Ottův slovník naučný/Čechy/Dějepis politický, věk starý

Údaje o textu
Titulek: Čechy: Dějiny, dějepis politický, věk starý
Autor: Josef Kalousek
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 209–220. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: České dějiny

a) Doba předslovanská asi do r. 500 po Kr. Historické prameny vypravují o dvou národech, kteří před příchodem Slovanů v zemi České dlouhý čas přebývali; jsou to keltští Bojové a germanští Markomani. Vědomosti naše o nich jsou však velmi nedostatečné a nejisté, poněvadž starým zprávám o nich nedostává se zeměpisné určitosti, tak že bývá i spor o otázky, zdali sídla těch národů zaujímala celou nynější zemi Českou, nebo dopadala-li jen do některé krajiny v ní a do které, či dlužno-li je klásti do některé země sousední a do které. Kdyby mnozí lidé nenesli se dychtivou snahou, dověděti se o tom, o čem nelze nic bezpečného se dověděti, malá důležitost přikládala by se celé této době v dějinách vlastenských; neníť znamenati nižádné souvislosti mezi těmito předvěkými národy a pozdějšími obyvateli země České, ni slovanskými ni německými, kromě že několik zeměpisných názvův utkvělo zde z oné dávnověkosti na vždy. (Píč v Památkách archaeol. XV, 209.) Pověst zachovaná u Livia, kterak okolo r. 600 př. Kr. valní zástupové vystěhovali se z vnitřní Gallie jednak do hořejší Italie, jednak do lesů Hercynských, vykládá se obyčejně na zemi Českou; ta snad tudy obdržela obyvatelstvo gallské čili keltské, kteréž v jiných pramenech slove Boji. Avšak lesy Hercynskými rozumívaly se netoliko hory české, nýbrž i jihoněmecké a Karpaty; Bojové pak přebývali také v Bavořích a v Pannonii. Během I. stol. př. Kr. Bojové vytratili se ze země České, nevědomo, kdy a kam; nejspíše byli dílem vyhlazeni, dílem vytlačeni od rozmanitých kmenů německých, kteří na ně opětovně doráželi. (Vocel, Pravěk, str. 66—84.) O příbězích jejich nevíme s jistotou zhola nic a o povaze jejich jen tolik, že byli ze všech národů keltských nejsurovější; následovně nesluší se přenášeti na ně to, co víme z Caesara o Keltech v Gallii. Sama otázka bytování Bojů v Čechách v posledních koncích visí vlastně na tom, že kde dříve bydlili Bojové, tam později přebývali Markomani (kterážto posloupnost jest od Tacita i Strabona hodnověrně dosvědčena), a že jméno té země dříve bojské a pak markomanské, jež se píše Bojhemum a jinak podobně, znamená pozdější Bohemii, zemi Českou. Jisto jest, že Markomani v prvních stoletích po Kr. přebývali na levém břehu Dunaje v Rakousích Dolních i Horních a dále odtud na sever v Moravě i v Čechách, Za památku zbylou po keltských Bojích pokládají se také města nebo hrady, jež Ptolemaios, alexandrijský zeměpisec, psavší uprostřed II. stol. po Kr., klade do krajin ležících na sever od prostředního Dunaje; jména jejich mají namnoze zvuk keltský. Avšak poloha těch míst nedá se zjistiti. Někteří hleděli ji ustanoviti podlé podoby zvukové se jmény pozdějších měst, ale nadarmo. (Vocel, Pravěk, 121.) Ježto Ptolemaios při každém městě udává jeho zeměpisné souřadnice, A. Sedláček pokusil se, aby na tom základě vypátral totožnost Ptolemaiských měst s pozdějšími městy nebo dosavadními hradišti v českých zemích (ve výroční zprávě táborského gymnasia r. 1880: Kl. Ptolemaia zprávy o Čechách); avšak staří neuměli zeměpisnou šířku a délku měřiti s náležitou zevrubností, a souřadnice Ptolemaiovy v našich zemích nejsou měřeny, nýbrž mylně vypočteny z obyčejných údajů cestovatelských (Vivien de Saint-Martin, Histoire de la géographie, Paříž, 1873, str. 199).

Markomani, národ náležející k haluzi svevské velikého plemene germanského, dříve než se přistěhovali do Bojhema, přebývali nepochybně ve střední Germanii v poříčí řeky Mohanu. Když Drusus v l. 12—9 př. Kr. podnikal z Gallie přes Rýn výbojné výpravy do hloubi Germanie, Markomani ustupujíce přemoci římské, vtrhli do Bojhema; tu zastihli zbytky Bojů, jež přemohli a vypudili, také snad již Quady, národ germanský, Markomanům příbuzný, kterýž ustoupil před nimi dále k východu a usadil se v poříčí Moravy i na uherském Slovensku (Vocel, Pravěk, 155.). Vůdcem Markomanů na této výpravě byl Marobod, první povědomý a nejslavnější panovník markomanský, kterýž pak podmaněním mnohých národů východogermanských zjednal sobě velikou říši, prostírající se od středního Dunaje až k dolní Visle. Říše tato však rozpadla se, když Marobod poražen byl od Arminia Cheruského, načež po dvou létech i sám vypuzen jest ze země markomanské Katvaldou, knížetem gotským, r. 19 po Kr. Potom Markomané žili pod knížaty dílem z rodu Marobodova, dílem i z jiných kmenů něm., kteří časem jim byli dosazováni vlivem říše Římské. Kterak však ten národ vynikal četností a mocí svou i rozlohou sídel svých, o tom lze souditi z toho, že když ve 2. pol. II. stol. po Kr. mnozí národové germanští a jiní, přebývající severně od Dunaje, spolčili se a mocně vycházeli na lup přes tu řeku od jejího počátku až k ústí do provincií římských, velká válka z toho vzniklá nazvána jest markomanskou (165—180). Císař Marcus Aurelius osobně válčil proti Markomanům a jejich sousedům Quadům, při čemž přebýval v Carnuntě a zemřel ve Vindoboně v Dol. Rakousích. Dunaj zůstal i potom hranicí říše Římské. Též ve III. stol. vyskytá se jméno Markomanů, válčících se Římany nebo s německými svými sousedy; o králi jejich jest zmínka ještě na sklonku IV. stol. Potom za nějaký čas dostali se pod vrchní panství Hunův. Naposledy připomínají se Markomani i Quadové r. 453, když táhli s Attilou hunským do Gallie, kterážto výprava skončila se porážkou na polích Catalaunských. Zůstaly-li i potom jaké zbytky Markomanů v Bojhemu. není známo. V nastalém tehdáž velkém stěhování národů zajisté nejeden národ německý protáhl touto zemí, nebo se v ní na chvíli i zastavil: jakož Chronicon Gothanum (Pertz, Leges, IV., 640.), psané okolo r. 810, obsahuje zprávu, že Langobardi na svém tažení (teda snad někdy v V. stol.) osvojili si zemi Českou (in Beouinidis), a že podnes (t. j. 810) spatřují se tam pozůstatky sídla krále jejich Vachona. Místnějšího však nic se o tom neví.

b) Doba pohanskoslovanská (asi 500 až 880). Podobá se, že když němečtí kmenové z východní Germanie vystěhovali se do krajin rozbořené říše Římské, Slované tlačíce se za nimi z východnějších svých sídel, usazovali se v zemích od Němců vyprázdněných. Takž i Bojhemum dostalo obyvatelstvo slovanské, příchozí nejspíše z Velikého Charvátska, jakž slulo hořejší Povislí. Stará pověst klade za vůdce toho stěhování Čecha, jenž prý se zastavil na hoře Řipě a stal se praotcem národa českého; ten jest podoben Hellénovi a jiným heroům, kteréž řecké pověsti postavily v čelo národa hellénského i jednotlivých kmenů jeho, soujmenných s nimi. Přistěhování Slovanů do Čech sotva však událo se najednou, než spíše stěhovali se v rozdílných časích rod za rodem (Vocel, Pravěk, 269.), kmen za kmenem, jejichž jména, sídla a rozdíly pamatovaly se dílem až do XII. stol. Nejmocnějším kmenem byli vlastní Čechové, kteříž usadili se uprostřed země od Řipu na jih. Vedlé nich v pohanské době vynikali Lučané při střední Ohři, kterýmž bývali podřízeni Sedličané v pozdějším Loketsku. Východně od Lučanů v sev. koutě země přebývali Lémuzi v poříčí Bíliny, pak nejbližší jejich příbuzní Děčané při Ploučnici a Litomiřici jižněji od obojích. Od hradu Pšova čili Mělníka k horám Ještědským sídlili Pšované, kteří starším jménem tuším sluli Srbové. Východně od nich při horní Jizeře byli Charváti. Východně od vlastních Čechův okolo Kouřimě a Libice bydlili Zličané, v jižním koutě země Doudlebi u horní Vltavy. (Viz historické mapy při Tomkových Dějích král. Českého, vyd.{{Prostrkaně|5. a 6.) I v jiných končinách země přebývali zvláštní kmenové slovanští, jejichž jména však se nám nezachovala. Každý kmen spravoval se svými dědičnými náčelníky, kteří snad sluli lechové nebo vojvodové. Ústřední vlády nad nimi nade všemi prvotně nejspíše nebylo; proto bylo jim nesnadno odolati bojovným sousedům nebo nájezdníkům. Brzo po roce 560 Slované v naší vlasti i jiní jižnější upadli v poddanství Avarů, jejichž hlavní sídlo bylo v Uhrách. Mocně pozdvihli se Slované proti jařmu avarskému r. 623, a obdrževše výtečného vůdce jménem Samo, příchozího z říše Francké, osvobodili se úplně. Samo opatřil si také panství nad Slovany, kteří přebývali jižněji při Dunaji v Rakousích a v Korutanech, a r. 630 odrazil veliký útok, který na tuto první rozsáhlou říši slovanskou učinil francký král Dagobert. Samo kraloval celkem 35 let, avšak říše od něho založená nejspíše po jeho smrti se rozpadla; kdyby nebylo letopisů mnicha Fredegara, jenž psal okolo r. 560 v Burgundsku, nic bychom o ní nevěděli. — Nejstarší český letopisec Kosmas zachoval z pohanské doby jen několik pověstí, kteréž vynikají ctihodným stářím a ukazují, kterak naši předkové v XI. stol. i dříve představovali si počátek svého národa a státu. Místa, k nimž ty pověsti se pojí, leží skoro všecka v územku vlastních Čechů, zakladatelů jednoty zemské. K jejich moudrému soudci Krokovi uchylovali se prý lidé také z jiných kmenů v zemi s rozepřemi svými; tak by moc vojvody kmene českého byla se počala vztahovati na ostatní kmeny v zemi (jakož podlé Herodota I., 96., soudce Deiokes podobně sjednotil Medy v nové království). Moc Krokova přešla dědictvím na jeho dceru Libuši a skrze ni na manžela jejího Přemysla, snad vojvodu lémuzského, jenž dle pověsti od pluhu u Stadic uveden byl na Vyšehrad na stolec knížecí. V pověstech těch a jiných s nimi souvislých někteří shledávají jen lokalisovaný mythus, jenž se vyskytá u mnohých národův indoevropských (K. J. Erben v ČČM. 1857, 268, 390; Brandl v Čas. Mat. Mor. 1873, 33); z čehož dlužno tolik připustiti, že k domácím osobám historickým připojila pověst některé starší živly mythické, ale ony pro tu příměs řece nepřestávají býti osobami skutečnými, ač nemáme o nich jiné vědomosti než z pověsti, která žádným uměním nedá se proměniti v bezpečnou historii. Pověst o válce dívčí zdá se zakládati na pouhém názvu Děvína, z něhož fantasie utvořila ostatek. Jména potomkův a nástupců Přemyslových zachoval nám Kosmas v tomto pořádku: Nezamysl, Mnata, Vojen, Unislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít a Bořivoj, jenž první přijal křest. Jména pohanských knížat vzal letopisec nejspíše také z pověstí, které se snad ještě za jeho času zpívaly nebo vypravovaly, a ze kterých ostatně nezaznamenal nic více než vypravování o válce Neklana českého s Vlastislavem, vojvodou kmene luckého. Za panování Karla Vel. uvedeni byli Čechové, tak jako všichni slovanští sousedé říše Francké, v poplatnost a tudy v některou závislost na této obnovené říši Římské; stalo se to snad již r. 797, když syn Karlův Pipin táhl z Bavor vojensky na Slovany (Tomek, Apologie d. ält. Gesch. Böhmens, 47). Čechové nejednou vyzouvali se z té poplatnosti, Frankové však vždy opět k ní se táhli a k dokonalejšímu podmanění Čechů konávali vpády do země s výsledkem nestejným.

c) Doba prvních knížat křesťanských (880—999) vyznamenává se jednak přijetím a zakotvením řádů křesťanských, jednak soustředěním moci veřejné v rukou knížete zemského a přivtělením některých sousedních zemí slovanských ke zkvétající říši České. Již sice v lednu 845 dalo se v Řezně u krále Ludvíka pokřtíti 14 lechů českých; avšak kníže zemský nenacházel se mezi nimi, a pokřtění lechové při tom nepochybně dali se pod ochranu krále německého, vytrhujíce se z moci knížete českého; pročež v následujících hned potom válkách německočeských (846—849), když se Němcům nevalně dařilo, byli nejspíše ze země vypuzeni, najisto však náboženství křesťanské nenabylo ze křtu řezenského žádného trvalého prospěchu v Čechách (Tomek, Apologie, 57). Účinně a blahodějně vniklo křesťanství do Čech teprva něco později, a to nejprve z Moravy; tam r. 863 za panování moravského knížete Rostislava přišli z Byzantské říše solunští bratři Konstantin (Cyrill) a Method a zřídili tam bohoslužbu v jazyce slovanském. Již za Rostislava od r. 855 bývali s Moravany ve válkách proti Němcům spolčeni Čechové, kterýžto spolek, s počátku snad rovný a jen k obraně společné zřízený, za Rostislavova nástupce Svatopluka proměnil se v nerovný, tak že kníže český Bořivoj byl podřízen mohutnému knížeti moravskému jakožto svému vrchnímu pánu. V těch okolnostech Bořivoj přijal křest na dvoře Svatoplukově ve Velehradě od arcibiskupa Methoda někdy v l. 874 až 885. To byl pravý počátek obrácení národa českého na víru křesťanskou, o jejíchž dalších pokrocích více najde se psáno pod záhlavím dějin církevních. Po smrti Bořivojově Svatopluk potáhl moc knížecí v Čechách přímo na sebe, tak že synům Bořivojovým snad zůstala jen vojvodská moc nad kmenem vlastních Čechů, načež Svatopluk r. 890 i toho dosáhl, že král německý Arnulf postoupil jemu vévodství Českého, t. j. vzdal se nároků Francké říše na Č. ve prospěch knížete moravského. Když mocný Svatopluk zemřel (894), veliká říše Moravská počala hynouti nesvorností svých i přemocí nepřátel; také vévodové čeští, mezi nimiž byli přední Spytihněv a Vratislav, synové Bořivojovi, r. 895 v Řezně podrobili se vrchní moci krále Arnulfa, t. j. vytrhli se ze svazku říše Moravské, uvolili se opět v dávný poplatek k říši Francké v Němcích a zároveň přistoupili k diécési řezenské. Tím byl otevřen do Čech přístup vlivu německému, jenž od té doby nikdy u nás nepřestal účinkovati. Především počal se uváděti z Němec do Čech obřad latinský, vedlé něhož však obřad slovanský dříve z Moravy uvedený trval v Čechách dále ještě 200 let. Ze synů Bořivojových napřed panoval Spytihněv, potom slavněji Vratislav, oba s obnovenou mocí knížecí nad celou zemí Českou. V těch časích (902—907) říše Moravská zahynula, i vlastní Morava zpustošena jest od Maďarů; země Česká však od nich nevalně trpěla, nepochybně také zásluhou šťastné obrany. Vratislav nejspíše přestal platiti poplatek do Němec, k čemuž nastalý nepořádek v říši Německé dával příležitost. Vratislav zemřel 13. ún. 921 (Osvěta, 1878, 714).

Ač staršímu synovi jeho Václavovi bylo již 18 let, vdova po Vratislavovi Drahomiř ujala se vladařství, a řídíc se zištnými a nešlechetnými rádci, dala usmrtiti svou tchyni sv. Lidmilu ve vdovském jejím sídle Tetíně (15. září 921; Tomek v Č. Č. Mus. 1860, 263). Špatná správa Drahomiřiných rádcův a Lidmiliných vrahů způsobila jim smutný pád a zemi zlé zmatky. Podobá se, že těchto neblahých okolností použil vévoda kmene zlického k rozšíření moci své na jiné kmeny ve východních i jižních krajinách země České, i k vytržení se z pod moci knížecí. Proto když Václav potom (snad asi r. 923) uchopil se vlády, bylo mu k obnovení jednoty země podniknouti válku s Radislavem, vévodou zlickým, kterouž aspoň tolik docíleno, že vévoda zlický byl podřízen knížeti zemskému. Mohutný král německý Jindřich I. podrobuje sobě slovanské kmeny na východní hranici své říše, vtrhl spolu s vévodou bavorským Arnulfem r. 929 (Waitz, Jahrb. d. deutsch. Reiches unter K. Heinrich, 1863, 128) mocně do Čech až ku Praze, Čechy přemohl a přinutil Václava k obnovení poplatku (Kalousek, Obrana knížete Václava sv., 1872, 30). Mladší syn Vratislavův Boleslav I., jenž bratrovraždou (28. září 935) dostal se předčasně na stolec knížecí, po 14letém nepřátelství s Němci musil konečně r. 950 rovněž podrobiti se králi Otovi I. Když malému národu nebylo možno trvale odolávati přesile německé, rozmyslní knížata hleděli ve spolku, ovšem nerovném, a vzájemnou pomocí Němcův opatřovati potřeby říše své. Takž Boleslav opětovně pomáhal ve válkách králi Otovi, zejména r. 955 proti společným nepřátelům Maďarům, kteří tehdáž poraženi jsou u řeky Lechu a pak znova na útěku; nejspíše brzo potom se stalo, že Boleslav podrobil si Moravu a země jihopolské při horní Odře i horní Visle s částkou země ruské až k vrchovišti řek Bugu a Styru. Také ve vnitřních řádech říše Česká činila valné pokroky; Boleslav byl z knížat českých první, jenž dal si raziti zvláštní minci, stříbrné denáry. Soustřeďování moci veřejné v rukou samojediného knížete šlo před se krok za krokem; první počátky k odstranění dědičné moci kmenových vévod staly se snad po roce 845 v jihozápadních končinách země, když po přemožení výtržných lechů, kteří se dali pokřtíti v Řezně, krajiny jejich mohly býti přímo podřízeny knížeti českému. Pověst o válce mezi Neklanem a Vlastislavem, jejíž příběh udál se nejspíše před r. 845, ukazuje, že tehdáž kníže ani po přemožení Lučanů nepomýšlel na odstranění dědičných vojvod luckých; to provedl teprve Boleslav I., když r. 936 přemohl posledního vojvodu luckého (Dobromíra?), jenž se byl podrobil králi německému. Pšovsko nejspíše s Lidmilou dostalo se v přímé držení knížat českých, tak že její vnuk Boleslav měl tam za panování Václava úděl, v němž vystavěl si nový hrad od kamene (St. Boleslav). Charváti u horní Jizery r. 935 ještě požívali některé samostatnosti, ježto tam Drahomiř hledala útočiště před nešlechetnými rádci Boleslavovými. Ve 2. pol. X. věku ze všech vojvodství kmenových pozůstávalo již jen jedno, Zlické, ovšem veliké a tudy moci knížecí nebezpečné. Boleslav II. (967—999) zdědiv po otci rozsáhlou říši, pokračoval v jejím zvelebování jak vyvrácením vojvodství Zlického r. 995 a tudy podřízením jižních a východních stran země České pod bezprostřední své panství, což se arci neobešlo bez ukrutností, tak také utvrzováním řádů křesťanských, jmenovitě založením biskupství pražského pro celou říši Českou r. 973 (viz Rezkův Sborník hist. 1883), zakládáním prvních klášterů, stavbou mnohých kostelův a j.

d) Doba kolísání (999—1197). S Boleslavem II. († 999) klesla do hrobu zároveň mohutnost a sláva říše jeho, hlavně vinou nejstaršího ničemného syna jeho Boleslava III. Kníže polský Boleslav Chrabrý užívaje dobré příležitosti, hned podmanil si krajiny jihopolské s Krakovem, kde dotud Čechové panovali, brzo též Moravu; ano r. 1002, když Čechové nezdárného knížete svého snésti nemohli, dal jim Boleslav Chrabrý za knížete svého bratra Vladivoje, a když ten brzo zemřel, sám usadil se v Praze (1003) chtěje ji učiniti hlavním sídlem své veliké říše Polskočeské. Avšak již r. 1004 vypuzeni jsou Poláci od Čechů pomocí krále Jindřicha II., pod jehož vrchní mocí kněžili potom v pouhé zemi České mladší synové Boleslava II., Jaromír (1004—1012) a Oldřich (1012—1034; Breszlau, Jahrbücher Konrads II., II., 121). Potěšitelnou událostí za jejich chatrného panování jest jen to, že Oldřichův syn Břetislav opět dobyl země Moravské na Polácích r. 1029 (Dudík, Jahrbücher Heinrichs III., 1874, 62.), porazil též krále Jindřicha III. u Domažlic r. 1040, potom však jest od něho přemožen r. 1041 a musil opět králi německému se podrobiti a jemu ve válkách pomáhati; z výbojů svých podržel Moravu a Slezsko, toto však později postoupil knížeti polskému za roční poplatek. K zamezení různic o trůn nařídil pořádek nastupování podlé staršinství, který však již od jeho vnuků byl porušován. Ze synů jeho po krátkém panování Spytihněvově (1055—1061} vynikl Vratislav II. (1061—1092), zakladatel biskupství olomouckého a poslední knížecí příznivec slovanské bohoslužby v Čechách. Přízní s císařem Jindřichem IV., jemuž vydatně ve válkách pomáhal, získal Milčany neboli potomní Horní Lužici jakožto léno od říše Německé, z čehož některé krajiny přivtěleny jsou přímo k zemi České, a korunován jest i za krále (1086). Po kratinké vládě třetího syna Břetislavova Kunráta I. r. 1092 následoval na knížecím stolci českém krále Vratislava syn {{Prostrkaně|Břetislav} II. (1092—1100), a pak již s porušením posloupnosti stařešinské jiní tři synové Vratislavovi: Bořivoj II. r. 1100—1107 a opět v l. 1117 až n20, Vladislav I. 1109—1117 a 1120—1125, a Soběslav I. 1125—1140. Mezi tím toliko Svatopluk, vnuk Břetislava I. a syn Oty, údělného knížete olomúckého, dovedl k platnosti přivésti svoje stařešinské právo ke stolci velkoknížecímu (1107—1109), jehož domáhal se však prostředky tak nekalými, jako rušitelé toho zákona, a proslul toliko vyhubením rodu Vršovického. Vláda Vladislava I. a Soběslava I. byla šťastnější, než dvou starších bratrů jejich; Vladislav r. 1114 zjevuje se jakožto arcičíšník v říši Německé, kterýžto čestný úřad pak již zastal panovníkům českým dědičně a pojišťoval jim místo mezi nejpřednějšími knížaty říše té (Kalousek, České státní právo, 1892, 12.). Soběslav vítězstvím u Chlumce (1126) nad králem Lotharem uhájil proti větším nárokům německým starodávné právo, že Čechům náleží osazovati trůn český, králi pak německému toliko potvrzovati nového knížete českého.

Statečně si počínal též Vladislava I. syn Vladislav II. (1140—1173) jak naproti jiným nápadníkům trůnu z rodu Přemyslova, tak i v podnicích zahraničných. Účastenství jeho v křižácké výpravě r. 1147 prošlo sice bez prospěchu; avšak když Vladislav r. 1158 pomáhal císaři Bedřichovi I. proti Milánu, vojsko české proslavilo se v cizině udatenstvím, kníže pak obdařen byl od císaře titulem královským. Samostatně potom zakročil král Vladislav r. 1164 do války o trůn uherský. Když však v posledních létech svých znepřátelil se s císařem Bedřichem, tu v dalších následcích té proměny nejen důstojenství královské nepřešlo na jeho nástupce, ač jim bylo r. 1158 od císaře upsáno, nýbrž rozkvět státu českého vůbec obrátil se v žalostný opak.

Po odstoupení Vladislavově zmítán byl stát český vnitřními nepokoji a libovůlí císařskou skrze 24 let (1173—1197) na pokraji záhuby: vnitřními nepokoji, poněvadž četní tehdáž členové rodu Přemyslovského předháněli se na vzájem v domáhání se moci prostředky hanebnými, neváhajíce kupovati pomíjejících prospěchů svým chatrným osobám za cenu škody všenárodní, za cenu pokořeni vlasti a jejího rozdrobení; libovůlí císařskou, která zahazujíc vlastní čest a slovo dané, snižováním, zužováním a rozkouskováním státu českého vyhledávala okamžitého zisku hmotného a zároveň politického prospěchu říše Německé. Krále Vladislava syn a první nástupce kníže Bedřich r. 1173 podlé vůle císařovy vypuzen jest od Soběslava II. Soběslavovice, jejž později rovněž se svolením císařovým sám zase vypudil r. 1179 a udržel se na trůně proti pokusům Kunráta Oty Moravského r. 1182 i kněžice Václava r. 1184 až do své smrti (1189). Mezi tím císař Bedřich jal se drobiti stát český na menší knížectví; jmenovalť r. 1182 Kunráta Otu markrabím moravským i učinil ho přímo závislým na říši Německé, teda nezávislým na knížeti českém, od něhož před tím držel Moravu v úděl; a pražský biskup Břetislav neboli Jindřich, bratranec panujícího knížete Bedřicha, vyžádal si a obdržel r. 1187 od císaře privilegium, kterým byl vyňat z moci knížete českého a postaven přímo pod císaře na roveň s biskupy říše Německé; záminkou k tomu bylo, že biskupové pražští přijímali investituru od císařů nebo králů římských, tak jako biskupové němečtí, kteří již v dřívějších stoletích byli znenáhla privilegiemi císařskými vyňati z moci vévod a jiných knížat německých. Po smrti Bedřichově dosedl na knížecí stolec český markrabí moravský Kunrát Ota (1189—1191), a po jeho smrti Václav II., bratr Soběslava II. Václav musil však již na začátku r. 1192 ustoupiti synovi krále Vladislava Přemyslovi, pro nějž biskup Břetislav zakoupil léno na Č. u císaře Jindřicha VI. Avšak týž biskup r. 1193 vyjednal si u císaře knížectví české sám pro sebe i vypudil potom Přemysla; takž Břetislav III. neboli Jindřich spojil v rukou svých moc biskupskou i moc knížecí v Čechách, a ujal se též vrchní vlády nad Moravou, obnovuje aspoň pro sebe jednotu státu, kterou byl kaziti pomáhal. Po jeho smrti (1197) nastolen za knížete Vladislav III., nejmladší syn krále Vladislava, kterýž za vlády sotva půlletní dvojím šťastným skutkem zasloužil si vděčnou paměť potomstva: provedl na sněmu volbu nového biskupa Daniele, a z vlastní moci jej investoval i přijal od něho slib věrnosti poddanské; potom pak když Přemysl začal válkou domáhati se trůnu, Vladislav bez boje postoupil knížectví českého jemu jakožto staršímu bratrovi, a sám se spokojil s markrabstvím Moravským pod vrchní vládou bratrovou. Ten šlechetný skutek šťastnou shodou několika jiných příznivých okolností zakončil 24letou dobu hlubokého úpadku, který kdyby byl dále pokračoval, byl by způsobil jistou zkázu státu českému a pak i národnosti české.

Moc knížecí v Čechách na konci X. věku byla téměř neobmezená, ježto se opírala o ohromný majetek nemovitý, k němuž byly potaženy statky dřívějších vojvod kmenových, nově pak vznikající šlechta služebná čili dvorská, která pomáhala vyhubiti nebo snížiti tuto starší šlechtu dědičnou, byla službami závislá na knížeti; pročež také sněmové měli naproti knížeti moc malou. Tento poměr moci měnil se stále během stol. XI. a XII.; knížata znenáhla rozdali mnoho statků a důchodů duchovenstvu, a ještě více úředníkům a šlechticům vůbec, ježto při častých různicích o trůn každý nápadník musil tímto způsobem zjednávati si příchylníky; šlechta nabyvši dědičných statků, nabyla samostatnosti naproti knížeti, pročež také sněm čím dále více obmezoval moc panovničí. Společnou známkou státního vývoje v těchto dvou stoletích jest také, že ústava hradová čili župní, v níž kníže skrze úředníky župní a dvorské spravoval zemi, v této době plně rozkvetla, ale také již odkvetla a zvrhati se počala, ano ku konci stávala se dílem již nesnesitelnou pro ziskuchtivost úřednictva nadužívajícího moci své. Také po celou tu dobu zhoršoval se znenáhla stav lidu obecného, utiskovaného jednak od úředníků zeměpanských, jednak od dědičné šlechty, která si nad ním osobovala vždy větší práva vrchnostenská; vedlé sedláků osobně svobodných byli tehdáž v Čechách také četní nevolníci, robové neb otroci.

e) Doba králův z rodu Přemyslova (1197—1306). Přemysl I., jenž po německu nazýval se Otakar, obratně používaje příležitosti dané z dvojaté volby královské v Němcích, povznesl stát český k nové a trvalé mohutnosti. Především nachýliv se ku králi Filipovi Staufskému, vymohl si od něho r. 1198 dědičný titul královský spolu s privilegiem, že při osazování trůnu českého panovníkům německým nenáleží leč právo potvrzovati nového krále českého, a to beze všech poplatků; zároveň Filip staré právo císařův k udělování investitury biskupům českým přenesl na krále české. Když pak Přemysl k žádosti papeže Innocencia III. přestoupil na stranu druhého krále německého Oty, byl od legata papežského podruhé korunován (1203) a uznán od papeže ve svém dědičném důstojenství královském (1204). A když později Přemysl opět k nabádání Innocencia III. pomáhal povýšiti Bedřicha Staufského na království římské, obdržel od krále Bedřicha r. 1212 obnovu výsad již od Filipa získaných i rozmnožení jich v ten způsob, že králové čeští napříště nebyli povinni navštěvovati sněmů říšských, leč když by se konaly na blízku Čech v Bamberce, Norimberce nebo v Merseburce, a že když král německý pojede do Říma ku korunování za císaře, král český může buď podlé staršího zvyku poslati jemu k té výpravě 300 oděnců, anebo vyplatiti se pokaždé z té povinnosti 300 hřivnami stříbra. Těmito privilegiemi proměnily se vnější poměry státu českého podstatně; onť tudy nabyl zcela výjimečného postavení v říši Německé, ano bez mála úplné samostatnosti; co k ní scházelo, bylo vyváženo důležitým účastenstvím ve volbě králů římských, jež králové čeští provozovali. A ježto moravské linie rodu Přemyslovského okolo r. 1200 vymřely, ostatní pak nemnozí členové toho rodu byli od Přemysla ze země vypuzeni, přestaly od té doby různice o trůn, na nějž potom nastupovali dědicové pořádkem prvorozenstva tím snáze, že pak při smrti každého krále syn a dědic jeho byl vždy samojediným mužským v tom rodě na živě zůstávajícím.

Za krále Přemysla I. počínaly se také mnohé proměny ve vnitřním zřízení státu českého i ve společenských a národních poměrech obyvatelstva jeho. Král vyhledával rychlého rozmnožení důchodů svých, aby mohl čeliti šlechtě zbohatlé a zbujnělé v minulých dvou stoletích, jakož i aby ve shodě s novým postavením svým k Německu mohl mohutně vystupovati na venek. K tomuto finančnímu cíli zavedeno vydatnější těžení ze statků zeměpanských zakládáním na nich měst podlé způsobu západoevropského, tak aby se mohla státi středisky průmyslu a obchodu; zároveň počato valněji než dosud roubati lesy zeměpanské i hvozd pomezný, do té doby pro obranu země šetřený, a zakládati nové vesnice. Města i nové vsi osazovány nejvíce obyvatelstvem německým, přivolaným z ciziny, kterémuž poskytováno značných výhod, jichžto chtělo-li české obyvatelstvo v starých vsech učiniti se účastným, musilo si je zakupovati. Příkladu králova následovalo bohaté duchovenstvo a i velmožové světští, zakládajíce města a četné nové vsi na svých statcích. Otroctví a nevolnictví, ve kterém dříve nacházela se některá částka obyvatelstva, vymizelo znenáhla okolo roku 1200, nevědomo kterak; avšak obyvatelstvo ve starých osadách, ač nebylo osobně nesvobodné, namnoze trpělo pod rozmanitým útiskem, nejvíce od úřednictva župního, nadužívajícího ke svému prospěchu starých řádů slovanských v ústavě hradové. Biskup Ondřej velkým bojem s mocí světskou (1216—1222) a za podpory stolice papežské dosáhl toho, že poddaný lid na statcích duchovenských byl vyňat ze soudní pravomocnosti úřadů župních, a veřejná břemena na něm lpící jsou mu ulevena neb odpuštěna. Velmožové světští nejspíše o vlastní újmě chránili lid na svých statcích proti neřádné i řádné moci úřadů župních, potahujíce ji dědičně na sebe. Ač tedy obyvatelstva kolonisováním země valně přibývalo, úřadům župním ubývalo práce a příslušníků; proto, kdežto ve XII. věku bylo žup v zemi České přes 50, počet jich během XIII. věku umenšil se as o polovičku spojováním dvou nebo i více bývalých žup v jednu větší, kteréž později nazývaly se již kraje; sídla úřadů přenášela se ze starých hradů zeměpanských do měst královských. Též králové a po nich velmoži počali uváděti do země právo manské, udělujíce částky své půdy pod léno a zavazujíce takové držitele sobě ke službám vojenským. Všechny tyto proměny a novoty počaly se za krále Přemysla I., a pokračováno v nich potom stále skrze celé XIII. stol., nejrychleji a dílem se zjevnou ukvapeností za Přemysla II.

Syn a nástupce Přemysla I. král Václav I. (1230—1253) v čas hrozného nájezdu tatarského do střední Evropy r. 1241 počínal si statečně, tak že aspoň země Česká zůstala jich ušetřena; později však oddal se životu rozkošnickému a marnotratnému, z čehož vznikla i dvouletá bouře (1248—49), ve které proti starému králi stál králevic Přemysl s valnou částkou šlechty zejména drobné, avšak bez konečného prospěchu. Města za panování Václavova počala se opevňovati zdmi, valy a příkopy, k čemuž zvláště doháněl strach tatarský. Také král a po něm panstvo počali valně stavěti nové hrady, větším dílem na strmých skalách, pevnější ač menší než bývaly dřívější hrady veřejné. Šlechta za příkladem zněmčilého dvora libovala si již v řeči německé i dávala novým svým hradům namnoze jména německá; jména sídel panských stávala se znenáhla neproměnnými přídomky rodovými, jakýchž dříve v Čechách nebylo. Václav uvedl ke dvoru svému také turnaje, s nimiž přišel do země rytířský mrav i nemrav, nový přepych a marnotratnost, kteréž spolu s držbou pevných hradů později sváděly pány i vladyky k loupežení a k soukromým válkám jindy nebývalým.

Král Přemysl II. (1253 —1278) byl panovník neobyčejně podnikavý, srdnatý a bojovný. Tak jako soujmenný děd jeho, uměl i on bezohledně užívati příznivých okolností k dosahování politických účelů svých, neměl však dosti vypočítavosti, aby dovedl předvídati další následky svých skutků. Dvěma křižáckými výpravami do Prus proti pohanským Litvanům (1254—55 a 1267—68) zjednal sice svému jménu slávu, ale malý prospěch svému státu i víře křesťanské. Nejvíce dával sobě záležeti na tom, aby pod panství své připravil sousední země říše Německé, ježto se uprazdňovaly vymíráním knížecích rodů, které jimi vládly; a štěstí mu přálo. Tak již za živobytí svého otce a jeho přičiněním stal se po Babenbercích vévodou rakouským r. 1251; vítězstvím nad Uhry r. 1260 domohl se i druhé částky dědictví babenberského, totiž vévodství Štýrského. Pak r. 1265 osadil Chebsko, naleževší nezletilému Konradinovi Staufskému. Konečně smlouvou s posledním vévodou korutanským Oldřichem a válkou s jeho bratrem voleným patriarchou aquilejským Filipem nabyl r. 1269 vévodství Korutanského, země Krajinské i panství Pordenonského ve Furlansku. Krajiny tyto byly léna říše Německé neboli Římské; uprázdnily-li se vymíráním svých knížecích rodů nebo jinak, měly spadati na říši. Podřizování a podmaňování jich pod moc krále českého bylo možné jen při dokonalé mdlobě, ve které trvala moc královská v Němcích (1250—1273); a rovněž jen dokud ta mdloba v Němcích trvala, mohl král český pokojně vládnouti v nabytých zemích německých. Neboť Němcům v říši bylo to pomyšlení nesnesitelné, že by král původu slovanského měl panovati nad tolika krajinami německými, a tyto že by tím skutkem měly se odlučovati od říše Německé a srůstati se státem sousedním, jehož kmen byl slovanský; naproti tomuto obecnému smýšlení málo padalo do váhy, že Přemysl od jednoho z bezmocných králů německých, Richarda Cornwallského, přijal r. 1262 léno na Rakousy a Štýrsko, též i že sám všemožně se přizpůsoboval svým německým poddaným, jakož byl po opanování Rakous osvojil si německé jméno Otakar, a ve svých zděděných zemích českých velkým klopotem plodil a množil německý živel, i požíval tudy u zdejších Němců opravdové obliby. S druhé strany král takovým jednáním odvracel od sebe národního ducha českého, který již poněkud začínal se probouzeti; a ještě více popudil proti sobě panstvo v českých i v něm. zemích svých tím, že naproti jeho hrabivosti byl dbalý zeměpanských práv svých i obecných prospěchů zemských. Mnoho jest podobnosti mezi Přemyslem II. a Svatoplukem moravským: Ten i onen mohutný panovník byl ve svém historickém úkole takořka zosobněným odporem proti Německu, i není divu, že králové němečtí dali sobě mnoho na tom záležeti, aby zničili politické dílo jednoho i druhého; tomu však slušně diviti se jest, že Svatopluk i Přemysl v tomto postavení svém, osudem jim vykázaném, nevážili si slovanské národnosti, z níž vyšli, o její prospěchy nic se nestarali, a vyjmouc jen na bojišti, všude jinde Němce milovali a přednost jim dávali; a jako Svatopluk měl k radě Němce biskupa Vichinga, tak Přemysl Brunona. Když r. 1273 zvolen byl za krále německého Rudolf Habsburský, muž neméně snaživý a odhodlaný než Přemysl, a strojil se odníti králi českému země německé, aby jimi rozmnožil moc svého rodu, tu šlechta v něm. zemích Přemyslových zjevně odpadala od svého pána, české pak panstvo chystalo zradu proti němu. Tak donucen jest Přemysl po válečném tažení bez bitvy vydati králi Rudolfovi všechny něm. země a krajiny, jichž nabyl, a kromě toho musil přijmouti od krále německého léno na zemi Českou i Moravskou (1276). Král Rudolf nepotvrdil pokořenému králi českému velikého privilegia Bedřichovského z r. 1212, a jako by ho nebylo, usiloval dále snížiti krále českého na roveň s jinými knížaty německými, ano osvojiti si stálou ochrannou moc nad vlastizrádnými pány českými jakožto svými služebníky. Tomu když Přemysl se nepodrobil a podruhé k meči sáhl, ztratil bitvu a život dne 26. srpna 1278 u Dürrenkruta na Moravském Poli.

Následujících pět let přineslo zemi České vrchovatou míru strastí, válku vítězného nepřítele, pak válku domácí mezi národností českou a nově sem vštípenou německou, i neúrodu, hlad a mor. Otta Braniborský, jenž měl býti správcem království Českého, počínal si spíše jako nepřátelský kořistník, ba věznil i svého poručence, králevice Václava, aby mohl vynucovati na zemi nové a nové peníze. Štěstí v tolikerém neštěstí bylo, že král Rudolf po svém vítězství proměnil se z nepřítele v pečlivého přítele království a trůnu Českého, když r. 1278 uzavřena byla dvojí svatba mezi královskými dětmi, tak že jmenovitě dcera Rudolfova Guta oddána jest k manželství budoucímu králi Václavovi II., kterýž pak r. 1283 propuštěn byl z moci špatného poručníka svého. Také ještě ve příštích létech býval pokoj země rušen, ba i trůn byl v nebezpečenství, když na místě nezletilého krále panoval dle své zvůle jeho otčím a někdejší nepřítel a zrádce jeho otce, Záviše z Falkenšteina. Utišení nastalo teprve, když zajatý Záviše byl podlé kruté rady svého někdejšího chranitele, krále Rudolfa, odpraven r. 1290. Potom Václav II. samostatnou moudrou vládou zasloužil si toho, aby byl připočten k nejlepším panovníkům českým, neméně než otec jeho. Na první pohled vypadá sice Václav II. naproti otci svému jako drobnější postava historická; jestiť Přemysl II. pravý tragický hrdina, jako stvořený k ukájení aesthetických potřeb umělců; za to Václav II. hodil se lépe k opatřování praktických potřeb národů, kterým vládl. Pod jeho vládou zmáhal se blahobyt, a jedna obvyklá ve středověku příčina k jeho opětnému úpadku odstraněna na dlouhé časy proslulou opravou mincovní; Václav totiž odřekl se obvyklého ve středověku užitku z mince často měněné, i dal od r. 1300 raziti groše pražské, minci novou stálou a obsahující tolik stříbra, zač se vydávala; umožněna byla tato znamenitá reforma velikým výtěžkem ze stříbrných dolů kutnohorských. Ducha bojovného Václav nebyl, snad i proto, že slabá jeho tělesná povaha nedovolovala mu žádného velkého namáhání; jen když nebylo jiného vyhnutí, sáhal k meči, ale žádný jeho válečný podnik nedopadl nešťastně. Bez velkého násilí nabyl vrchního lenního panství nad knížaty hornoslezskými opolským (1289), bytomským, ratiborským a těšínským (1292), též vévodství Krakovského a Sandomiřského (1291), ano byv korunován za krále polského ve Hnězdně r. 1300, panoval potom téměř nade všemi zeměmi polskými dílem přímo skrze hejtmany, jež tam na svém místě dosazoval, dílem jakožto vrchní lenní pán nad tamějšími knížaty z rodu Piastovského. Nad to po vymření rodu Arpádovského nabízelo se mu království Uherské, chtíc ho míti za krále; což Václav přijal jenom pro svého syna Václava r. 1301, jenž pak přijat a korunován jest za krále uherského. Král německý Albrecht dosáhnuv trůnu pomocí a přízní Václavovou, přál jemu při nabývání království Polského; ale dotčená proměna v Uhrách učinila Albrechta z přítele nepřítelem. S druhé strany papež Bonifacius VIII. počítal si právo k rozhodování nad korunou uherskou i polskou. Úsilím těchto dvou protivníků donucen byl Václav II., že syna svého Václava III. odvedl z Uher zpět do Čech (1304). Téhož roku král Albrecht vtrhl vojensky i do Čech až ke Kutné Hoře, po jejímž stříbře dychtil, ale bez prospěchu. Pak král Václav strojil se ke vpádu do Rakous, aby se pomstil Albrechtovi; ale sešlo s toho pro nemoc a smrť Václava II. r. 1305. Syn a nástupce jeho Václav III. odřekl se království Uherského; když pak táhl vojensky do Polska proti Vladislavovi Lokietkovi, jenž se tam domáhal panství proti českým hejtmanům, zavražděn jest úkladně v Olomúci 4. srpna 1306. Jím vyhynul rod Přemyslovský po meči. Nejbližší následek dvojí této předčasné smrti byl, že nadějné panství české v Polsku vzalo za své.

f) Doba Lucemburská až do vypuknutí války husitské (1306—1419). Po smrti posledního mužského Přemyslovce král něm. Albrecht, syn Rudolfa Habsburského, táhna se ku království Českému, ač neprávem, jako k lénu odumřelému a na říši Německou spadlému, donutil stavy české, že si vzali za krále jeho syna Rudolfa, vévodu rakouského, kterýž při tom pojal za manželku Alžbětu, vdovu po králi Václavovi II.; zemřel však již po 10 měsících v červenci r. 1307. Potom přes nároky mladších bratrů Rudolfových zvolen za krále Jindřich vévoda korutanský, manžel Anny starší dcery Václava II. (15. srp. 1307); ten byl kníže dobrý, ale nedostatečný k vládě v zemi rozryté vášněmi stran stavovských a národních. Pročež Čechové smluvili se s novým králem něm. Jindřichem VII., jenž byl dříve hrabětem lucemburským, aby svého čtrnáctiletého syna Jana dal jim za krále a Alžbětě, mladší dceři Václava II., za manžela. Ten pomocí měšťanstva zmocnil se Prahy 3. pros. 1310 proti Jindřichovi Korutanskému, kterýž pak odešel ze země. Jan v prvních létech spravoval se několika německými pány, jež mu otec dal k radě. Když pak císař Jindřich VII. v Italii zemřel (1313), pánové čeští přiměli krále, aby německé rádce propustil, načež sami zaujali jejich místa. Tu stal se r. 1315 první osobou při dvoře pan Jindřich z Lipé, milostník Alžběty, vdovy po dvou králích, přebývající v Hradci nad Labem; ten řídil vše k užitku svému a svých přátel, podobaje se někdy Závišovi z Falkenšteina. Toho mu záviděli jiní páni, jejichž náčelníkem byl Vilém Zajíc z Valdeka, důvěrník panující králové Alžběty. Z toho vznikly zmatky, boje mezi stranami panskými, pak válka všeho panstva proti králi, která se skončila r. 1318 se škodou krále i země, ježto statky královské, o které se v té bouři mnoho jednalo, zůstaly v držení pánův, a králi znechutilo se království České, ba i manželka Alžběta Přemyslovna. Odtud Jan nerad bydlíval v Čechách; zdržoval se v Lucembursku, jež množil a zveleboval, v Paříži, a jezdil jinde po cizině, bavě se kratochvílemi rytířskými a dobrodružnými válkami. Do Čech přijížděl pak jen na krátko, aby zde sháněl peníze všemi způsoby dovolenými i hanebnými. Z nedůvěry k vlastní rodině dal r. 1323 sedmiletého prvorozence svého Václava zavézti ke dvoru francouzskému, kdež sestra Janova Marie byla vdána za krále Karla IV.; tam králevic Václav při biřmování dostal jméno Karel, kterým od té doby se nazýval. Království České upadalo vůčihledě do nepořádku a do chudoby špatnou správou krále a jeho náměstků. Lepší časy nastaly, když král Jan r. 1333 svěřil správu Čech i Moravy svému synu Karlovi s titulem markraběte moravského; ten počav s vykupováním a navracováním statků královských vesměs zastavených, napravoval znenáhla správu veřejnou, ač v tom míval překážky od otce příliš nehospodárného. Dobrou vlastnost měl král Jan tu, že byl stále pilen, aby držebnosti svého rodu množil; ovšem vycházely ty snahy u něho nejen z rozmyslu státnického, nýbrž často jen z dobrodružné podnikavosti. R. 1311 vyjednal si a opanoval Moravu, kterou otec jeho byl svémocně zastavil vévodám rakouským, aby nepřekáželi Janovi k dosažení království Českého. Když r. 1319 zemřel Valdemar kurfiršt braniborský, jenž po předcích držel Hořejší Lužici v léno od koruny České, opanoval Jan její západní polovici s Budyšínem, později (1329) dosáhl i polovice východní se Zhořelcem. Od krále něm. Ludvíka Bavora r. 1322 obdržel krajinu Chebskou v zástavu od říše Německé. Volilť Jan r. 1314 tohoto knížete bavorského za krále a pomáhal jemu v bojích proti druhému zvolenému králi něm. Bedřichovi z rodu rakouského proto, že vévodové rakouští sami si také počítali právo ku koruně české; boj ten rozhodl se r. 1322 dokonalou porážkou strany rakouské u Mühldorfa, ve které Jan velel na straně Ludvíkově. Ale později cesty jejich se rozešly, když Jan r. 1330 vyjednal s Jindřichem Korutanským, svým bývalým soupeřem, svatbu svého druhorozeného syna Jana s dcerou Jindřichovou Markétou, kteřížto manželé měli zděditi hrabství Tyrolské i vévodství Korutanské. Potom hned s podivnou rychlostí král Jan zjednal sobě nové rozsáhlé panství, a to v hořejší Italii, kdež dobrovolně poddávaly se jemu drobné městské republiky a knížata nesvorní a rozezlení mezi sebou; k nesnadnému řízení panství snadno nabytého povolal Jan svého prvorozence Karla, kterýž sice dobyl značného vítězství nad nepřátely u San Felice (25. list. 1332), ale roku příštího přece musil Jan zanechati všeho panství nad vrtkavými Italy. Mezi tím král Jan netoliko obnovil vrchní lenní panství české nad knížaty hornoslezskými, nýbrž připravil pod ně nově také jiná knížata slezská v l. 1327—29, takže potom uznáváno bylo v celém Slezsku, kromě biskupství Vratislavského, kdež biskup odporoval do r. 1341, a knížectví Svídnického a Javorského. Jan bral si příležitost k připuzování knížat slezských pod moc svou při taženích křižáckých, jež podnikal do Prus proti pohanům v l. 1328, 1337, 1344. Po druhé své výpravě křižácké oslepl na jedno oko, potom (1340) i na druhé. Králevic Jan r. 1335 podědil svého tchána v Tyrolsku, ale zapuzen byl odtamtud r. 1341 svou manželkou Markétou podlé návodu Ludvíka Bavora, jehož syna si Markéta pak vzala k nezákonitému manželství. Tím nepěkným skutkem přibylo Ludvíkovi nepřátel, kteříž počínali již pomýšleti na jeho ssazení s císařství podlé dávného přání papežova, a r. 1344 mluvilo se již mezi kurfiršty o zvolení markraběte Karla na království římské. Císař Ludvík, jako poprvé již r. 1332 z příčiny Janova podniku italského, tak opět potom r. 1345 ku překažení onoho úmyslu jemu nepřátelského způsobil, že všichni sousedé koruny České spolčili se proti králi českému, opovídajíce mu válku; ale král Jan po obadvakrát obratnou rázností rozehnal toto nebezpečenství. Markrabí Karel vyjednal r. 1344 v Avignoně u papeže Klementa VI., jenž dříve v Paříži byl jeho učitelem, že Čechy a Morava vyňaty jsou z církevní provincie mohučské, a biskupství pražské povýšeno na arcibiskupství, se kterýmžto důstojenstvím spojeno bylo právo, korunovati krále českého. Po novém ujednání s papežem markrabě Karel volen jest většinou kurfirštů v Rense 11. čce 1346 za krále římského. Ač z toho válka s císařem Ludvíkem nezbytně nastávala, oba panovníci čeští přede vším táhli na pomoc příteli svému králi francouzskému Filipovi proti Angličanům; vojsko franc. poraženo jest však u Crécy 26. srpna 1347, kdež král Jan hrdinnou smrtí polepšil si památku svého nedobrého kralování u Čechů, a syn jeho Karel raněný odveden byl z nešťastné bitvy.

Karel, jakožto král český toho jména I. (tak raženo bylo jeho jméno na groších pražských), byl i psal se jako král a císař římský toho jména IV. Panovník tento právem nazýván bývá u Čechů Otcem vlasti. Byl muž nevšedně nadaný, znamenitého všeobecného vzdělání, výborný hospodář, neunavně snaživý po všem užitečném, dobrém a krásném, pokud jen mu bylo dosažitelno. Hlavním však cílem jeho na zemi bylo, aby svou českou vlasť zvelebil a dobrou památku po sobě pozůstavil. I podařilo se mu skutečně, povznésti zemi Českou k nejvyššímu blahobytu hmotnému i duševnímu, a státu českému opatřiti rozsah, moc a slávu, jakých před tím nikdy neměl a ze kterých pozdější věkové trávili a tratili. Počátky a přípravy k tomu konal již za živobytí otce svého jako jeho spoluvladař (1333 až 1346). Dav udělati novou korunu, kterouž věnoval sv. Václavu, dal se po smrti Janově korunovati za krále českého 2. září 1347 od prvního arcibiskupa pražského, Arnošta z Pardubic, kterýžto výtečný praelát i státník až do smrti své (1364) byl důvěrným rádcem Karlovým. Když potom zemřel protivník jeho císař Ludvík 11. října 1347, Karel došed bez dalších velkých nesnází obecného uznání za krále římského v Němcích, oddal se především horlivému uskutečňování svých záměrů, směřujících ku povznesení Prahy a království Českého. Na slavném sněmu všech zemí koruny České v Praze potvrdil z moci krále římského privilegia, která dřívější králové čeští od panovníků německých obdrželi, pokud byla království Českému výhodna; vydal důležitý zákon o dědičnosti trůnu s vysvětlením, kdy a komu náleží voliti krále českého, též privilegia na trvalé přivtělení Moravy, knížectví slezských a Hoř. Lužice ku koruně král. Českého (7. dub. 1348). Téhož roku založil v Praze vysoké obecné učení neboli universitu, jakýchž toho času nebylo než v Italii, Francii a Anglii. Současně zakládal Nové město pražské, v němž sám vystavěl několik kostelův a klášterů, jmenovitě také klášter Slovanský neboli Emauský k uctění památky prvních slovanských věrozvěstů. Hlavní kostel svatovítský počal se přestavovati na nynější způsob již r. 1344. Přepevný hrad Karlštein, stavěný v l. 1348—57, ozdoben byl vší nádherou výtvarného umění. Vedle starého Juditina mostu, zbořeného roku 1342, počal r. 1357 stavěti nynější kamenný most přes Vltavu v Praze. K rozšíření Prahy na levém břehu Vltavy učiněn počátek hladovou zdí na Petříně (1360—1362). Zemi k užitku i k okrase zvelebováno sadařství, zakládány rybníky, a od r. 1358 zřizovány mnohé vinice u Prahy i na jiných příhodných místech po Čechách. Hrady nové k opevnění země stavěny, staré opravovány; sídlo královské ve hradě pražském dříve zpustlé přestavěno již v l. 1333—35. Za příkladem krále šlo vysoké duchovenstvo, panstvo a zámožná města, zdokonalujíce těžení z půdy a provádějíce stavby užitečné i nádherné, světské i církevní, tak že všemu umění nastala v Čechách zlatá doba, výkvět to a známka blahobytu hmotného i mysli ušlechtilé. Kdo se odvažovali na způsob za zlovlády Janovy obvyklý, odbojem proti právu a loupežemi rušiti pokoj, byli přísně stínáni a trestáni k odstrašení jiných. Nový zákonník připravený od Karla, Majestas Carolina, musil sice pro odpor panstva na sněmu býti odvolán r. 1355, avšak včasných oprav ve správě státní provedl Karel valný počet, jednak s přivolením sněmovním, jednak z vlastní moci, pokud dostačovala, při čemž jemu v oboru církevním byl nápomocen arcibiskup Arnošt. Svobod stavovských svědomitě šetřil, ano sám navrhoval některá nová obmezení moci královské, kde v tom viděl prospěch obecný; avšak rovněž byl dbalý spravedlivých práv královských a nedopouštěl, aby proti slušnosti bylo mu do nich zasahováno od privilegovaných stavů; od církve snášel toho jen něco a se zjevnou netrpělivostí. Ženat byl čtyřikrát. Když mu zemřela družka mládí, Blanče z Valois (1348), pojal r. 1349 za manželku Annu dceru falckraběte rýnského, kterého tím obrátil si z nepřítele v přítele; po její smrti oženil se (1353) s Annou dědičkou knížectví Svídnického a Javorského, čímž poslední dotud samostatná součástka země Slezské na budoucnost připoutána jest ku koruně České. S ní dostal (1361) mužského dědice, Václava IV. Po roce však zemřela i Anna Svídnická, načež Karel přistoupil ke čtvrtému sňatku (1363) s Alžbětou Pomořskou, od kteréž obdržel ještě dva syny, Sigmunda (1368) a Jana (1370). Ku koruně České zjednal za peníze r. 1353 valnou čásť Hořejší Falce, v jiných pak létech přikoupil nebo vrchním lenním panstvím ku koruně České připojil mnoho jiných panství a měst v říši Německé, jmenovitě v Durinsku a v nynějších Sasích. Koupil též Dolejší Lužici a r. 1370 přivtělil ji ku koruně České. Smlouvou zjednal r. 1363 svým dědicům nápad na marku Braniborskou, kterou r. 1373 skutečně opanoval. Jako předchůdcové jeho na trůně něm., počínajíc Rudolfem Habsburským, užíval i Karel moci říšské hlavně k tomu, aby rozmnožil dědičné země rodu svého, čímž tedy rozsah státu českého se šířil. Země ty nepodržel však všechny v jednotné správě, nýbrž podělil některými své příbuzné, vyhradiv nápad jejich na korunu Českou pro případ vymření vedlejších linií rodu Lucemburského. Takž podlé staršího závazku otcova i svého vlastního odevzdal r. 1353 hrabství Lucemburské svému nevlastnímu bratrovi Václavovi, který pocházel z druhého manželství krále Jana s Beatricí francouzskou. Markrabství Moravské též podlé vůle otcovy propůjčil r. 1349 svému bratrovi Janovi v dědičné léno od koruny České; po smrti Janově (1375) nastoupit v Moravě jeho syn Jošt, vedlé něhož mladším bratrům jeho Janu Soběslavovi a Prokopovi náležely v Moravě nějaké statky a důchody. Na sklonku života svého Karel podělil své syny: Janovi dal r. 1377 v léno od koruny České město Zhořelec s východní částkou Hořejší i Dol. Lužice, a Sigmundovi r. 1378 marku Braniborskou. Nejstarší syn a hlavní dědic Karlův Václav byl již r. 1363 korunován na království České a měl zděditi zemi Českou, Slezsko, ostatek Lužice a drobné odvislosti koruny České v Němcích. O vládě Karlově v Němcích, jindy tolik tupené, ale od nových dějezpytců německých již spravedlivě ceněné, bylo by od místa zde se šířiti; poznamenáváme jen, že Karel IV. byl korunován za krále římského 26. list. 1346 v Bonně a 25. čce 1349 v Cáchách; korunování na císařství dosáhl 5. dubna 1355 v Římě, načež r. 1356 na dvou sněmích říšských ujednal a vydal nový základní zákon říše Německé, proslulý pode jménem zlaté bully. V l. 1368—69 vykonal druhou výpravu římskou, hlavně aby pohnul papeže k návratu z Avignona do Říma, z Čehož však r. 1378 vznikla roztržka a dvojice papežská. Přes mnohou nechuť dvora papežského způsobil Karel k zachování moci rodu svému, že r. 1376 jeho syn Václav byl v Němcích za krále římského zvolen i korunován. Karel zemřel v Praze 29. list. 1378.

Král Václav IV. (1378—1419) při smrti otcově byl teprva v 18. roce věku, byl však opatřen dostatečným vzděláním, nebyl bez nadání a měl dobrou vůli i dobré srdce; nedostávalo se mu však samostatné rozvahy, ráznosti a vytrvalosti v předsevzetích; miloval pohodlí, byl prchliv a oddával se okamžité vášni. Dobrých stránek jeho povahy ubývalo a špatných přibývalo průběhem jeho dlouhé vlády, která dělí se ve tři oddíly: v prvním pohybovala se jeho vláda v Čechách, a pokud dovedl, i v Němcích po těch kolejích, na které ji uvedl moudrý otec jeho; druhý oddíl (1393 až 1403) naplněn jest nepokoji a převraty v Čechách, v Němcích pak panování Václavovo tehdáž vzalo docela a na vždy za své; ve třetím oddíle konečně připravující se bouře husitská zaměstnává mysl národa českého i krále, kterýž neschopen jsa vésti veslo státní v době tak těžké, potácí se bez vlastní vůle mezi stranami. V Čechách prvních 15 let Václavových bylo tak blažených, jako za předešlé vlády Karlovy, ano nedostatek podnikavosti nového krále přinesl Čechům i úlevu v berních. V prvních pěti létech Václav opravdově pečoval o spletité potřeby říše Německé, jmenovitě aby papež římský, a ne druhý avignonský, byl obecně uznán. Také se strojil na výpravu římskou k dosažení koruny císařské, avšak r. 1383 odložil ji, a v následujících létech přičiňoval se nejvíce o to, aby bratrovi svému Sigmundovi pomohl k dosažení koruny uherské, což se podařilo r. 1387. Po smrti svého strýce Václava uvázal se král Václav (1384) osobně ve vojvodství Lucemburské, ale po 4 létech zastavil zemi tu svému bratranci Joštovi moravskému. Záležitosti německé, při kterých bylo mnoho starostí a málo prospěchu, znenáhla ho omrzely. Osudný obrat v jeho vládě nastal tím, když král po mnohých sporech s arcibiskupem pražským Janem z Jenšteina rozzuřil se na jeho rádce, a generálního vikáře Jana z Pomuka dal zmučiti a utopiti (20. bř. 1393), Tím skutkem připravil se Václav o vážnost před světem. Z toho chtělo těžiti především panstvo české, i odvážilo se pokusu, aby strhlo moc královskou na sebe; k tomu účelu páni zajavše krále (8. května 1394) v Králově Dvoře za Berounem, chovali ho zajatého na hradě pražském, a když lid s nimi v tom držeti nechtěl, zavezli jej na hrad Wildberg u Lince. Nevděčný Václavův bratr Sigmund a hrabivý bratranec Jošt byli o vše smluveni se spiklými pány; avšak nejmladší jeho bratr Jan Zhořelecký svolav v Čechách vojsko z poddaných králi věrných, přiměl jednotu panskou, že vydala mu krále na svobodu u Krumlova 2. srpna 1394 pod jistými sliby. O význam těch dvojsmyslných závazků bylo potom těžko se dohodnouti, ježto páni usilovali obmeziti moc královskou v několika podstatných kusích, a král opět nechtěl ničeho se vzdáti nad staré zvyklé právo. Když Jan Zhořelecký zemřel (1. bř. 1396), Sigmund a Jošt jakožto rozsudí od obou stran zvolení vynesli (2. dub. 1396) rozhodčí výrok králi Václavovi protivný a škodlivý, jmenovitě že své nepřátely z panstva musil přijmouti k nejvyšším úřadům a do rady, a bez jejich svolení neměl ničeho nařizovati ani koho z nich propouštěti. Král snášel některý čas ten úkor, potom však r. 1399 obnovila se válka, ve které markrabí Prokop pomáhal králi Václavovi proti Sigmundovi i Joštovi a panstvu s nimi spolčenému. Když takto členové rodu Lucemburského vzájemně se potírali, kurfirštové rýnští 20. srp. 1400 prohlásili Václava za zbavena království Římského a zvolili si za krále falckrabí rýnského Ruprechta, příjmím Klema, Ten hned téhož roku zdobýval drahně hradů v Horní Falci, kteréž pak již zůstaly koruně České ztraceny; a vešed ve smlouvu s Joštem i se zodpořilými pány českými, dorážel r. 1401 i na zemi Českou, ač bez úspěchu, kdežto spojenci jeho ležíce vojensky u Prahy, přiměli krále Václava, že podvolil se novému skrácení moci královské: mělť nad rozsudek z r. 1396 býti vázán také ve správě komory a samostatných financí královských svolením čtyř rádců jemu z protivného panstva vnucených. Hned potom r. 1401 král Václav svému bratru Sigmundovi, od Uhrů jatému a vězněnému, vojskem a penězi pomohl na svobodu; začež Sigmund odvděčil se jemu tím, že přijev do Čech, dal na sebe přenésti správcovství království Českého, a smluviv se opět s pány, zajal krále Václava v Praze (6. března 1402) i uvěznil; potom mluvě, jakoby svého nevolného bratra chtěl vézti do Říma ku korunování, odvezl jej z Prahy a odevzdal ho ve Vídni vévodám rakouským k opatrování (9. srp. 1402). V Čechách proti odporu měst a většiny šlechty provozoval Sigmund vyděračskou krutovládu střídavě osobně i skrze pomocníky své z panstva, maje zároveň činiti s odbojem ve vlastním království Uherském. Když králi Václavovi 11. list. 1403 podařilo se uniknouti ze zajetí vídeňského a vrátiti se do Čech, byl zde vítán jako osvoboditel od hanebných nátisků. Ztrativ důvěru sám v sebe, neodvážil se trestati svých panských protivníků, jak by byli zasloužili. Zřídil si vládu na takový způsob, jako bývala před 10 léty, bez ohledu na minulé pokusy ke ztenčení moci královské. S ošemetným bratrem Sigmundem smířil se Václav teprve r. 1411. Mezi tím zemřel král německy Ruprecht (1410) a po něm zvoleni byli v Němcích dva králové, Sigmund i Jošt z rodu Lucemburského, při čemž Václav dal hlas český Joštovi. Po Joštově brzké smrti (17. ledna 1411) Václav zdědil po něm Moravu, i smluvil se se Sigmundem, kterýž pak svorně znova byl zvolen za krále římského. Za služby, které Sigmundovi při tom konal Bedřich, purkrabě norimberský z rodu Hohenzollerského, zastavil onen tomuto marku Braniborskou. — Nesnáze přicházely králi Václavovi po jeho vyváznutí z druhého zajetí hlavně z nového ruchu náboženského. V Čechách jako ve mnohých jiných zemích katolických mužové opravdově nábožní uznávali potřebu napraviti kázeň církevní, kteráž byla se zkazila a nemohla býti snadno napravena hlavně za příčinou výnosné svatokupecké soustavy, uvedené do správy církve od stolice papežské; kromě toho moc papežská pohoršlivým rozštěpením od r. 1378 připravovala se sama o úctu a vážnost. V Čechách již od pozdějších let Karlových vyskytali se kazatelé a spisovatelé, kteří horlili proti rozmanitým zlořádům u laikův i u duchovenstva, ohnivě volajíce po nápravě. Ruch tento mravokárný obdržel příměs proticírkevní a revoluční, když se dostaly sem knihy Angličana Wiklifa († 1384), kterýž začav s odmítáním zneužívané moci papežské, skončil libovolným předěláváním věrouky. Ku přání kapituly pražské universita r. 1403 zapověděla svým členům odchylné učení Wiklifovo, ale tím hádky o ně v Čechách nepřestaly; čeští členové university za příkladem mistra Jana Husi větším dílem libovali si ve wiklifismu, ač ne všichni ve všech jeho odchylkách; němečtí členové jemu všichni odporovali. Král mrzel se sice na stranu Husovu, ale odporem Němců v universitě proti jeho politice církevní, která hověla kardinálům svolávajícím obecné koncilium do Pisy, byl přiveden k vydání dekretu kutnohorského (18. led. 1409), kterým poměr hlasů při volbách v universitě převrátil ve prospěch Čechů; němečtí professoři a studenti potom vystěhovali se z Prahy do Němec. Když arcibiskup Zbyněk Zajíc podlé rozkazu od papeže vyžádaného r. 1410 poručil spáliti knihy wiklifovské a vydal rozkaz, podlé kterého Hus měl býti zbaven práva náležitě nabytého ku kázání v kapli Betlemské, tu Hus postavil se na odpor autoritě arcibiskupské; a když papež Jan XXIII. dal hlásati křížovou válku proti králi neapolskému, z čehož následovalo kupčení s odpustky: Hus horlením proti tomu vzepřel se i autoritě papežské (1412). Plameny, které strávily 6. čce 1415 tělo Husovo v Kostnici, roznítily spory náboženské v požár osudný národu českému i církvi katolické. Většina šlechty vytrhla se zatímně z poslušenství koncilia i papeže potom z něho vyšlého, hodlajíc ve věcech víry spravovati se universitou pražskou. Král Václav dlouho nevěda si rady, dal se konečně r. 1418 od bratra svého Sigmunda hrozbami pohnouti k tomu, že hleděl překážeti šířícím se novotám církevním. Tím však vášně jen se rozplamenily, tak že husité počínali již pomýšleti na vzpouru proti králi. Když pak lid pražský, vedený husitskokněžským demagogem Janem Želivským, obořil se 30. čce 1419 na radnici novoměstskou a pobil protivníky kalicha tam nalezené, král ve hněvu a strachu raněn mrtvicí a zemřel na Novém Hradě u Kunratic 16. srp. 1419, nezůstaviv potomstva.