Ottův slovník naučný/Čechy/Úvod o významu literatury české
| Ottův slovník naučný/Čechy | ||
| Dějiny jazyka českého | Úvod o významu literatury české | Dějiny české literatury, starý věk |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Úvod o významu literatury české |
| Autor: | neuveden (možná Josef Hanuš) |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 280–281. Dostupné online. |
| Licence: |  PD anon 70 |
Literatura česká spolu s jazykem a dějinami patří k nejzajímavějším mezi národy slovanskými, svým značným stářím a rozsáhlostí s ním souvisící. I když nemáme na zřeteli české památky literární, o kterých za novějších i nejnovějších dob mínění badatelů se různí, a pomíjíme také oněch vzácných plodů nejstaršího básnění, jež chovány pouze v ústech národa a z příčin na snadě jsoucích nebyly zaznamenány písmem v nejstarších dobách, ač existence jejich jest zaručena (písní erotických, válečných), objímá vývoj českého písemnictví přece ještě značnou dobu celého tisícletí, počínaje X. stoletím a vykazuje od věku XIII. tolik významných památek, kolik u žádného jiného národu slovan. neshledáváme.
S touto předností souvisí také její bohatost na svědectví, jež vydává tak štědře kulturní i politické historii nejen národa českého, nýbrž všeho Slovanstva a nepřímo i jiných národů Střední a Západní Evropy. Vypravujíc mnohem věrněji i výmluvněji než jiné historické památky o pokřestění národa jednak od řeckoslovanských a jednak od latinskoněmeckých věrověstů i o mohutných proudech, jež od té doby národ náš s větší nebo menší silou unášely tu k románskoněmeckému severu a západu, tu opět ke slovanskému východu, vyličujíc dále nenáhlý vzrůst velepamátné myšlénky reformační, tak mocně hýbající na úsvitě nového věku celou střední Evropou od té doby, co Hus a Chelčický se slavnou Jednotou bratrskou štěpili ji z neplodné půdy knižní učenosti v duši a srdce celého národa, podávajíc posléze svědectví třeba řídká, jak velkolepé myšlénky sociální, filosofické, paedagogické i z jiných oborů vědeckých v Čechách se zrodivše více nebo méně působily na rozvoj všeevropské vědy, kterak literatura i jazyk téměř vymírající jakoby divem vzkříšeny byly a opět rozkvetly (konec XVIII. a zač. XIX. stol.), jest literatura česká důležitým článkem také v dějinách evropské vzdělanosti, třeba posud význam její vinou naší i cizí nebyl dosti oceněn.
Tato úzká souvislost literatury naší s literaturami ostatních evropských národů, zvláště středolatinskou a německou, i s pestrými osudy českého národa, bydlícího v samém srdci Evropy, jest také pramenem zvláštních obtíží českého literárního historika, tím větších, že filosofický dějepis literární jest vědou poměrně tak mladou a nevyspělou, zvláště po stránce srovnávací. Obtíže tyto ještě rozmnoženy tragickými osudy českých liter. památek, jež od X.—XIX. stol. nevycházely z rukou vandalských, kteréž dílem je zničily, dílem rozmetaly nejen po Evropě, nýbrž i po Asii, tak že často z celých věků zbyly nám jen skrovničké zlomky, pečlivě sbírané teprve v našem věku.
Jednak pro snadnější přehled, jednak z příčin uvnitř literatury samé ležících rozeznáváme ve vývoji jejím tré období, kladouce věk starý do Jana Husa, střední do Josefa II. a nový až podnes.