Ottův slovník naučný/Členovci

Ottův slovník naučný
Člen	Členovci	Člověčenství

Údaje o textu
Titulek:	Členovci
Autor:	Antonín Štolc
Zdroj:	Ottův slovník naučný: Šestý díl. Praha: J. Otto, 1893. S. 786–789. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Členovci

Členovci, Arthropoda, kmen živočichů, zahrnující přečetné a nejvýš rozmanité tvary. Povšechně význační jsou tělem souměrným, krytým chitinovitou pokožkou a rozděleným na články, které nesou buď všechny nebo jen některé párovité a členité okončiny. Členitost jeví se pak nejen zevně, nýbrž i uvnitř těla. Zevně patrna jest opakováním se zevnějších ústrojů, na př. noh po článcích, uvnitř pak členitým uspořádáním některých ústrojů vnitřních (na př. svalstva, nervstva, dychadel). Vývojezpyt učí nás že původně veškery články těla č-ců jsou tvarozpytně stejné nebo stejnoměrné (homonomické). U nižších č-ců (dráponožců či Onychophor, stonožek a nižších korýšů) jest stejnoměrnost článku převahou zachována. U vyšších č-ců (vyšších korýšů, pavouků, hmyzů) soustřeďují se jisté výkony životní a vykonavatelé jejich, ústroje, na určitých částech těla a tím nastává zrůznění (heteronomie) a splývání článků ve větší oddíly. U všech splývají přední články těla ve hlavu. U korýšů pravidlem splývá s hlavou ještě několik článků po ní následujících vytvořujíc hlavohruď (cephalothorax). U pavoukovitých splývají přední články ve hlavohruď, zadní v zadek či břicho (abdomen). U hmyzů konečně splývají přední články ve hlavu, střední ve hruď (thorax), zadní v zadek. Počet článků umenšuje se postupem od nižších k vyšším členovcům; u nižších bývá značný (až přes 100 u některých stonožek), u vyšších malý (12—19).
Párovité okončiny č-ců jsou kromě u dráponožců členité. Pohyblivost článků usnadňuje výkony okončin, jejichž hlavní činností jest pohyb. Původně každý článek těla č-ců opatřen jest párem okončin a u nižších č-ců jeví se snaha po stejnoměrnosti všech párů okončin. Avšak již okončiny hlavy následkem činnosti odchylné od ostatních berou na sebe jiný tvar než ostatní, stávajíce se jednak tykadly, jednak kusadly. U vyšších korýšů nastává následkem zrůznění výkonů též zrůznění okončin; ony upravují se podlé toho, jaké druhy pohybu konají (plovací, lezavé, skákavé, chápavé), nebo jaké vedlejší výkony na sebe berou (nositele žáber, pomocné ústroje pohlavní). Jindy nastává soustřeďování okončin na některých článcích a současně s tím mizení okončin na ostatních článcích. Tak u pavouků a hmyzů (až na nepatrné výjimky, ku př. Campodea) jest zadek prost okončin, kteréž soustřeďují se u pavouků na hlavohrudi (4 páry), u hmyzů na hrudi (3 páry). Zvláštní výběžky stěny tělní představují nám křídla hmyzů.

Stěnu tělní tvoří podkožka (hypodermis), jež vylučuje kožku (cuticula) z chitinu se skládající, jejíž tloušťka a pevnost podlé skupin se mění. U mnohých korýšů jest kožka pro větší pevnost proniklá solmi vápenatými a tak tvoří kožka vůbec pevnou zevnější kostru kožní (exoskelet), chránící tělo proti zevnějšku. Na místech, kde tělo a okončiny jsou článkovány, jest kožka jemná a ohebná, dovolujíc tělu a okončinám v určitých mezích se ohýbati. Na zevnějšku nosívá kožka brvy, štětiny, osiny, ostny, šupiny a j. V době vzrůstu kožka se mění, nová se vylučuje, stará se odvrhuje.

Svalstvo č-ců vyjmouc dráponožce není vyvinuto v souvislé vrstvě (jako u červů) a jest příčně pruhováno. Na vnitřní stěně kostry kožní jest upevněno a rozpínajíc se mezi články trupu a okončin slouží k jich pohybu. Rozeznáváme svalstvo trupu, okončin a společné svalstvo trupu a okončin. — Nervová soustava č-ců skládá se z uzliny mozkové v hlavě nad jícnem umístěné a spojené prstencem jícnovým s pásmem břišním, probíhajícím podélně uprostřed břišní strany těla. Pásmo břišní vytvořeno jest tak, že skládá se z řady dvojitých uzlin, umístěných po jedné v každém článku a spojených mezi sebou podélnými dvojitými pásy (konnektivy). Z uzlin vybíhají souměrně s obou stran páry nervů, z mozkové uzliny k očím a tykadlům, z první uzliny pásma břišního (zvané také uzlinou podjícnovou) k ústrojům ústním a z ostatních uzlin k okončinám a ústrojům vnitřním. Nejjednodušeji a také snad nejpůvodněji bývá upravena soustava nervová u korýšů listonohých (Phyllopoda). Zde patrna jest stejnoměrná její článkovanost a dvojitost pásma břišního, kdežto u č-ců vyšších nastupuje s nestejnoměrným členěním těla i nestejnoměrnost členění soustavy nervové, jevící se ve větším nebo menším splývání uzlin pásma břišního. Splývání uzlin může spěti až k hranicím nejkrajnějším, kde veškeré uzliny břišní splývají v jedinou, jakož bývá na př. u krabů. Zajímaví jsou ve příčině soustavy nervové hmyzi, u nichž průběhem vývoje nastupuje přechod od stejnoměrného k nestejnoměrnému učlánkování. U č-ců vyvinuto jest též nervstvo útrobní (sympathické), skládající se z párových i nepárových uzlin a nervů, rozkládajících se hlavně na přední části soustavy zažívací a spojené s uzlinou mozkovou.

Č. opatřeni jsou různými ústroji smyslovými. Oči pravidlem jsou vyvinuty, zakrňují však nebo scházejí úplně u mnohých tvarů cizopasných nebo u mnohých tvarů na místech temných (zvláště v hlubinách moří) žijících. Jsou dvojí; oči jednoduché (ocelli) a složité. Jednoduché mají jen jeden ústroj světlo lámající, složité mají jich více. Složitost jejich patrna tím, že opatřeny bývají mnohostěnnou kožkou (kutikulou), skládající se z množství pravidelných, na sebe hraničících políček (facetty, odtud též název oči facettované), z nichž každé představuje zevnější (kutikulární) čočku pro jednotlivá očka, oko skládající. U korýšů rozeznáváme oči liché či nepárové (u larev a většiny nižších korýšů) a oči párové (u vyšších a mnohých nižších korýšů). U stonožek pravidlem jsou vyvinuty jen oči jednoduché, obyčejně v hromádkách po stranách hlavy umístěné. Výjimku činí rod Scutigera s očima složenýma. U pavoukovitých bývají převahou též jen oči jednoduché (někdy v jednom, obyčejně však ve více párech), u štírů jsou však vedlé postranních očí jednoduchých též střední oči složité, opatřené však na zevnějšek nerozdělenou kutikulární čočkou. Hmyzové mají oči složité a namnoze zároveň i jednoduché (obyčejně tři na temeně hlavy). Larvy hmyzů mají jen oči jednoduché, a tytéž vyvinuty jsou u mnohých šupinušek a některých cizopasníků (vši a blechy). Sluchové ústroje objevují se především u některých vyšších korýšů. Za takové ústroje považujeme ještě zvláštní smyslové ústroje u hmyzů se vyskytující. Jsou to ústroje řečené chordotonální, nalézající se u rozličných hmyzů na různých místech těla. a pak příbuzné jim bubínkové (tympanální) ústroje skákavých hmyzů rovnokřídlých (Saltatoria). U všech č-ců jsou tykadla nositeli zvláštních ústrojů, jež objevují se v podobě brv, tyčinek, kuželů a j. a které považujeme za ústroje čichu. Podobné ústroje, vyskytující se na jistých částech kusadel některých hmyzů a stonožek, pokládáme za ústroje chuti. Konečně za ústroje hmatu máme štětiny a brvy všelikých tvarů, vyskytující se u všech č-ců na různých částech těla a zvláště na okončinách.

Soustava zažívací u č-ců vždy jest vyvinuta, cizopasným životem může však částečně neb úplně zakrněti, jak tomu jest u některých cizopasných korýšů (u cizopasných stejnonožců z čeledi Entoniscidae, u cizopasných svijonožců, zejména ze skupiny Rhizocephala). Roura zažívací počíná ústy ležícími na straně břišní a končí řití na konci těla. Ústa obklopena jsou pomocným ústrojím, párovými kusadly, přeměněnými to okončinami. Bývají podlé skupin různě upravena, mívají zvláštní přívěsky, makadla (palpi) a jest jich různé množství. První pár nazýváme vždy svrchní čelistí (mandibulae), ostatní páry zpodní čelistí (maxillae). U korýšů bývá obyčejně větší počet párů, k nim přistupují pak ještě párové nožky kusadlové (pedes maxillares). U hmyzů a stonožek jsou tři páry, u pavouků dva páry kusadel. Ke kusadlům přistupuje nahoře nad ústy přívěsek, tak zv. svrchní pysk (labrum), jenž jest pouhým výčnělkem, nikoliv přeměněnou okončinou; u některých korýšů přikládají se ještě zvláštní přívěsky (paragnathi) pod ústy. U hmyzů zove se zpodním pyskem (labium) sloučený třetí pár kusadel. Za ústy následující přední část roury zažívací bývá podlé skupin různě upravena. Vždy však za ústy následuje jícen. U vyšších korýšů bývá za jícnem žaludek žvýkací, obsahující lištny různě upravené k rozmělňování potravy. U dravých hmyzů za jícnem následuje rozšířená část, řečená vole (ingluvies), za ním pak žaludek žvýkací, svalnatý a uvnitř chitinovitými výběžky ozbrojený. U hmyzů živících se šťavami bývá na místě něho vyvinut stopečkatý a vakovitý odstavec, sloužící k přechovávání přijaté potravy, t. zv. ssací žaludek. Čásť střední bývá jednodušeji upravena než přední, avšak mohutná; nazýváme ji žaludkem žlaznatým (chylusovým, ventriculus). U korýšů ústí do ní párovité, více méně mohutné žlázy zastupující výkony jater a slinivky (proto hepatopancreas). U stonožek a hmyzů bývá na místě toho celý žaludek žlaznatý pokryt krátkými žlazkami. U pavoukovitých bývá střední oddíl rozvětven, u některých larev jejich zasahují výběžky až do okončin. Také tu vyvinuty jsou více méně složité žlázy jaterní (u pavouků představuje žlázy jaterní dolení zadkový oddíl výběžků části střední). Část zadní bývá jedno duše upravena, na počátku jejím ústívají do ní u stonožek, hmyzů a pavoukovitých žlázy Malpighiovy, o nichž jinde bude jednáno, do konečné části (konečníku) ústívají žlázy řitní.

Soustava cévní, je-li jaká, je vždy otevřená. Skládá se především z rourovité podélné cévy hřbetní (t. sv srdce), umístěné na hřbetě nad rourou zažívací. Rozdělena jest článkovité na odstavce (komůrky) a opatřena po článcích párovými otvory (ostia) vedoucími do prostory osrdečnicové (sinus pericardialis), srdce obklopující. Srdcem béře se krev od zadu do předu; zpětný její chod zamezován jest chlopněmi, umístěnými mezi komůrkami. Krev vyšedší ze srdce probíhá směrem od předu do zadu veškery části těla, shromažďujíc se na konec v jednom nebo ve dvou (často vzadu splývajících) lakunách břišních. Lakuny ty představují část dutiny tělní a zastupují cévu břišní. Z nich ubírá se krev cestami nazpět k srdci do prostory osrdečnicové. Na této cestě probíhá krev též ústroje dýchací, jsou li totiž zvláště vyvinuty. Krev do prostory osrdečnicové se vrátivší srdce čerpá opět do dutiny své otvory srdečními (ostiemi).

U nejpůvodnějších č-ců bývá srdce na velké části hřbetu vyvinuto a mívá větší počet párových otvorů srdečních, avšak u ostatních č-ců zrůzněním a splýváním článků, jakož i jinými příčinami nastává soustředění srdce na určitou čásť hřbetu a spolu i zmenšení počtu otvorů, jež může klesnouti až na dva. Obyčejně vybíhá ze srdce ku předu do hlavy srdečnice přední či hlavní (aorta cephalica) a někdy ještě do zadu párová nebo jednoduchá srdečnice zadní (aorta abdominalis). U mnohých vyšších č-ců bývá ještě vyvinuta zvláštní céva břišní, probíhající buď pod pásmem břišním (subneurální céva vyšších korýšů), buď nad ním (supraneurální céva štírů a ostrorepů). U některých nižších č-ců, obyčejně drobností těla se vyznačujících (u svijonožců, některých klanonožců, některých skořepatců a některých nejnižších pavoukovitých) může býti soustava cévní potlačena: srdce není vyvinuto a krev probíhá cestami od dutiny tělní neuzavřenými. Tekutina krevní bývá u č-ců obyčejně bez barvá, někdy však (zvláště u korýšů) zbarvena žlutavě, zelenavě nebo červenavě. Bezbarvé buňky krevní mívají obyčejně podobu amoeboidní.

Dýchací ústroje bývají u č-ců pravidlem vyvinuty. Jsou to buď žábry (u korýšů), buď vzdušnice (u ostatních č-ců). U drobných č-ců, zejména u některých nižších korýšů, děje se dýchání celým povrchem těla. Avšak u většiny korýšů soustřeďuje se činnost dýchací na určité části těla, jež jsou buď přívěsky noh nebo přeměněné nohy samy. Jsou obyčejně listnaté podoby, se stěnami tenkými a umístění jejich na nohách jest výhodné, poněvadž pohybem noh. děje se stálá výměna vody. Nejvyššího stupně úpravy dostupují žábra korýšů desetinohých, u nichž umístěna jsou ve zvláštní prostoře dýchací, tvořené štítem po obou stranách hrudi. Vzdušnice jsou u č-ců dvojího tvaru: rourkovitého (u stonožek, hmyzů a částečně u pavoukovitých) nebo přehrádkovaného (tak zv. plicní neb vzdušní vaky u pavoukovitých). Tvar první má podobu vzduchovodných rourek jednoduchých nebo rozvětvených, jež v těle probíhají v určitém seřadění a na venek ústí otvory (stigmata) na povrchu těla. Stažením těla stlačují se rourky a vzduchu se zbavují, roztažením těla rourky nabývají opět původní podoby, a nový vzduch zvenčí přijímají. U dráponožců, kde poprvé mezi členovci se setkáváme se vzdušnicemi, umístěny jsou otvory vzdušné na povrchu těla ve velikém počtu a namnoze nepravidelně. U mnohonožek (Diplopoda) ještě nalézáme po páru otvorů vedoucích na každém článku trupu do samostatných skupin rourek. U stonožek pravých (Chilopoda) scházívají již otvory na některých článcích, a skupiny rourek splývají větvemi podélnými i příčnými. Odchylné jsou poměry dychadel u dvou ostatních skupin stonožek, u Symphyl a Pauropod. U hmyzů nalézáme obyčejně 10 párů otvorů dýchacích, 2 páry na hrudi a 8 párů na zadku. U mnohých larev ve vodě žijících vyvinuty jsou vzdušnice žábrovité. Jsou to obyčejně listnaté nebo chvostnaté tenkostěnné přívěsky, v nichž uzavřeny jsou vzdušnice a jež umístěny jsou buď po páru na článcích těla, nebo na konci těla. Přehrádkované vzdušnice nalézají se u mnohých pavoukovitých (pavouků, štírů, pološtírů). Jsou to párové vaky, umístěné v dolní části dutiny zadkové a ústící na venek otvorem ve stěně tělní. Dutina jejich rozdělena jest listovitými vodorovně nad sebou seřaděnými přehrádkami na množ ství oddílů. U jiných skupin pavoukovitých nalézáme toliko vzdušnice rourkovité, ústící na venek na přídě zadku obyčejně jedním nebo dvěma páry otvorů. U některých roztočů a jazyčnatek (Linguatulidae) scházejí vzdušnice vůbec.

Ústroje vyměšovací jsou u č-ců pravidlem vyvinuty. V nejpůvodnějším stavu nalézáme je ještě u dráponožců. Zde bývá v každém článku trupu jeden pár těchto ústrojů, skládá se z nálevky, vinuté chodby a konečného váčku, jenž otvorem na břišní straně blíže základu noh na venek ústí. U korýšů vyvinuty jsou dvojí žlázy s činností vyměšovací, jsou to žlázy tykadlové a žlázy skořápečné. U ostatních č-ců, stonožek, hmyzů a pavoukovitých vyvinuty jsou t. zv. rourky Malpighiovy, jejichž činnost pokládáme za vyměšovací. U stonožek bývají dlouze vinuty a jest jich jen jeden nebo dva páry; u hmyzů bývají buď dlouhé a jest jich méně (2—8), nebo krátké a ve velkém počtu (až přes 100 u některých blanokřídlých); u pavoukovitých bývá jich jeden, zřídka více párů, u některých roztočů jen jediná rourka. Dosud nebyly nalezeny rourky tyto u některých nejnižších hmyzů a pavoukovitých. Rourky Malpighioyy nejsou se stanoviska tvarozpytného rovnomocny s vyměšovacími ústroji dráponožců a korýšů, kteréž sluší srovnávati s vyměšovacími ústroji červů kroužkovitých. Nejnovější pozorování ukázala, že u č-ců, kteří opatřeni jsou rourkami Malpighiovými, činnost vyměšovací soustřeďuje se vedle těchto rourek i na žlázy osrdečnicové a částečně i na těleso tukové, o němž ještě se zmíníme.

Na tomto místě sluší se zmíniti o jiných ještě všelikých žlázách č-ců,; jež však s tvarozpytného stanoviska namnoze málo známy jsou. Jsou to především žlázy slinné (u korýšů dosud málo prozkoumané), párové, jednoduché nebo laločnaté, ústící jedním nebo dvěma otvory na zpodu úst. Dle pozorování vývojezpytných u dráponožců a červů kroužkovitých považujeme je důvodně za přeměněné ústroje vyměšovací. U dráponožců, 1 pavoukovitých, stonožek a nejnižších hmyzů, nalézáme zvláštní žlázy, zv. kyčelní (coxální); jsou to vakovité žlázy, párovitě po článcích seřaděné a vycházející ven na základě noh. Se stanoviska srovnávacího tvarozpytu považujeme je za rovnomocné se štětinovými žlázami červů kroužkovitých. Jiné, se stanoviska srovnávacího tvarozpytu málo známé žlázy č-čů jsou žlázy snovací, jedové, obranné, (smrduté), voskové a j., o nichž podrobněji bude jednáno u jednotlivých skupin č-ců.

Ještě sluší se zmíniti o t. zv. tukovém tělese č-ců, jež uloženo jest v dutině tělní a zvláště mohutně u larev vyvinuto. Sluší je pokládati převahou za ústroj zásobovací, nahromaďující látku výživnou, jež průběhem rozypje ponenáhlu se vyčerpává.

Č. jsou pohlaví odděleného, toliko výjimkou jsou obojnatci, jakož nalézáme u některých usedlých nebo cizopasných korýšů. Obojnatci jsou korýši svijonozí, u některých cizopasných stejnonožčů (Isopoda) panuje t. zv. protandrický hermafroditismus, (srv. Cymothoa). U č-ců patrna;jest namnoze dvojtvárnost pohlavní, jevící se ve znakových rozdílech samců a samiček. Stupňuje se zejména životem cizopasným a jde u některých cizopasných korýšů do tak příkrých rozdílů, že samečkové proti samičkám pravými pídimužíky se stávají. Dvojtvárnost rozšiřuje se v mnohotvárnost u některých hmyzů společenských, na příklad u včel, mravenců, všekazů. Žlázy pohlavní jsou párové, druhotně nepárové (splynutím povstalé), jednoduché nebo rozdělené. Vývody jejich (chamovody, vejcovody) jsou za vývoje svého vždy, později obyčejně párové. Ústí na břiše buď více ku předu, buď částečně nebo docela na zadu (u perlooček a některých klanonožců posunuto ústí na hřbet). Ústí bývá párové u korýšů, což udržuje se ještě u mnoho nožek a jepic, u ostatních bývá nepárové. K chamovodům připojen bývá váček chámový (vesicula seminalis) chámy shromažďující, a konečná čásť jejich bývá upravena na svalnatý vývod (ductus ejaculatorius). Na zevnějšku připojena bývá pyje (penis) a k ní řadí se jiné pomocné ústroje pářící (často přeměněné okončiny nebo jejich části. K vejcovodům připojuje se váček snubný (bursa copulatrix) a zásobárna chámová (receptaculum seminis). K chamovodům náležejí někdy ještě žlázy slepující chámy ve chamonoše (spermatophory) a k vejcovodům jiné žlázy, vylučující kol vajíček blánu ochrannou. Č. pravidlem kladou vajíčka, avšak jsou mezi nimi i tvary živorodé. U některých panuje samobřeznost (parthenogenesis), vajíčka vyvíjejí se bez oplození. Jsou to mezi korýši listonožci a někteří skořepatci, mezi. hmyzy mnozí polokřídlí (mšice) a blanokřídlí (vosy, včely) a někteří motýli. Junobřeznost (paedogenesis) děje se u některých dvoukřídlých (zvláště u bejlomorek), u nichž již larvy schopny jsou nepohlavního množení.

Vývojezpyt č-ců v době novější pilně se pěstuje, dosud však neodstranil mnohé záhady. Vajíčko ryhuje se u č-ců namnoze dle typu vajíček centrolecitálních, u hmyzu vyvinují se význačné pro ně ochranné blány zárodečné (amnion a blána serosní). Z mláděte vzniká při opětovném svlékání pokožky dospělý č-vec, pravidlem děje se tak větší nebo menší proměnou (metamorphosa), totiž ze zárodku vzniká larva, jež proměnou přechází v stav dospělý. Korýši prodělávají obyčejně stav larvový, jemuž dáno jméno nauplius a jenž vyznačen jest třemi páry okončin. U stonožek a pavoukovitých až na jisté výjimky (mnohonožky, štírkové a roztočové) nebývá význačné proměny. U nejnižších hmyzů (Apterygota) není proměny (ametabolie), u jiných jest proměna ponenáhlá nebo nedokonalá (hemimetabolie), u hmyzů nejvyšších (síťokřídlí, dvoukřídlí, blanokřídlí, motýli, brouci), kteří po stupni larvovém prodělávají stupeň pupy, jest proměna dokonalou (holometabolie). Budiž tu ještě uvedena proměna řeč. zpětná, jevící se zvláště u mnohých korýšů cizopasných tím, že samečkové na jistém stupni vývoje setrvávají, kdežto cizopasící samičky tělo své přetvořují na nižší stupeň, často k nepoznání vzhledem k typu korýšovitému. Č. žili již v dobách dávných a známe zkamenělé jejich zástupce již z útvarů nejstarších. Korýše zkamenělé skoro všech skupin (dosud neznáme zkamenělých klanonožců) možno sledovati: z útvarů nejstarších (cambrium, silur, devon, carbon) až do nejmladších. Pozoruhodna jest skupina Phyllocarida, jejíž zástupci jsou již v nejstarších útvarech (viz Aristozoe) a jež v ústrojnosti své upomínají, na žijící nyní rod Nebalia, jevící se přechodním tvarem (Leptostraca) mezi nižšími a vyššími korýši. Namnoze od korýšů odchylné ústrojnosti jsou některé tvary, jež v době nejstarších útvarů žili (silur až karbon) a jež označujeme jménem Gigantostraca (význačné rody Eurypterus a Pterygotus). Těm příbuzny jsou některé tvary od siluru počínající (Hemiaspis, Belinurus) jež jeví se býti předchůdci ostrorepů (Limulus), jejichž zástupce dodnes v našich mořích se zachoval. Sem možno též na základě novějších pozorování přiřaditi úplně vyhynulou skupinu trilobitů, která žila od cambria do karbonu. Nejstarší pavoukovité známe ze siluru; jsou to štíři, kteří jen málo se liší od nynějších. Vyhynulá skupina s jistými znaky přechodnými, Anthracomarti, vyskytuje se v karbonu, kdež také objevují se nejstarší pavouci praví. Vyhynulé skupiny stonožek Archipolypoda (z devonu a karbonu) a Protosyngnatha (z karbonu) byly dle všeho zvířata vodní; zástupci nyní žijících skupin objevují se až v třetihorách. Zástupcové hmyzů objevují se rovněž již v útvarech nejstarších. V prvohorách (palaeozoicum) vyskytují se hmyzi s ústrojnosti namnoze kollektivní. Scudder shrnul je do skupiny Palaeodictyoptera a označil je jako předchůdce rovnokřídlých, polokřídlých a sítokřídlých, jejichž zástupci rozvíjejí se teprve v druhohorách, kdežto hmyzové s proměnou dokonalou (dvojkřídlí, blanokřídlí, brouci, motýli) docházejí vrcholu rozvoje svého v třetihorách a v době nynější. Kmen č-ců jako kmen červů není kmenem jednotným, jehož jednotlivé skupiny daly by se odvoditi od společného typu původního. Možno sice s velikou pravděpodobností za to míti, že původce č-ců sluší hledati mezi červy, jinak však musíme předpokládati, že další jejich rozvoj odtud dál se směry různými, podlé nichž se ustálily jednotlivé skupiny. Balfour a jiní duchaplnými důvody opodstatnili domněnku, že rozvoj č-ců dál se dvěma směry: jeden označují č. žábrami dýchající či korýši (Branchiata), druhý č. dýchající vzdušnicemi (Tracheata). Korýše možno odvoditi z předchůdce, jenž podobal se nejvíce nynějším listonožcům. Opírajíce se pak o novější pozorování, že u embryonů dráponožců a jiných č-ců pozorovány byly pomíjející zakrsalé ústroje smyslové, jež dají se srovnávati se segmentálními smyslovými ústroji červů kroužkovitých, soudíme, že společného předchůdce stonožek a hmyzů možno hledati v červovitém tvaru, jemuž nejvíce se blíží nynější dráponožci. Novějšími srovnávacími studiemi ostrorepa, jeho zkamenělých předchůdců a č-ců pavoukovitých opodstatněna možnost ještě třetího směru rozvoje č-ců, jenž asi bral se uprostřed mezi oběma uvedenými směry. Podlé toho možno č-ce rozděliti na následující skupiny čili třídy: 1. korýši (Crustacea), 2. štítovci (Palaeostraca), 3. pavoukovití (Arachnoidea), 4. dráponožci (Onychophora), 5. stonožky (Myriapoda), 6. hmyzi (Insecta). Kmen č-ců jest tak rozsáhlý, že zahrnuje více než dvě třetiny známých zvířat; sami hmyzí zahrnují přes polovinu všech známých zvířat. Literaturu viz pod hesly jednotlivých skupin. Šc.