Ottův slovník naučný/Červenka (osoby)
| Ottův slovník naučný | ||
| Červenka (zoologie) | Červenka (osoby) | Červenka (rod) |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Červenka (osoby) |
| Autor: | Antonín Truhlář, neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 650–651. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Červenka: 1) Č. Matěj, lat. Erythraeus, Erythacus, vynikající biskup a přední spisovatel Jednoty bratrské (* 21. ún. 1521 v Čelakovicích – † 12. pros. 1569 v Přerově na Moravě). Po prvém výcviku školním, jehož se mu dostalo v Ml. Boleslavi, připravoval se na dráhu kněžskou u Jana Augusty v Litomyšli, a tu, vynikaje neobyčejnou pamětí a vytrvalostí, i maje znamenitý vzor na svém učiteli, zvláště v kazatelství tak velice prospěl, že v pozdějších létech dle soudu Blahoslavova »žádného rovného jemu v Jednotě nebylo«. R. 1540 Augusta, jenž horlivě o to stál, by Jednota, podobně jako s Lutherem, též s jinými reformátory zahraničnými ve styky vstoupila. vypravil jej spolu s Mart. Michalcem v důvěrném poselství k vratislavskému theologovi Janu Hessovi, a když odtud vzešel hledaný výsledek, svěřil mu nové poslání k Mart. Bucerovi do Štrasburka. Č. provedl úkol ten velmi zdárně, neboť nejen pochvalu Bucerovu, nýbrž i druhých učenců štrasburských. zejména Volfganga Kapitona, Kašp Hediona, Joach. Kameraria a j. Jednotě získal, a což hlavně vážilo, také Calvina s učením bratrským obeznámil. Z té příčiny byl i r. 1541 prostředníkem při dopisech Bucerovi a Melanchthonovi do Řezna posílaných. V době potomní značněji působení jeho vystupuje teprve až po r. 1547, následky svými Jednotě bratrské nejvýš osudném. Za nastalé tehdáž persekuce nalezl útočiště v Prusích a v prosinci 1548 s osmi jinými zástupci Jednoty měl účastenství při náboženské zkoušce, jež nařízením vévody Albrechta před kommissí lutheránskou v Královci s Bratřími byla předsevzata. Střídavě pobýval také v Poznaňsku a po smrti seniora Macha Sionského (1551) řídil po nějakou dobu zároveň s Jiřím Israelem, druhdy správcem sboru turnovského, záležitosti tamějších exulantů. Mezitím byl již roku 1550 povolán do úzké rady a r. 1553 na synodě v Přerově svěřena mu spolu s br. Janem Černým vrchní správa Jednoty. Od té doby zdržoval se větším dílem na Moravě, maje Přerov za své bydliště, a zastával vedlé úřadu biskupského i důležitou povinnost předního písaře; definitivného potvrzení v obou hodnostech dostalo se mu až r. 1558 na synodě v Ml. Boleslavi, kdež přidělen mu byl pomocník v pracích písařských, br. Jan Blahoslav. V jednání s polskými dissidenty, začatém r. 1555 na synodě v Kožminku, měl přední účastenství, jsa pro dokonalou znalost polštiny k tomu nad jiné způsobilý; byl v té příčině roku 1556 zástupcem Bratří na shromáždění v Pincově a podobně r. 1558 odpovídal jménem starších v Lipníku. Důrazně vystoupil i proti panu Vojtěchovi z Pernšteina, jenž popudem některých rádců kněžských na svém panství prostějovském novoty ve věcech náboženských zaváděl a s Bratry v polemiku se byl pustil; Č. ve zvláštním spisku převrácenost toho počínání ostře pokáral a liché pomluvy o Jednotě z kořene vyvrátil (1558). Těžiště Jednoty takto ponenáhlu sklánělo se na Moravu a současným působením Blahoslavovým konečně tam úplně se přeneslo. V Přerově, sídle Č-kově, konaly se téměř všecky porady důležitější; r. 1562 obnoven a doplněn zde rejstřík povinností a moci úzké rady, uvažováno o pohoršlivých skutcích vězně Augusty a v létech pozdějších rozjímáno zvláště o konfessi augšpurské, měla-li by přijata býti, kdyby o to na Jednotu bylo dotíráno. Roku 1564 na schůzi v Lipníku přišlo k smíru mezi Augustou, již na svobodu propuštěným, a ostatními staršími; avšak neústupnost Augustova shodu sotva docílenou stále mařila. Urovnání sporů, čím dále tím příkřejších, Č. již se nedočkal, byv předčasně ze života vychvácen. — O působení jeho literárním Blahoslav pronáší soud na díle s nepokrytou pochvalou, na díle s přísnou výčitkou. Vychvaluje při něm výbornou vzdělanost, vroucí zbožnost, velikou jasnost důmyslu, příjemnou vynalézavost, lahodnou hojnost, nadobyčejnou píli a pamět jako božskou, ale kárá spolu zlozvyky po stránce slohové, zejména nekritický výběr slov, cizomluvy, archaismy, neoterismy, smělé složeniny a vedle nich slova i frase z mluvy obecné. Právem vysvětluje tyto vady jednak vlivem staročeských písem, jež Č. za svého věku jinošského v Litomyšli hojně čítával, jednak dlouhým pobýváním v krajinách pruských, polských a moravských; skvělá pamět nastřádala odtud převelikou slovní zásobu, k jejímuž vytříbení Č., jsa ve věcech literárních nedůtklivé povahy, dospěti vůbec nemohl. Díla jeho jsou: Zpráva o cestě do Štrasburka l. 1540 vykonané; Osvědčení a očištění se Jednoty bratrské zákona Kristova proti nářkům nestřídmým a nedůvodným pana Vojtěcha z Pernšteina (1558); Krátká zpráva o původu bratrském (1561); Poznamenání některých skutků božích obzvláštních od l. 1541 do 1545; Žaltář (1562), upravený nejspíše dle staročeské předlohy; Sbírka přísloví českých po smrti Č-kově Blahoslavem doplněná a tři písně v kancionále šamotulském (1561). Thř.
2) Č. Leopold Benedikt († 2. ún. 1739 v Praze), kněz katolický, byl r. 1697 vikářem u sv. Apollináře a v l. 1707–1729 děkanem na Mělníce. Poslední dobu života svého trávil v domě pro vysloužilé kněze u sv. Karla Boromejského. Pocházejí od něho dva spisy, český Curiosus tolerabilis t. j. všezvěd snesitedlný, jemužto z mnohých latinských učitelův na sto otázek odpověd se dává (1697) a latinský Prologi epithalamici seu quinquaginta adhortationes nuptiales (1707).
3) Č. Jan, spisovatel a básník český (* 3. dub. 1861 v Praze), absolv. gymn. v Hradci Králové (1879), načež oddal se v Praze studiu právnickému. Odbyv tři státní zkoušky stal se konceptním adjunktem městského úřadu na Král. Vinohradech. Č. vystoupil poprvé na veřejnost r. 1879 ve Květech s překladem básně Fr. Coppéea a v Lumíru s básněmi původními i s překlady několika básní španělských. První sbírku svých lyr. básní Amoroso vydal r. 1883, pak následovaly: r. 1885 Ztišené vlny a r. 1891 Písně Závišovy. Novellistické jeho práce, uveřejněné většinou v Lumíru, vydány byly pod názvem Novelly (1884); druhá sbírka jeho novellistických prací nadepsána Dětské kartony (1885) -Vedlé toho vvdal překlad Legend španěl. básníka G. A. Becquera a pro Národní divadlo přeložil Sudího Zalamejského od Calderona.