Ottův slovník naučný/Špicberky
| Ottův slovník naučný | ||
| Špicberk | Špicberky | Špiclík |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Špicberky |
| Autor: | neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýčtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1906. S. 746–747. Dostupné online. |
| Licence: |  PD anon 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Špicberky |
|
Špicberky (Spitzbergen), skupina ostrovů v Sev. Ledovém moři mezi 76½° a 80° 48′ s. š. a 10°–30° v. d. od Greenwiche, mezi mořem Grónským na záp. a Barendszovým na vých., zaujímají as 66.600 km2. Největší ostrov Západní Š. (Westspitzbergen) dělí rozčleněný Eisfjord od z. a hluboký Wijde Bai od s. ve tři poloostrovy. Na záp. přiléhá k němu dlouhý a úzký ostrov Prince Charles Foreland, na sev.-záp. malý ostrov Dánský; úzký průliv Hinlopenův dělí na sev.-vých. hlavní ostrov od Severovýchodní země, na jihovýchodě pak Storfjord ostrovy Edgeův čili Stans Foreland a Barendszův, mezi těmito pak vine se úzký Walter Thymenův záliv, mezi Záp. Š. a Barendszovým ostrovem Helis-Sund. Dále na východě oddělena od velikých ostrovů průlivem Olžiným skupina ostrovů krále Karla. Západní Š. mají 39.535 km2, Sev.-východní země 10.462 km2, Stans Foreland čili ostrov Edgeův 6332 km2 a ostr. krále Karla 315 km2. Pobřeží ostrovů rozčleněno je četnými, rozeklanými a hlubokými fjordy a zálivy, povrch jest velmi hornatý a vystupuje na Záp. Š-kách v již. části Hornsundtindem do výše 1390 m, Špice Newtonova v Chyleniově pohoří na sev.-vých. poloostrově hlav. ostrova 1750 m. Složeny jsou hlavně z usazených hornin, hojně zastoupeny jsou archaické vrstvy a žula, pak cambria, silurské břidlice, křemence a vápence. Jen tyto jsou silně zvrásněny, poloha pozdějších pak málo pozměněna, totiž devonských a karbonsko-permských, triasových mořských, jurských mořských i sladkovodních, třetihorních mořských i sladkovodních s uhelným uložením. Diabasy pronikají starší horniny až k juře. Velmi značné dislokace a tektonické změny v tertiéru pozměnily podobu povrchu, nové zdvíháni dosvědčují pobřežní terasy ve výši 130 m na Eisfjordu. Za ledové doby S. byly pokryty ledovcem téměř úplně, nyní zbývá ledovec vnitrozemský na Severovýchodní zemi, na sev.-vých. poloostrově Záp. Š-ků a v menším rozsahu i na ostrově Edgeově, největší čásť vnitrozemí tvoří horskou krajinu, někde rázu velehorského, s ledovci sahajícími až do moře a údolími. Východní pobřeží Záp. Š-ků, Edgeův ostrov a ostrovy krále Karla vykazují ploché vysočiny. Podnebí Záp. Š-ků jest pod vlivem Golfského proudu, je tedy poměrně teplé, dosti mírné, ale velmi nestálé. Hann vypočítal na základě pozorování za švédského přezimování v l. 1872–73 a 1882 až 1883 konaných tyto střední teploty pro 79° s. š. na záp. pobřeží: rok −7,6°, nejstud. březen −17,0°, červenec +4,8°, absol. min. −38,2°, max. +13,6°. Záp. a vých. větry jsou stejně časté a převládají nad jinými směry. Srážky jsou malé, ale časté, mlhy hojné. Vých. pobřeží jest studenější. Podnebí záp. pobřeží pokládáno jest za velmi zdravé. Květena jest poměrně bohata, je známo 122 rostlin cévnatých, z nich mezi Monokotyledony zvláště trávy jsou časté, z Dikotyledon rody Caryophyllaceae, Saxifragaceae, Cruciferae, Ranunculaceae a Rosaceae, stromovitých je 7. Nejbohatší vegetace nachází se na vnitřních svazích fjordů, na pobřežích mlhy brání ozáření. Až do výše 900 m byly pozorovány Phanerogamy, mezi nimi Papaver nudicaule L. Možno děliti květenu ve tři formace, »fjeldovou«, pobřežní a bažinnou. Miocenní květena jest všearktická, v době ledové patrně vše zničeno a nové nastěhování nastalo z Evropy. Různost značná s východ. Grónskem. Aulacomnium palustre Schwaegr. pokrývá širé plochy bujnou zelení a jest potravou sobům. Velmi hojně mechy. Zvířena. Ze ssavců pozemních sobi, medvědi polární a lišky žijí na ostrovech, ohromné množství vodního ptactva v létě se tu hnízdí, bohatá zvířena mořská v některých druzích vyhubena téměř nesvědomitým velrybolovem. Stálého obyvatelstva není.
Hollandská výprava vedená Rijpem, Heemskerkem a Barendszem objevila r. 1596 Š. V XVII. stol. panoval v moři okolním veliký ruch velrybářský, v němž měli podíl hlavně Hollanďané, hlavní stanici na Š-kách byla zátoka Magdalenina na západ, pobřeží. Koncem XVII. stol. velryb značně ubylo, ale Š. navštěvovány ještě silně lovci tuleňů, sobův a ryb. Počátkem XIX. stol. nastala vědecká výzkumná činnost v mořích okolních, jíž se účastnili zejména Scoresby ml. a Parry. R. 1858 a 1861 dr. O. Torell, v l. 1864, 1868, 1872–73 A. E. Nordenskjöld, Malmgren, Nathorst (1898), de Geer a O. Nordenskiöld ze Švédů byli činni na Š-kách, okolní moře prozkoumána Mohnovou norskou výpravou v letech 1876–78; Němci Koldewey (1868), von Heuglin (1870), W. Kükenthal (1886), týž a A. Walter (1889), Römer a Schaudinn (1898), Rüdiger (1898), dále Weyprecht a Payer 1871, Smith a Ulve 1871, hrabě Wilczek 1872, M. Rabot 1891–92, Ekrol 1894–95, Conway a Garwood 1896 a 1897. V nejnovější době kníže Albert Monacký 1898–99 a pak hlavně švédsko-ruská výprava k měření stupně poledníkového pod de Geerem a Černyševem přispěli k poznání ostrovův i okolního moře. Od r. 1891 pořádají se na Š. z Norska a z Anglie velmi oblíbené turistické výpravy; r. 1896 postavila tu norská společnost na Adventbaii dřevěný hôtel a zařídila letní pravidelná spojení s Hammerfestem. — Srv. Clavering, Journal of a voyage to Spitzbergen (»Edinburgh New Philosophical Journal« 1830); Chydenius, Svenska expeditionen til Spitzbergen 1861 (Štokholm, 1866); A. Petermann, Spitzbergen und die arkt. Zentralregion (Ergänzungsheft No. 16 k »Pet. Geogr. Mit.«, Gotha, 1865); Nordenskjöld, Sketch of the geology of Spitzbergen (Štokholm, 1867); Torell a Nordenskjöld, Die schwedischen Expeditionen nach Spitzbergen etc. (něm. L. Passarge, Jena, 1869); Heuglin, Reise nach dem Nordpolar-Meer in d. J. 1870 u. 1871 (Brunšvik, I.–III., 1872–74); Drasche, Petrographisch-geologische Beobachtungen an der Westküste Spitzbergens (»Jahrb. d. k. k. Geol. R. A.«, Víd., 1874); Heer, Die schwedischen Expeditionen vom Jahre 1870 u. 1872–73 (Curich, 1874); Payer, Die österr.-ung. Nordpol-Expedition in d. J. 1872–74 (Víd., 1875 až 1876); Resultate der österr.-ung. Expedition 1872–74 (t., 1878); H. Mohn, Die norwegische Nordmeer-Expedition (Erg.-H. 63, Gotha, 1881); Kükenthal v »Deutsche Geogr. Blätter« (Brémy, 1888 a 1890); Nordenskjöld, Redogörelse för den svenska expeditionen til Spitzbergen 1890 (Bihang till k. Svenska Vet. Akad. Handlingar, 1892); Conway, The first crossing of Spitzbergen (Lond., 1897); t., With ski and sledge over arctic glaciers (t., 1898); Nathorst v »Geogr. Journal«, 1899, Conway (t., 1900); Nathorst v »Ymeru«, 1899; de Geer (t., 1900), s mapou Š-ků v měřítku 1:1,000.000); Nathorst, Två sommar i Norra Ishafvet (Štokholm, 1900); Römer a Schaudinn, Flora arctica. I. díl (Jena, 1900).