Ottův slovník naučný/Čechy/Dějiny válečnictví
| Ottův slovník naučný/Čechy | ||
| Dějiny obchodu: poštovnictví v Čechách | Dějiny válečnictví | Kroj |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dějiny válečnictví |
| Autor: | Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 438–444. Dostupné online |
| Licence: |  PD old 70 |
Ve středověku dosáhlo válečnictví dvakráte, za Přemysla Otakara II. a za válek husitských, neobyčejného stupně dokonalosti a předčilo vojenské umění takměř všech současných národů. Před Boleslavem I. žádný panovník český nevytáhl výbojně do zemí sousedních. Celá soustava hradní či župní byla čistě obranná. Hrady byly místy ochrannými a útočišti; kdykoli do země vpadli nepřátelé, dělány po horách a lesích náspy a záseky, jež dobře odolávaly nedospělému ještě válčení dobyvatelů tehdejších. Ve středu lesů vysekali paseky, tak zvaná mýta, kde shromažďovány zástupy záložní na podporu obránců předních čar. V horách a prosmycích vrhali balvany skalní a skácené kmeny po stráních dolů na táhnoucí tudy nepřátele. V širém poli bojováno koňmo i pěšky, na obranu užíváno štítů nebo pavéz, lebek, přílbic, kapalínů a podobných pokrývek na hlavu a brnění, na útok kyjů, mlatů, mečů, kopí neboli oštěpů a luků nebo kuší. Zcela přirozeno bylo, že národ rolnický upotřebil náčiní zemědělského co zbraně, na př. cepů, srpů a kos. Také bubny a trouby staří Čechové již znali. Když kníže kázal volati do vojny, byl povinen každý, kdo byl se zbraň, postaviti se s ní v určitou dobu na udaném místě a bojovati o vlastní újmě a stravě. Vojevody byli župané a lechové, kteří vytáhli do boje s hojnější družinou. Před početím války za dob pohanských zkoumávali náčelníci vůli bohů. Pokoj uzavírán podáním rukou a obapolnou výměnou hrsti trávy a chomáče vlasů na poutci ustřižených. Podlé těchto zásad bojovali Češi pod vojevodou Samem proti Avarům r. 623 a 627 a proti Frankům nebo Sasům l. 630, 631 a 632. Zajatým ve válkách nepřátelům po vypršení jisté lhůty dopřávali úplné svobody.
Později, kdykoli nepřítel blížil se ke hranicím, král nařídiv onu hotovost, stanovil den a místo, kam všichni branní měli se dostaviti. Každý zeman a dědinník, majitel to vlastních pozemků dědičných, byl povinen vypraviti se do pole na svůj vlastní peníz a setrvati čtyři neděle. Prodloužila-li se válka více, měl právo žádati od krále pomoci. Za hranicemi sloužiti nikdo nebyl povinen, a všecky války takové vedeny celé nákladem panovníkovým. Bezzemci čili chlapové živili se nájmem do vojny za poplatek.
Ve stol. XIII. za doby Otakarův, když sousedé přestali nabíhati na zemi Českou a naproti tomu Čechové se jali dorážeti přes hranice sami, hrnuli se zemané chudší pod korouhev šlechticů vyšších. Za Otakarů, obzvláště za Přemysla Otakara II., povznesla se bojovnost českého národa nad onu u jiných národů evropských. Posléze jmenovaný král vypravil se na podzim r. 1254 na křižácké tažení do Prus se 60.000 m. a porazil Samlanďany ve kruté bitvě u Rudova. R. 1260 měl na dolení Moravě proti Uhrům 140.000 m. silným 100.000 mužů, mezi nimiž 7000 jezdců oděných v železo, a slavně zvítězil nad králem Belou u Kressenbrunnu. Proti uherskému králi Štěpánu sebral (1271) Přemysl Otakar II. 100.000 mužů a znamenitou zásobu válečných strojů oblehacích a na překračování řek a skvěle zvítězil. Stejně šťastně bojoval r. 1272 se 60 000 muži proti Uhrům až k řece Váhu. Ve válce r. 1278 proti Rudolfovi Habsburskému shromáždilOtakar u Brna 26.000 mužů a s 30.000 m. prohrál v den sv. Rufa (26. srpna) zradou Miloty z Dědic osudnou bitvu a přišel o život. Král Jan Lucemburský válčil r. 1307 proti císaři Albrechtovi, a r. 1331–1332 s 1500 oděnci těžkými a 20.000 lehkými proti ohromné přesile 53 000 Uhrů a 22.000 Rakušanů. Mladý králevic Karel se vyznamenal r. 1332 u Modeny v Italii, osvobodiv tamní ustrašenou posádku obléhanou Liguisty smělým a podařeným útokem z Parmy se 1200 jezdci a 6000 pěšími. Král Jan bojoval r. 1345 s malým toliko vojskem proti králi Kazimíru polskému a donutil ho k míru. Známy jsou účasti českého vojska a hrdinná smrť krále Jana v bitvě u Crécy r. 1346, kde poprvé užíváno hrubé střelby prachem.
V dávných časech bojováno většinou bez zásad strategických a taktických; hlavní věcí byla rychlá hotovost a rázný útok. Také kázně mnoho u vojsk nebylo, přítel, nepřítel drancoval, loupil a pálil. Ve XIV. stol. však zajisté již znali čeští vojínové jízdní jak pěší šikovati se v roty, jízdní po 50, pěší po 10 mužích; jízdní rotě velel padesátník, pěší desátník či rotmistr. 4–500 pěších tvořilo prapor, 4 prapory dělaly houf čili regiment pod nejvyšším hejtmanem. U jízdy velel hejtman 300 koním, praporu jízdnému. Vojenský písař obstarával veškeré záležitosti písemní, správní a účetní. Velmi rázně vyvinuta byla již tehda v Čechách soustava různostřelecká, záležející v následujícím: Před šikem nejpředněji táhli harcovníci, obratní a odvážliví střelci se samostříly, chráníce hlavní houf proti nepříteli a s ním bitvu zahajujíce. Za harcovníky k jich podpoře jeli koňmo honci, kteří nepřítele co možná dlouho zdržovali, aneb jej, když se dal na ústup, stíhali a honili. Každá rota dávala obyčejně dva honce. Hončí korouhev byla v předu vojska mezi honci k jich spravování, vedlé ní bubeník a trubač pro řídění nebo sezvání honců. Posilci, houfec bojovníků pěších a jízdních, táhli za honci k jich posílení, a ztracenci, houfec silnější než posilci, táhli pod vlastní korouhví a pod vlastním hejtmanem k jich podpoře před samým valným houfem. Po vyhrané bitvě dokonávali s honci, posilci a koněberkami vítězství, nepřítele stíhajíce. Koněberky, lehcí jezdcové a střelci táhli obyčejně ztracencům a honcům v mírném podálí po boku a chytali prchlé nepřátelským vojínům koně.
Zvláštního rázu dostalo válčení české důmyslným řízením vozů na obranu vojska. Když toto táhlo proti nepříteli, jely vozy podlé polohy a prostory místa v jedné řadě až i ve více řadách čili šicích vedlé sebe. Vozy v řadě spravovaly se korouhvicemi na předních, prostředních a zadních vozích. Podlé korouhvic zachovávali vozatajové přímou dráhu. Proti nepříteli s četnou jízdou, jako na př. byli Turci, šly vozy ve čtyřech řadách tak, že obě krajní řady ku předu a na zad byly delší než obě prostřední. Tento nadbytek krajních vozů, zvaný vykřídlí či okřídlí, měl zavírati zadek i předek a sevříti části nepřátelských vojů, aby tyto mohly býti bez pomoci porubány. Znamenitý úkaz dokonalé offensivy čili útočnosti, která dovedla upotřebiti ku svým účelům i vozů, věci to zdánlivě čistě defensivní čili obranné.
S přijetím střelného prachu ve prostředky válečné změněna značně povaha válčení, pořízeny místo šípů a oštěpů zbraně střelné, mnohem působivější zvláště na značnější vzdálenosti, nejdříve těžké, oblehací, zvané pušky, dále převozné a potom i lehčí příruční čili ručnice, které v Čechách r. 1413 již byly velmi obyčejny. Proti kulím stříleným z pušek pomáhalo čím dále tím méně brnění, pročež toto ponenáhlu odkládáno, když u bohatých pánů již dosahovalo přepychu až trestného. Tento přepych a obliba ve hračkách rytířských s následujícími kvasy stály mnoho peněz a oslabovaly nadšení pro skutečný boj. Dříve mohlo býti svoláno vojsko k bitvě hotové po každé ve třech dnech, potom bylo králi nutno, ohlašovati veřejnou hotovost v zemi plné tři měsíce napřed.
Po zavedení střelného prachu udály se změny i v taktice vozové. Ve prostřední ulici mezi vozy táhli vždy jízdní a těžká střelba se střelivem, v obou krajních ulicích pěší a na krajních vozích byli střelci. V předu i v zadu valného houfu byli ztracenci, honci a koněberky s polní střelbou, houfnicemi to a harcovnicemi, kteří jsouce nepřítelem tísněni mezi vozy se vraceli, hájeni jsouce vozníky. Dotíral-li nepřítel na vojsko mezi vozy táhnoucí a toto s ním bíti se musilo, vyhlédnuto příležité místo a předek a zadek se zavřel ve hradbu vozovou. Tábor vozový tvořen okrouhlý, čtverhranný nebo polookrouhlý jednou řadou vozů nebo dvěma sevřený s několika východy, braňkami. V táboře měl každý své vykázané místo a nejhlavnějším v něm místem byl »plac«, shromáždiště při poplachu, u prostřed, kde se šikovalo vojsko. V mezerách vozů, také někdy vně jich, stálo několik polních střeleb a při nich, jako okolo celého táboru, dostatečná stráž. Braňkami se konaly výpady a vyjížděly střelby, na vozích stáli střelci a za vozy byly zástupy s hákovnicemi, háky a cepy na střílení do blížících se nepřátel a na ubíjení vniklých. Někdy ohradili tábor vně vozů příkopy a náspy, braňky zastavili tarasy a vozy sepjali řetězem.
V XV. stol. dosáhla sláva válečná vojínů českých vrcholu svého ve vojnách husitských r. 1420–1434. V onom století nebylo ve střední a jihovýchodní Evropě války, kde by neměli účasti Češi a Moravané. Na Balkáně, v Prusku, v Chorvátsku, v severních Uhrách, u Baltického moře, na Visle a na Dunaji byly zástupy české jako doma. Zejména byli též velmi zkušenými a obratnými s děly čili s hrubou střelbou, tak že Češi vedlé Norimberčanů dlouho sluli zvláště »věhlasnými puškaři«, což tehda znamenalo dělostřelce.
R. 1413 vydal Hájek z Hodětína k rozkazu krále Václava nejstarší známé »zřízení vojenské«, kde ve dlouhé řadě článků přikazuje pořádek a ctnosti, nábožnost a mravnost, poslušnost, podřízenost a snášelivost, zapovídá hru, lání, loupež, svády a rvačky mezi vojíny a jiné neřesti, a stanovuje pořádek na pochodu, v táboře a na bojišti. Mezi jinými věcmi nařizuje všecky podrobnosti pro vozy a jejich výzbroj. Řízení obsahuje ovšem i tresty různé, mnohdy kruté. Přísněji ještě zní »zřízení vojenské« Žižkovo, jež netrpělo mezi vojíny nevěrných, neposlušných, lhářů, zlodějů, kostkářů, lupičů, opilcův atd., které vyhrožovalo tresty velmi ostrými. Žižka spolu se svým přítelem Mikulášem z Husi vytvořil novou soustavu vojenskou dle zkušeností dávnověkých Římanů a dle nejnovějších tehda pokroků ve válečnictví, vyvolaných vzmáhajícím se užíváním střelného prachu, pořídil si vojsko bezvýjimečně oddané; znásobil prostředky válečné a zdokonalil ony hradby vozové, vše na veliký postrach i nejhrdších vojsk evropských. Zárodky a počátky moderního válčení to byly, důmyslné kořistění z výhod územních, dobře vypočtené a hbitě prováděné pohyby, rychlé pochody a neočekávané útoky, jež zabezpečily vítězství vojsku počtem slabšímu nad zástupy mnohem četnějšími, lépe ozbrojenými, však nepořádně vedenými. Žižka byl první, u něhož jádro vojska sestávalo z dobré pěchoty posílené hrubou střelbou; vojsko jeho vzrostlo za 10 let ze 300 pěších a 7 vozů na 40.000 pěších, 4000 jízdných a 3000 vozů. U jednoho vozu býval 1 vozataj, 2 jezdci, 4 pavezníci a 12 střelců.
Čechové v XV. stol. považováni za velmistry válečnictví.
Ve válkách husitských, zahájených r. 1419, byla r. 1420 bitva u Sudoměře prvním Žižkovým vítězstvím, jež vyhrál pouze se 400 pěšími a 12 vozy bojovnými proti 2000 obrněných jezdců. Na Žižkově (dříve Vítkově) u Prahy zvítězil 14. července 1420 Žižka nad prvním vojskem křižáckým krále Sigmunda 100.000 m. čítajícím. V témž roce obléhali Husité a Pražané důmyslně Vyšehrad. Sigmund se 16.000 až 20.000 muži přitáhl 1. listopadu na vysvobození té tvrze, ale byl odražen a obrátil se na útěk. R. 1421 dobyl Žižka skoro celých vých. Čech. Na podzim podniknuto proti Husitům druhé tažení křižácké 200.000 muži, ale nepochodilo lépe než první; silné to vojsko spasilo se útěkem. V zimě pak na r. 1422 vedl Žižka ve východních Čechách vítězné boje proti Sigmundovi, majícímu 50.000 mužů, a r. 1423 slavně zvítězil u Hořic a u Hradce Králové. R. 1424 vítězil Žižka v Čechách severovýchodních a zemřel morem u Přibyslavě.
Sirotci i po jeho smrti bojovali slavně r. 1425; pod Prokopem Holým čili Velikým v počtu 25.000 m. skvěle porazili 6. čna 1426 u Ústí nad Labem pyšné vojsko německé, silné 70.000 m., a vyhnali je z vlasti, pobivše jim 15.000 m. a pobravše jim mnoho kořisti. V létě r. 1427 chystala se proti Čechům nová výprava křižácká za živého účastenství celé téměř Evropy katolické. Vojsko, 200.000 bojovných, mezi nimiž 80.000 jezdců obléhalo město Stříbro. Tomuto na pomoc táhlo vojsko české 16.000 pěších a 1500 jezdců s potřebnými vozy pod knězem Prokopem z Prahy; jen když tito se blížili, Němci se dali na útěk a byli stíháni Čechy. R. 1428 v březnu vpadli Husité do Slezska, v prosinci do Kladska, kde všude slavně bojovali a vítězili. R. 1429 v září táhl Prokop Veliký s 10.000 pěšími a 1000 jízdnými, s děly a vozy do Sas a Lužice a vrátil se s ohromnou kořistí. R. 1429 před vánocemi vpadl týž vojevůdce se 40.000 pěších, 4000 jízdných a s 2500 vozy do Míšně; r. 1430 se šířily tyto voje po Francích, Bavorsku a Braniborsku. Na jaře r. 1430 vyřítily se z Čech tři proudy Husitů. První do Horního Slezska, druhý, 10.000 m., do Rakous a Uher, kde porazil přesilné vojsko Sigmundovo, a třetí, 10.000 pěších a 1000 vozů, pod Prokopem Velikým válčil na Moravě. R. 1431 v létě se potírali Husité mezi sebou, ale v červenci již bojovala pod Prokopem Holým hotovost 50.000 pěších, 5000 jízdných a 3000 vozů s množstvím velikých děl proti novému vojsku křižáckému, k západním hranicím českým se blížícímu. Tu i nepřátelé již se řídili s úpravou vozů a s celým postupem podlé způsobu husitského, ale marně, neb 14. srpna poraženi a obráceni na útěk zanechavše ohromnou kořist vítězům. R. 1434 v domácí válce šlechty proti národu potřela ona vojsko táborské a sirotčí u Lipan 30. května úplně.
Po válkách husitských mnoho vojínů vzdělaných a zkušených, majících vojenství za jedinou živnost, konalo služby v Polsku, v Uhrách, v Německu a křižákům pruským. Nejslavnější tací kondottieři byli: Jan Jiskra z Brandýsa, Jan Talafús z Ostrova a j. Oba tito jmenovaní působili hlavně na Slovensku v severních Uhrách asi v době od r. 1437 do r. 1475 proti králi Matiáši a vojsku uherskému. R. 1443 měly české zástupy podíl ve válce proti Turkům pod polským králem Vladislavem s příjmím »Varnenčik«. Tento měl 600 vozů bojovných, nad nimiž byl rotmistrem Jeník z Mečkova, nejznamenitější správce vozů v XV. věku. V bitvě u Sofie čili Srědce o vánocích onoho roku odrazilo 1500 jezdců českých jízdu tureckou a tím kryla ústup křesťanů do Srbska. Ve válkách krále Jiřího z Poděbrad proti králi Matiášovi uherskému dokazovalo válečnictvo české znamenitých skutků. R. 1468 sebral řečený král český pole co mohl nejvíc a táhl na vyproštění knížete Viktorina, syna svého, z obklíčení Uhrů do Rakous, a bojoval tam a u Třebíče na Moravě.
R. 1470 na sněmě v Praze ustanovena nová hotovost zemská. Nad lidmi každého kraje měl býti hejtman, který sobě jmenoval setníky a padesátníky; všickni hejtmani měli býti poslušni hejtmana nejvyššího, jmenovaného králem. Na každého jízdného se platila služba na čtvrt léta 8 zl. uherských, pěším střelcům na čtvrt léta po 4 zl., pavézníkům po 5 zl. uherských; všickni sluli žoldnéři.
Hradecko mělo dávati 900 pěších, 100 jízdných a 50 vozů; Kouřimsko 630 pěš., 70 jízd. a 35 vozů; Chrudimsko 450 pěš., 50 jízd. a 25 vozů; Čáslavsko 300 pěš., 40 jízd. a 17 v.; Vltavsko a Slansko každé 500 pěš., 50 jízd. a 28 vozů; Žatecko a Rakovnicko 900 pěš., 100 jízd. a 28 vozů; Litoměřicko 500 pěš., 50 jízd. a 27 vozů; Boleslavsko 270 pěš., 30 jízd. a 15 vozů.
Králi Vladislavovi II. sepsal pan Václ. Vlček z Čenova velmi důkladné a pedantické naučení, jak šikovati jízdní, pěší a vozy. Každý houf jízdy (100 m.) měl před sebou pro bezpečí dva houfce ztracenců, kteří před sebe vysílali honce a posilce. Valný houf obnášel polovinu až dvě třetiny celku. Šířka jízdeckého proudu stojícího nebo na pochodě rostla s počtem, tak na př. táhli v houfě 50 koní jezdci čtyřstupem atd. až proud 5000 koní táhl po 44 jezdcích vedlé sebe. Houfy jízdné silnější nad 5000 radil opeřiti (obestaviti, krýti, stříci) pěšími oděnci a pavezníky, sudličníky, cepníky a střelci. Jeden houf takových pěších měl býti napřed vozů okřídlím, jeden v zadu a největší v prostředku, ostatek pěších byl v krajních vozích s obou stran vojska. Na každém krajním voze buďtež 2 hákovnice, napřed před okřídlím nejméně 10 houfnic a 10 harcovnic a nazad vojska tolikéž; na bocích vně po několika houfnicích, zvláště proti Turkům. Stanoví znamení pro harcovníky zatroubením nebo zabubnováním a jaké korouhve v každém houfu mají býti. Zvláštní stráží královou v bitvě měl býti houfec 50 koní. U každého valného houfu mají býti nazad ve ztracencích dva šiky kopinníků a 3 šiky dobrých střelců. – 1. Při setkání s nepřítelem hlediž se vždy zištného místa, kam s vlastním vojskem se položiti při vrchu nebo nevysoké stráni, aby krajní vozy byly nahoře a vojsko při stráni dole, aby mohlo dobře z děl bíti na odpůrce a oni k nám nic. 2. Jestli u nepřátel silně na picování z vojska vytáhli, ať se trhne s naším vojskem mezi ně v prostřed, některé vždy ztepeme buď vojsko nebo picovníky. 3. Když proti nám vytáhnou do pole v několika houfech, chtíce nás zhledávati nebo harcovati, šikujme se za vrchem anebo kde nejtajněji bude se svými houfy. Pak ať se jim pošle malý zástup vstříc, aby oni se do něho dali, pak svým třeba poslati silné houfy na pomoc, které nepřátele překvapí a porazí. Vlček počítá ku každému vozu 16 lidí. Při vozbě přes rokle, potoky neb lesy ať lidé s motykami, rýči a sekerami hned dělají cesty, aby se vozy nemeškaly. Všecky jízdní a pěší celého vojska ať rozdělí na tré a tyto třetiny ať se střídají, aby na ně každý třetí den přišla namáhavá služba u krajních vozů. Když by vojsko táhlo k bitvě bez vozů, ať se opeří pěšími. Když vojsko veliké táhne, pusť 200 koní napřed a ti ať koněberky vyšlou, stráže drží a hlídají. Za těmi pusť 250 koní v honcích, za nimi 500 v posilcích, za těmi 1000, za těmi 2000 atd. jiné houfy. Pěší bez vozů se šikujte tak, aby bylo 4–6 ze sta střelců s pavézkami a ručnicemi aneb aspoň s kušemi napřed ve ztracencích, pak před valným houfem 4 řady střídavě jako na vrchcábnici pavezníkův a sudličníkův. Pěchota jdouc ať nikdy se nepotýká s jízdou, než až se zatkne a pevně postaví. Při útoku jízdy ať střelci se ukryjí po boku a střílejí koně nepřátelské. Útok-li jízdných odražen, potom ať pěchota táhne před se šikem na ně. Když jsou pěší s jízdnými, mohou státi oni na obou křídlech aneb uprostřed. Před pěšími, aby je zakryli, buďtež 2 šiky střelců na koních a když bude k potkání, tito střelci ať před se tisknou a vystřelí, pak pěší odkryjí. Tito se zatnou pevně a jízda z obou křídel ať na křídla nepřátel aneb ze středu na střed jejich tře. Když táhne vojsko veliké, měj před sebou vojsko malé (předvoj) a v něm děla veliká, pušek, 4 neb 5 srubnic, houfnic a tarasnic co potřebí a nejméně 100 vozů k dělům a 100 vozů k jiné potřebě, totiž na prach, hradebnické nástroje a pod. Toto přední vojsko má míti 4 neb 6 řad vozů, k nim 5–6000 pěších, a prudce dorážeti na nepřítele, jakož vůbec Vlček radí k rozhodné útočivosti, která jedině zaručuje vítězství. Udává dále jiné šikování vozů, na 1000 jich ať je 20.000 branných lidí. Stanoví, jak vozbu třeba říditi korouhvicemi, co ke každému vozu patří mužstva a náčiní, dále děl a ručnic, a doporučuje využitkovati výhody v území, jako na obranu (zejména boků) roklí, bahen nebo příkopů.
R. 1474 válčil král Vladislav (16–20.000 m.) spolu s králem polským Kazimírem (60.000 m. a 5000 vozů) proti králi Matiáši uherskému, jenž jedinou bitvu u Žvanovic ve Slezsku dne 12. října proti pouhému vojsku polskému prohrál. Vojska české a polské spojivše se u Břehu ležela 31. října ve vozovém táboře u Vratislavě a táhla ve vozové hradbě 16řadové, ale nepodnikla ničehož. Matiáš velkým srážkám se vyhýbaje drobnou válkou je týral a donutil k míru R. 1477 vedena trojí výprava z Čech proti Matiášovi vojsko do Slezska poslavšímu. Jedna pod králem Vladislavem do Rakous na pomoc císaři Bedřichovi, druhá do Slezska 4000 m. pod Janem Tovačovským z Cimburka, třetí do Lužice 3000 m. pod Jindřichem Smiřickým, ale málo dokázáno. Císař Bedřich neplatil správně umluveného žoldu, pročež ho všickni opustili. R. 1478 neslavně se vedlo 4–5000 branným českým pod Burianem z Gutšteina v Plzeňsku; poraženi Matiášem u Chotěšova 28. února. R. 1488 přispělo Janu Zahaňskému, obléhanému Uhry na Hlohově, 4500 branných Čechů, najatých knížetem Jindřichem, synem zesnulého krále Jiřího. Dne 28. čce krvavá, ale nerozhodná bitva u Tamaswalde. R. 1492 chystala se výprava celého křesťanstva 100.000 až 200.000 m., k níž Č. měly přispěti 20.000 brannými, proti Turkům, nedošlo však k boji, an sultán Bajazet od něho upustil utrpěv porážky ve Valašsku a v Sedmihradsku.
Na počátku XVI. stol. hotovost národní se ukázala čím dále tím neprospěšnější, a místo ní velmi pozvolnu zřizovaly se stálí plukové nejdříve pěší, potom jízdní, kdežto dělostřelstvo dlouho ještě zůstávalo zvláštním jakýmsi cechem řemeslnickým neb uměleckým. Šikování Vlčkovo z konce XV. věku, že houfy stály při malém čelí velmi hluboce u pěchoty jednou, u jízdy 3–4krát hloub než šíře, což při užívání vozů bylo velmi prospěšno, trvalo v platnosti až do polovice XVI. stol. Tu pak ponenáhlu přestávalo upotřebení vozů na ochranu vojska a houfy nestavěly se více ve dlouhé, úzké proudy, nýbrž ve čtverce, a od té doby dále se vždy šířily v čelí a mělčily. Zbraň jezdectva bylo kopí, meč a palcát, u pěchoty sudlice, oštěp, ručnice, kuše a též i kopí. Střelci měli pavézky. Sudličníci stáli více uvnitř houfu střídavě se střelci. R. 1525 navrhl pan Albrecht ze Šternberka najmouti 1000 mužů české pěchoty; z těch má každých 25 mužů míti po jednom voze, každých 500 m. má míti trubače a bubeníka, každých 300 m. korouhevníka. Střelbou polní mají býti zaopatřeni najímatelem, hejtmané mají dostati službu zvláště umluvenou. R. 1525 bojovali proti selskému povstání ve Štýrsku a v Horních Rakousích čeští kondottieři s českými jezdci a pěšími, zvanými dráby. R. 1526 vypravena hotovost proti Turkům, silně do Uher vpadším. Král Ludvík český a uherský sám proti nim vytáhl. V jeho vojsku bojovalo 600 českých drábův a 200 jízdných, dobře opatřených pod statečným ryt. Mikulášem Zlínským z Vyzovic. 2000 vojínů českých vedl Krištof Frangipanský ze Štýrska přes Vídeň do Uher v srpnu. Na sněmech českých, svolaných v čas nebezpečenství zejména od Turků hrozícího r. 1531, 1537, 1543, 1544, ustanoveny veřejnosti čili hotovosti proti nepřátelům a podmínky, za nichž páni, rytíři a města poměrně ku svému majetku byli povinni vypraviti vojíny. K 10 jízdným měl býti jeden vůz, ke 30 pěším také jeden vůz a na každém voze patřičná výzbroj z uvedeného již známá. Mzda nebo žold měsíční obnášel pro jízdného 12, pro pěšího 4 zl. rýnské. Správu nad vojskem českým neměl míti cizinec, nýbrž rozený Čech. R. 1537 vpadli Turci do Chorvatska; v sebraném proti nim vojsku nacházelo se 1000 polouhákovníkův a arkebuzírů českých pod hrabětem Vojtěchem Šlikem, vypravených a placených sněmem českým na 6 měsíců, 1000 českých a moravských drábův a j. Roku 1542 k tažení proti Turkům vypravily země koruny České 10.000 jezdců a 14.900 drábů, což stálo na 8 měsíců 925.517 zl. Na sněmě r. 1547 předepsána zbroj pro každý druh vojska. Kopinník měl míti přední a zadní kyrys, obojíček, lebku nebo přílbici, plechové rukávy, šorc, plechové rukavice. Střelec byl podobně oděn a měl místo kopí ručnici, pak u boku končíř nebo meč posečitý. Pěší měl kromě podobného odění dobrou šavli nebo šaršoun, ručnici dlouhou nebo oštip, sudlici nebo cep. Ke 100 drábům měl býti praporec. R. 1552 vedli tři páni čeští 900 jezdců pod králem Maximiliánem do Uher proti Turkům. R. 1567 zavázali se stavové, že mezi šesti osobami stavu panského nebo rytířského jedna se súčastní polního tažení proti Turkům a že 4 měsíce budou branný lid na náklad svůj držeti. Odění a zbroj jezdce tehdá předepsány takto: Jezdec má míti koně dobrého, zbroj černou. lebku, přední a zadní kyrys, oboječek, plechovice, rukávy, brnění a šorc, 2 ručnice (rozuměj bambitky čili pistole), meč anebo jinou dobrou zbraň u boku. Ustanoveno též, že pro obranu pouze vlasti má býti v hotovosti z desíti poddaných jeden s dobrou, dlouhou ručnicí i se vším dodatkem zbraně. Zavedena tehdáž také přísná prohlídka, zkouška či popis (Musterung), nachází-li se vše v pořádku a předepsaném poctu. Prapor pěchoty tehdáž určen na 500 m., totiž 400 střelců s dlouhými ručnicemi a 100 mužů s oštěpy čili halapartnami a krátkými ručnicemi (bambitkami) a stál pod hejtmanem. Nejvyšší vůdce slul nejvyšším polním hejtmanem.
R. 1583. Na všeobecném sněmě českém zvláště svolaném učiněna pro bezpečnost koruny české všecka opatření proti Turkům, táhnoucím s plnou mocí pod Sinanem pašou do Uher a Ráb obléhajícím. K tehdejší všeobecné hotovosti se daly každá osoba stavu panského a rytířského s počtem jezdcův a pěších, desátého to člověka z poddaných svých a z každého města z obvodu koruny české osmá osoba. Pro toto veliké vojsko sepsány panem Petrem Vokem z Rožmberka zvláštní artikule. Článek 1.–4. jedná o stránkách mravních a náboženských, 5. o pořádku, v němž zachovati zbraň, střelivo atd., 8. článek, pak 43. a 44. jednají o kázni a šetření veřejných ústavů, budov. závodů a zásob, 9. o sběhání, 10. o pořádku na pochodech, 14.–16. zapovídají drancování, 19. každé spojení a srozumění s nepřátely, 20. čl. nařizuje přísnou bezpečnost v ležení, 23.–28. čl. jednají o míru uvnitř, aby se vojínové mezi sebou nervali, 29. čl. zapovídá střelbu v táboře nebo v obsádce, 30. až 33. čl. řídí službu na stráži, 34. a 35. čl. vypisují velmi lidsky povinnosti vojáků k ubytovatelům, 36. čl. jedná o spíži, 37. a 38. čl. rozkazují bezohlednou úctu před vykonavateli zákonů, hlavně před profousem, 39. a 40. čl. zatracuje podvod, 41. a 42. čl. vykazuje jízdě přednost před pěchotou, 45. čl. zapovídá paličství, 46. a 47. čl. opilství, 48. a 49. čl. jednají o poplachu, 50. čl. zaručuje plat i onemocnělým, 51. a 52. čl. čelí proti marodování (opozďování v zadu), 53. a 54. čl. jedná o trestech vesměs velmi přísných; takměř vše hrdlem se tresce. Celému vojsku z koruny české 2000 úpravným jezdcům a 22.000 pěším střelcům položeno shromáždiště ke Znojmu. Nejvyšším polním hejtmanem byl řečený Petr Vok z Rožmberka. Vojsko to u Prešpurku přijalo arciknížete Matiáše s houfy jeho poraženými u Rábu a dále ničeho nepodniklo. Roku 1589 obléhal lid křesťanský, mezi nímž ovšem i vojsko české, pevnost Ráb dosti silně, ale marně, až r. 1590 dne 29. března vůdcem Adolfem ze Schwarzenberka Turkům odňata.
R. 1608. V roztržce mezi bratry Rudolfem II., císařem římským, a Matiášem drželi stavové pod obojí tohoto, katoličtí však císaře, z čehož povstaly různé menší boje. Dne 3. čna konána prohlídka českého lidu 18.000 pěších a 10.000 jízdných pod Vyšehradem. Již 30. čna uzavřen mír. R. 1611 dne 13. února přitáhlo vojsko pasovské císařem proti odbojným stavům pod obojí povolané, sveřepá to chasa, drancujíc a pleníc do Berouna, 14. ún. stálo již na Bílé Hoře, 15. ún. se přikradlo k Újezdské bráně a rozložilo se po Malé Straně. Stráže obou stran, pasovských a obyvatelstva pod obojí, stály po obou březích Vltavy a dne 3. a 5. března hustě na sebe střílely. Po několika šarvátkách vetřelci značně poškozeni z Čech zase odtáhli a Matiáš zatím králem se stavší dostal se z Vídně do Jihlavy 15. března se 2000 pěších a jízdných a 24. bř. vjel slavně do Prahy se 6000 výborného lidu. R. 1618 vzpoura Čechů pod obojí proti císaři Matiášovi. Pražané měli hned z jara 3000 m. vojska a 16. čna měli direktoři již 6000 pěších a 2000 jízdných, se kterým lidem vytáhl stavovský český generál hr. Thurn proti Rakousům, aby hájil hranic českých proti císařským. V polovici srpna najali stavové čeští ještě 6000 pěších a 2000 jízdných. K obraně zemské byl zavázán z poddaných všech statků 5. a z měst 4. muž s ručnicemi dlouhými neb mušketami. V druhé polovici července blížil se císařský nejvyšší Dampierre s vojskem od Retzu ku Hradci Jindřichovu a stál proti Thurnovi. Dne 1. srpna přijel král český a uherský Ferdinand z Vídně do Brna s 1000 jezdci a 3000 pěšími a sesílil se tam 2500 m. od stavů moravských mu popuštěnými; 16 kusů střelby táhlo za ním z Nového Města za Vídní. Dne 20. srpna přijat ve službu stavů pod obojí hr. Mansfeld s lidem v říši verbovaným a poručena mu vrchní správa dělostřelstva. Praha pilně opevňována. Císařští 10.000 m. pod generálem Buquoyem táhli přes Jihlavu a Něm. Brod k Čáslavi, kam pochod mu udatně zabránil lid zemský, podporován 18 kusy hrubé střelby od direktorů poslaných. Dampierre u Něm. Brodu se s Buquoyem spojil, tak že bylo 12.000 císařských, 2000 Uhrův a 7 děl. Dne 10.–12. září bojováno u Čáslavi. Když Thurnovi přibyly z Prahy ještě 4 kusy střelby, ustoupili císařští. Ke stavovskému vojsku českému přibylo nyní posilou ze Slezska přes Kladsko 1500 jezdcův a 3000 pěších, a pud Albrechtem Janem Smiřickým 1100 pěších jeho. Císařští po krátkém útoku Čechů se dali na kvapný ústup, skoro na útěk do Rakous. Mansfeld obléhal Plzeň stavům odporující. Dne 5. listop. pokusil se Buquoy o dobytí Hradce Jindřichova, ale byl Thurnem slavně odražen k Budějovicům. Rovněž 12. listop. poražen u Vitorazi Buquoy a utekl až do Kremže zanechav mnoho souvozí a peněz. Po 20. listop. rozděleno vojsko české na dva hlavní houfy, jeden pod Thurnem a Šlikem na potrestání loupících a plenících do Rakous, a druhý pod hr. z Hollachu hlídat Buquoye u Budějovic. Ze Šlika, proniknuvšího vítězně přes Vitoraz, dostali ve Vídni strach a pilně se opevňovali Buquoyovi odepřeno volné odtrhnutí od Budějovic, a když se chtěl potajmu odtamtud odkrásti 26. listop., pustili se Češi za ním s 2000 jízdnými a 2000 pěšími, z nichž každý seděl jezdci jednomu za sedlem, a dostihše ho za Budějovicemi udatně ho zahnali, mnoho pěchoty zanechané jím v neštěstí postřílevše a posekavše. Zatím dobyta Plzeň Mansfeldem 22. listop. po dvouměsíčném obléhání. Tenkráte byla válečná moc českých stavů 16.000 pěších a 7300 jízdných, k tomu Lužičané svůj lid slíbili a Moravané počínali kloniti se k Čechům. R. 1619 v lednu ve válce stavů českých a moravských pod obojí proti králi Ferdinandovi I. pokračováno drobnými boji v jižních Čechách. Nyní se hrnula ze všech téměř krajů Evropy císaři a králi pomoc proti odbojným Čechům. Dampierre takto valně sesílený harcoval v březnu až k Písku a k Týnu nad Vltavou šeredně drancuje. V uvážení toho nebezpečí nařídili stavové 19. března, aby mimo 20. člověka z vesnic a 16. z měst neprodleně ještě veřejnost v zemi se vyzdvihla. To se stalo mezi tím, co v jižních Čechách vedena drobná válka hlavně chrabrými pány Oldřichem Vchynským, hrab. Solmsem, Hollachem a j. 20. dubna, a Prahou táhlo k ležení hlavnímu u Budějovic z Litoměřicka 600 pěších, 170 jezdců, 36 vozů, ze Slanska 400 pěších, 150 jezdců, ze Žatecka 600 pěších, 160 jezdců, jinými pak stranami z krajů ostatních. Téhož dne hnul se hr. Thurn s 10–16.000 muži na jižní Moravu, by tam donutil mocí váhavé stavy k dostavení povinné pomoci na obranu koruny České. Slezáci mu poslali na to přes Olomúc 6000 m. a Horní Rakušané, přející straně pod obojí, položili 8000 m. u Lince se střelivem pro Č. hotových. Stavové evangeličtí království Uherského povolali svůj lid, 6 praporců hajduků a 3 kornety husarů z vojska císařského, kdež by byli měli bojovati proti souvěrcům, do Uher zpět, za to však tamní stavové katoličtí poslali 6000 jonáků branných po Dunaji na čajkách (člunech) do Kremže. Dne 1. května obsadil Thurn důležitá místa u Znojma, a Dampierre vida tím svůj plán zmatený odtáhl až ku Kremži. Thurn ho pronásledoval do Rakous a po dobytí města Lach se pustil se 6000 jízdnými a pěšími k Vídni. Přepraviv se na, lodích přes Dunaj u Fišamentu dorazil až do předměstí vídeňských, kde začal kopati obléhací průkopy proti červené bráně. Když 20. června z Kremže přibyl na pomoc císaři pluk jízdný 500 kyrysníků Dampierrových, dále pluk pěší císařský z Budějovic a Vídeňští vypravili 1500 drábův a 600 studentů dobře ozbrojených, Thurn zase odtáhl přes Moravu do Čech. Stejným časem porazil Buquoy z Budějovic s 1000 mušketýry, 1000 Uhry a s několika setninami jízdy Mansfelda a jeho 3000 pěších Čechův u Záblatí. Silné pak vojsko, s počátku 25.000, později 60.000 m. spojených Čechův, Uhrů, Sedmihraďanův a i Turků na pomoc přivolaných, táhlo proti Buquoyovi a Dampierreovi z Čech přes Retz ku Znojmu táhnoucím, kteří pak s 18.000 m. táborem se položili při vídeňském mostě u Dunaje. Po malém, šťastném podniku Uhrů proti zadnímu voji císařských u Fišamentu přes Dunaj se přepravujících a most za sebou shodivších pro nastalý nečas ono silné vojsko spojené proticísařské odtáhlo ku Prešpurku. Po zvolení nového krále českého Bedřicha dotud kurfiršta falckého, pomáhal zase vojvoda sedmihradsky Gabriel Bethlen Čechům tím, že zdvihl válku proti Ferdinandovi v Uhrách. Ubezpečen takto obrátil se Thurn s vojskem svým 30.000 m. opět do Rakous a přinutil Buquoye rychle odtáhnouti z Čech. Tento se položil před dlouhým mostem u Vídně přes Dunaj. Tam proti němu se spojil s Thurnem i Bethlen a svedli 24. října krutou bitvu proti císařským, jež zatlačili na pravý břeh dunajský. Nastávající zima nutila Thurna opět táhnouti zpátky do Čech. Češi pak byli brzy obmezeni na vlastní síly, jelikož liga knížat katolických s knížaty protestantskými nesvornými porůznu se smířila a císař uherské nespokojence značnými ústupky na čas uspokojil.
Nový král český Bedřich přivezl s sebou některé polní vůdce německé, jako Kristiána z Anhaltu a Jiřího z Hohenlohe, kterým odevzdal vrchní velení. Tím urazil osvědčené a statečnější vůdce dřívější Thurna a Mansfelda, a přivedl největší nepořádek ve vojsko. Noví vůdcové, ve všelikém ohledu nedostateční, necítili ničeho pro zemi jim dosud cizí, starali se málo o potřeby vojáků, nechávali je bez platu, bez oděvu, peníze sami mezi sebou rozstrkávajíce. Vojáci takto brali nechuť ke službě nebo loupili u sedláků, kteří tím i staršími křivdami popuzeni místy se bouřili proti vrchnostem. V takém zmatku domácím pokračovala válka proti silám císařským den ode dne rostoucím a čím dále tím lépe řízeným. Takovým způsobem zpečetěn již z předu nezdar zbraní českých a připravena katastrofa. která se neúprosně dostavila 8. listop. 1620 na Bílé Hoře a beze slitování zničila samostatnost státu českého a tím i učinila konec samostatnému válečnictví čiře českému.
Plukové čeští tvořili na dále pouze součásti vojska císařského. Ovšem konali divy chrabrosti a krváceli na veškerých bojištích, na nichž vlály prapory s dvouhlavým orlem od r. 1804 rakouským. Také vojevůdcové z krve české, jako hrabě Kaplíř ze Sulevic r. 1683 u Vídně proti Turkům, kníže Schwarzenberg r. 1813 proti Napoleonovi I., Radecký r. 1848 a 1849 proti Italům a Šlik v týchže obou rocích proti vzbouřeným Uhrům a j. slynuli věhlasem vojenským a slavně vítězili. FM.