Ottův slovník naučný/Čechy/Dějiny české literatury, střední věk

Ottův slovník naučný/Čechy
Dějiny české literatury, starý věk	Dějiny české literatury, střední věk	Dějiny české literatury, nový věk

Údaje o textu
Titulek:	Dějiny české literatury, střední věk
Autor:	Antonín Truhlář
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 289–302. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Střední věk literatury české sahá od r. 1410 až do r. 1774. Vyznačuje se ustálením jazyka spisovného a množstvím památek prosaických. Básnění a samostatné tvořivosti v něm se nedaří. Na základě příčin vnitřních i vnějších stanovíme v tomto věku tré skupin časových: 1. Dobu rozruchu, od vzniku nauky Husovy až do smrti Jiřího z Poděbrad (1410—1471); 2. dobu rozvoje, od nastoupení krále Vladislava Polského až do bitvy na Bílé Hoře (1471—1620) a 3. dobu rozkladu, od bitvy bělohorské až do úpravy obecného školství za Marie Terezie (1620—1774).

V době první s dějinného hlediska vidíme obraz poměrů neklidných, hmotné i duševní síly národa svrchovaně rozrušujících. Vznik těchto poměrů byl způsoben výbuchem plamenného nadšení, jež vedlo český lid do krvavého boje za vznešenou ideu; tragický výsledek hrdinné námahy měl v zápětí trvalé jítření. Literární rozvoj byl tím ovšem převelice oslaben, avšak za to neocháblá horoucnost dovedla odstraniti četné překážky, jež jinak bytu národnímu mohly připraviti úpadek; zejména podvrácením cizoty český živel všude zmohutněl, takže, jakmile se dostavily časy klidnější, v kulturním vzhledě ihned utěšeně prospíval.

Zachované literární památky se stavem politickým zcela souhlasí. Na začátku zbožnou horlivostí všecko plápolá, pak ozývá se pronikavý hlahol vášně strannické, doprovázený rykem válečným a dogmatickým hloubáním, nezřídka blouznivým; konečně nastupuje vystřízlivění, avšak náklonnost k mysticismu a k asketickým zásadám rozechvěných myslí neopouští.

Básnictví po stránce umělé překotem upadá; co do množství jest poměr i dle pozůstalých zbytků dosti příznivý. Ve světském oboru po nějaký čas udržovala se spojitost s produkcí doby předchozí; jakmile však bouře vypukly, tu přestávala tvorba býti projevem a zdrojem aesthetické záliby a přecházela úplně ve služby příkré tendence. Pro tento účel píseň výborně se hodila; ta byla tudíž pěstována v míře rozsáhlé. Obsah měla zhusta výpravný, vyličujíc příhody jak soukromé, tak veřejné (na př. O Štemberkovi, O bitvě před Ústím r. 1526 a j.); avšak nejčastěji přijímala ráz satirický, aby poskytla vítanou zbraň k potupě odpůrců (na př. Žaloby na Husity, O Rokycanovi a j.). Nejmocněji zahřímala tendence z válečné písně táborské Kdož jste boží bojovníci, za jejíhož skladatele pokládává se Bohuslav z Čechtic.

K spracování látek v rozsáhlejších skladbách došlo jenom skrovnou výjimkou. Zdařilejší toho druhu plod jest dialogisovaná báseň didaktická Rada zvířat, složená nejspíše na začátku XV. stol., původně, jak se zdá, ve dvou knihách, potom však rozšířená všelikými dodatky. K ní se řadí v době pozdější prosaický překlad apologů Cyrilla Guidenonského Čtverohranáč, a pak Ctibora Tovačovského z Cimburka tendenční ohlas nábož. třenic a sporův, allegorické Hádaní Pravdy a Lži o kněžské zboží a panování jich (1467), vynikající toliko ideou a květnatou mluvou rázu biblického.

V oboru duchovním byl pokrok učiněn ve prospěch písně církevní nejvíce tím, že v řádě bohoslužebném výhradní moc jazyka latinského učinila místo češtině. Vzniklá odtud potřeba nezbytně vedla k rozmnožení dosavadních zpěvů pobožných, a to buď tvorbou původní nebo napodobením a překladem. Čelní mužové stran náboženských (na př. Jan Hus, Jan Čapek, Mikuláš z Pelhřimova, Martin Lupáč, Jan z Rokycan) horlivě, ač ne vždy se zdarem, účastni byli při díle, tak že záhy vznikaly objemné sbírky písní duchovních: zachovaný kancionál Jistebnický (z pol. XV. stol.) jest snad prvním takové činnosti výsledkem. Zpěv latinský naproti tomu značnějšího rozvoje již nikdy nedošel; byl sice humanisty staršími i novějšími usilovně pěstován, avšak mezi lidem zůstal vždycky nesrozumitelnou cizotou.

Prosa výpravná za této doby zcela nastupuje v dědictví po zalíbených před tím skladbách epickoromantických, jednak ve tvaru lidové povídky s obsahem báchorkovitě líčeným při látkách světských, jednak v úpravě zázračných nebo rozjímavých, ba i soudních legend u předmětů duchovních. Mnoho přenáší se z doby dřívější (na př. Historie Trojanská, Alexander, Apollon, Bruncvík — Passionál, Život Adamův, Asseneth, Barlaam a j.), avšak mnoho vzniká také nového, zejména v četbě duchovní, jako na př. Griselda, Briselda — Evangelium Nikodémovo, Lament sv. Otcův v temnostech v překladě Mikuláše Kompatora z Kumštátu, pověstné romány ďábelské Solfernus a Belial, Jiříkovo vidění a. j.

Nesrovnale větší důležitost kulturní má prosa naučná, jež původem a přičiněním Husovým dosáhla formálního zdokonalení. Vlastní těžiště a jádro její spočívá v odvětví theologickém; zde soustřeďují přední myslitelé soudobí Hus, Chelčický a dílem i Jan z Rokycan své nejzralejší plody duševní a určují směr všemu ostatnímu snažení. Nejmocněji účinkují spisy M. Jana Husi (1369—1415), ježto lidu jsou posvátným odkazem po učiteli mučennickou smrtí zhynulém. Dogmatických novot nemají, v té věci Hus byl na předchůdcích závislý, ale za to podávají důkaz nejen o rozsáhlých vědomostech odborných i povšechných, o vzácné mohutnosti řečnické a výtečné schopnosti dialektické, nýbrž také o plamenné touze po pravé zbožnosti, o neoblomné síle přesvědčení, o hlubokém citu a vroucí lásce k národu. Protivenství, s jakým zásady v nich hlásané se potkaly, roznítilo vášnivý ruch po Čechách, a vzešlé odtud příkré protivy strhly konečně veškeren lid do nekonečných rozbrojů.

Spousta polemických spisů náboženských, z velké části psaných latině, jest až podnes výmluvným svědectvím poměrův oněch. Možno v ní rozeznávati skupiny dle přívrženců té neb oné nauky. Stranu římskou obhajují s počátku Stanislav ze Znojma, Štěpán Paleč, Jan biskup litomyšlský, příjmím Železný, Štěpán převor v Dolanech, Šimon z Tišnova, Ondřej z Brodu, později zejména Hilarius Litoměřický, jejž náboženská horlivost až na kraj zemězrady pudila, Jošt z Rožmberka, biskup vlastenec ve Vratislavi a j. Mezi novověrci strana mírná měla předním bojovníkem M. Jana z Příbramě, a vedlé něho důvěrníky někdy Husovy Křišťana z Prachatic a Moravana Petra z Mladenovic; hlavou strany střední byl M. Jakoubek ze Stříbra, vlastní stanovitel kališnické nauky, a po něm proslulý M. Jan z Rokycan, stejně slovem jako duchem mohutný; sama strana krajní čili náboženských horlivců, ač nejraději mečem spory řešila, má v biskupu táborském Mikuláši z Pelhřimova důrazného zástupce.

Naskytl se také muž, jenž důsledněji než kdokoli z předchůdců jal se vykládati pravdy evangelické; muž ten byl Petr Chelčický († 1460), vzor hloubatele z lidu vyšlého. Jeho názory o reformě společnosti světské i duchovní ve smyslu prvotní obce křesťanské za časů apoštolských, projevované po různu i v dílech souborných (Postilla, Síť víry), staly se v nemalé míře východiskem, z něhož do života vstupovala pozdější Jednota bratrská, za dob Chelčického z drobných společností náboženských již již na světlo se deroucí.

Vědomosti biblické za těchto časů byly v plném rozkvětu. Stálé zajisté prohlašování písem svatých za jediné spolehlivou záruku pravověrnosti způsobilo mezi lidem touhu po četbě knih biblických nad pomyšlení velikou a stalo se bezprostřední příčinou, že rozptýlené dosud překlady jednotlivých částek obojího zákona v úplné celky byly slučovány a s mírnými ve slohu změnami přehojně opisovány. V dlouhé řadě biblí tehdáž povstalých a z velké části zachovaných má písemnictví české poklad, jakým nemohou se honositi literatury světové. Nejstaršího, pokud známo, původu jest asi bible Leskovecká (Drážďanská), a pak nádherná bible Slavatovská (Litoměřicko-Třeboňská), psaná v l. 1410—1416 Matějem Jakubovým z Prahy, s pořádkem knih ještě neustáleným; k nim se přidružují bible hlaholská (Emausská), Olomoucká (1417) a několik jiných z první recense. Pozdější a na díle v textu odchylné jsou bible Padeřovská, Šafhausská s Husovou starší předmluvou, Hodějovská, Pernšteinská, Dlouhoveská, Lobkovická a j. Důkladná revise textová v překladech biblických podniknuta byla teprve za krále Jiřího.

Mimo theologii nemnoho péče věnováno bylo jiným naukám. Filosofie živoří ve službách církevních a na nejvýš v pestrých kompilacích povšimnutí dochází. Částečně sem hledí Knížky Albertanovy, pro svůj ethicko-rozjímavý ráz, a pak i M. Pavla Žídka Spravovna či navedení k povinnostem vladařským. Encyklopaedie téhož polyhistora, Liber viginti artium, složena byla jen v jazyku latinském s českými glossami.

Ani dějeprava nenalezla muže, který by býval dovedl ohromné převraty, jež tehdy v zemi nastaly, po česku řádně vypsati; pouze neumělý materiál, týkající se příběhů soudobých, zůstavilo po sobě několik letopisců jménem neznámých. Mnohem zdárnější jsou práce latinské, hlavně kroniky Vavřince z Březové a Aenea Sylvia, první velikou důležitostí zpráv, druhá spíše vkusným provedením význačná. I slohem nedokonalé záznamy Petra z Mladenovic, Bartoška z Drahonic a Mikuláše z Pelhřimova obsahují cenné příspěvky.

Vědomostí o zemích a národech před vypuknutím bouří husitských byl předním zdrojem starší překlad „Millionu“ Marka Pavlova, a po něm Mandevillův cestopis, upravený podlé němčiny Vavřincem z Březové. V době pozdější hlavně účastenství při podnicích válečných a rozmanité jízdy do světa pomáhaly šířiti názor správnější, avšak o písemní záznam péče nebylo. Přísluší sem pouze Denník Jaroslava, panoše Kostky z Postupic, o poselství do Francie r. 1464 a popis cesty Lva z Rožmitála na západ a na jih Evropy v l. 1465—1467, učiněný členem družiny, rytířem Šaškem z Mezihoří po česku a zachovaný v latinském překlade olomúckého biskupa Stanislava Pavlovského (1577).

Obor válečný, jenž získal tenkrát Čechům pověst největší, také v písemnictví jest význačně zastoupen, v době starší Právy vojenskými (1413) Jana Hájka z Hodětína a Řádem vojenským (1423) Jana Žižky z Trocnova, za krále Vladislava pak taktickým Naučením o šikování vojska od Václava Vlčka z Čenova.

V právnictví není samostatného spisu většího, za to však hojnost materiálu v aktech veřejných a soukromých, zejména také v dopisech, podává svědectví o zdárném vývoji.

Nauky přírodní, jakož i mathematické a hvězdářské, slučovány byly namnoze s praktickým lékařstvím a pěstovány pospolu. Slavná v té příčině pověst provázela dlouho přítele Husova M. Křišťana z Prachatic a hojnou měrou také souvěkého M. Jana Šindela, oba lékaře i mathematiky i hvězdáře. Z doby těchto mužů pocházejí nepochybně dva nejlepší plody staročeské školy lékařské Ranná lékařství (Chirurgia) Araba Rhazesa (X. stol.) a Viléma Saliceta z Piacenzze (XIII. stol.), obě z latiny v češtinu převedená neznámým odborníkem. O něco pozdější jsou hojné kompilace zachované v rozmanitých Jádrech z knih lékařských.

V odvětví mluvnickém jest hodna paměti Husova Orthografie, podávající poprvé systematický návod k užívání značek diakritických. Vyskytují se též sbírky slov, obyčejně podlé látky srovnané.

V době druhé produkce literární převelmi se množí, avšak původností málo se vyznačuje; tím jen zřídka poměrné dokonalosti jest blízka. Stálou a vydatnou podporu má v příznivých poměrech národních, zejména v bohatství, ve vlasteneckém smýšlení a v touze po vzdělání; k tomu přidružuje se hned na začátku výhoda, již s sebou nese knihotisk. Nejvíce však v literární vývoj a konečný směr účinkuje osvětový proud, jenž na jedné straně z humanismu, na druhé pak ze snah reformace náboženské vyráží a nezdolnou mocí všecko strhuje.

Knihtiskařství Čechům po svém vynálezu nezůstalo dlouho tajemstvím, neboť podlé zaručených zpráv již r. 1444 pražský zlatník Prokop Waldvogel v Avignoně a v jiných městech francouzských rozšiřuje toto nové umění. První známá domácí ukázka tisková, Historie Trojanská (v Plzni r. 1468), má sice vročení poněkud pozdější, ale dokonalost úpravy navádí k domněnce, že tuto prvotinu předcházely nepochybně již drobnější pokusy. Zavedená jednou novota pak prospívala měrou nejvyšší.

Humanismus, neboli zdroj starověké osvěty, zračil se ode dávna v Čechách jako jinde především znalostí latiny, jež nepřestala býti obecným jazykem kulturním. Hlubší studium s účelem vzdělávacím na základě četby klassické vznikalo teprve kolem r. 1450, z počátků dosti ojedinělých. Tehdy totiž známý Aeneas Sylvius Piccolomini, jsa tajemníkem císaře Bedřicha III. a větším dílem ve Vídni se zdržuje, byl v důvěrném styku osobním i písemném s několika Čechy učenějšími a mezi nimi chuť k naukám starověkým probouzel. Připomínají se mimo jiné Václav z Bochova a Prokop z Rabšteina, oba soudruhové Sylviovi v kanceláři císařské, Jan Toušek z Pacova, písař staroměstský, a Jan Papoušek ze Soběslavě, bývalý farář kostela týnského; mezi nimi v popředí stál Prokop z Rabšteina, pozdější důmyslný kancléř královský, jenž od kurie římské stolce arcibiskupského v Praze za hodna byl uznáván. Nejvíce však osvojil si několikaletým pobytem na půdě italské názory klassické Jan mladší z Rabšteina, vlastní bratr Prokopův, od r. 1457 probošt vyšehradský; latinská jeho rozmluva O válce r. 1467 proti králi Jiřímu zdvižené jest jako světlý paprsek pronikající tíživé předsudky středověké. Za to z vysokého učení pražského neplynula humanismu skoro žádná posila, neboť latina, která se tu dle starého zvyku stále držela, nedovedla vybřednouti z theologických hádek a nechutných traktátů všeho druhu; nepomáhalo ani to, že nejeden člen mezi mistry vzdělával se v cizině, jako na př. Pavel Žídek ve Vídni, Padově a Bononii nebo Stanislav z Velvar, jenž dosáhl hodnosti magisterské v Paříži, Jan z Tábora, jenž ve Ferraře studoval, nebo Václav Křižanovský a Jan z Krčína, oba doktoři university bolognské a j. Teprve po r. 1466 utěšenější pokrok se pozoruje, znalost klassiků počíná se ohlašovati ze síní universitních, u Václava Chrudimského a hlavně u Řehoře Pražského, kterýž první jal se konati výklady ze starých spisovatelů latinských, zejména z Vergilia. Avšak po r. 1485, kdy působení Řehořovo přestalo, rozhostila se na universitě opětně dřívější netečnost a potrvala dlouho až do XVI. stol. Částečnou náhradu za nedostatek odtud vznikající poskytovaly vysoké školy italské, zejména bolognská, na niž při sklonku XV. stol. rok co rok dostavovali se čeští studenti a prospěchem i chováním výbornou pověst po sobě zanechávali, jak nadšeně o nich vysvědčuje slavný professor tamější, humanista Filip Beroald. Z těchto vychovanců italských vzešel za dob krále Vladislava nejznamenitější představitel humanismu v zemích českých, Bohuslav Hasišteinský z Lobkovic (1462—1510), neméně vzděláním než literární činností, skvělou zejména v poesii latinské, v učeném světě vůbec proslulý.

S jiné strany humanistický ruch také přes Moravu k Čechám směřoval. Dělo se to z velké části prostřednictvím literárních společností latinských, jako byla budínská (Sodalitas literaria Hungarorum) za posledních let Matiáše Korvína, mající v čele výtečníky Jana Pannonia, biskupa v Pětikostelí, a Jana Vítěze ze Zredna, biskupa druhdy varadínského, a hlavně dunajská (Danubiana) za krále Vladislava, v níž vedlé Konráda Celta, Jeronýma Balba a Jana Cuspiniana předními členy byli kanovníci olomúčtí Augustin Kaesenbrot (Moravus) a Ondř. Stiborius, pak probošt vyšehradský Krištof z Weitmile, žák někdy Beroaldův, a Jan Šlechta ze Všehrd, výborný odchovanec Řehoře Pražského, tajemník kanceláře královské a nejdůvěrnější přítel Bohuslava Hasišteinského z Lobkovic. Nejdéle a nejznačněji udržoval se ruch tento v Olomouci, vydatně jsa podporován tamějšími biskupy, osvíceným Tasem z Boskovic († 1482), strýcem nejvyššího komorníka, proslulého klassicisty Ladislava z Boskovic († 1520), pak Stanislavem Thurzem († 1540) a Janem Dubraviem († 1553).

Humanistům právě vzpomínaným byl antický svět vrcholem dokonalosti, k němuž veškeré jejich snahy se odnášely. Počínání takovému nelze upříti veliké zásluhy, pokud jím zdroj vědomostí v klassicích ukrytý byl na světlo přiváděn, způsob názoru zušlechťován a směr písemnictví upravován; jakmile však při tom též obnova jazykův antických byla vytčena za přední, ba za nejdůležitější cíl, jenž literární produkcí měl býti dosažen, ocítil se humanismus na scestí, kteréž jej odvádělo od živého ruchu na zmrtvělou pláň.

Mnohem lépe posloužili osvětovým zájmům oni humanisté, kteří výsledky svých studií prostřednictvím živého jazyka v obecný prospěch obraceli. Práce jejich byla nepoměrně obtížnější nežli těch, kdož oslněni byli učeností latinskou; neboť netoliko nový obor myšlenkový nesnáze jim působil, když měli jej s názory doby své uváděti ve shodu, ale hlavně také dokonalost ve formě, kteréž dosahovalo se teprve po mnohých, lopotných pokusech. Zákopnickým tímto směrem postupovali od doby krále Vladislava Řehoř Hrubý z Jelení († 1514), pilný překladatel jadrného výrazu, ale vlivu latiny silně podléhající, Viktorin Kornel ze Všehrd († 1520), pro vzácné nadání a skvělou výmluvnost Bohuslavovi z Lobkovic na,roveň stavěný, jenž nejdříve ze starších humanistů přednosti klassické prosy v český sloh přenésti dovedl, Václav Písecký († 1511), duchaplný společník Sigmunda Hrubého z Jelení, první mezi Čechy překladatel z řečtiny, Jan Češka, opatrný sběratel naučných průpovědí z latinských a řeckých mudrců, Mikuláš Konáč z Hodíštkova († 1546), klassicista horlivý, ale málo umělý, pak též Oldřich Velenský z Mnichova, Brikcí z Licka a několik jiných překladatelů dle jména neznámých.

Přičiněním těchto hlavně mužů humanismus ocítil se v pravých kolejích a blahodárně působil jak v písemnictví, tak v životě pospolitém. Nejvíce však účinek jeho se rozmohl, když proměnou náboženských poměrů zahraničných dřívější národnostní protivy mezi Čechy a Němci byly oslábly; od té doby zajisté mládež česká téměř výhradně hledala vyššího vzdělání na universitách německých a způsoby tam panující do vlasti přenášela. Podlé vzorů cizích vznikaly přehojně nové školy latinské a pomáhaly šířiti klassickou učenost v míře nikdy nebývalé. Avšak tento školský humanismus, z ciziny k nám zavlečený, velice se lišil od svého staršího předchůdce, neboť místo národního rázu proniknut byl planým kosmopolitismem, jenž postupem času netoliko písemnictví, nýbrž vůbec duchu národnímu stal se škodlivým.

Humanismus v literární produkci měl na zřeteli valným dílem stránku formální; ve směr obsahový za to účinkoval mohutněji ruch náboženský, jenž ani po husitských válkách v zemi neustal, nýbrž nejprve v Jednotě bratrské a později ve hnutí reformačním nového vzpružení dosáhl. Bratří čeští nepopíratelnou mají zásluhu, že po všechen čas byli pečlivými strážci jazykové ryzosti; avšak názor o marnosti světských snažení a neustálý téměř boj s nepřízní poměrů zaváděly v jejich literární činnost neveselý, časem asketický ráz. Německá reformace způsobila ještě méně dobroty; v Čechách rozšiřovala se překotem, jednak že byla vhodnou záminkou k strannickým a politickým účelům, jednak i že vyváděla z nesnází, kterýmiž přívrženci kalicha po dlouhou dobu byli svíráni, avšak do literatury vnášela cizotu, bezbarvou jednotvárnost, a latinským školstvím, jehož úplně se zmocnila, klestila dráhu národní lhostejnosti.

Pozorujeme-li účinky naznačených poměrů při jednotlivých skupinách písemných památek, přesvědčujeme se, že vlastní literatura národní v oboru verše a výpravné prosy jest celkem chudobna a jednostranna, za to však literatura obecně poučná dosahuje rozkvětu nebývalého.

Ve světském básnictví jest větší úpadek nežli ve skladbách duchovních. Způsobovala to s jedné strany módní učenost, jež většinu schopných hlav odváděla hned za mládí k pěstování veršů latinských, a s druhé náboženská přepjatost, jež na světské skladby pohlížela vždycky s nevolí, spatřujíc nezřídka i v klassických plodech básníkův antických nálezky ďáblovy.

V lyrice zračí se holý suchopár. Prostonárodní písně a popěvky zůstávají v ústraní lidovém nepovšimnuty, a jako světlušky mizejí, nějakou dobu mezi svými pokolovavše. Toliko nahodilé poznámky a zvláště začátky z nich u pobožných písní pro nápěv uváděné jsoucnost a způsob jich vyjevují. Skladby umělé jsou prázdny významu; z dob Vladislavových sem náleží dvojitý Májový sen, eroticko-rhetorická imitace podlé němčiny, proslulá pouze jménem domnělého původce, Hynka vévody Münsterberského, syna krále Jiřího. Práce pozdější jsou veskrze rázu příležitostného, vůbec nedokonalé, spíše rýmované prose než básním podobné. Způsobem tím veršovali hlavně Mikuláš Konáč z Hodíštkova, skladatel drsných sloh sapfických, Bartoloměj Paprocký, přičinlivý, ale málo šťastný napodobitel básníků polských, zvláště ve své Nové kratochvíli, a Šimon Lomnický z Budče v hojných skladbách o sobě i v dedikacích. Vedlé nich po různu vystupují také Jan Táborský z Klokotské Hory, Phasianus Rúdnický, Jan Gryll z Gryllova, Jan Semín, Blažej Jičínský, Burian Valda a Jan Vodička, oba pomocníci Paprockého, Tobiáš Mouřenín, Václav Posthumius Bydžovský, Sixt Palma Močidlanský, Matěj Krocín a j., leč nějakého zákmitu poetického ani u těchto není.

Nezřídka mívají takové skladby příležitostné obsah výpravný, dotýkajíce se rozmanitých příhod, zvláště současných, takže možno je přirovnávati k jakési novinářské četbě prostonárodní; jinak vlastní obor epický téměř výhradně věnován jest látkám duchovním, biblickým a legendovým. Co mimo tento směr poněkud obšírnějšího se ještě naskytá, jest pouhé spracování cizích předloh, jakž ukazuje veršovaná, zajímavá Kronika o Rohovém Sayfridovi (výtisk z r. 1615) a částečně i příběh O Pyramovi a Tysbě (1592), rýmovanou prosou vystrojený.

Nejčetnější celkem skupinu tvoří skladby tendenční, dílem návodné, dílem výstražné a káravé, zhusta též přísadami jinorodými nakvašené. Oddělení čistě didaktické svědčí skoro veskrze jen o dobré vůli a snaze, nikoli však o básnickém nadání neb o zdárném výsledku. Náležejí sem dle časového postupu Pravidla přístolní a Ludvíka z Pernšteina „dítěte v plénkách“ Naučení rodičům o dobrém vychování, pak Jana Mantuana Plzeňského Moralissimus Catho (1518) v úpravě českoněmecké, a několik podobných prací k užitku mládeže podniknutých, zejména Catonis disticha moralia (1558) a jiné překlady Pavla Aquilinata Vorličného, Knížka dětinská ryjmovní Adama Šturma z Hranic, Mravové aneb naučení (1600) Jiř. Streyce Zábřežského a Praeparatio pueritiae (1606) obratného veršovce latinského Jiřího Karolida z Karlsperka. Potřebám zdravotním určené Verše školy Salernitánské z r. 1536 již Veleslavínovi zdály se příliš hrubými, takže přepracovati je neváhal (1587); avšak ani v překlade svém, ač jinak plynném, nevytvořil více než rýmovaný pokus o málo jen zdařilejší dřívějších ukázek, podaných z cizích básníků v Politii historické (1584). Skladby Šimona Lomnického, jmenovitě Krátké naučení mladému hospodáři (1586), vyznačují se řemeslnou obratností dosti velikou, ale kazatelská širokost a nedostatek jemnocitu světlejší stránky jejich zatemňují.

Živější a zdařilejší jsou práce obsahu mravokárného, jako na př. starší skládání Zrcadlo marnotratnosti a celkem i báseň O manželství, obě nejspíše od téhož původce, od něhož jest „Májový sen“. V době pozdější obratným veršem a čipernou řízností výrazu dosti se povznáší dílko z němčiny přeložené Rozmlouvání Petra svatého se Pánem o obyčejích a povahách nynějšího lidu na světě (1585), stojící na rozhraní mezi satirou a moralisací. Z velké části náleží sem také Mikuláše Dačického z Heslova Prostopravda (1620), směsice veršův i prosy, formou neladná, obsahem nezřídka sarkastickým značně zajímavá. Naskytují se i prosou psané skladby některé odpola satirické, hlavně na začátku XVI. stol., v překladech z Erasma Roterodamského, Jana Joviana Pontana a Lukiana Samosatského, pořízených Řehořem Hrubým z Jelení, Mikol. Konáčem a Oldřichem Velenským z Mnichova. Bezvýznamné jsou hříčky parodické, jako na př. Práva nepravá nezdvořilého Doktora Krobiána, k opaku běžných pravidel přístolních navádějící, spracovaná dle němčiny a pod.

Nejčastěji oblibovala si doba tendenci v rouše allegorickém, ať již verše nebo prosy bylo při tom užito. Hojně dobrých myšlének a rázovitých, z lidu vzatých nápadů mají některé pozůstatky z doby Vladislavovy, na př. Ctnost, delší skladba veršovaná, líčící příhody rozmanitých ctností ve světě, pak rozhovor mezi Ctností, Rytířem a Moudrostí, t. j. mezi dívkou, světákem a kmetem, a jadrný traktátec, kterýž má jméno Pán rady (1505). Z doby pozdější mimo přečetné drobnosti, do rozmanitých spisů vsouvané, náležejí sem dvě větší práce, Mik. Konáče pohrobní, neumělý pokus O hořekování a naříkání Spravedlivosti, královny a paní všech ctností (1547), pouze ušlechtilou ideou a horlitelským rázem poněkud se povznášející, a Vavř. Leandra Rvačovského Masopust (1580), jehož vtipným oddílům některým jen vázané mluvy se nedostává, aby v oboru připomenutém zaujal čelné místo.

Allegorisační směr zračí se patrně také ve sbírkách bajek a rozprávek bajkám podobných. Největšího rozšíření došly Ezopovy fabule, od r. 1480 do 1534 překládané napřed z latiny a z řečtiny, později z němčiny; méně byly přístupny, hlavně pro těžkou formu slonovou, záslužné jinak práce Konáčovy, Zrcadlo moudrosti sv. Crhy biskupa (1516) čili známý od dřívějška „Čtverohranáč“ a Pravidlo lidského života (1528), t. j. překlad indského Pančatantra (Knih paterých) neboli rozprávek Bidpajových, učiněný dle latiny. Z doby Rudolfovy sem hledí Bart. Paprockého Obora neb zahrada, v které rozličná stvoření rozmlouvání svá mají (1602), vzdělaná dle polštiny.

Básnictví duchovní, jsouc ohlasem doby v náboženských proudech zmítáno, předčí znamenitě nad skupinu světskou i počtem rozmanitých plodův i poměrnou jejich cenou. Největšího rozvoje dochází píseň církevní a vůbec pobožná; vznikají rozsáhlé sborníky, kancionály, antifonáře, graduály, nezřídka nádherně vyzdobené. Mezi podobojími v oboru tom na sklonku XV. století záslužně proslul kněz Václav Miřinský (1482), původce několika snůšek rukopisných, obsahujících písně výroční na svátky církevní a obecné, pak o dějích a osobách Starého i Nového zákona, o smrtelných hříších a j.; snůšky tyto zůstávaly jádrem i v pozdějších zpěvnících, zejména v těch, které pořádal známý krasopisec Jan Táborský z Klokotské Hory († kol. 1572). Rozkladem starého kališnictva v nové strany proměňovaly se i zpěvy příslušné, tak že sbírky nabývaly rázu smíšeného, jako jest na př. kancionál Jana Musophila Soběslavského (1585), a pak teprv čistě konfessionálního, jako na př. lutheránský zpěvník Tomáše Závorky Lipenského (1606).

O soustavné pěstování a tříbení církevních písní starala se toliko Jednota bratrská zřizováním zvláštních redakcí z mužů nad jiné osvědčených (na př. Br. Lukáš, Jan Roh, Blahoslav), jimž pilně nad tím bylo bdíti, by vše, co jménem Jednoty se vydává, mělo na sobě znak pravověrnosti a zbožnosti, od časů Blahoslavových pak i formální dokonalosti. Způsobem tím hymnodie bratrská od r. 1505, v němž poprvé se vzpomínají Písně chval božských v jednotu sebrané, vždy více vzkvétala a dospěla i po vnější stránce dovršení v proslulém kancionále redakce Blahoslavovy a Jana Černého, vydaném r. 1561 na zámku polského šlechtice Lukáše z Górky v Šamotulech poznaňských, pak r. 1564 opětně tištěném v Evančicích a r. 1576 zvláště nádherně v Kralicích na Moravě. Mezi skladateli jednotlivých písní zaujímají čelnější místa Br. Lukáš, Jan Augusta, Mart. Michalec, Adam Šturm, Jan Blahoslav, Mat. Červenka, Jiř. Štyrsa a j. R. 1531 podniknuto bylo německé vydání písní bratrských v Mladé Boleslavi, jež potom mnohokrát na různých místech se otiskovalo a doplňovalo; nově zredigován vyšel zpěvník tento r. 1544 v Norimberce a nejdůkladněji r. 1566 v Kralicích. V Německu rozšířil se tou měrou, že jednotlivé kancionály protestantské, jmenovitě Magdeburský z r. 1542, Frankfurtský z r. 1569, Vitemberský z r. 1573 a Drážďanský z r. 1589 zasluhují spíše názvu zpěvníků bratrských než protestantských. Překlad polský pořízen byl Valentinem z Brzozova a vydán v Královci r. 1554.

Straně katolické přesný kancionál sestaven byl teprve r. 1601 přičiněním několika kněží moravských, jejichžto sbírky, dílem české, dílem latinské, v soustavný celek spořádal Jan Rozenplut ze Švarcenbachu († 1602).

V druhé polovici XVI. stol. dle vzoru poesie latinské v oblibu vešly parafrase žaltáře a povznášely se nezřídka znamenitě nad obvyklé veršování v jiných oborech. Lahodou a zpěvnou úpravou vyznačují se před jinými žalmy Jana Blahoslava v kancionále Šamotulském (1561), pak Jiřího Streyce (1587), jenž prospěšně použil nápěvů francouzských, a částečně Jak. Melissaea (1598). K antickým rozměrům přiklonili se poněkud Jan Vorličný (1572) a David Crinitus (1581), přesněji Matouš Philonomus Benešovský (1577) a nejlépe Vavřinec Benedikti z Nudožer (1606).

Dosti často vzdělávány byly veršem také jiné látky duchovní, jmenovitě historie biblické, události ze života svatých a světic, mravoučné meditace a pod.; zástupcové přednější tu jsou Šimon Lomnický, Jan a Matiáš Gryllové z Gryllova, Tomáš Řešátko Soběslavský, Florian Jiljí Žlutický a j.

Básnictví dramatické, jež v období husitském žádného vzniku nemělo, počalo teprve v XVI. stol. patrněji okřívati, jednak vlivem humanismu, jednak působením vyššího školství, při němž, zejména od těch dob, co řád jesuitský v Čechách a na Moravě činnost svou byl rozvinul, divadelní hry bývaly oblíbenou slavnostní zábavou. Ve skladbách čili komédiích tehdy vznikajících převahu měl jazyk latinský, avšak ponenáhlu přirozené poměry zjednávaly právo také češtině a zavdávaly podnět k čilejší poněkud produkci. Umělejší hry, pokud nás o nich došla vědomost, jsou vždy obsahu vážného, se směšnými vsuvkami neb osobami jednotlivými, a zakládají se pravidelně na příbězích posvátných, zřídka kdy na světských; avšak dramatické živosti a příčinné spojitosti scény jejich nemají, řadí se k sobě povídkovým způsobem a vyplňují se dlouhými hovory, mudrováním často naivním a rozmanitým poučováním; pouze mluva pro deklamatorní přednes určená hledívá vybočiti z obyčejných kolejí. Naproti nim hry určené pro lid obecný mají předmětem všední příběhy a vyznačují se v provedení rázem žertovným, nejednou až hrubě fraškovitým. Nejrannější ukázky činnosti dramatické pocházejí z péra Mik. Konáče, Judyth (1547), Lužičana Joachima Greffa, přeložená z němčiny, a Hra pěkných přípovídek (1547) od Boccaccia z latiny, obě vypravené spíše pro zábavnou četbu, při níž jednotlivé kusy dle známých melodií mohly by se zpívati, nežli k provozování na jevišti. Z pozdějších let jediné titulem připomínají se hry Svatý Václav (1567) jesuity Mik. Salia, Tobiáš (1575) Jana Aquily z Plavče, v celosti známý ve spracování latinském, a několik jiných, osnovaných na základě historie biblické. V pozůstatcích zachovaných k lepším náležejí práce Štavničana Pavla Kyrmezerského a Jiřího Tesáka z Mošovec starozákonní komedie Ruth (1604); Jana Záhrobského z Těšína tragédie Heli (1582) jest nejzávažnější plod tehdejší dramatické produkce. Pověstnou hru Jana Campana Vodňanského, Břetislav a Judita (viz Campanus), známe též jen v úpravě latinské (1614). Z her lidového rázu význačnější jsou Tragedie žebračí (1573), přeložená z polštiny, Sedlský masopust (1588), Polapená nevěra (1608) a Tragedie Masopusta v Dačického Prostopravdě (1620). Také církevní hry velikonoční nalezly vzdělavatele v Šimonu Lomnickém, jenž na základě starších památek tři skladby („zpěvohry“) s nevalným zdarem sosnoval.

Prosa výpravná neuchyluje se z dráhy v předešlém období nastoupené a poskytuje ve svých povídkách, bujnými výmysly a vtipy protkaných, různým třídám lidu požitek vždy hojnější a vítanější. K dosavadním zásobám přidružují se nové historie, překládané větším dílem z němčiny, jako na př. Tristan, Sedm mudrcův, Florius a Biancefora, Melusina, Magelona, Lukrecie, Peryton, Euryalus, Kamillus a Emilie, Guiskard a Sigismunda, Život Ezopův, Markolt a Šalomoun, Fortunatus, Enšpigl, Faust, Brandtovy rozprávky a j. Drobných pověstí, většinou místních, zachován jest celý poklad v kronice Václava Hájka z Libočan.

Nad českou produkci básnickou i počtem účastníkův i formální vyspělostí daleko vyniká poetická činnost latinská, jež má ve stol. XVI. v Čechách svůj zlatý věk. Po smrti Bohuslava Hasišteinského z Lobkovic (1510) nastoupila sice delší přestávka, poněvadž důrazný odpor se strany jazyka přirozeného cizotě vzniku nedával, avšak již od r. 1540 poměry se značně změnily, a to hlavně působením z Německa, odkudž, jako na př. z Vitemberka, nadanější mládež česká ze studií vracela se do vlasti panujícím směrem osvětovým zcela proniknuta, jednak také umenšením národního vědomí, a konečně i přízní z kruhů dvorských nebo dvoru blízkých vycházející. Předním tehdy zástupcem a šiřitelem snah k obnově učenosti klassické se nesoucích byl pražský professor, slovutný Matouš Collinus z Chotěřiny (1516—1566), náčelník rozsáhlé družiny básnické, nerozlučně spojené se jménem Jana Hodějovského z Hodějova (1496—1566), místosudí království Českého, muže pro zvelebení a pověst rodné země nadšeně horlícího. Collinovým úsilím a neochablou Hodějovského podporou rozmohl se v necelých dvaceti letech netušenou měrou obor exotických plodů básnických, ne sice výtečných, leč přece takových, že v soutěži s cizinou dobře obstojí, byť i soudilo se na základě toliko jediné snůšky, zvané Farrago, jež r. 1561—1562 z přebohaté rukopisné zásoby, Hodějovským shromažďované, ve čtyřech svazcích byla vytištěna. Nejplodnějším skladatelem byl Collinus sám, odchovanec vysokých škol vitemberských, talent rozhodně lyrický, formou znamenitý, ale vnitřní podstatou jen zřídka bezvadný, přečasto spíš obratný veršovník a krasomluvec, než nadšený hlasatel pravého citu nebo nevšedních myšlének a vážných názorů. S Collinem současně byli přednějšími členy básnického družstva Jan Schentygar, původce bezpočetných veršů falaeckých, smýšlením ryzí vlastenec, Jiří Handsch, učený Němec, málo šťastný v mluvě vázané, Jan Orpheus, pěvec předčasně zesnulý, lepou jednoduchostí a vřelým citem vynikající, Vít Trajan, bratr Orpheův, mnohostranný, ale málo vzletný ličitel, Šebest. Aerichalcus (Měděný), chlouba vysokých škol pražských, obezřetný sledovatel vzorův antických, prospěšně činný také v dramat. oboru, Martin Kuthen, zručný veršovec i politik, a Jan Racek (Rodericus), církevního zpěvu s oblibou si hledící, jinak drsný ve formě a suchopárný v obsahu. Ž vlastních žákův a stoupenců Collinových honosil se pěkným nadáním Bohuslav Hodějovský z Hodějova, v květu mladosti v cizině zemřelý, též Martin Hanno, jemnocitný skladatel, ve Vitemberce na studiích morem schvácený, Jan Banno, čistou latinou ozdobně píšící, a Tomáš Mitis, rozmanitostí přečetných plodů mistru Collinovi podobný; s nimi vespolek dle sil účastnilo se díla mnoho jiných, jako Šimon Ennius, Pavel Aquilinas, Jan Balbín, Vít Orcinus (Pekelský) a Jiří Vavrouš (Vabruschius), poněkud i David Crinitus, Prokop Lupáč a Petr Codicill, všichni tři v pozdější teprve době kvetoucí.

Skladby školy Collinovy měly po výtce ráz příležitostní, hledíce k rozmanitým případům a vztahům soukromým i veřejným, a tím právě vcházely v obecnou oblibu. Tu příjezd panovníkův, onde sňatek šlechtice nebo váženého měšťana, zde úmrtí nějaké vzácné osoby, tam udílení hodností a četné toho druhu náhody zavdávaly vítanou příčinu k básnické oslavě; obyčej se valem rozmáhal, až stal se pravidlem a jako módním požadavkem, jejž uspokojovati hlavně škola učila. Avšak na mnohých stranách nepřestávala probuzená touha na pouhých projevech příležitostních, nýbrž pouštěla se i do skladeb větších, samostatných; při těchto měl již za dob Collinových převahu ráz náboženský, jmenovitě biblický, a tu zase nejčastěji obor žalmův, ale později se hledívalo s oblibou i k světským předmětům, Mocnou pružinou k čilému ruchu básnickému byl šlechtický přídomek, na př. z Chotěřiny, z Limuz, ze Sudetů, z Hlavačova, z Tulechova, z Karlsperka a j., dvorskou přízní jednotlivcům udílený, též vyznamenání, jako na př. titul „věnčeného“ nebo „císařského“ básníka (poeta laureatus, caesareus), zvláště hojný za Rudolfa II., nejednou také peněžité podpory a vůbec hmotné výhody. V pravé zátopě tehdejších plodů veršovaných kromě skladatelů dříve řečených patrnější vydávali práce z vrstevníků Collinových Šimon Proxenus ze Sudetů, Vavřinec Špan ze Španova, Jiří Spanmüller z Mostu a Jan Corvinius, Pražan; za Maximiliána II. nad jiné slynul Kašpar Kropáč z Plzně, poněkud i Matouš Philomathes Dačický, Jindřich Domináček z Písnice, Jiří Ostracius (Střípek) z Rakovníka a Jan Rosinus ze Žatce; nejčetnější řada jmen však jest za doby Rudolfovy. V popředí tu vynikají skvěle nadaná básnířka Alžběta Johanna Vestonie, Jan Chorinus, Jiří Carolides z Karlšperka, Vavřinec Benedikti z Nudožer a Jan Campanus Vodňanský, jemuž konečně náčelnictví připadá; vedlé těchto však i mnoho jiných působí, někteří s nevšedním úspěchem a hlaholem, jako na př. učený Adam Zalužanský ze Zalužan, květnatý Jan Cyaneus, rodem ze Slezska, ozdobný a vkusný Florian Humberk z Humberka, starožitně vystrojený Pavel z Jizbice, rázný povahou i slovem Matyáš Borbonius (Burda), proslulý řečník Adam Rosacius a mnohoplodný Viktorin Rhakotomus, obadva měšťané v Sušici, Martin Galii, Jan Hubecius, Mikuláš Pelargus, Bohuslav Bavor z Kosmačova a Jan Černovický, napodobitelé slohu Vergiliova, Jakub Strabo z Klatov, Martin Faberius, Pavel Saphirides, Jan Prosdokonymus a Gabriel Svěchin, původcové řeckých skládání, Václav Ripa ze Stankova, žatecký kronikář, Jiří Barthold Pontan z Braitenberka, epik nadaný, ač rhetoricky rozvláčný a zhusta v bombast upadající, což jest význačnou vlastností také pozdějších dvou veršovníků výpravných, Václava Klementa Žebráckého a Jakuba Včelína ze Lstiboře.

Neobyčejná tato činnost skladatelská s jedné strany poskytuje vysvětlení, proč současné poesii české dařiti se nemohlo, a s druhé strany nevyvratně dokazuje, že znalost spisovatelů latinských i řeckých v zemi ku podivu se rozmohla. Není to jalová chlouba, tvrdívá-li se, že v době Rudolfově mnohý měšťan Homera nebo Vergilia s sebou nosíval; drahný počet skladeb, pošlých právě z vrstev měšťanských, jest přesvědčujícím v té věci svědectvím a zároveň praktickým dokladem, že četné a bohaté knihovny, jež i v menších městech českých soukromníkům stavu občanského náležívaly, nebyly majetkem bez potřeby ležícím. Hlubší studia se ovšem zřídka konala a ještě méně vědeckých prací se podnikalo, hlavně proto, že vysoké učení pražské, jemuž předem taková úloha patřila, v trvalém vězelo úpadku. Ostatně při kosmopolitické povaze nově obživlé latinské literatury nepociťována potřeba nějakých zvláštních prací, jež by vázaly se na určité území: tu dostačovaly veliké středy mezinárodní, pravé zásobárny vědecké, jako na př. Benátky, Basilej, Štrasburk, Lyon, Paříž, Amsterdam. Vynikati v těchto centrech bylo tolik jako míti pověst světovou, a právě této řídké slávy podařilo se dosíci některým Čechům v cizině, nejdokonaleji věhlasnému Zikmundovi Hrubému z Jelení († 1554), vydavateli a překladateli antických klassikův i spisovatelů církevních v tiskárně Frobenově v Basileji, vedlé něho pak aspoň z části Matouši Aurogallovi ve Vitemberce a {{Prostrkaně|Jak. Pontanovi († 1626), chloubě řádu jesuitského na školách bavorských. Produkce domácí měla především na zřeteli školské potřeby; v oboru tom vedli si čileji Pavel Aquilinas, pořadatel několika sbírek fraseologických a mluvnických, pak Šebest. Aerichalcus, Matouš Collinus, Petr Codicillus a nejvíce ze všech Daniel Adam z Veleslavína.

Nad obyčej rozšířená znalost latiny a částečně i řečtiny byla neposlední příčinou, že ku překladům z antických spisovatelů poměrně málo hleděno. Cožkoli se tu podnikalo, nedělo se z nižádných pohnutek aesthetických, nýbrž toliko z praktické potřeby nebo z přesvědčení, že věc i širokým vrstvám obecného lidu bude příhodna. S počátku se překládalo dosti věrně, ale obtíže bývaly veliké, tak že i při nepopíratelné mnohdy jadrnosti obratů forma zůstávala nedokonalou; jakmile však stilistická dovednost, podléhajíc z veliké části vlivu soudobých skládání latinských, značněji se rozmohla, dávána všude přednost parafrasi místo přesnějšího překladu, poněvadž tím právě způsobem nabyl obsah tvářnosti obvyklé a každému bez obtíží pochopitelné. Postup tento nejvíce měl závad u děl básnických, neboť tu nejen myšlénková výraznost přicházela na zmar, nýbrž i verše formálně dokonalé a s vnitřní hodnotou originálu nerozlučně spojené proměňovaly se ve všední rozbřidlé rýmování, jakož pokusy Konáčovy, Vorličného, Veleslavínovy, Paprockého a Lomnického zřejmým toho jsou důkazem. U prosaiků počínání takové nebylo by tolik padalo na váhu, jen kdyby překladatelé byli aspoň sahali ke skutečným klassikům a k jejich původnímu textu; na to však se zapomínalo a překládáno hlavně to, co hovělo směru mravoučnému a církevnímu, jako na př. Ezopovy fabule, Isokrates a kusy z Plutarcha, Eusebius, Cassiodorius a Josefus Flavius; převáděno-li pak z druhé nebo dokonce z třetí ruky, bylo věcí zcela vedlejší. Z prací do r. 1620 takto vůbec vykonaných poměrně nejlépe se vydařila Xenofontova Cyropaedie (1605) v přeložení Abrahama z Günterodu. Společné překlady Jana Kocína z Kocinétu a Daniele Adama z Veleslavína (Eusebius, Cassiodorus a Plutarchovo Naučení správcům v „Politii historické“) vynikají sice stránkou slohovou, ale odbočují od originálu, byvše hotoveny podlé cizí předlohy; Pavla Aquilinata Vorličného Josefus (O válce židovské) má nad to hojně vad i ve slohu. Nepatrnou jenom náhradou za skrovný celkem počet úplnějších překladů jest nekonečné množství citátů ze starých klassiků do každého téměř čelnějšího spisu tehdejšího nasutých.

V oboru prosy naukové toliko činnost přísně vědecká, počítajíc sem i větší díl knih cvičebných a pomocných při školním učení, zůstávala vyhrazena latině; všude jinde nastoupila v plné právo čeština a hleděla hojnou produkcí literární uspokojiti vzrůstající potřeby kulturní. V různých odvětvích dařilo se to nestejně: nejlépe tam, kde zájem některého stavu vyžadoval nepřetržité, vydatné podpory, jako na př. v theologii a v právnictví; většinou však dbáno předem o povšechný vzdělávací ráz, kterýž vlivem humanismu snahy literární vůbec ovládal. Nejdokonaleji dosáhlo se cíle toho za Rudolfa II., a to hlavně přičiněním osvíceného a podnikavého Daniele Adama z Veleslavína (1546—1599), po němž také příslušný věk „Veleslavínovým“ bývá nazýván.

Theologické odvětví udržuje se na bývalé výši snažným vzděláváním vědomostí biblických, a to hlavně v překladech Písma svatého, od doby krále Vladislava mnohokráte a nákladně po česku vydaných. Poprvé stalo se tak r. 1488 v bibli Pražské, vytištěné podlé starší rukopisné předlohy péčí pražských měšťanů Jana Pytlíka, Severina Kramáře, Jana od Čápův a Matěje od Bílého lva; r. 1489 přidružila se bible Kutnohorská, vydaná Martinem z Tišnova, v textu celkem shodná s předešlou, ale opatřená četnými rytinami na dřevě, což od té doby stalo se pravidlem. R. 1506 objevila se bible Benátská, na niž náklad učinili Pražané Jan Hlavsa, Václav Sova a Burian Lazar, kdežto práci korrektorskou vykonali Jan Jindřišský ze Žatce a Tomáš Molek z Hradce nad Labem, po té dvojí pražská Pavla Severina z Kapí hory (1529 a 1537) a Norimberská Linharta Milchtalera (1540), vesměs na vulgatě založené a vespolek málo rozdílné. Nové výzdoby dostalo se bibli r. 1549 u Bartoloměje Netolického a Jiřího Melantricha Rožďalovského, v Menším městě Pražském vytištěné — první „Melantriška“ — a proslulým stilistou Sixtem z Ottersdorfa poopravené (náboženská nedůtklivost učinila z toho přednímu z nakladatelů výčitku, že bibli „zmelantrichoval“); vydání toto péčí Melantrichovou zdokonalené opětovalo se r. 1556 a 1560, v nádherné úpravě pak r. 1570 a 1577. Mezi tím došlo na Moravě k dílu neobyčejné důležitosti, k novému, kritickému překladu a výkladu všech knih Starého i Nového zákona, a to vesměs podlé původního znění v hebrejském a řeckém jazyku. Přímý podnět k tomu zavdal Jan Blahoslav, mistrně přeloživ r. 1564 Nový zákon z originálu řeckého a tím prakticky dokázav, jak znamenitý zisk pro zájmy církevní z takové práce vychází; vzniklá odtud touha po celistvém díle podobném r. 1577 došla splnění, neboť péčí předních mužů Jednoty bratrské zřízen byl několikačlenný sbor překladatelský, jenž postupnou prací, konanou zprvu v Evančicích, později v Kralicích, pod záštitou Jana staršího ze Žerotína od r. 1579—1593 provedl dílo, jež Biblí kralickou dle místa, kde byla tištěna, nebo také „šestidílnou“ podlé počtu svazků se nazývajíc, v soudobém písemnictví českém nejpřednější zaujalo místo jakožto vzácný památník nejen odborné důkladnosti, nýbrž i jazykové ryzosti. Blahoslavův Nový zákon pojat byl do celku beze změny; překladatelé ostatních částek byli Ondřej Štefan, Isaiáš Cibulka, Mikuláš Albert z Kaménka, Jiří Streyc, Jan Kapita, Pavel Jesen, Jan Effreim a Lukáš Helic. Opětovaným vydáním v l. 1596 a 1613 bible tato velmi se rozmohla a při pracích učenějších skoro výhradně vrch obdržela, jak patrno z hojných citátů do různých spisů pojatých. Oblíbená dříve bible Melantrichova obnovena byla potom již jen jedenkrát, roku 1613 péčí syna Veleslavínova Samuele Adama.

V ostatních bohoslovných skupinách jak obsahem tak významem nad jiné předčí spisy dogmaticko polemické, zvláště na straně Jednoty bratrské, kteráž teprve po delším kolísání a po krušných zápasech s odpůrci v domově i v cizině konečného ustálení dosáhla. Nejskvělejší pověst provází tu Lukáše Pražského († 1528) a Jana Blahoslava († 1571), vedlé nich pak čestně vyniká i řada jiných, zejména Vavřinec Krasonický, Benedikt z Bavoryně, Jan Roh, Matěj Červenka, Jan Černý, Adam Šturm a Jan Augusta. Na druhých stranách náboženských vyznačovali se dovedností v útoku i v obraně z katolíků Václ. Šturm († 1601) a Václ. Brosius († 1601), oba rázní odpůrcové Jednoty, mezi starokališníky Pavel Bydžovský († 1559), mezi evangelíky pak Jan Štelcar Želetavský, Havel Žalanský a j. Jako zvláštnost náboženské horlivosti náleží sem také Anti-Alkoran (1614), polemicko-mystický sborník Václava Budovce z Budova.

Z jiných spisů v nemalé oblibě byly postilly, vzdělávané pro potřeby jednotlivých vyznání, jako na př. Tomáše Bavorovského a Šebest. Berličky pro katolíky, Jana Straněnského, Mart. Philadelpha Zámrského a Jiřího Dikasta pro evangelíky, Jana Kapity pro členy Jednoty. Drobnějších traktátů poučovacích jest bez počtu; též hojné překlady ze sv. Otcův a spisovatelů církevních se vyskytují, jako na př. z Augustina, Jana Chrysostoma, Isidora Hispalského, Cypriana, Bernarda, Ambrože, Řehoře Velikého, pak rozličné traktáty a rozpravy učenců zahraničných, zejména Erasma Roterdamského, Mart. Luthera, Jana Oekolampadia, Jana Kalvina, Urbana Regia, Ant. Korvína a j. s pilným zřetelem k potřebám širší obce věřících, jež církevní normu měla stanovenou v jednotlivých konfessích, tiskem často vydávaných.

Činnost v odvětví filosofickém přestává většinou na pestrých kompilacích rázu mravoučného nebo rozjímavého, pocházejících jednak z doby starší, jako na př. Životové a mravná naučení mudrcův přirozených v obnoveném vzdělání u Mik. Konáče (1514) a Šim. Lomnického (1591), pak spis větami Senekovými prokládaný O čtyřech ctnostech stěžejných (1502, 1529, 1553) a kusy z Albertana, jednak z novější, jako jsou sbírky Jana Češky, Pavla Aquilinata Vorličného, Daniele Adama z Veleslavína, Brikcího z Licka a několik snůšek pravidel všelikými příklady vodnatě rozšířených v prosaických spisech Šimona Lomnického. Připočísti možno sem též některé traktáty poučné, z veliké části k marnosti světské ukazující, jako na př. Václava Dobřenského Vrtkavé štěstí (1583), Trojana Nigella z Oskořína Život poctivý (1597) a Natanaele Vodňanského Theatrum mundi minoris (1605). O badavé snaze a skutečném pokroku svědčí pouze spisy Matouše Konečného († 1622), zejména Divadlo boží, a překlad Rozdílů theologických Amanda Polána z Polansdorfu. — Mudroslovím prostonárodním zanášeli se Matěj Červenka a Jan Blahoslav; tiskem vydal sbírku přísloví a pořekadel zároveň s latinským výkladem Jakub Srnec z Varvažova (1582).

Spisy právnické za doby této povznášejí se na vrchol rozvoje, jsouce jednak výsledkem, jednak skvělým doplňkem a ohlavením rozsáhlé, mnohostranné praxe, na základě zemských řádů, politických poměrův a společenských zvyklostí v Čechách, na Moravě i ve Slezsku ode dávna prováděné. Začátek učiněn byl na Moravě Knihou Tovačovskou (1490) pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova, obsahující pamět obyčejů, řádů, zvyků starodávných a řízení zemského v markrabství Moravském — doplňkem a pokračováním jest Kniha Drnovská pana Ctibora z Drnovic — a v Čechách samých nedlouho potom vzniklo dílo M. Viktorina Kornelia ze Všehrd O právích země české knihy devatery, obsahem i slohem klassické. Práva městská podlé starších předloh poprvé shromáždil v jednotu M. Brikcí z Licka r. 1536, leč ne příliš zdařile; dokonalým mistrem v oboru tom osvědčil se teprve r. 1579 Pavel Kristián z Koldína, kterýž netoliko dlouho platný městský zákonník byl sestavil, nýbrž i vzornou knihu příruční, Práva městská král. Českého v krátkou summu uvedená (1581), k němu pořídil. Méně závažné jsou práce Jakuba Menšíka z Menšteina, Simeona Podolského z Podolí, Jana Kocína z Kocinétu a Víta Ophthalmia z Oskořína. K běžným potřebám kancelářským poskytovaly návod praktické pomůcky, schematismy a formuláře s tituly stavů duchovních i světských a s ukázkami úředních listin; nejznámější jsou tituláře Brikcího z Licka (1534) a Šebest. Fauknara (1589).

V oboru historickém postřehuje se pilná snaha po hojném a lahodném způsobu vyprávěcím, avšak výboru kritického a nestranného výkladu bývá dosti pořídku. Spisy velikých rozměrů jsou tu zjevem obyčejným. Ke všeobecným dějinám obrácen byl zřetel Kanónovou Kronikou světa v překladech Buriana Sobka z Kornic (1541) a Daniele Adama z Veleslavína (1584). Měrou mnohem rozsáhlejší stalo se tak Veleslavínovým Kalendářem historickým (1578, 1590) a na díle i Registříkem historickým (1596) Abrahama Buchholzera v překladě Benjamina Petřka z Polkovic. — Pilně vzdělávány byly děje domácí, jak v souboru, tak v oddílech. První obraz celkový pořídil rukou neumělou Mikuláš Konáč z Hodíštkova, totiž překlad České kroniky (1510) Aenea Sylvia. O nemnoho šťastněji vydařila se Martina Kuthena ze Šprinsberka Kronika o založení země České (1539), sestavená sice kritičtěji, ale všeho téměř půvabu prázdná a toliko předčasným o zvláštní jakosti domněním rozhlášená. S duchem doby nejlépe se srovnávala Kronika země České (1541) kněze Václava Hájka z Libočan, kniha naprosto nekritická, za to však vynikající všemi vlastnostmi vypravovatele lidu milého, živostí a jadrností ve slohu, dovedným a rozmanitým výběrem bohaté látky, prostoduchým názorem a vlasteneckým smýšlením. Vlivem Hájkovým ostatní kroniky české rychle upadaly v nepamět; dílo Konáčovo a Kuthenovo na čas před tím uchránil Daniel Adam z Veleslavína, vydav obě pospolu v nové úpravě s rozsáhlou a pěknou předmluvou r. 1585. Jinak nikdo již se nepokusil o celistvý obraz dějin českých, kromě Jana Dubravia, biskupa olomúckého, historií po latinsku napsanou (1552). Týmž jazykem vydaný kalendář Prokopa Lupáče z Hlavačova Ephemeris rerum Bohemicarum (1584) obsahuje materiál roztříštěný. — Ze spisův o jednotlivých částkách dějin domácích největší důležitost mají ty, jež na současné zkušenosti jsou založeny, tak že s prameny historickými na roveň se staví; podstatnou při nich vadou bývá subjektivní, stranný názor i účel, Nejznamenitější z nich jsou Bartoše Písaře Knihy o pozdvižení jedněch proti druhým v obci Pražské v l. 1524—1530, s pragmatickým výkladem očitého, ale předpojatého svědka, a Sixta z Ottersdorfa Akta aneb knihy památné let 1546 a 1547, tvořící jako doplněk a kritiku soudobé o těch příbězích relace úřední. Práce Marka Bydžovského z Florentina, Václava Budovce z Budova, Jiřího Závěty ze Závětic a Mikuláše Dačického z Heslova obsahují pouze historický materiál ceny rozdílné. K starší minulosti české hledí Prok. Lupáče Historia o císaři Karlovi toho jména čtvrtém (1584), podávající v chronologickém přehledu nejednu zajímavou zprávu z rukopisů nyní zmizelých. — Obor genealogicko historický nalezl za doby Rudolfovy neunavného, ale málo kritického vzdělavatele v Bartol. Paprockém z Glogol a z Paprocké Vůle; z velikých jeho děl Čech dotýká se Diadochus (1602), Moravy Zrcadlo markrabství Moravského (1593) a Slezska Štambuch slezský (1609). Paprockému pilností se rovná, soudností však a znalostí starých listin vysoko nad ním stojí Václav Březan (v. t.). — Mezi spisy o dějinách cizích nejhojnější oddíl dotýká se národa tureckého. Mimo četné brožury neboli noviny rozšiřovaly se zvěsti o strašlivé metle boží z Turecka hrozící většími kronikami v češtinu překládanými, jako jest na př. polská Michala Konstantinovice, latinská Joviova, Georgevičova a nejzevrubnější ze všech Löwenklauova, po česku spracovaná a přídavky rozmnožená Janem Kocínem z Kocinétu a Dan. Adamem z Veleslavína. Z domácích skládání částečně patří sem Václava Vratislava z Mitrovic Příhody v zajetí tureckém utrpěné a slohem tklivě dojímavým popisované. — Děje církevní pokusil se zobraziti v tendenčním přehledu (1537) kněz Bohuslav Bílejovský. Soustavně pracováno bylo v tomto odvětví se strany Bratří českých, kteří pilně sbírali paměti a doklady o původu a rozvíjení Jednoty za příčinou úplného a jasného obrazu celé společnosti. Značný díl takové práce vykonali Matěj Červenka, Jan Blahoslav a po nich Jan Jaffet. Dávnou minulostí křesťanstva zabývají se překlady historií církevních Eusebiovy a Cassiodoriovy, vzniklé prací Jana Kocína z Kocinétu a Dan. Adama z Veleslavína. Poučení o dávnověku židovstva poskytovaly v hojné míře Flavia Josefa O válce židovské knihy sedmery (1553) v překladě Pavla Vorličného a Historie Židovská (1590) v úpravě Václava Plácela z Elbinku.

O cizích krajinách a národech nepřebranou zásobu zpráv, nezřídka báchorkovitých, nalézalo čtenářstvo v obrovské Kosmografii české (1554), vzdělané dle knihy Šeb. Münstera Zikmundem z Púchova. Jiné práce toho druhu byly Jana Aubana Boemia Obyčeje, práva, řády anebo zvyklosti všech národův (1579), přeložené Janem Mirotickým, a Vypsáni ruské země (1590) od Matěje Hosia Vysokomýtského; Jeana de Lery Cesta do Brasilie v překladě Pavla Slovacia a Matěje Cyra zůstala rukopisem. Avšak četbou nejvítanější byly zprávy o Sv. Zemi, vlastním tehdáž ideále všech pobožných poutníků, v cestopisech Martina Kabátníka, Jana Hasišteinského z Lobkovic, Oldřicha Prefáta z Vlkanova a Krištofa Haranta z Polžic. Důkladný kommentář místopisný ku knihám biblickým opatřil Daniel Adam z Veleslavína překladem Büntingovy německé knihy Itinerarium sacrae scripturae (1592) a Vypsáním města Jerusalema (1592) od Christiana Adrichomia.

Činnost politická a sociální v literatuře jeví se hlavně záznamy o sněmích a schůzích stavovských, smlouvami a zákonníky, listinami úředními, vzájemnými dopisy a p., vůbec materiálem, namnoze ve větší sbírky sneseným. Státnickým důmyslem vynikají přebohaté korrespondence Viléma z Pernštejna († 1527) a Karla st. ze Žerotína († 1636), jenž příslušnou látku také uměleji sceloval, jmenovitě v Zápisech o soudě panském (olomúckobrněnském z let 1596—1614) a ve zprávách o sněmích. Ze spisů theoretických náležejí sem kompilace Politia historica (1584) Dan. Adama z Veleslavína, spracovaná podlé německého Regentenbuchu Jiřího Lauterbecka, a Schola aulica (1607) Jiříka Závěty ze Závětic, pak též kniha Štěpána Guazza De mutua et civili conversatione (1613) v překladě Bartoloměje Havlíka z Varvažova.

V oboru řečnickém Karel st. ze Žerotína prvé místo zaujímá mistrnou Apologií ku panu Jiříkovi z Hodic (1606). U četných spisovatelů, jako na př. u Viktorina Kornelia ze Všehrd, Sixta z Ottersdorfa, Pavla Kristiána z Koldína, Adama Rosacia, Joachima z Těchenic a j. skvělá pověst řečnická ovšem předpokládá také znamenité výkony, avšak vlastní provedení nebývá, vyjma řeči sněmovní, dochováno ani v kusém záznamu. Za to plody duchovního řečnictví současné písemnictví oplývá, jak z bohoslovné literárné činnosti jest patrno. Theoretickou průpravu poskytovaly spisy latinské; po česku toliko jediný, ale znamenitý, podán příspěvek J. Blahoslavem, Vady kazatelův (1571). V knize Mich. Pěčky Smržického, Akcí a rozepře mezi filozofem, v lékařství doktorem a orátorem (1609), jest obsažena spíše satira, než nějaká vážnější práce návodná.

Nauky přírodní soustřeďovaly se v herbářích neboli bylinářích, sestavovaných bez vědeckého základu k účelům hlavně lékařským. Nad starší toho druhu dílo lékaře Jana Černého (1517) v každé příčině vysoce vyniká rozsáhlý Herbář 0. P. Mathiola, po česku vzdělaný Tadeášem Hájkem z Hájku (1562) a v pozdějších dobách o hojné dodatky rozšířený Adamem Hubrem z Rysenpachu (1596). Po latinsku psal o věcech přírodních se zdarem Adam Zalužanský ze Zalužan († 1613); přední z jeho děl, Methodi herbariae lib. III (1592), obsahuje důmyslný pokus o soustavné spořádání rostlin a také k jejich pohlaví, leč jen nedokonale, poukazuje. Alchymie má svého zástupce v Bavorovi Rodovském z Hustiřan († 1592).

V obor lékařský mimo herbáře a malou skupinu děl k účelům zvláštním hledících spadají též některé práce rázu zdravovědného, jako na př. dva Regimenty zdraví, starší z r. 1536 od Jana Koppa z Raumenthalu, mladší z r. 1587 od Jindř. Rantzovia v překladě Adama Hubra Meziříčského. Důkladná kniha Tomáše Jordána z Klausenburku O vodách hojitedlných neb teplicech moravských (1580) všímá si vedlé vlastního předmětu také dějin a místopisu. Díla proslulého lékaře Jana Jesenského († 1621) psána jsou jazykem latinským.

V mathematice a hvězdářství nevyskytlo se žádné větší dílo, ačkoli nescházelo učených mužů, kteří v oborech oněch nevšedně vynikali, jako na př. Cyprian Lvovský ze Lvovic († 1574), professor akademie v Lavingách na Dunaji, slavný zastavatel učení Koperníkova, nebo Tadeáš Hájek z Hájku († 1600), protomedik král. Českého, přítel Tychona de Brahe; avšak případné jejich práce vydávány byly latinou, v učeném světě obvyklou. Spisování v českém jazyku hledělo si větším dílem potřeb praktických, minucí a pranostik; vedlé Tadeáše Hájka náleželi k osvědčenějším jejich pořadatelům Jan Hortensius († 1557), Mikuláš Šud ze Semanína († 1557), Petr Codicill († 1589), Martin Bacháček († 1612), Adam Huber z Rysenpachu († 1613) a j.

Věci hospodářské v nemnohých jen spisech samostatných přicházejí na přetřes, avšak děje se to způsobem téměř bez výjimky jadrným, stručným a rázovitým. Z účastníků jmenováni býti zasluhují Mikuláš Artemisius (Černobýl) Žatecký, Jan Brtvín z Ploškovic, Petr Hubáček Kolínský a Jan Dobřenský na Dobřenicích.

Nauky mluvnické vzdělávaly se mnohem skrovněji, než bychom očekávali dle počtu spisů vycházejících. Hlavní toho příčinou bylo zlatinělé školství, jež mateřské mluvy užívalo jen za průpravu k čítání spisův antických nebo renaissančních, a grammatickým pravidlům z mrtvých jazyků vyvozeným k obecné platnosti dopomáhalo. Vzrůstající odtud nejistotě přítrž učiniti měla r. 1533 první Grammatika česká kněží Beneše Optáta z Telče a Václava Philomathesa z Jindřichova Hradce, avšak byl to pokus nedokonalý, který teprve výkladem a dodatky Jana Blahoslava v Grammatice z r. 1571 zajímavosti nabyl. Nicméně i Blahoslavova práce jest povahy spíše brusičské nežli přesně grammatické, nepodávajíc ve tvarosloví vzorův a soustavného postupu nešetříc, ale toliko k nesprávnostem hlavně z mluvy obecné a z dialektů do jazyka spisovného vnášeným přihlížejíc. Pevnější soustavu aspoň ve skloňování a časování provedl r. 1577 Matouš Benešovský (Philonomus); mluvnici úplnou s tvaroslovím i skladbou sestavil teprve r. 1603 Vavřinec Benedikti z Nudožer jazykem latinským. Ostatně podotknouti dlužno, že o správnost a čistotu slohovou bylo předem pečovati vydavatelům knih. (Viz Dějiny jazyka.)

Slovníků za této doby jest řada pozoruhodná. První tištěný a se stanoviska doby značně důležitý jest Lactifer (1511) Jana Bosáka Vodňanského; z pozdějších vynikají slovníky práce Veleslavínovy, mezi nimi hlavně Silva quadrilinguis (1598) s významy českými, latinskými, řeckými a německými.

V době třetí vystupuje před oči naše obraz žalostného rozkladu v životě českém vůbec a v literárním zvláště; rozklad tento šíří se po národě vždy dravěji, až způsobí v něm úplné vysílení a mdlobu smrti podobnou. Známky zlověstné choroby ohlašovaly se již od posledních let vlády Rudolfovy obecnou rozervaností vnitřních poměrů; krise v bitvě bělohorské nastalá dopadla nešťastně a měla strašlivé následky v zápětí. Politická důležitost předních činitelů národních byla zdrcena, zámožnost zničena; hrůzy válečné na konec přítele i nepřítele doháněly k činům zoufalým, šířily surovost a mravní pustotu. Za takových poměrů ztrácela se všecka půda, na níž písemnictví mohlo by prospívati. Sbor nejplatnějších pracovníků literárních rozptýlil se v cizině a tu skoro vesměs beze stopy zmizel z obzoru; jen některým nezlomná síla duševní nedala klesnouti, nýbrž mocně pudila je k další vytrvalé činnosti, tak že i za bídných poměrů provedli díla vzácné paměti hodná. Bohužel však český lid z takových prací poučení nečerpal, ba neměl o nich ani potuchy, jsa pohřížen v úplnou ztupělost. V Čechách zajisté již ani víra neskýtala útěchy, neboť byly podvráceny její základy; lid nesměl věřiti tak, jak byl vychován, pozbyl dosavadních rádců duchovních a nových nedostal, v oblíbených jeho knihách spatřováno kacířství a kletba na ně vržena; že prostý člověk vštípeného přesvědčení rázem proměniti nemůže, zvláště když s ním spásu duše spojuje, na to pomýšleti horlitelská zanícenost bránila.

Činnost literární možno v této době zahrnouti ve dvě skupiny: zahraničnou čilí exulantskou, počítajíc sem i účast na Slovensku, a domácí čili katolickou.

Skupina zahraničná, jádro intelligence české v sobě zahrnující, obsahuje nejcennější výkvět veškeré produkce; spisovatelstvo tu jest sice počtem nehojné, ale zájmům vlasteneckým horoucně oddané, mnohonásobnou zkušeností vytříbené a duchem zmohutnělé: tím také po nějaký čas netoliko udržuje se na bývalém stupni hodnoty, nýbrž i mnohem výše postupuje. Nehynoucí v tomto vzhledě paměť získal si dobrodinec lidstva, nesmrtelný reformátor školství Jan Amos Komenský, stejné slavný v dějinách osvěty, jako v dějinách literatury domácí. Onť, zaujav pevně stanovisko theosofické, vítězně přemohl nepřízeň osudu a skvělé dary ducha svého v nejušlechtilejší soulad s citem uvedl, pronikavou soudností nejistoty rozptyloval, překážky odstraňoval, jasným pořádkem a rozborem, šetře ve všem pravé úměrnosti, přesvědčení vzbuzoval, s trpícími v nejhlubší žal se ponořoval, ale zároveň chabnoucím spasné útěchy v čas dodával; při tom všem prospěch vlasti a církve bratrské byly mu cílem nejpřednějším. Mohutnost a síla ducha nejpodrobněji se rozvíjejí v jeho dílech latinských: tím však české spisy neztrácejí na ceně, nýbrž naopak jsou nejvlastnější a nejjadrnější podstatou myšlének a snah Komenského; sem náležejí časoměrné překlady Žalmů, Naučení moudrého Katona, Kancionál, Labyrint světa a ráj srdce, veskrze důkazy zbožné nadšenosti básnické, Didaktika, Informatorium školy mateřské, Umění kazatelské, skvosty literatury vzdělávací, Hlubina bezpečnosti, Výhost světu a celá řada spisů duchovního rázu vroucně dojemných. — Vedlé Komenského proslul ze spisovatelů v cizině nejvíce Pavel Skála ze Zhoře, skladatel obrovské Historie církevní, a pak též Pavel Stránský důležitým dílem latinským obsahu politickohistorického, zvaným Respublica Bojema. Nejznačnější počet exulantů zabýval se spisováním náboženským; nejčileji vedl si tu nepokojný lutherán Samuel Martinius z Dražova. v době pozdější též Václav Kleych († 1737) a částečně Jan Liberda († 1742).

Na Slovensku vystěhovalci mezi příbuzným obyvatelstvem nalézali poměry pro udržení národnosti své celkem příznivější než jinde; jejich právě příchodem dávná spojitost jazyková nové nabyla posily a jevila se dosti dlouho ruchem v nejednom vzhledě živějším nežli v Čechách a na Moravě. Z čelnějších zástupců jmenováni buďtež Jiří Třanovský, původce Cithary sanctorum, oblíbeného zpěvníku evangelického, Štěpán Pilařík, Dan. Horčička Sinapius, Matěj Bél, Dan. Krman, Samuel Hruškovic a Pavel Doležal.

Skupina spisovatelů domácích, po česku píšících, skládá se větším dílem z příslušníků stavu kněžského, a tu zase valnou částí z členů řádu jesuitského. Směr jejich jest přísně katolický, obsah převahou vzdělávací, tu i tam křiklavě tendenční, jazyk čím dále zdivočilejší.

Básnictví světské zastoupeno jest poněkud zdařileji pouze písní prostonárodní, jak z hojných pozůstatků dnešních důvodně souditi můžeme. Naproti tomu produkce umělá jest žalostného způsobu, ať již ten neb onen druh béřeme v úvahu. Největší skladba sem příslušná, Václ. Rosy Discursus Lypirona, obsahující podivně květnatou směs reminiscencí antických a názorů moderních, není než ozvuk nepřirozeného idyllismu zahraničního. Poněkud zdařilejší výrazem, ale formou nedokonalé jsou Veselé písně Jiřího Volného, ovčáka v Kratonohách, hlavně pro stav skladatelův pozoruhodné. Mimo ně uvésti se může nejvýš ještě didaktická Knížka rýmovní neboli sbírka průpovědí lidových, nezřídka jadrných a perných, ze starší nějaké předlohy otiskovaná. — Dramatické skladby nepovznesly se nad začátečnické pokusy a školské hříčky, hotovené větším dílem v řádě jesuitském, a to hlavně jen k výkladu při rozmanitých hrách divadelních, jež pro nábožnou zábavu obecenstva hojně se provozovaly. Divadla prostonárodního význačnou ukázkou jest několik intermedií neboli dialogických výstupů Václava Kozmanecia (Kozmánka), světského rázu a s obsahem hrubým; umělecké ceny nemají žádné.

Básnictví duchovní vzdělávalo se dosti pilně v oboru církevní písně, neboť vzrůstající potřeba obyvatelstva na víru katolickou obráceného nezbytně toho vymáhala. Z několika velkých kancionálů tenkráte sestavených nejzasloužilejší pochází od vlasteneckého jesuity Matěje Václ. Šteyra (1683). Zvláštní druh písní pobožných, slonovými kudrlinkami vyšňořených a tím církevnímu rázu nejednou zcela se příčících, horlivě pěstil Adam Michna, varhaník jindřicho-hradecký; po něm až do směšné titěrnosti v té věci zabředl Bedřich Bridel, kněz řádu Tov. Ježíšova. Několik jiných skladeb duchovních, poměrně největších a nejzdařilejších, ozývá se libosnivým, přesládlým idyllismem; jsou to: Zdoroslavíček (1665) Felixa Radlinského, přeložený z němčiny, Požehnané pole Jana Hynka Dlouhoveského a Pastýřské rozmlouvání o narození Páně Jana Paukara z Jelenic.

Básnictví latinské v době této celkem mělo ještě smutnější osud než české, neboť úplně zplanělo a konečně v nesmyslné podivínství se zvrhlo. Ve množství skladatelů jen několik jmen jest patrnějších: Rafael Mnišovský ze Sebuzína († 1644), Jiří Schwertfer († 1654), Jan Widmann († 1671), Maxm. ze Schleiniců († 1675), biskup litoměřický, a Melichar Gutwirt († 1705); všude jinde panují eteosticha, chronosticha, akrosticha, anagrammata, ikonismy, jehlance, vrcholíky a podobné stvůry směšně lopotné. Ano tak daleko v převrácenosti se zašlo, že kabbalistickými verši, z pouhých číslic skládanými, celé knihy se naplňovaly, jak zejména odstrašujícím toho příkladem jest Jan Summa z Vlastislavě, „poeta laureatus“ za Leopolda I. Poslední svěžejší výkvět někdejší slávy latinské objevil se r. 1773 v epické básni Nepomuceneis (kn. VIII.), složené Italem Persicim a v Praze vydané jesuitou Frant. Mesickým. — Poněkud lépe prospívalo krasořečnictví, ze škol i do veřejnosti přešlé; avšak i toto větším dílem v duchaprázdné titěrnosti a vrtošivé planosti si libovalo. Nejčelnějším zástupcem jest Bohuslav Balbín; úpadek zračí se již u Jiřího Weise a Karla Kolčavy, nejvíce však u Kašpara Knittla († 1702) a jeho následovníků.

Prosa nauková toliko ve spisech nejširším třídám obecenstva určených po česku se ozývá; v pracích vědeckých převahu má latina.

V odvětví theologickém ze spousty traktátův a spisků rozmanitých záslužně vyniká hlavní plod literární za této doby v Čechách vydaný, trojdílná Bible Svato-Václavská (1677–1715), kterouž z nařízení arcibiskupa Matouše Ferdinanda z Bilenberka dle vulgáty v češtinu byli přeložili jesuité Jiří Konstanc († 1673), Matěj Václ. Šteyr († 1692) a Jan Barner († 1708), použivše při práci biblí starších, jmenovitě Benátské (1506) a Kralické. Po druhé vydána byla r. 1769—1771, pokaždé s obrazy z někdejších biblí Melantrichových, a přispěla platně k udržení jazykové čistoty aspoň u části kněžstva katolického. Vedlé této důležité památky pozornost budí též některé plody duchovního řečnictví, zejména sbírky kázání Bohumíra Hynka Bílovského († 1725), Fabiana Veselého († 1729), Řehoře Tučka († po 1768) a Leop. Fabricia († 1772). Výsledky vědeckého badání uveřejňovány byly po latinsku; většími pracemi tu prosluli Benignus Sichrovský († 1737), Ign. Franz († 1770) a Jan Slezina († 1775).

Nauky filosofické, po latinsku vzdělávané, téměř nevybočily ze síní školních a ztrácely se namnoze ve planém slovíčkářství. Teprve učebná kniha Kašpara Sagnera Institutiones philosophicae (1755) lepší řád ve studium zavedla. Speciálními pracemi se zanášeli Frt. Kolbe († 1727), Ant. Boll († 1756), Jan Gremner († 1757), Bernard Raschdorf († 1759) a Frant. Oppersdorf († 1770).

Literatuře právnické po převratu bělohorském přibyly veledůležité publikace Obnovené právo a zřízení zemské v Čechách (1627) a na Moravě (1628), potom i Nové právo útrpné a hrdelní (1708) v dobrém překladě Kašpara Jana Kupce z Bilenberka. Za císařovny Marie Terezie po někdejší ryzosti české mluvy právnické bylo již úplně veta, jak dokazuje Constitutio criminalis Theresiana, kterouž r. 1769 „na českou řeč převrátil“ odborník Jan Jos. Zeberer, první syndik novoměstského magistrátu v Praze. Z jednotlivců znalostí práva nad jiné slynuli Jan Jindř. Proškovský († 1668), Krištof Kyblin († 1678), Jan Krištof Schambogen († 1696), Jan Jakub Weingarten († 1701), Václ. Xav. Neumann († 1743) a opat Frant. Štěp. Rautenstrauch († 1785). Psali větším dílem latinsky.

V historii zračí se nevšední horlivost a snaha materiálem co možná nejhojnějším jak jednotlivé události, tak celé doby vystihovati; avšak přestává se větším dílem na pouhé kompilaci bez náležitého tříbení. Rozsahem i důležitostí přední místo tu zaujímá rukopisné dílo Viléma Slavaty z Chlumu a z Košumberka, Historické spisování, osnované se stanoviska dynasticko-katolického. Jiná veliká práce Poselkyně starých příběhů českých (1700) křižovníka Jana Fr. Beckovského, v části vydané tiskem na Hájkovi založená, jest vlastně knihou pro lid určenou, a po této stránce nelze jí odepříti uznání. Stejný účel mají též ostatní spisy české, jmenovitě zápisky Václ. Kozmanecia a Norb. Zatočila z dob války třicítileté, Tomáše Pešiny z Čechorodu Prodromus Moravographiae (1663), jenž jest pouhým výtahem z díla rozsáhlejšího, Jana Floriana Hammerschmida Historie Klattovská (1699), kdež pravda se smyšlénkami pestře jest protkána, Sim. Eustach. Kapihorského Historia kláštera Sedleckého (1630), Jana Kořínka Staré paměti Kutnohorské (1675), anonymní Země dobrá (1754) a j. — Hojněji a důkladněji psáno i badáno bylo po latinsku. Slavného zástupce má tu historická škola jesuitská v Bohuslavu Balbínovi, jehož zásluhy o dějinné památky vlasti naší byly by dle slov Palackého „věčné, kdyby spolu kritický smysl jím byl vládnul, anebo kdyby aspoň z Hájkových pletich byl uměl vyplésti se“. Balbínovi duchem i smírem podobá se Tomáš Pešina z Čechorodu, původce několika důležitých děl, mezi nimiž nejrozsáhlejší jest Mars Moravicus (1677, čásť v rkp.), poněkud i Jan Florian Hammerschmid, pilný sběratel církevních památností. Četná díla jiná, jako na př. Jiřího Crugeria Sacri pulveres (1668 sq.), Jana Jiřího Středovského Sacra Moraviae historia (1710), Jana Tannera Historia civitatis Plsnae a práce rodopisné, Matěje Bened. Boleluckého Rosa Boemica (1668), Jana Schmidla Historia societatis Jesu provinciae Bohemiae (1747 sq), veliké snůšky historickodiplomatické Magnoalda Ziegelbauera a Jos. Bonav. Pitra a j. mn., jsou vesměs důkazy horlivé činnosti sběratelské a kompilační, ale ovšem zřídka kritické. Tato stránka nalezla svého mistra teprve v učeném Gelas. Dobnerovi, jehož působení sahá již v dobu následující.

Vědomostí zeměpisných a národopisných nějakou zásobu poskytovala Jiřího Fera Mappa katolická (1630), vypravující o rozšiřování křesťanství v cizích krajinách, a pak exulanta Bohusl. Křineckého z Ronova Historie království Kristova (1632). Popis národnostních hranic v Čechách r. 1704 zajímavě načrtl Ant. Frozín v předmluvě poutnického dílka Obroviště Marianského Atlanta. Příhody a zkušenosti na cestách, zaznamenané domácími šlechtici Jindř. Mich. Hysrlem z Chodů, Heřmanem Černínem z Chudenic a Ign. ze Šternberka, nevyšly tiskem; také ze zpráv, kteréž mnozí členové řádu Ježíšova, ve vzdálených končinách působící, do vlasti posílali, jako na př. Frant. Boryně z Peru, Karel Slavíček z Číny, Kar. Přikryl z Vých. Indie, nemnoho v širší veřejnost proniklo.

V mathematice a příbuzných vědách, cožkoli znamenitějšího se vyskytlo, psáno v jazyce latinském. Přední zástupcové tu jsou: Marek Marci z Kronlandu († 1667), slavný svého času i v lékařství, Jan Caramuel z Lobkovic († 1682), Sigm. Hartmann († 1681), zvaný českým Euklidem, Jak. Kreza († 1715), Prokop Diviš († 1765), Jan Ant. Scrinci († 1773), Jos. Steppling († 1778), Jan Tesánek († 1788) a Stan. Vydra († 1804).

V oboru přírodních věd a v lékařství panovala rovněž latina. Před jinými tu slynuli Jan Jak. Václ. Dobřenský z Černého Mostu († 1697), Jan Frant. Löw z Erlsfeldu († 1725), Jan Boháč († 1768) a Jos. Thad. Klinkoš († 1778).

V mluvnictví se vyskytuje několik grammatik jazyka českého, úplných i částečných, rázu konservativného i novotářského. Dosti opatrně vedou si, k minulosti zřetel majíce, Jan Drachovský, Matěj Václav Šteyr, Jiří Konstanc a Pavel Doležal; směr novotářský, s příklonou k podlým tvarům obecné mluvy, oblíbil si Václ. Rosa, po něm Václ. Jandit a v míře nejkřiklavější J. V. Pohl. Viz Dějiny jazyka.

Práce slovníkové se skvělým zdarem podnikal v cizině Jan Amos Komenský; v Čechách naproti tomu neobjevilo se nic znamenitého. K potřebám hlavně školským vydávaly se hubené vokabuláře, na díle z prací Dan. Adama z Veleslavína. Obšírnější Dictionarium německo-latinsko-české sestavil r. 1700 Kašpar Vusín, a později křižovník Jan Kašpar Rohn Nomenclator, také trojjazyčný. Rukopisem zůstal velký slovník český s latinskými a německými významy, jejž byl etymologicky sestavil V. Rosa, upotřebiv k tomu, jak se zdá, materiálu po Komenském zachovaného. Thř.