knih vyskytuje se doxologie, svědčící snad, že knihy (původně sbírky) založeny především pro veřejnou bohoslužbu. V 5. knize, kde podobná doxologie chybí, zdá se, že byl poslední ž. (150.) náhradou za ni. Druhá kniha vykazuje mimo to na konci (ž. 72. v. 20) slova: u konce jsou modlitby (tefillót) Dávida, syna Jisaiova. Doxologie vyskytují se již v překladě Septuaginty, což svědčí o jejich poměrném stáří. Podobně nalézáme na počátku jednotlivých ž-ů údaje dotýkající se autorství a podnětu jednotlivých zpěvů, jejich básnické povahy a snad i hudebního přednesu; jsou v celku temné, takže ani nejusilovnějšímu badáni nepodařilo se je objasniti. Povahy básnické dotýkají se šír (ve 30 ž-ech), jednou šírá (ž. 18), všeobecné označeni písně, šír jedídót (ž. 45), šír hama'alót (v nadpise ž-u 120-134, v celku 15 ž-ů, podle běžného výkladu ž-y stupňové), mizmór, stojící brzy před, brzy za jménem toho, jemuž ž. přikládán, v nadpise 57 ž-ů; jinde chybí, ač bychom je podle celé povahy čekali. Značilo tedy i ono snad nejasný bližší odstín, nám neznámý. Svědčilo by tomu spojení s obecnějším šír jako mizmór šír (65, 67, 87), nebo šír mizmór (66), v překladech i jinde.

Ještě záhadnější jest označení ž-u 7 jako šiggájón, máskíl (ž. 32. 42, 44, 45, 52—55, 74, 78, 88, 89, 142, srv. i ž. 47, 8 v textě) a miktám (ž. 16 a 56—60). Poznámky hudební platily snad osobě hudbu řídící, vytýkají hudební nástroj nebo udávají způsobem i u nás známým nápěv podle známé noty. Při tomto posledním výkladě jest ovšem s podivem, že právě tyto písně, jejichž melodie jako obecně známá se předpokládá, nejsou zachovány. Pokud označeni původců se týče, pokládá tradiční mínění přede jmény se vyskytující hebr. le za le auctoris a jména následující za přímé původce ž-ů. Podle toho označují se jako autoři ž-ů: Mojžíš, muž boží: ž. 90; Dávid označen původcem celkem 73 ž-ů a to 37 v I. knize, 18 ve II., ž-u 86. ve III., ž-u 101. a 103. ve IV. a 15 ž-ů v V. knize; Šalomounovi přičítají se ž. 72 a 127. Ostatní ž-y náležejí hlavním pěvcům Dávidovým a zakladatelům cechů pěveckých a sice Asáfovi 12 ž. ů (ž. 50 a 73—83); Hémánovi (ž. 88); Étánovi ž. 89.; konečně synům Kórachovým, již vyskytují se v Kronice jako strážci brány chrámové (1 Kr. 9, 19; 26, 1—19) a podle 2 Kr. 20, 19 účastnili se i veřejného kultu chrámového, 11 ž-ů, a to ž. 42, 44—49, 84, 85, 87, 88.

Převahou ž-ů Dávidových ve sbírce vysvětluje se běžné označování celé sbírky jako ž-ů Dávidových. Podle nadpisů byla by doba Šalomounova v celku nejpozdější dobou povstání. Pozdější byly by nejvýše ž-y synů Kórachových. Naproti tomu uznává se jednohlasně, že hlavně mezi anonymními ž-y jsou mnohé původu pozdějšího. Jména se zde neuvádějí, ač bylo by to snad bývalo vzhledem k pozdější době snazší.

Baethgen označil obsah ž-ů jako Jisráelův nábožensky život duchovní v podobě lyriky. Pisatelé jsou tu ve styku s bohem, jemuž odhalují své nitro a přednášejí své tužby a naděje i svá přání. Hloubka náboženského citu, způsobilá nabádati i druhé ke ctění boha, je význačnou vlastností ž-ů. Reflexe o poměru boha k přírodě i Jisráeli, jako celku i jeho jednotlivcům, střídají se s projevy hnutí mysli a citů vroucnosti a oddanosti jednotlivých původců. Poslední jsou rozmanité, jak odpovídalo to poměrům, v nichž pisatelé se nalézali. Chvalozpěv a dík střídá se s nářkem a prosbou; k oběma druží se úvahy a poučování. Jednotlivé ž-y vykazují ráz smíšený. Ž. počíná se nářkem, pokračuje důvěrou v boha a končí se jásotem nad jistým vyslyšením. Pro ž-y jako celek vyplývá z toho poměrná jednotvárnost, na druhé straně však právě všelidský ráz ž-ů, který byl příčinou toho, že žaltář stal se nejen zpěvníkem obce druhého chrámu, ale mohl i v církvích křesťanských dojíti výsnamu, který činí ž-y podnes nejrozšířenější, třeba dnes již nikoli nejvíce čtenou knihou světa. Právě tento všelidský obsah znemožňuje i jakékoli přesnější rozpoznáni doby i původců, zde ostatně právě tak zbytečné, jako bylo by pátrání po původcích, podnětech a době vzniku u národních písní. Nebo i když připustíme, že smysl pro celek byl význačnou vlastností národa hebrejského, nemůžeme neuznati, že i zde, jako všude jinde, působí nejbezprostředněji a dochází výrazu nejpřirozenějšího to, co vytrysklo z okamžité nálady nitra jednotlivcova. Tu pak možno si zcela snadno mysliti, že někdo vzrušen zapěl píseň radosti v době, kdy národ jako celek lkal, právě tak jako mohl někdo míti příčinu lkáti v době, kdy národ jako celek jásal. Ž-y, v nichž jednotlivec lká nad svou chorobou, jen mínění toto potvrzují. Po té stránce zdařilo se kritice prokázati nemožnost tradičního mínění o autorství jednotlivých ž-ů, aniž může ovšem sama tvrditi něco positivního. Jednotlivé nadpisy jsou v přímém odporu s obsahem ž-ů. Ž-y, předpokládající existenci chrámu (5, 27, 28, 65, 63, 138), nemohly povstati v době, kdy chrámu ještě nebylo. Jiné ž-y odporují celou náladou poměrům doby Dávidovy, i jeho soukromým poměrům, jak o nich z bible jsme zpraveni. Po té stránce poznává se, že hlavně údaje označující blíže okolnosti, k nimž jednotlivé ž-y se vztahují, jsou jen zcela povrchní a nahodilé. Tak na př. označen Šalomoun jako původce ž-u 127., poněvadž vystavěl chrám a i v ž-u promlouvá se o těch, kdož domy budují, ale zcela všeobecně, jako výrazu lopotné práce, nedopřávající klidu. Ž. konstatuje právě naopak, že miláčkům svým dává bůh hravě, přímo ve snu to, čeho jiní s největší námahou se nemohou dodělati. I toho použito jako opory autorství Šalomounova; nebo podle II. Sam. 12, 25 nazván Šalomoun miláčkem božím (Jedídjáh) a ve spaní nabyl podle 1 Kr. 3, 5—14 moudrosti a bohatství. Jest to jeden příklad za mnohé. Z podobného důvodu nemůže býti ž. 90. Mojžíšovým, poněvadž Mojžíš byl prvý, který hlásal Jahva lidu, žalmista však pohlíží zpět na mnohé generace. Ve v. 3. je mimo to narážka na Genesi 3, 19, tak že byl by mohl ž. povstati ne za Mojžíše, ale nejvýše v IX. stol. př. Kr., pravděpodobněji ovšem později. — V celku je kritika nyní náchylna vykládati údaje osobní nikoli na přímé autorství, nýbrž na pozdější sbírky ž-ů rodin, jež od uvedených mužů pocházely, tedy le Dávid — náležející do sbírky snad původně Dávidovské neb jen Dávidovi, který pokládá se v bibli za zakladatele žalmového zpěvu v chrámě, připisované, později rozhojněné. Původci nadpisu ovšem, aspoň v některých případech, rozuměli Dávida přímo autorem. Ostatně svědčí již zmíněně údaje liturgické a hudební, že povstaly všeliké přídavky, hlavně i nadpisy, v době, kdy žaltáře užíváno v bohoslužbě chrámově.

Kritika, zamítajíc údaje tradiční, má ovšem i své známky, podle nichž určuje stáří, ale jenom relativně. Údaje historické, shodná nebo podobná místa ž-ů a jiných knih biblických, hlavně proroků, vývoj pojmů náboženských, zvláštnosti slohu, jazyka a vnější stavby ž-ů. Ž-y mluvící o králi pravděpodobně jsou starší, pocházejíce z doby, kdy Jisráél měl své krále, než ž-y obsahující narážky na vyhnanství a tyto opět starší než ž-y dotýkající se poměrů poexilních. Ovšem jsou vykladatelé, kteří vykládají ž-y prvé z části na obnovené království makkabejské, uznávajíce větší neb menší počet ž-ů makkabejských; starého původu jest i výklad o budoucím království messiášově (ž-y mesiášké). Parallely jiných míst mají význam jen tam, kde možno parallelní místa datovati; ale i zde je otázka, co je původnější a co citát nebo reprodukce (srv. ž-y 31, 35, 69, 79 s parallelními místy u Jeremiáše, 93, 96—100 v poměru k Jesaiaši, 40—66). V oboru samých ž-ů jsou zřejmě pozdní ž-y ty, jež obsahují reminiscenci na ž-y jiné, starší, z nichž někdy přímo jsou slepeny. Starší ž-y jsou vůbec původnější obsahem, pádnější mluvou; ž-y plynnější a lehčí s běžnějšími myšlenkami a výrazem slovním jsou pozdější. Mezi mladší ž-y náleží i ž. s alfabetickým pořadem veršů (jednoho neb více), někdy i poloveršů (10, 25, 34, 37, 111, 112, 119, zde 8 veršů pro každé písmeno — 145); běží tu, aspoň z části, o umělé uspořádání veršů všeobecné povahy myšlenkové, jež logicky nebylo lze snadno spořádati; pozdní jsou ž-y doxologické, liturgické a p. Nejvěrnějším měřítkem stáří je postupující vývoj náboženských názorů. Ž-y předpokládající rozsáhlou zkušenost náboženskou a vyvinuté představy náboženské, hlavně pokud stalo se tak vlivem proroků, nejsou jistě z nejstarších; opačně ž-y stavící v popředí zájem liturgický jsou pravděpodobně nejpozdější. Ovšem jsou všecky údaje jenom přibližné a dlužno užívati jích s největší opatrností. Celkem možno říci, že více méně každý samostatný badatel na poli ž-ů má i své více méně odůvodněné datování jednotlivých ž-ův. O jednotlivých ž-ech údaje rozcházejí se přímo diametrálně tak sice, že, co je jednomu staré, je druhému pozdní, co jeden prohlašuje archaismem, je druhému neoterismus, co jednomu se zdá silným a původním, je druhému pozdním a napodobeným (srv. názory o ž-u 2.).

Nemůže-li býti řeči o přesném stanovení původcův a původu jednotlivých ž-ů, zdařilo se kritice s velikou pravděpodobností stanoviti postupný vývoj ž-ů jako sbírky. Výsledek moderního badání možno shrnouti v to, že nynější žaltář není dílem jednoho sběratele, ale povstal ponenáhlu ze sbírek starších. V jednotné sbírce nebylo by dobře možné, aby jeden a týž ž. vyskytoval se ve dvojí recensi (srv. ž. 54 = ž-u 14; ž  70 = ž-u 40 v. 14—18; ž. 108 = 57, 8—12 + 60, 7—14). Ž-y přičítané témuž autoru (na př. Dávidovi), vyskytovaly by se v jednotné sbírce stěží porůznu, zvláště když doxologie II kn. (72, 20) stanoví uzavření modliteb Dávidových; a přes to ž-y připisované Dávidovi vyskytují se i v kn. 3.—5. Významným je označování boha zvláštními názvy (Jahve, elóhím), vlastní jednotlivým knihám. Tak vyskytuje se v knize I. Jahve 272krát, elóhím 15krát, ale ve druhé knize již obráceně Jahve jen 30krát a elóhím 164krát; ve III. kn. v prvé části (ž-y 73—83) Jahve 13krát, elóhím 36krát, ve druhé části (84—89) zase obráceně Jahve 31krát a elóhím 7krát. Knihy IV. a V. znají jen Jahva, až na čásť 5. knihy, jež opakuje ž-y knihy II., mimo to ž. 144, 9. Nápadné jest hlavně to, že ž-y opakované skýtají ve druhé recensi elóhím, kde prvá recense má Jahve. Nemůže tu tedy býti řečí o zálibě autorů pro jeden nebo druhý název; spíše běží o ducha doby a jemu hovící sběratele, kteří původní Jahve, jež moderní kritika (Cheyne) také veskrze restituuje, zaměnili na dobou žádané elóhím. Zvláště nabývá vyskytující se elóhím elóhai (bože, bože můj) náležitého smyslu, restituuje-li se místo prvého Jahve, tedy Jahve elóhai t. j. Jahve, můj bože (srv. ž. 43, 4; 45, 8; 50, 7). Vzhledem ke všemu tomu uznává moderní badání několik původních sbírek. První sbírka obsahovala ž-y 3—83, k ni přistoupily jako dodatek z druhé ruky ž-y 84—89. V prvé části přemístěno leccos, tak že to, co dříve k sobě náleželo, vyskytuje se nyní po různu. I zde splynuly dvě původní sbírky, z nichž prvá obsahovala ž-y t. zv. Dávidovské (3—41), druhá (42—83) ž-y Dávidovské, Kórachovské a Ásafovské. Původce celé první sbírky připojil bezejmenný ž. 2. jako úvod celku. Tím vysvětluje se i smyslová souvislost mezi ž-em 89. (posledním sbírky) a ž-em 2. Celek jako ohlas dějin Dávidových možno zařaditi pod hlediska hlásaná oběma ž-y. Ž-em 89. vyslovené pokoření náleželo by r. 587 (zničení Jerusalema a chrámu). Od předchozí liší se zřejmě a to hlavně svým obsahem liturgickým čásť objímající ž-y 90—150. Myšlenky ovládající tuto čásť jsou obec Jahvova se správným konáním všech členů jejích, v životě i kultu. Ž. 108. složen jest ze ž-ů sbírky druhé, jejíž existenci tedy předpokládá (ž. 57. a 60.) I zde rozpoznávají se jednotlivé menší sbírky původní, význačné stejným nadpisem nebo vykazující příbuznost obsahu i výrazu, na př. ž-y 92—100.; skupina ž-ů t. zv. hallélových (111—118); ž-y stupňové (120 až 134.) a j. Základní myšlénky této sbírky (hlavně rozkoš z Jahvova zákonu a přemítání o něm dnem i nocí) obsahuje ž. 1., jako předmluva celé sbírky. Sbírka povstala v době, kdy národ, pozbývaje naděje v uskutečněni slibů messiášských, oddal se tiché resignaci, hledaje pohružováním se do četby Tóry a přesným plněním hlavně kultických předpisů zalíbiti se bohu. Jednotlivé ž-y pojaty do sbírky v pořadí více méně libovolném; někde rozhodovala příbuznost obsahu, jinde i ohledy formální, ten neb onen význačný výraz (juxtaposiční theorie Delitzschova).

Nejnovější doba věnovala pozornost formální stránce ž-ů. Starší theorie znala jako vnější značku poesie t. zv. parallelismus membrorum (R. Lowth, De sacra poesi Hebraeorum, Oxf., 1753), jinak uznáván byl přirozený chod myšlenek i pro formu rozhodujícím. Jako bezpečný výsledek moderního badáni o metrické stránce poesie hebrejské dlužno označiti přidružení parallelismu formálního k staršímu parallelismu myšlenek. Z něho vyplývá pravidelná stavba veršů, ovládaných přízvukem, ze stejného počtu slovných celků; verše spojují se ve strofy a tyto v celky básnické (ž-y). Rozpoznání toto osvědčilo se velmi důležitým i pro textovou kritiku ž-ů, ježto teprve jím umožněno určiti mezery v nynějším textě, se strany druhé vyloučiti glossy a poznámky, jež z okraje textového dlením doby do textu byly pojaty. Teprve jím ž-y praesentují se jako básně i po stránce formální. Dalekosáhlý význam tohoto objevu možno posouditi z toho, že Wellhausenovo kritické vydání ž-ů v Hauptově díle biblickém z r. 1895 jeví se nyní úplně antikvováno. Vydání odpovídajícího tomuto stanovisku posud není. Buhlovo vyd. ž-ů v bibli Kittelově (Lip., 1906) přihlíží nejvýš ke stránce metrické. Jednou z naléhavých otázek budoucnosti je srovnání náboženských zpěvů Orientu, hlavně egyptských a babyl., se ž-y. Zajímavé jednotlivosti obsahují Gunkelovy, Ausgewählte Psalmen (Gotinky, 1905, 2. vyd.). Týž právem odsoudil výklad já jednotlivých ž-ů na obec, výklad mající svou literaturu, jako věc zcela pochybenou. Oceňování ž-ů po stránce literárně historické počíná se Herderem. Ž-ům přiznáno čelné místo v náboženské poesii všech časů a dob, třeba vyplývá již z toho, co řečeno, rozličná a u jednotlivých ž-ů přímo nepatrná cena básnická. Zvláště obmezený kruh myšlenkový a stálá opakováni činí ž-y jako celek knihou unavující.

Prvým vynikajícím zjevem na poli kritiky ž-ů je Theodóros z Mopsuestie, hlavní repraesentant školy antiochijské. Z židovských vykladatelů vynikají Ráší pro tradici synagogy, Aben Ezrá a Kimchí, R. Obadja, učitel Reuchlinův. Z doby reformace nejpozoruhodnější je činnost Lutherova a Calvínova. Od obou pocházejí výklady ž-ů. Z novějších exegetů uvádíme jména Michaelis (1726), de Wette (1811 a 1856), Rosenmüller (1798 a 1821), Hitzig (1835 a 1863), Ewald (1840 a 1866), Hengstenberg (1842 a 1849), Olshausen (1853), Hupfeld (1855, 1888); Franz Delitzsch (1859, 5. vyd. 1894), Grätz (1882), Cheyne (1884, nově 1904), Schultz (1888, 1899), Reusz (1893), Duhm (1899); Kautzsch, Die Poesie und die poet. Bücher des A. T. (1902), Gunkel (výbor ž-ů, 2. vyd. 1905), Baethgen (3. vyd. 1904).

Naproti tradiční škole staré používá novější exegese měrou nejrozsáhlejší starých překladů ž-ů pro rekonstrukci textu, jejž překlady předpokládají. Snaha nejnovějších (Cheyne) nese se k tomu, stanoviti pokud možno text ještě původnější, který dlením dob namnoze úmyslně byl porušen. V jednotlivých případech nezůstává při této kritice z nynějšího textu »kámen na kameni«. V naší literatuře máme z nové doby vedle prací Mlčochových dílo Sedláčkovo o ž-ech. Nejnovější Mlčochův český překlad ž-ů (Olomouc, 1906) sleduje záslužný účel, nahraditi běžný překlad církevní, namnoze nesrozumitelný, novým, přiléhavějším a přes to srozumitelnějším. Veršovaný překlad na základě nově vybudované metriky hebr. pořídil R. Dvořák. Dk.