Ottův slovník naučný/Ž

Ottův slovník naučný
Zýwalda	Ž	Źaba

Údaje o textu
Titulek:	Ž
Autor:	Josef Zubatý
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 735. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Ž

Ž je jasná hláska sykavá, lišící se od š (v. t.) jen tím, že hlasivky jsou při ž napiaty, při š nenapiaty; beze změny polohy v kterékoli části mluvidel lze š pouhým napětím hlasivek změniti v ž. Jako š i ž podle podrobných rozdílů článkování může býti hláskou dosti nestejnou. — V jazycích indoevr. ž je hláska naskrze nepůvodní a i v nejpozdějším vývoji ji mají jen některé z nich (ze starých známých jazyků indoevr. ji má jen jaz. avestský). Původ ž bývá rozličný; v jazycích slov. vzniklo ze staršího z splynutím s j (na př. sl. liža »lížu« z *lizją, koř. liz- z pův. leiģh-), anebo ze staršího g, kde stálo před samohláskami úzkými (e, i atd.) nebo před j (na př. bože, vokat. k bogъ »bůh«, božь v božь-jь »boží« z *bogjь); jen výjimkou ž bývá i jiné (na př. v dž, jako v džbán, džber ze staršího čbán čьbanъ, čber). V češtině starší za dnešní ž psává se z, ſ, ſſ, s, zz, zi, podle pravopisu Husova ż, později ź, ž (na př. boze, zzena, ziena) atd. Ztý.