Šmilovský (rodným jménem Šmilauer) Alois Vojtěch, spis. čes. (* 24. led. 1837 v Ml. Boleslavi — † 20. čna 1883 v Litomyšli). Studoval nižší gymnasium v Ml. Boleslavi (1847—51) a vyšší třídy na akad. gymnasiu v Praze (1851—55), kde byl spolužákem jeho V. Hálek. R. 1855 vstoupil na univ. pražskou a věnoval se studiu věd přírodních, filosofie a slavistiky. Od r. 1860—73 působil na gymnasiu v Klatovech, vyučuje přírodopisu, mathematice a jazyku českému ve vyšších třídách. Vedle prací literárních účastnil se horlivě společenského života; společníkem byl zábavným a rád vypravoval příběhy ze života, kořeně je vtipem a žertem. Velice miloval hudbu a zpěv a pořádal hudební a pěvecké akademie. V Klatovech spřátelil se také důvěrně s nadšeným hudebníkem L. Eug. Měchurou, jehož činnost a význam vylíčil v drobné črtě Starý Měchura. Cestami po Německu, Švýcarsku, Tyrolsku a Italii, jež o prázdninách z Klatov podnikal, rozšířil svůj rozhled životní a osvěžil svého ducha. R. 1873 povolán byl za professora na gymnasium v Litomyšli, kdež žil v důvěrném přátelství s tehdejším ředitelem A. Tillem a Al. Jiráskem. R. 1877 byl jmenován školním inspektorem pro okres litomyšlský a poličský. Od té doby počal však povážlivě churavěti. Namáhavé práce úřední a bolestná ztráta tří nadějných synů podryly úplně jeho zdraví. — Již z mládí Š. byl horlivým čtenářem a za krásných zimních večerů čítal doma kroniky o Berchtoldovi, Meluzině, Zdeňku Zásmuckém, o rytířích v Blaníku, o Jenovéfě, novelly Florianovy a povídky složené podle Shakespearových dramat. Nadšený ruch literární, který zavládl mezi mladými studujícími na akad. gymnasiu v Praze, kde působili tehdy vlastenečtí spisovatelé Klicpera, Zelený a Štulc, probudil v něm tvůrčí jiskru, k čemuž nemálo přispěl také přátelský styk s čilým a podnikavým Hálkem. Po příkladu jeho Š. jal se vydávati psaný list „Vlasta“, v němž uveřejňoval své prvotiny básnické i prosaické. Na veřejnost vystoupil teprve r. 1859 vydav krátkou povídku Bětuška v „Obrazech života“ a r. 1860 rozpravu Básník a hudebník v Ulmově „Slavoji“. Pobyt v Klatovech přerušil sice jeho dosavadní styky literární, ale nezastavil ho v uměleckém tvoření. „V krajině obstoupené kolkolem šumavskými vrchy, ve více pořadách za sebou malebně nakupenými; v lůně dobré všemáteře přírody, mezi lidmi pro odlehlost od větších měst kulturou málo dotknutými, málo uhlazenými a pružnými, za to ale více původními“ povstávaly četné jeho práce literární. V této době tvořil velmi mnoho, ale plodů svých kromě jednotlivých básní k zpěvu určených nevydával. Téměř všecka jeho dramata, většina básní a značný počet povídek složeny byly v Klatovech. Práce jeho z této doby, pokud byly vytištěny, jsou: Starý varhaník („Květy“, 1871); Starý Měchura („Hud. Listy“, 1871); Setník Dřevnický („Květy“, 1872); Kmotr Rozumec („Mat. lidu“, 1872); Rozptýlené kapitoly, I. („Osvěta“, 1873); Páter Antonín („Lumír“, 1873); Martin Oliva („Mat. lidu“, 1874) a Básně (1874). Ježto povídky a romány jeho velice se líbily, pokračoval v Litomyšli v započatých pracích a vydal tyto povídky a romány: Parnasie („Osvěta“, 1874); Krupař Kleofáš („Lumír“, 1875); Za ranních červánků („Osv.“, 1875); Starohorský filosof (t., 1877); Nebesa (t.‚ 1880); Jehla („Květy“, 1880); Procul negotiis („Světozor“, 1881); Rozptýlené kapitoly, II. („Osv.“, 1881); Kardafur („Lumír“, 1881); Tatínkovy hodiny („Českosl. Koleda“, 1881); Pan kontribuční („Boleslavsko“, pamětní list, 1881); Na čerstvém vzduchu („Osv.“, 1882); Bez lásky (t., 1884). Chuť k poesii probudila se v něm velmi záhy a v jeho zahrádce poetické brzy se to pěkně zelenalo a libě kvetlo. Maje za svých studií v Praze mezi mladými hudebníky četné a upřímné přátele, skládal pro ně písně, které se brzy rozléhaly po celé zemi České. Písně jeho jako Šumí Labe, Komu bůh dal k zpěvu sílu, Mračna se po nebi valí a j. staly se majetkem národním. Již tehdy napsal i větší práce, na př. text k veliké české opeře Záboj‚ kterou komponoval J. L. Zvonař, Vílu polabskou a j. V Klatovech složil nejvíce básní, ale tiskem vyšly toliko některé skladby ke zpěvu určené, jako Rekův sen s hudbou od K. A. Slavíka (1864); ballada Švanda dudák s hudbou od J. L. Zvonaře (1865); duma z husitských dob Pohřeb na Kaňku s hudbou od L. E. Měchury (1867). Sbírku veršovaných prací Básně vydal teprve r. 1874. Obsahuje lyriku erótickou a reflexivní, ohlasy písní prostonárodních, ballady a romance. Básník šel po stopách Kollárových, Čelakovského a Erbenových a vystihl nejednou ryzí tón prostonárodní. Básně jeho vynikají vsak více formální dokonalostí, lahodou a zpěvností verše, než vnitřní cenou poetickou. Záliba v divadle, která se zejména v Klatovech stupňovala, vedla ho ke skládání dramat, z nichž některá byla v Klatovech a jinde na divadle provozována. Tiskem za života Š-kého nevyšla; patrně skladatel jejich ve své autokritice nepřikládal jim zvláštní ceny a proto se nestaral o jich uveřejnění. Jsou to 4 tragédie (Žid z Prahy, Kupcova dcera, Scéna ze salonu a Natalie), 9 veseloher a frašek (Zlaté srdce, Za bouře, Žárlivci, Lapla motýla, Eminčina první láska atd.). Zvláštní umělecké hodnoty nemají a pro svou primitivní techniku nemohou působiti silnějším dojmem dramatickým. Literární význam Š-kého zakládá se jediné na jeho povídkách a románech. Jako romanopisec zjednal si čestné místo v literatuře české. Š. sám nazval sebe realistou, který bedlivě pozoruje lidi a jejich osudy, vybírá si z nich všeplatné ideje a ideje ty nazpět reálným způsobem zpodobuje, z paměti a zkušeností svých vyhledávaje k nim vhodné případy ze života. Proto s oblibou kreslil starce nebo muže životní zkušeností zocelené, aby na nich demonstroval své názory a ideje, jichž se pozorováním života dobral. Názory tyto vrcholí v praktické moudrosti životní, v střízlivé morálce lidové, v myšlenkách o životě často pessimisticky zabarvených, ale vždy humánních a lidumilných. Spisovatel zamiloval si životní morálku oněch starcův a „Kmotrů Rozumců“, kteří berou život tak, jak jest, nazírají naň beze všech illusí, smířili se s jeho těžkým problémem a se shovívavým úsměvem pohlížejí na ty, kdo jej chtí lichým hloubáním v jeho běhu zastaviti. Životní moudrost lidí starosvětských, zdravých a svérázných myslitelů lidových, zdála se mu býti ideálem národní filosofie české, proto ji šířil ve svých spisech, mnohdy až příliš didakticky zabarvených. K tomu cíli vytvořil si také zvláštní svůj stil lidovými pořekadly a úslovími propletený. Pokud řeč takto zabarvenou vkládá v ústa lidí starosvětských, praktických filosofů maloměstských, přispívá tím pěkně k charakteristice jejich. Časem však spisovatel prostředek tento přepínal a upadal v stylistickou manýrnost. Š. byl nejen bystrým pozorovatelem lidí a jejich života, nýbrž dovedl je také výtečně zpodobovati. Mistrovská charakteristika jest hlavní předností jeho talentu spisovatelského. Postavy jím nakreslené jsou jako živé a vrývají se v pamět. Nejzdařilejší jsou figurky ze života maloměstského, jejž spisovatel nejlépe znal a s nímž od mládí srostl. Ve svých povídkách z tohoto prostředí vykouzlil před čtenářem celou řadu typických postav a rázovitých povah. Krupař Kleofáš, starý varhaník, krejčí Kubásek, vlastni dědeček a j. jsou postavy vesměs originální, věrné a životní. Plasticky modelovány jsou též figurky obročního Konipasa. kommissaře Špalka, faráře „Nebesa“, setníka Dřevnického atd. Méně se mu dařily osoby ze života vesnického, které jsou zhusta idealisovány nebo podle šablony tvořeny. Jednotlivé příběhy uměl velmi poutavě líčiti, úmyslně se při tom vyhýbaje zevnějšímu effektu a strojené napínavosti. Stavba jeho románů jest větším dílem průhledná a jednoduchá, základní osnovu jejich možno uvésti na jednoduchou formuli: hra a protihra a pak sloučení vzájemné. Nicméně v komposici děje a v sestrojování přiběhů neměl tak pevné ruky jako při kresbě osob. Nepodařilo se mu úplně vymaniti se z romantiky a měkké sentimentálnosti rodinných románů, jež byly u nás za jeho mládí oblíbeny. Proto větší cenu uměleckou mají drobné jeho genrové kresby než široké skladby románové s dějem místy rozdrobeným a neuceleným. Na závadu reálnosti jejich jest také snaha spisovatelova přizpůsobiti vypravované příběhy určitým ideám a illustrovati jimi jistou moudrost životní. Výpravné spisy Š-kého vydány byly v 10 svazcích nákladem Šimáčkovým (již 4. vydání). Pozůstalá dramata vydává F. Bačkovský. Srv. P. Sobotka v „Osvětě“, 1883, 735 sl.; J. Novák ve „Výr. zprávě“ stát. školy střední v Litomyšli 1885; T. Glos ve „Zpr. zem. vyš. reálky“ v Uh. Brodě 1901—02.
Ml.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Alois Vojtěch Šmilovský