Ottův slovník naučný/Šachy

Ottův slovník naučný
Šachta	Šachy	Šachy (ves)

Údaje o textu
Titulek:	Šachy
Autor:	neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýčtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1906. s. 545–548. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70
Související články ve Wikipedii: Šachy

Šachy, hra v š. (fr. échecs, angl. chess), hra vrhcábní, asi nejrozšířenější a nejduchaplnější ze všech her vůbec, poněvadž při ní nerozhoduje náhoda, nýbrž toliko důmysl a vypočítavost hráčova. Hraje se na vrhcábnici čili šachovnici tvaru čtvercového rozdělené na 64 pole střídavě bílá a černá (světlá a tmavá) a se 32 figurkami, z nichž 16 je bílých a 16 černých (světlých a tmavých), jež představuji dvé nepřátelských šiků. Každý šik, náležitě seřazený, má úkolem poraziti druhý, učiniti náčelníka čili krále mat (z arab. math, mrtev), t. j. obklíčiti jej tak, že po posledním útoku nemůže již ustoupiti na žádné pole a je poražen. Šachovnice postaví se tak, aby každý z hráčů proti sobě sedících měl bílé rohové pole po pravici. Figurky šachové rozestaví se na dvou řadách hráči nejbližších a v řadě první (od hráče druhé) stoji 8 stejných sedláků, pionů čili píšků (fr. pion, angl. pawns), v řadě za nimi uprostřed král (roi, King) a královna (také dáma, angl. queen), která však stojí vždy na poli své barvy (regina servat colorem); vedle krále a královny stojí 2 střelci či běhouni (fr. fou, angl. bishop, holl. radsheer), vedle nich 2 jezdci či koníci (fr. cavalier, angl. knight) a posléze v obou rozích věže (něm. také Rochen, fr. tour, angl. rook n. castle). Druhá tato řada představuje proti méně cenným sedlákům figury významnější, z nichž král, královna, věž jsou figury těžké, jezdec a střelec figury lehké. Význam figur řídí se způsobem, jak postupují. Nejdůležitější, ač nikoli nejhybnější figurou jest král, který se pohybuje všemi směry (přímo i šikmo, t. j. rovnoběžně se stranami i úhlopříčkami čtverce), ale jen o jediný krok ku předu i do zadu. Pokud král s místa svého ještě se nehnul, a není-li mezi ním a věží žádných figur, možno rochírovati, t. j. posunouti věž na pole s králem sousedící a krále postaviti za věž (rochada). Tato postupuje toliko přímo vpřed i vzad, kdežto běhoun šikmo (jeden po polích černých, druhý po bílých), obě figury pokud jiné jim nestojí v cestě; královna spojuje postup obou pohybujíc se jak přímo tak i šikmo. Koník skáče buď o jedno pole přímo a dvě šikmo neb o dvě přímo a jedno šikmo s bílého vždy na černé a s černého vždy na bílé, při čemž jiné figury může přeskakovati. Béře-li ta která figura takto postupující figuru nepřátelskou, postaví se na její místo. Sedlák postupuje přímo, a to s původního svého pole o dva, potom jen o jeden krok, jenom vpřed, nikoli nazpět, za to však, dostane-li se na poslední řadu nepřátelského šiku, může býti vyměněn za kteroukoli figuru jinou, krále vyjímaje. Stejně jak figury postupují, tak i berou figury nepřátelské, nekryté figurami jinými; jenom před koníkem nekryje žádná figura, poněvadž, jak zmíněno, koník přes ně skáče. Mimo to sedlák, ač postupuje přímo, béře jen napříč, o jeden krok v pravo nebo v levo. Hráči hrají střídavě konajíce každý po jednom tahu. Na počátku hry jde šachistům předem o to, aby posunutím obyčejně prostředních sedláků uvolnili krále a královnu, pak aby vystoupili s nejdůležitějšími „důstojníky“. Bylo-li pak po případě ještě rochadou zavedeno spojení obou věží, jest hra zahájena. Toto zahájení hry může se ovšem státi přerozmanitými tahy a záleží na hráči, aby si vybral kombinace nejvhodnější. Zvláštní způsoby zahajovacích tahů mají své zvláštní jméno, jako na př. italské, francouzské, španělské, sicilské partie, tah ströbecký (podle vesnice Ströbecku v prus. okrese magdeburském, jejíž obyvatelé známi jsou jako dobří šachisté), Fianchetto a j. Pro živější postup hry užívá se t. zv. gambitů(v. t. a Allgaier). Po zahájení následuje vlastní hra, kde hráči snaží se využíti některé slabiny protivníkovy a na ní založiti svůj plán, vedoucí buď přímo k matu nepřátelského krále nebo k nabytí nějaké rozhodné výhody (lepší posice neb uzmutí nepřátelských figur). Tato čásť hry tvoří vlastní pole šachových kombinací. Opětovaným porážením a braním figur seslabují se síly obou protivníků a blíží se pak konec hry. Ten jest nerozhodný (remis), nedovede-li strana stranu poraziti. Zvláštním toho případem je t. zv. pat, když jedna strana neohrožujíc přímo protivného krále, straně druhé znemožnila každý další tah. Mat je ostatek možný hned při zahájení hry, čtvrtým, ba i druhým tahem. Konec hry, zdánlivě snadný, vyžaduje často mnoho důmyslu a finessy. Aby hráč mohl si osvojiti podobné závěry, bývala konstruována umělá zakončení, v nichž buď nějaký nenadálý tah způsobí překvapující účinek nebo nějaká nápadná obět a ztráta figury přivodí vítězství. Nověji oddělily se tyto závěry vůbec od živé postupující hry tvoříce zvláštní problémy a samostatné umění šachovní. Podrobná pravidla hry šachové lze nalézti v různých návodech šachové literatury (viz níže). Vedle hry tuto popsané vyskytuje se tu a tam i hra v šachy čtvermo, t. zv. čtyřšach, jejž hrají hráči čtyři na šachovnici, po všech čtyřech stranách o polovinu rozšířené tak, že dva a dva hráči protější tvoří jednu z nepřátelských stran. Způsob tento však značně seslabuje podstatu původní hry šachové a náleží jen ke kuriositám šachovým. — O původu šachů, jakož i o době, kdy hra byla nalezena, není známo nic bezpečného, ač kolují o něm rozmanité legendy, jako pověst o bráhmanu Sissovi neb o Palamédovi, který vynalezl š. za obležení Troje a j. Sice měli již Římané hru podobného druhu zvanou ludus latrunculorum (jak později i š. byly zvány) čili ludus calculorum, o šachu však nevěděli, a zdá se, že hra v nynější formě sotva je starší 500 let; beze vší pochyby vznikla v Indii. Dějiny šachu možno pak rozděliti ve tři období, z nichž první jest periodou staré hry indické zvané čaturanga; druhé, od počátku věku VI. až po století XVI., periodou středověké hry zvané šatrandž, a třetí, moderní, až po naše doby. Při hře čaturanga, známé v Indii před mnoha tisíci lety, hrály čtyři osoby najednou dvě proti dvěma, každá s osmi figurami (král, slon, střelec, jezdec a pěšci), a kostkami bylo rozhodováno, kterou z figur dlužno táhnouti. Figury pohybovaly se, jak svrchu naznačeno, jenom pěšci postupovali s počátku toliko o jedno pole a střelci skákali příčně jen na třetí pole. Úkolem hry bylo posunouti krále na pole krále spojeneckého, potom zmocniti se králů nepřátelských. (Srv. Alb. Weber v „Monatsberichte d. Berliner Akademie“ 1872 a 1873.) U hře čaturanga zmiňují se několikráte legendy indické a z Indie přešla hra do Persie. V Persii pak přeměnila se hra ve dvojšach, šatrandž, při čemž šachovnice i figury zůstaly týmiž, ale spojenecké šiky se sloučily v jeden, tak že zbyly jen dva tábory protivné a jeden z obou králů proměnil se v královnu, slon ve věž. Král slul šáh, odkudž nynější jméno hry. Úkolem hry bylo buď učiniti krále mat nebo také uzmouti protivníkovi všecky jeho figury vyjma krále. Šatrandž zavedli do Evropy Arabové a hra bývala po 500 let ve stálé oblibě. Nové stadium a třetí perioda šachů počíná se koncem XV. a zač. XVI. století rozšířením výkonnosti střelce a královny, dříve poněkud obmezené, jakož i právem pěšce (piona) postupovati s počátku až o 2 pole a zavedenou rochadou. Kombinace hry staly se tím zavilejšími vzbuzujíce zájem větší a větší, tak že začalo se i psáti o hře, a první toho druhu rozpravu o šachu napsal Jacobus de Caesolis poč. XIII. věku, čerpaje asi z rukopisů španělských. Mnohem lepší jest dílo Španěla Luceny (z r. 1497) a Damianovo (1512), kde jest již vyložen nynější význam figur šachových. Ruy Lopez de Sigura (1567), Gianuzio (1597), Salvio (1604 a 1634), Carrera (1617) a Greio (1619) psali veliká díla o šachu vůbec a zvlášť o různých důmyslných kombinacích této hry, která byla pěstována najmě v Italii a Španělsku. Leonardi di Puttino, Paolo Boi a Ruy Lopez byli nejlepšími hráči XVI. a XVII. století. Za války třicítileté umění hry v š. značně upadalo, až teprve ve věku XVIII. znova ji pěstovali Bertin (1735), Stamma (1745) a zejména ve Francii mistr Fr. André Danican Philidor (v. t.), který r. 1749 vydal Analyse du jeu des échecs, dosud nikoli bez ceny, obsahující rozbor četných důmyslných partií, založených většinou na postupu pionů, jež nazýval duší šachu. V Italii zase Ercole del Rio založil školu šachovou, Ponziani vydal r. 1769 Giuoco incomparabile, z nejlepších knih šachových. Po nich vynikli jako šachisté Stein v Hollandsku, Johann Allgaier (v. t.) ve Vídni, Sarratt v Anglii (1808), jakož vůbec hra v š. od počátku XIX. stol. nejvíce se pěstuje v Anglii, ve Francii a v Německu a šachisté vyhledávají vždy nové a důmyslnější kombinace jak o zahájení tak i konci hry. Tak Lewis (1831), později Walker, Staunton (v. t. 3), Kling a Horwitz vydali v Londýně díla o partiích šachových, v novější pak době i Amerika k nim se přidružila v osobě Steinitzově (v. t.), který r. 1890—92 vydal v New Yorku veliké dílo The Modern chess instructor. Ve Francii vynikl zvláště geniální Charles de Labourdonnais, první hráč své doby (vydal knihu r. 1833), Alexandre (1837), Durand, Metton a Preti (vydali společně Stratégie raisonnée des ouvertures du jeu d’échecs, 1867—68), asi poslední vynikající šachové dílo francouzské. V Německu pěstovali theorii šachu Silberschmidt, von Heydebrandt und der Lasa, Max Lange a von Bilguer, jehož Handbuch des Schachspiels (1843, 7. vyd. 1891, Schallopp v Lip.) je z nejlepších. V Rusku Joenisch vydal 1842—43 jazykem francouzským mathematickou analysu šachu (Analyse nouvelle des ouvertures du jeu des échecs).

Zvláštního rozmachu dostalo se hře v š. založením četných odborných listů, v nichž pěstuje se jak theorie šachů tak i praxe v rozmanitých partiích tak, že partie ty značí se zvláštním polem i figurkami, nebo tak, že jednotlivá pole mají svá označení, od levé ruky k pravé písmenami a b c d e f g h, zdůli nahoru číslicemi 1 až 8, tak že na př. e4 značí páté pole od levé ruky ve čtvrté řadě zdůli. Z listů francouzských starších uvádíme: „Le Palamède“ (red. Labourdonnais od r. 1836, Saint-Amand r. 1841), „La Régence“ (Kieseritzky, 1848), „La Nouvelle Régence“ (Journoud, 1864), „La Stratégie“ (Jean a Numa Preti, od r. 1867 podnes) a j., z německých nejstarší je „Deutsche Schachzeitung“ (zal. Bledow r. 1846, red. K. von Bardeleben a H. von Gottschall), pak „Wiener Schachzeitung“ (od r. 1887, red. S. Gold). Mimo to četné listy anglické (první založil H. Staunton r. 1841), americké, hollandské, dánské, italské, španělské, ruské a j. Velmi mnohé časopisy illustrované, jako u nás „Zlatá Praha“, ba i denníky mívají aspoň občasnou rubriku šachovou. Veliké, i mezinárodní turnaje šachové zavedli Angličané a první toho druhu závody podnikli Irčan A. Mac Donnell a Labourdonnais (1834), Cochrane a Labourdonnais, Lebreton a Deschapelles a j. Při prvním turnaji mezinárodním r. 1851 v Londýně zvítězil Němec Adolf Anderssen (v. t.). Nověji konány turnaje podobné v New Yorku a Vratislavi (1889), Manchesteru (1890), Drážďanech (1892), Hartingsu (1895], Norimberce a Budapešti (1896). Z novějších šachistů pak vynikli Angličan Morphy, Američané Mackenzie, James Mason, Blackburne, Zuckertort, Rus Čigorin, Němci L. Paulsen, Max Weiss, Tarrasch, Francouzi Arnous de Rivière, S. Rosenthal a j. Zvláštní zmínky zasluhuji četné kluby a spolky pro pěstování hry v š., jež spojují se zase v associace a unie a kongressy těchto spolků.

Z novější literatury šachové uvádíme toliko: v. d. Linde, Geschichte und Litteratur des Schachspieles (Berl., 1874, 2 sv.) a t., Das erste Jahrtausend der Schachlitteratur (t., 1880); Portius, Katechismus der Schachspielkunst (11 vyd. Lip., 1895); v. d. Lasa, Leitfaden für Schachspieler (6. vyd. t., 1894), pro čtverošachy vydal návod Enderlein (2 vyd. Berl., 1837), H. Staunton, Laws and practice of chess (Lond. v několikerém vydání).

V Čechách byla hra v š. známa ve 2. pol. stol. XI. nebo na začátku stol. XII. a byla přinesena nejspíše z Italie od některého nebo některých Čechů, kteří tam byli buď pro své vzdělání nebo jiné příčiny. Z Francie šach ve 2. pol. století XI. do Čech přijíti nemohl, poněvadž nebyl tam v té době ještě znám. Z Němec také do Čech nepřišel: tomu odporuje z latiny upravené, ač jinak dosti originální názvosloví staročeské. Ve stol. XIV. sluly figurky čili kamení šachové: král nebo králík, královna, pop (značilo kmety zemské, kněze), rytíř, roch (později neporozuměním hroch) a pěšec či píšek. V těch dobách Jan Lucemburský, když se svým synem Karlem přijel návštěvou ke králi uherskému, dostal od tohoto mezi jinými drahocennými dary také podivuhodnou šachovnici. Hru v š. rozšiřovali tehdejší vzdělanci, knězi, školní mistři a po nich žáci, z venkova na učení příchozí, dál a dále. Bylať pokládána za hru „počestnou“ a „vtipnou“, a ke konci stol. XIV. Čechové měli nejen latinský traktát o šachu Tractatus de ludo scakorum, jejž napsal r. 1408 po přání probošta vyšehradského Vác. Králíka z Buřenic jakýsi Laurentius z Brna (rukopis v knihovně drážďanské), ale také po česku zpracovaný spis Jakuba de Caesolis Kniežky o šašiech a co hra šachová ukazuje a učí (vyd. Ferd. Menčík v Pam. staré literatury české č. 6 jako Knížky o hře šachové, Praha, 1880), jejž upravil bezpochyby Štítný, jehož rada, že „lépe jest spáti neb v š. hráti než prázdniti“, dobře tomu nasvědčuje, že šachy znal. Hus, ač se o něm vypráví, jak rád za mlada š. hrával, později š. zavrhoval. Stejně Chelčickému se nelíbilo, že páni rytíři na svých hradech při hlučném hodokvasu hraji v š. Ale zdá se, že tehdejší mravokárci toužili ne tak na š. jako na nenáležitý čas, kdy vrstevníci jejich hráli, a pak na náruživost, s jakou hráli dokonce i o peníze. Přes podobné výtky však š. byly v XV. stol. oblíbeny a rozšířeny, čehož charakteristickým dokladem jest název staropražského domu „u šachovnice“ (č. 672-I). Sám král Vladislav r. 1479 na slavném sjezdě slovanském hrával š. s královnou Beatricí. Ve stol. XVI. jmenovali Čechové královnu králkou a vedle hrocha vyskytuje se jméno slon. Veleslavín popa zove také střelec a píška sedlák, po způsobě německém. Š. dělávali si Čechové sami a soustružnický tovaryš, chtě mistrovati, byl „podle starodávného obyčeje“ povinen robiti vedle jiných kusů mistrovských „celý šachy“. Koncem XVI. a poč. XVII. stol. š. byly oblíbeny v domácnostech šlechtických a mezi intelligencí. Z trudných dob pobělohorských máme dokladův o šachu staročeském jen poskrovnu. Komenský chválí š. jako hru ze všech nejdůmyslnější, ale „pracnou“. Šach sice nezmizel z Čech, ale urození páni a po nich i jiní hráli š. řečí cizí a staročeské názvy ztrácely se z pokladu řeči české, jako šachům říkali podle latinského scacus nepěkně škach. Ve stol. XVIII. zprávy o šachu téměř se ztrácejí. Známo tolik, že po vzoru panovníků v Orientě hrávány š. na upravené prostoře s figurkami živými, jako r. 1771 mor. hrabě Vojtěch Josef z Hodic s prus. králem Bedřichem, r. 1787 čes. hrabě Josef Thun z Hohenšteina s domácími kavalíry v Kar. Varech; naposledy podobným způsobem pořádán šach při národop. výstavě r. 1895 v Praze. Knihy o šachu v Praze ve 2. pol. stol. XVIII. vydávané byly německé, teprve na zač. stol. XIX. pěstovány š. po dlouhé přestávce opět po česku a psal o nich J. Jungmann Hra v šachy v Nejedlého „Hlasateli“ z r. 1806, pak první samostatný spis o hře té vyšel r. 1875 Příruční kniha šachová od K. Kobra a (neúplný) Přebyslava Valdovského (pseud. Ant. Holmana) Návod ku hře šachové (Jičín, 1875).