Ottův slovník naučný/Čert

Ottův slovník naučný
Čerskij	Čert	Čert (tanec)

Údaje o textu
Titulek:	Čert
Autor:	Jan Hanuš Máchal
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 641–642. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Čert
Související články ve Wikipedii: Ďábel

Čert jest dle názoru křesťanského zosobněný princip všeho zla, který lidi od Boha odvracuje a ke zlému je svádí, aby propadli peklu. Dle podání biblického č-i povstali z pyšných andělů, které Bůh s nebe svrhl. (Viz Ďábel.) Prvotné představy o č-u rozhojněny byly hlavně tím, že všichni pohanští bůžkové pokládáni byli za běsy (č-y); následek toho byl, že mnohé představy u lidu o bůžcích pohanských dosud zbylé spojily se v jedno a vytvořily složený obraz č-a. Názory o něm nabyly dále nového rázu a rozšíření učením rozmanitých sekt náboženských, jako manicheů, paulikánů, bogomilů, patarenův a j., kteří ve svém učení náboženském vytvořili přesný rozdíl mezi bytostí dobrou a zlou. Učení jejich přizpůsobované tradicím prostonárodním docházelo veliké obliby u nových křesťanů zvláště v Bulharsku, Rusku a Srbsku, odkud šířilo se i do záp. Evropy. V nynějším podání prostonárodním zastupuje č. často staré bůžky pohanské, zejména lesní, vodní a domácí. V lese zdržuje se rád na suchých stromech, zvláště na vrbě, ve vodě sedává v bažinách nebo jezdí na sumci, který proto sluje č-ův kůň. Jako zástupce bůžků domových nazývá se dědьko, špiritus, špírek, rarášek, diblík, pikulík a p. Vlivem učení bogomilského vykládáme si zvláště slovanské národní báje kosmogonické, v nichž jeví se Bůh a č. (satan) jako stejnoprávní soudruzi, kteří účastnili se společně stvoření světa; dle těchto tradic stvořil Bůh zemi úrodnou a rovnou, č. pak posel ji horami, skalami a bažinami; Bůh stvořil člověka krásného a zdravého, jejž však č. poplival a zohyzdil. Jako Bůh měl družinu andělů, kteří chválu jeho prozpěvovali, tak stvořil si č. dle rady Boží družinu č-ů tím, že umyl si ruce i obličej a stříkal tou vodou za sebe, nebo že tloukl mlatem do kamene, a z jisker vyletovali č-i. Z četných bájí o č-u uvádíme jen nejdůležitější. Č. mívá dle podání prostonárodního obyčejně podobu lidskou, rozeznávaje se od lidí jen kopytem koňským, které mu pod oděvem vyčnívá. Chtěje lidi oklamati béře na se rozmanité podoby; mladým lidem a duchovním zjevuje se jako krásná dívka, lakomcům jako boháč a pod.; rád ukazuje se také v podobě myslivce nebo pána zeleně oblečeného. Vlastním domovem jeho jest peklo, bydlí však i na zemi v pustých a polozbořených staveních, mlýnech, propastech, skalách a jezerech; místní názvy, jako Č-ův mlýn, Č-ova stěna, Č-ův vrch, Č-ovo jezero, Č-ovo peklo a j. zřejmě to dosvědčují. V pekle č-i mučí duše hříšníků, baví se spolu, tančí a hrají v karty. V čele jejich jest Luciper (v. t.), kníže pekel, který jim přísně vládne. V pekle i na zemi skrývají veliké poklady. Č. žije také v poměrech rodinných; žena jeho sluje čertovka. Vichřice nazývá se č-ovou svatbou. V báchorkách našich jmenuje se také č-ova bába, matka, sestra a dcera. Čert má ovšem povahu zlou, úskočnou a škodolibou, v národ. pohádkách slovanských líčí se však také jako bytost spravedlivá, která odměňuje se štědře za prokázaná dobrodiní a služby, nebo jako hlupák, který se dá snadno přelstiti. Brzy se mu dostane zlé ženy, brzy mu švec, cikán nebo voják notně vymrská, nebo upadá pod kovářská kladiva; jindy napálí ho sedlák při dělení uloupených peněz, nebo ho bába ošidí. Že pověry tyto jsou čistě prostonárodní, netřeba zajisté vykládati. Slovo č. souvisí bezpochyby se slovesem črtiti (slovin.), nenáviděti; jinak jest etymologie slova toho nejasná. Ml.