Štulc Václav Svatopluk, kněz a spis. čes. (* 20. pros. 1814 na Kladně — † 9. srp. 1887 na Vyšehradě). K národnímu vědomí probuzen již na škole kladenské čes. knihou, zvl. Pelclovou Kronikou. Germanisačni tendencí pražské normálky týnské a hlavně studiemi na akad. gymnasiu vědomí to rostlo tím více, že posilováno bylo na jedné straně vlasteneckými professory, Fr. Svobodou a zvl. Jos. Jungmannem, na straně druhé důvěrnými styky s kroužkem uvědomělých druhů (V. Svoboda, Jos. Pichl, K. Havlík, Jos. Podlipský, K. Sabina, Ant. Strobach, Fr. Břet. Trojan, Kar. Hynek Mácha), kteří scházeli se v bytě Š-ově k důvěrnému horování vlasteneckému a slovanskému i k rozhovorům literárním a záhy shromáždili si i malou čes. knihovnu, jež uložena u Máchy. Vedle spisů českých, jmenovitě Jungmannovy „Slovesnosti“, básní Čelakovského a Kollárových, jehož „Slávy Dceru“ Š. dostal od Jungmanna, pěstovány horlivě i slovanské jazyky a literatury, zvláště polská. Vedle skvělosti tehdejší poesie polské působilo k tomu zejména nešťastné povstání polské v l. 1830—31 i smutný osud pol. vyhnanců, mocně dojímající mladší generace evropské a zvl. českou, jež na rozdíl od starší stala se rozhodně polonofilskou. Proudu tomu podlehl i Š., jenž odtud na celý život přilnul k Polsce a její poesii, zvl. když na filosofii důvěrně se spřátelil s pol. knížetem Jiřím Lubomirským. Jmenovitě Mickiewicz stal se Š-ovi tak milým, že ponenáhlu všecka čelnější díla jeho přeložil do češtiny. Vlastenectví a slovanství pudívalo horujícího studenta, jenž mezi prvními přistoupil k „Matici české“, o prázdninách na cesty po Čechách, Moravě, Slovensku, na nichž seznámil se s Kampelíkem, Kollárem a j. vlastenci spisovateli (později také do Polska 1859); ono záhy spolu s příkladem přátel, k nimž na filosofii přibyl ještě Amerling, Štorch, Šohaj, Vrťátko, Tupý, Filípek a j., učinilo jej také čes. spisovatelem. Časopisy „Jindy a Nyní“ a „Květy České“ přinesly již v l. 1833 a 1834 první pokusy Václava Svatopl. Kladenského: drobné verše lyrické a přeložené ukázky z Niemcewicze, Mickiewicze a Bulgarina, zprávu o literatuře jihoslovanské, jmen. o And. Kačićovi. Studie franc. literatury (Volneyových „Ruines“) a tuším i celý duch doby povážlivě otřásly nábož. vírou Š-ovou; čtení spisů Bolzanových vrátilo mu opět víru a získalo Š-e povolání kněžskému, k němuž, tuším, radil i Vinařický, jehož přímluvou dostalo se Š-covi již za studií opatřeni v semináři. Vstoupiv do semináře pražského (1835), Š. nevzdal se starších ideálů vlasteneckoslovan. a literárních, jak svědčilo „vlastenecké kolo“, jím založené k pěstování literatury a národnosti mezi theology, elegické, vřele národní básně Na Tatrách a pod Tatrami (psané v l. 1834 a 1836), lyrické drobnosti i překlady z Herdera, Mickiewicze v „Květech“ a zvl. historicky i formálně významný překlad Mickiewiczova „Konrada Wallenroda“ (Praha, 1837, opět ve Vymazalově Slovan. poesii). Vysvěcen byv na kněze (1839) jako kaplan ve Kvílicích u Slaného Š. pečoval horlivé nejen o náboženské, ale i kulturní a národní povznesení osady, budil lásku k čes. knize, zavedl cvičení gymnastická a přádelnu pro dorůstající mládež. Horlivost ta přerušena krční chorobou, jež přiměla Š-e, aby opustil Kvílice a odebral se do Prahy (1843), kde poněkud se vyléčiv přijal místo duchov. správce v ústavě pro dospělé slepce, potom (1846) v blázinci Kateřinském. Že Š. i tehdy zůstával věren ideálům mládí, ukazují jeho důvěrné styky s vlasteneckými rodinami Staňkovou, Fričovou, s Vocelem, Zapem a j., překlady z polské poesie (Brodzińského „Wieslaw“) a z němčiny (Padesáte bajek a několik vážnějších básniček pro naše milé maličké ve „Všenaučné bibliotéce pro mládež“ 1844) a zvl. Pomněnky na cestách života (Praha, 1845), sbírka původních vlasten. básní, opěvujících podle vzoru Čelakovského „Růže stolisté“ místa v Čechách a na Moravě, památná historicky atd. (něm. přeloženy Jos. Wenzigem, Erinnerungen auf den Wegen des Lebens, 1846, odkud ukázky přešly i do Scherrova Bildersaal der Weltliteratur, 1848). Již v této sbírce katol. kněz vedle vlastence vstupuje okázale do popředí. V jiných pracích Š-ových změna ta jeví se ještě význačněji: v řade životů svatých a světic (sv. Cecilie, Alžběty, Anny, Barbory, Maří Magdalény, Ferdinanda, Františka Seraf., Josefa, Vincence de Paula, vyd. v l. 1843—44) a zvláště v katolickém týdeníku Blahověst, založeném r. 1847 a redigovaném Š-em až do r. 1862. Stejně horlivě a v témž duchu česko-katolickém Š. účastnil se politického ruchu r. 1848 jednak jako člen Národního výboru a Slovanského sjezdu, v němž zvolen za prostředníka mezi sekci českou a polskou a jejž zasvětil improvisovanou modlitbou k slovan. apoštolům v chrámě týnském, dále jako člen výboru „Slovanské Lípy“, a jednak vydáváním polit. časopisu Občana, jenž však záhy zastaven, i populárním spiskem Několik slov k poctivým lidem (1849), s význačnou tendencí protižidovskou. R. 1848 změnilo se i společenské postavení Š-ovo povoláním za katechetu na akademické gymnasium, kde vyučuje vedle náboženství, pro něž sestavil učebnici, i češtině a dějepisu, udržel se přes své vlastenecké smýšlení přímluvou arcib. kard. Schwarzenberka i za doby reakce politické a národnostní až do r. 1860. Veřejná činnost Š-ova v době té soustřeďovala se hlavně v „Katolické jednotě“, kde usiloval zejména o rozšíření kultu cyrillo-methodějského, jenž tolikrát v českomoravském kleru hrál zjevně i tajně významnou úlohu proti mocnějším tradicím husitským, proti nimž míří i Š-ův článek Pohled na literaturu čes. věku Karla IV. (Programm
d. Altstädter Staatsgymnasium zu Prag, 1856). Ze snah těch vyšla výroční pouť na Levý Hradec, Život sv. Prokopa, opata sázavského, patrona národa českého (1849), Písně ke cti sv. Cyrilla a Methodia, apoštolův a dobrodincův slovan. národa (1854); obšírné životopisy sv. Cyrilla a Metoděje (v „Dědictví Cyrillometodějském“ 1856) a zvl. první podnět k myšlence chrámu slovan. apoštolů v Karlíně, o jejíž uskutečnění (do r. 1863) Š. vedle arcib. kard. Schwarzenberka, J. V. Jirsíka a hrab. Ot. Černína získal si vynikající zásluhy. Nábožensko-katolické tendence charakterisují i literární činnost Š-ovu této doby: katol. kalendář Poutník z Prahy (1850—64), Písně májové ku poctě Panny Marie (1854), dvě modlitební knihy, Hvězda betlémská (1857) a Milosrdný Samaritán (1860), a zvláště politický týdeník (později deník) Pozor, k jehož vydávání Š., zvolený zatím za sídelního kanovníka na Vyšehradě (1860), byl povzbuzen obrozeným tehdy ruchem politickým. Opposice proti absolutismu Schmerlingovu, z listu pronikající, vynesla Š-ovi vedle ztráty 1000 zl. z kauce a nuceného vystoupení z redakce dvouměsíční žalář u sv. Jiří na hradě Pražském, jenž Š-e přivedl opět k poesii (Ohlasy sionské). Svěžejší literární život let 60tých působil patrně i na Š-ovu činnost literární. V „Umělecké besedě“ přednášel o Jungmannovi (životopis jeho otištěn ve „Světozoru“ 1867), Procházkovi, Markovi, o Mickiewiczových „Dziadech“ a polské literatuře vůbec (Literatura polská v Krit. příl. „Nár. Lis.“ 1863; Obecný ráz literatury polské, t., 1864). R. 1860 začal vydávati Besedy katolické, v nichž otištěny Š-ovy Cesty milosti boží, dva svazky drobnějších spisků zábavných a vzdělavatelných v duchu katolickém. Téže doby byl z nejhorlivějších spolupracovníků „Časopisu katol. duchovenstva“ (polemická rozprava Renan a pravda čili Úvahy o knize Renanově Život Ježíšův, jež později [1865] vyšla samostatně), sepsal brošurky Česka národnost a evangel. církev (1861); Husovým oslavovatelům (v Hlasech katol. spolku tisk. 1871); Děje a osudy mistra Jana Husi z Husince (t., 1872), vrhající význačné světlo na katol. stanovisko Š-ovo i jeho snahy cyrillomethodějské, a j. Po smrti Pečírkově vydával „Pečírkův Národní kalendář“, od r. 1869 vedl sbírku „Kazatelé slovanští“ atd. Literárně významnější byl překlad Mickiewiczovy „Grażyny“, pak sbírka veršov. parafrasí 60 biblických parabol Perly nebeské (1865), sbírka původních didaktických básní Dumy české tendence vlastenecko-politické (1867) a posléze Harfa sionská. Hlasy a ohlasy hebrejské (1868), opět vlastenecké výlevy veršované, při nichž Š-ovi na mysli tanuly nedostižné „Hebrejské melodie“ Byronovy (ukázky v „Květech“ 1865 až 1866). Z posledních liter. prací Š-ových jest skladba Z paláce a z kláštera (1875), veršované obrázky ze života blahoslav. Anežky Přemyslovny a nádherné vydání bible Doréovy, počaté Š-em a Lenzem r. 1885. R. 1870 Š., jenž dal tehdy podnět při rozmluvě s praž. starostou Pštrosem k vyšší dívčí škole pražské, zvolen za probošta kapitoly vyšehradské. Proboštství s gotickou kaplí, domy kanovnické a jmenovitě přestavba kostela sv. Petra a Pavla se skvostným oltářem, na niž Š. věnoval na 40.000 zl., myšlenka Slavínu na hřbitově vyšehradském, uskutečněná ovšem až po smrti Š-ové, jsou předními pomníky Š-e probošta. Četná vyznamenání (1880 jmenován konsistorním radou krakovským a litoměřickým atd., 1881 domácím praelátem papežským) svědčí, jaké vážnosti požíval v řadách duchovenstva i v jistých kruzích českých. Vážnost tu zvýšily ještě štědré odkazy poslední vůle Š-ovy, jmenovitě „Svatoboru“ (3000 zl. vedle 4000 zl. věnovaných již r. 1884). Naproti tomu mezi pokrokovými duchy nejen Š-ova poesie, ale zvláště jeho často násilné spřahování katolicismu s vlastenectvím a politikou narážely od počátku na odpor (Havlíčkův, J. V. Fričův, Nerudův). Sebrané básn. spisy Š-ovy vyšly v Národní bibliotéce (1874 a 1878, 2 sv.). Nelze jejich význam charakterisovati lépe, než učinil sám Š. napsav: „Nikdy jsem toho sám sobě netajil, že čím lépe poznávám cenu pravé poesie, tím skromněji jest mi smýšleti o pokusech a plodech svých básnických.“ Obšírnější životopis chvalořečnicky napsal dr. Ant. Krecar do „Slavína“.
PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Václav Štulc