Ottův slovník naučný/Čechy/Dobytkářství
| Ottův slovník naučný/Čechy | ||
| Polní hospodářství | Dobytkářství | Chmelařství |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dobytkářství |
| Autor: | Ladislav Burket |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 135–138. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Mezi rolnictvem českým pozorujeme značnější pokrok v dobytkářství teprve po r. 1848, kdy mohl rolník věnovati celou sílu pracovní vlastnímu statku. Rozsáhlejší pěstování rostlin pícních a hojné odpadky pícní ze vznikajících závodů průmyslových staly se tu základem nejen četnějšího, ale též zdárnějšího chovu zvířat hospodářských.
Chov koní. Kůň byl od nepamětných dob a jest dosud miláčkem českého hospodáře. Pominouce doby starší, o níž dole při dějinách bude pojednáno, zaznamenati můžeme vydatnější pokrok v chovu koní teprve za vlády císaře Josefa II., který jej odevzdal správě vojenské a z Holštýnska i Meklenburska přivézti dal pěkné hřebce ku plemenění s domácími klisnami. Tím docílen odchov nejen ušlechtilejší, ale též k těžší práci způsobilejší. S počátku bylo v Čechách toliko 60 císařských hřebcův a 4 stanice přípustné: v Poděbradech, Pardubicích, Brandýse a Chlumci. Později stanice tyto rozmnoženy a užíváno v Čechách též hřebcův anglických těžkého rázu, aby dělostřelectvo a vozotajstvo obdrželo způsobilejší přípřeže. Na počátku tohoto století zřízeno pro Č. samostatný c. k. hřebeční a remontní departement, jehož štáb byl postupně v Brandýse, Chlumci a Nymburce. Tomuto byly podřízeny též vojenské hřebečnice v Havransku u Poděbrad a v Nemošicích. R. 1811 měl departement již 537 hřebců na 12 přípustných stanicích. R. 1828 započalo se pokusmo s rozdělováním odměn za chov koní. Připouštění klisen dálo se až do r. 1861 bezplatně, odtud za jistý poplatek. R. 1860 obdržel departement název c. k. vojenské hřebečné zásobárny (depôt), jejíž stav hřebcův obnášel 574 kusů, jimiž v témže roce oplodněno 38.000 klisen. Aby se rolníku poskytla příležitost prodávati eráru způsobilé koně bez dohazovačův a aby se mu ušetřily výlohy daleké často cesty k odvodním místům, nařízeno roku 1844, aby koupě remont vykonávána byla od ambulantní kommisse na četných, přiměřeně rozdělených místech. Z koňských trhů v Čechách vynikly již počátkem tohoto století netolický a chrudimský, na nichž se pokaždé scházívalo 6000 až 8000 koní. Ještě na počátku let šedesátých měly Č. mimo dosud trvající dvorní hřebčince v Kladrubech, kdež se vychovávají parádní koně původu neapolského a španělského (andaluského jako vraníci a bělouši pro povozy dvorní), veliký počet hřebčinců soukromých, z nichž dosud trvají v Nov. Dvorech, Chlumci, Koloredově u Čimelic, Čáslavi, Fridlandě, Nov. Hradech, Kyselovsku u Turnova, Heřm. Městci, Červ. Hrádku, Stýskale, Slatiňanech. R. 1869 přešly státní ústavy pro chov koní do správy c. k. ministerstva orby za spolupůsobení zemské kommisse pro chov koní, později (1878) zemědělské rady pro král. České. R. 1869 přivedeni byli do hřebčinců českých hřebci rázu pinzgavského, pak hřebci z Francie, Anglie, Belgie, Německa, mimo hřebce opatřené z hřebčince radouckého v Bukovině a zakoupené od domácích hospodářů. Stanice pro rozdělování odměn za chov koní rozmnoženy ze 6 na 23. R. 1876 uděleno 1330 dukátův odměn. Č. rozděleny dle soupisu klisen na skupiny plemenné a sice: na skupinu rázu norického, skupinu těžkého rázu vozového a skupinu středního rázu vozového i jízdeckého. Dle toho se rozdělují též státní hřebci a zákon o licencování hřebců soukromých z r. 1874 béře ke skupinám těmto zřetel. R. 1874 přeložen štáb z Nymburka do Prahy na Panenskou a r. 1878 zřízen v Nov. Dvorech u Písku c. k. hříbětinec, který kupuje hřebečky po erárních hřebcích od rolníků k výchově. Za 12 roků vychoval hříbětinec 468 hřebců, z nichž 261 odevzdal zemským hřebčincům. R. 1885 připuštěno 31.426 klisen k 517 hřebcům. Roční počet narozených hříbat obnáší 11.000–14.000, která na trzích z čilého odbytu se těší. R. 1837 obnášel počet koňů v Čechách 156.384 a vzrostl do r. 1890 na 212.559 kusů. Chov koňstva v Čechách poslední dobou, zvláště na malostatcích velice se zvelebil a nabývá soustavnou činností c. k. hřebečných stanic, spolupůsobením pokročilejšího rolnictva a zejména nyní zavedenou koupí domácích hřebců, již se v hříbětinci píseckém vychovávají, jednotnějšího rázu. – Patrněji z domácích rázů vynikají koně kraje chrudimského, jichž pověst se již v dřívějších dobách daleko za hranice české rozšířila. Obchodníci francouzští a západoněmečtí rádi je kupují za pěkné ceny. Koně rázu tohoto jsou prostřední velikosti, silných svalnatých údů, mají poměrně velkou masitou hlavu i silný, prostředně dlouhý krk, širokou hruď a silný kříž. Končetiny jsou silné s dobrými kopyty. Druhý vynikající, ale těžší ráz jest rozšířen v jižních Čechách zejména ve vůkolí Netolic, Vodňan, Písku, Budějovic, který hlavně na netolických a vodňanských trzích dochází četných vděčných kupců, jak z vůkolních krajů tak i ze vzdálenějších zemí. Též ve vůkolí Prahy, Hradce Králové a Ml. Boleslavi shledává se pěkné koňstvo, ale rázu dosud nestejného.
Chov skotu byl u některých kmenů národa českoslovanského, zvláště u těch, kteří vládli bohatšími pastvami a lukami za nejstarších dob již důležitějším, než chov koní. Jako národ rolnický měli Čechové tehdy zajisté své zvláštní plemeno skotu, které přivedli z pravlasti a jehož zbytky představuje snad tak zvané staré české plemeno, které čím dále tím více působením krve skotu cizího mizí. Hospodářství trojstranné, jež znenáhla na místo pastevného a travopolného pro větší potřebu obilí nastupovalo, poskytovalo příliš málo píce, zvláště k přezimování zvířat mohutnějšího těla. Na počet bývalo i za vlády této soustavy hospodářské skotu dosti, na př. r. 1793 až 1,017.760 kusů, ale zvířata byla malá, slabá, pokryta tuhou koží a drsnou tmavou až světlorudou srstí (t. zv. české sušky), váhy 200 kg u krav a 250 kg u volů. Teprve když změnou staré soustavy hospodářské věnována pěstování píce na lukách a rolích větší pozornost, když tedy nastala možnost zvířata vydatněji živiti, mohlo se přikročiti k zavádění lepších, cizích plemen i ke zvelebení skotu domácího dílem míšením s ušlechtilejšími rázy, dílem lepší výživou. V prvém směru razily jíž na počátku tohoto století velké statky dráhu, přivádějíce čistokrevný dobytek z Alp a z Hollandska. Rozhodný pokrok u dobytkářství nastal však od r. 1848 jak na velkých, tak i na malých statcích. Netoliko možnost svobodnějšího hospodaření. zavedení postupů střídavých, nýbrž také rozvíjející se průmysl hospodářský, zejména lihovarský a cukrovarský, který poskytoval velké množství odpadků krmných a hnoje, povznesl chov skotu rychle a vydatně. Odtud stoupal nejen počet, ale též živá váha skotu. Roku 1850 napočítáno skotu 1,074.977, r. 1858 1,838.802, r. 1880 2,092.388. Roku 1890 však počet skotu opět sklesl na 2,007.695. Za to však obnáší nyní průměrná živá váha u krav 400–500 kg, u volů 500–600 kg Působením poměrů přirozených, míšením s cizím skotem a přičinlivostí chovatelů vytvořily se v Čechách vedlé původního plemene málem již vyhynulého, zvláštní české rázy. Tak vznikl na severu českém ráz mostecký, který v sobě chová nemalý podíl krve skotu bernského. Jest rozšířen vedlé chudičkého původního skotu v Rudohoří, ve vůkolí Kadaně a Mostu. Barvy bývá černorudostrakaté s bílými skvrnami na hlavě a břichu. Dojí prostředně (1500–1900 l) a dobře se tuční. Voli mívají 500–700 kg živé váhy a velmi dobře tahají. Na jihu českém povstal směsí bernského a domácího skotu ráz šumavský, barvy rudé nebo černě strakaté; jest rozšířen okolo Hluboké, Chvalšin, Vodňan, Netolic, Kunžvartu a ve valné části jihozápadu českého. Zvířata jsou silná, ale kostry drobnější; hodí se výborně k tahu, pročež jsou na trzích netolických hledána; dobře se tuční, ale dojí toliko 1800 l ročně. Třetí ráz český, který vlastnosti své děkuje též příměsu krve skotu bernského, jest rudý nebo žemlový, sem tam též bíle skvrnatý horský skot českomoravský ve vůkolí Rokytnice, Žamberka, Poličky, Vys. Mýta a Lanškrouna. Uspokojuje užitkem svým takměř všestranně. V okolí Opočna nacházíme dosud, ač již pořídku mourovatý ráz opočenský, který povstal na panství knížete Colloreda-Mannsfelda, míšením skotu schwyzského a murodolského s domácími kravami. Výborný tento ráz jest bohužel již na vymření. V okolí Chebu, Falknova, Lokte, Karlových Varů, Bochova a Plané zachoval se dosud ve význačné podobě své a dosti čistokrevný ráz chebský, povstavší smíšením českého skotu domácího se skotem Zillerského údolí v Tyrolsku. Postava jeho jest malá, živá váha 300–350 kg; srsť barvy rudé; dojivost slabá, způsobilost k tahu dobrá a žírnost výborná. O zvelebení jeho stará se novější dobou zvláštní spolek Pěkné, čistokrevné stádo založil na svém panství v Bělé (u města Hostouně v záp. Čechách) baron Kristián Koc z Dobrše. – Mimo tyto důležitější rázy uvádějí se od některých spisovatelů též méně význačné kmeny, jako telčský okolo Humpolce, Čáslavi, Heralce; českoleský ve vůkolí Nepomuka a Plánice; stodský okolo Plzně a na Písecku; skot jizerský v Pojizeří, okolo Liberce až ke Krkonošům. Místy shledáváme v Čechách též kmeny, které ukazují stopy krve hollandské a švýcarské, jako ve vůkolí Šluknova, Rumburka a Děčína. Na jihu českém objevuje se ve větším počtu dobytek plavý, který chová nepochybně mnoho krve dobytka světelského v Doln. Rakousích, dobytka štýrského z údolí Muřice) a mariahofského. Také skot hornorakouský a smíšenci domácího skotu s pinzgavským nejsou zde vzácni. Vedlé těchto domácích rázů a četných smíšenců, jichž původ nelze více stanoviti, chovají se na velkostatcích stáda plemen a rázů cizích, o jichž čistokrevné plemenitbě se vedou kmenové knihy. K nejrozšířenějším náležejí: Skot bernský, v novější době zvláště krásný, ušlechtilý kmen jeho z údolí simmenského. Daleko méně rozšířen jest nejbližší příbuzný skotu bernského, t. j. černobíle strakatý skot freiburský. Skot pinzgavský shledává se na četných velkostatcíh i malostatcích, ale ustupuje nyní na mnohých místech skotu bernskému. Skot schwyzský nachází se v krásných stádech na četných velkostatcích, rovněž tak skot hollandský, východofrísský a oldenburský. Méně rozšířen jest skot montafonský, algavský, kravařský a šeinfeldský. Skot hollandský a schwyzský došel zejména obliby tam, kde jest rychlý a výhodný odbyt čerstvého mléka. Pro žírné chlévy hospodářství spojených s cukrovary a lihovary chová se nyní buď čistokrevný krátkorohý skot anglický, shorthorn čili durham aneb se užívá ku produkci žírných míšenců.
Velkých zásluh o povznesení chovu skotu dobyla sobě zemědělská rada pro kr. Č., rozdělováním ušlechtilých býků plemene krajině přiměřeného, hospodářským jednotám, a není pochyby, že také zákon zemský o licencování býků, ze dne 21. dub. 1887, při přesném vykonávání a časté výstavy dobytčí (poslední největší 21.–24. června 1891 na zemsk. jub. výstavě v Praze) jeviti budou blahodárné účinky. Ve zužitkování mléka učiněny novější dobou velké pokroky. Výroba nejlepšího másla čajového dokonalými přístroji mlékařskými se velmi rozmohla a sýry všeho druhu vyráběné na četných velkostatcích mohou se směle rovnati hodnotou výrobkům syráren cizích.
Chov ovcí. České domácí ovce, pokud o nich máme zprávy, byly dvojstřižné, hrubovlné a poskytovaly též užitek mlékem, jako dosud u bratří Slováků v krajích taterských, kdež se vyrábí známý výborný sýr ovčí »brinza«. Počet ovcí býval v Čechách za dřívějších století, jak se to shodovalo s tehdejším hospodářstvím extensivním, velký. Svědectvím jsou dosud nejen rozsáhlé pastvy ovčí, nyní ovšem namnoze zorané, prostranné ovčíny ze starších dob na velkých i menších statcích, jakož i poznámky starších spisovatelů, na př. Hochberga (Adeliches Landleben 1684), který uvádí tento veršík:
Schäfereien, Bräuhäuser und Teich,
Machen die böhmischen Herrn reich.
Z hrubé vlny vyráběna zvláště za tehdejšího stavu techniky soukenické pevná sice, ale hrubá sukna (jako dosud u Jihoslovanů), kdežto tenčí, hebčí sukna kupována draze z Anglie a Hollandska. Poněvadž se tímto způsobem odnímaly domácímu obchodu značné sumy, umínila si císařovna Marie Terezie učiniti rozhodnější krok ku zvelebení s k tomu konci dala roku 1770 nakoupiti ušlechtilých španělských a padovských beranů a rozděliti je bezplatně panstvím s tím závazkem, aby po 2–3 letech tolik z příchovu, kolik beranů obdržela, zase sousedním hospodářům bezplatně přepustila. R. 1773 vrátil se hrabě Harrach ze své pouti »za zlatým rounem« se 325 španělskými a padovskými ovcemi, z nichž státním nákladem zřízen na kamerálním statku Mercopailu nedaleko Rěky kmenový chov, z něhož se měli plemenníci rozdávati jednotlivým panstvím. Po zrušení ovčínu mercopailského roku 1772 dostala se čásť plemenného bravu jeho též do Čech na panství brandýské a zbirožské. Z chovu haličského v Uhrách, kterýž obdržel r. 1786 ze Španěl 500 ovcí rázu negretti, zakoupil okolo r. 1790 kníže Josef Schwarzenberg stádo 102 kusů původních ovcí pro panství krumlovské, kdež bylo pečlivě plemeněno a chováno. Čeští statkáři opatřovali pro své ovčíny plemenivo velmi často též ze sousedního Saska, které již r. 1765 za kurfiršta Bedřicha Augusta první stádo ovcí španělských zakoupilo a chovu ovcí tenkovlnných (elektorálních) vůbec vydatně cestu razilo. Též Morava měla s počátku větší počet stád ovcí ušlechtilých a dodávala plemenivo ovčínům českým. Při vysoké ceně jemné vlny, která tenkráte tvořila hlavní čásť důchodů ze statků, snažili se chovatelé docíliti vlny co možná nejhebčí, zapomínajíce na tělo, které při tomto jednostranném plemenářském směru čím dále tím více chudlo, tak že tím i střižná váha a konečně též hodnota přejemnělé vlny újmu bráti počala. Roku 1829 založena v Čechách ovčácká jednota, která rozumný chov ovcí poučováním a výstavami ovčími, z nichž první odbývána 10. května 1830 v Praze, velmi povznesla a rozšířila. Z panství, která tehdy přispívala ušlechtilými stády ke zvelebení ovčářství českého, dlužno jmenovati Krumlov, Žehušice, Peruc, Peteršpurk, Hořovice, Kounice, Plasy, Žichovice a j. Na počátku tohoto století (1810–1814) zavedl kníže Schwarzenberg stádo silnějších, ale méně jemnovlnných francouzských ovcí rambouilletských na Orlík, odkud zároveň se druhým stádem, které obdržel od krále Ludvíka XVIII. darem, byly převedeny do Krumlova. Později zaveden chov těchto ovcí též na panství v Jenči a v Křivoklátě. Úbytkem pastvin, nedostatečnou výživou a přešlechtěním pozbývaly dosud pro nejhebčí vlnu vysoce ceněné ovce elektorální (původu saského) v letech 30tých u českých hospodářů obliby a byly namnoze míšeny se silnější, ale méně tenkovlnnou ovcí negrettskou, čímž povstal nový ráz ovcí elektorálno-negrettských, který docházel všude i za hranicemi uznání a obliby. Období toto bylo pro český chov ovcí nejskvělejší, tak že se v létech čtyřicátých napočítalo v Čechách 1,516.900 ovcí. Poměrně menší hodnota vlny, při jejíž produkci se nyní počínalo dbáti více na množství, stlačila ceny její skoro na polovičku. Též poměry hospodářské od r. 1848 valně změněné, úbytek přirozených půd travorodných a úhorů, moderní směr soustav hospodářských a konečně zámořská konkurrence australská a jihoamerická ubíraly chovu ovcí vlnařských čím dále tím více půdy. Počet ovcí se tenčil neustále ve prospěch skotu a vepřů, tak že roku 1880 obnášel 761.264 a v r. 1890 toliko 417.064 kusů. Mnozí chovatelé přizpůsobivše se poměrům doby, která pro houstnoucí obyvatelstvo žádá též stoupající výrobu masa, mísili staré chovy ovcí negrettských s masařskými ovcemi anglickými, na př. southdownskými, oxfordshirskými, leicesterskými lincolnskými, shropshirskými, eastwoldskými aj. Podnik tento vyplácel se dotud, dokud trval z Čech a sousedních zemí rakouských do Francie a Anglie čilý vývoz bravu skopového. Jakmile však vlády tamější uzavřely k ochraně domácí výroby hranice vysokými cly, nastal i v tomto směru patrný úpadek prozrazující se rychlým úbytkem počtu ovcí. Vzhledem k těmto poměrům obrátili se hospodáři čeští i němečtí k chovu ovcí merinových s černou vlnou, tedy rambouilletských, vyznačujících se mohutnějším, žírnějším tělem a dobrou, ušlechtilou, byť i ne velmi tenkou vlnou značné váhy střižné. Stáda tohoto rázu ovcí trvají dosud ve Bzí na panství třeboňském, ve Štěňovicích u Plzně a v Peruci. Čistokrevná stáda elektorálno-negrettská nacházíme ještě v Libějicích, na Smečně, v Doln. Beřkovicích a v Peruci, kdež také se udržuje čistokrevný chov anglické ovce southdownské. Rolníci čeští chovají dosud, kde ještě jsou obecní nebo soukromé pastvy ovčí, hrubovlnné ovce domácí, jichž však rovněž rok od roku ubývá.
Chov vepřů obmezoval se za dřívějších věků, pokud trvaly v úrodnějších nížinách ještě rozsáhlejší lesy dubové a bukové, toliko na pastvu, pro niž se čeští vepři svým mohutným, otužilým tělem na vysokých, k dlouhým vycházkám způsobilých končetinách velmi dobře hodili. Ráz český byl dříve pro tyto vlastnosti, pak pro výborné maso a silné vrstvy jadrné slaniny daleko široko vyhlášen a do sousedních zemí vyvážen. Nejlepší zvířata k chovu bývala od nepaměti na prodej ve mlýnech a pivovarech, poněvadž vepři živeni jsouce zde odpadky snadno stravitelnými a chováni více v chlévě než na pastvě, nabývali větší tučnivosti a rannějšího vývoje. Nyní nacházíme českého vepře toliko ve skrovných a namnoze zakrnělých zbytcích. České chovy jsou nyní již většinou více méně zušlechtěny cizími, najmě anglickými rázy. Velkostatky si libují v chovu vepřů méně než statky menší, kdež se také spíše každý, i skrovný odpadek dá bedlivěji zužitkovati. Nicméně nacházíme v době novější i na velkých statcích vzorné chovy různých ušlechtilejších, ranně se vyvinujících a u vysoké míře tučnivých rázů anglických. Z těchto chovů, jichž se znenáhla ujímají také některá hospodářství rolnická, šíří se dílem čistokrevná, dílem polokrevná zvířata do ostatních, zejména menších hospodářství, vytlačujíce vítězně svou daleko lepší způsobilostí zužitkovati píci, bagouny uherské, za posledních desítiletí v našich menších domácnostech přes menší tučnivost, špatnější maso a četné choroby, které k nám zanášeli, tak oblíbené. Příčinu tak značného rozšíření bagounů hledati dlužno zejména v nedostatečné produkci lepších krmníků domácích, a hlavně v té okolnosti, že obchodníci, kteří je přihánějí, dlouhý čas cenu tržní za ně čekají. Nemálo přispěly k rozšíření ušlechtilejších chovů též naše četné hospodářské spolky a rada zemědělská pro král. České, zřizujíce četné stanice s kančíky osvědčených rázů. Poněvadž také poklesnutím ovčářství přibylo něco pastvin pro vepře, shledáváme, že počet těchto zvířat, který byl dříve valně poklesl, opět stoupá. Tak obnášel při posledním sčítání roku 1890 opět 497.630 kusů, kdežto r. 1880 obnášel toliko 322.005 k. a roku 1869 pouze 228.610 k. Z plemen cizích jsou nyní nejvíce oblíbena anglická, zvláště jejich bílé, velké rázy na př. yorkshirský. Z černých angl. prostředních rázů chová se v novější době velmi tučnivý a dosti otužilý ráz berkshirský, dobývá sobě však půdy pro svou černou barvu, která u rolnictva není oblíbena daleko obtížněji než rázy bílé. Bkt.