Ottův slovník naučný/Čechy/Úvod

Ottův slovník naučný/Čechy
	Úvod	Poloha zeměpisná

Údaje o textu
Titulek:	Čechy
Autor:	Jan Palacký
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 1–2. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Čechy

Čechy, království říše Rakouské, nazývané lat. Bohemia ze starého Bojohemum a něm. Böhmen, bývaly na starých mapách Evropy (v XVII. stol.) naznačovány jako srdce panny Evropy; tvoříť skutečně jaksi jádro její. Již za doby nejstarší, do níž ovšem paměti naše nesahají, býval v těchto končinách ostrov, z něhož zůstaly Č., jsouce pak střediskem a rozhraním mezi severem a jihem Evropy. Ostrov tento vzdoroval tlaku z jihu, jenž utvořil Alpy a na jihovýchod. Karpaty. Hluboké pukliny, zbylé z podzemního tření se sousedními ostrovy, ukazují se podnes trojím směrem: směr nejstarší, hercynský, jdoucí od sev. záp. k jihových., znamenán jest Šumavou, Krkonošemi atd.; druhý směr jdoucí od jihozáp. k sev.-vých. vyznačen jest Rudohořím, Mezihořím, a třetí, nejmladší, postupující od severu k jihu, stanoven jest puklinou střední Vltavy. Hory a řeky utvořily se arci mnohem později nežli prvotní usazení: Šumava asi po triasu, Rudohoří a Mezihoří v tertiéru, Labe asi po křídě, jako Jizera a Ohře. Za ledové doby vzdoroval ostrov nahoře naznačený návalu ledovému od severu, ze Skandinavie, byl však návalem tím ochlazen stejnou měrou jako jeho okolí a měl pak svou dobu stepní a lesní stejným způsobem asi jako ostatní střední Evropa.

Č. jsou zemí geologicky velmi starou. Od nejstarší doby nebyly asi celé pod mořem, ač poslední mořský záliv u České Třebové vyschl teprve v miocénu. Tichá mořská zátoka středních Čech, jíž země naše děkuje za znamenité zachování svých silurských zkamenělin, chlouby to naší geologie a palaeontologie, měla jedinou větší transgressi v křídě, avšak již v miocénu bujely subtropické lesy po severu, které zůstavily po sobě hlavní poklad v pánvích hnědouhelných.

Za to působila erose mocněji nežli jinde. Jako Francie nezachovaly si Č. větších jezer, a záhy musil člověk pomýšleti na umělou náhradu stavy, jimiž vyznamenala se česká hydraulika od středověku do XVI. stol. Podnebí české tou okolností, že moře na všech stranách se vzdálilo, stalo se kontinentálnějším a sušším, tak že Č. jsou nyní nejsušší krajinou střední Evropy. Poloha Čech stanovila také zvláštní jejich ráz podnební, učinivši je skoro stálým bojištěm záp. mořského (atlantského) a východního (polárního, studeného a suchého) proudu. Č. trpí brzy povodněmi a zátopou, brzy dlouhotrvalým suchem a pozdními mrazy. Jsouť otevřeny hlavně k vých, kde hory pomezné jsou nižší nežli vnitřní, a tím ovšem jsou přístupny chladným větrům východním; nevysoké hory na severozáp. a jihu pak nebrání také přístupu jak bouřím ze Sev. moře, které obyčejně druhý den do Čech zasahují, tak vlnám Fönu zejména na jihu českém. Proto jest výstřednost podnebí českého dle roků veliká; mívámeť zejména zimy někdy anglické, někdy ruské, a měnivost našeho jara, zejména mrazy svatojanskými, zhoubna bývá často bylinstvu.

Obdařila-li nás příroda jako všecky staré země hojným bohatstvím nerostným a staly-li se české tolary (dolar od Joachimsthaler XVI. století) penízem světovým, nutila zase nedostatkem soli, souvisícím se zmíněnou nepřítomností moří, Č. záhy k obchodu; nešloť obyvatelům o šperk a nádheru, nýbrž o nevyhnutelnou potřebu, jež musila kryta býti z ciziny. S druhé strany položila příroda hojným množstvím uhlí základ ku průmyslu, jenž v Čechách od středověku nevyhynul, jsa schopen dalšího ještě vývoje. Spolu tím naznačila napřed dějinný ráz této země; nestala se vlastí okras krajinných jako Švýcarsko, lahodného podnebí jako Italie, ale zemí vážné práce. Sotva na okraji ostalo několik horských malebnějších krajin, a cizinci nenavštěvují Č. leda pro léčivá zřídla, jež souvisí s hlubokými katastrofami půdy naší.

Jako v meteorologii. tak i v dějinách staly se Č. zápasištěm mezi východní a střední Evropou. Majíce položení ve mnohé příčině velmi příhodné, ano znamenité, a jsouce kromě toho zemí úrodnou, a jak praveno, velikým bohatstvím přírodních darů nadanou, staly se v dějinách evropských velmi záhy vítaným útočištěm národů vyhledávajících nová sídla, jakož i předmětem chtivosti národů po kořisti se ohlížejících. Při tom příroda stranila východu, ulehčujíc vstup s této strany a zabraňujíc přírodními hrázemi přístup od západu. Tím se vysvětluje, ač tři velcí národové, Keltové, Němci a Slované, sídlili po sobě v Čechách, že přece převaha v dlouhém sporu ostala nejvýchodnějšímu, a že předvoj jeho v Čechách osazený nesdílel osud severnějších a jižnějších Slovanů. Čechové jsouce ze všech Slovanů nejvíce na západ pošinuti, dokázati měli po věky lidské své povolání v Evropě jak svým vlastním kulturním životem, tak uhájením své posice na rozhraní života západního a východního. Avšak všecky invase do Čech dály se nejsnáze od jihovýchodu a přirozeně objevovala se vždy vojenská souvislost Čech s říší, která vládne Dunajem.

I v osazení bydlišť v Čechách jeví se přirozený zákon, jenž liší lesnaté a hornaté okrají od velkých rovin středu. Od řek a po řekách vyšlo osazení; obchod jak orba měly hlavní střed blíže stoků největších řek a na rozhraní středních rovin, a v kopcovitém jihu bylo přírodou naznačeno působiště k jejich dalšímu šíření. Každý národ zachoval ráz svůj ve způsobu obydlení. Hromadné, okrouhlé vesnice povstalé ze dvoru jediného, původiště to rodu, toť osady slovanské; a roztroušené po kraji, někdy v dlouhé ulici, jednotlivé stavby, toť ráz osad německých. Kde válečné nehody nestěsnaly obyvatelstvo do hrazených měst na neschůdných místech, tam rozeznati lze podnes, kde která národnost vymýtila prales původní, jehož hojné stopy zachovány v názvech místních. Arci že vlasť naše, pradávné jeviště všech sporův od středověku, nezachovala mnoho krajin neporušených, alespoň ne v rovinách. Proto méně památných staveb tu zachováno nežli na př. v Bavořích, ale přece více než na vých., zejména v Uhrách, a není to náhoda, že z uměn zbyla co hlavní těšitelka hudba, která nepotřebuje velikých zevnějších prostředků. Zříceniny četné a staré připomínají nám, že i v dějinách Čech následují po sobě doby klidného rozvoje a zhoubných bouří a že dle přírodních zákonů všecko klesá s hůry; připomínají nám však i starou tradici o Anteu obrovském, jenž v zápase vždy zase nabýval sil, kdykoli se dotknul matky země.

Dějepis srovnavací nás učí, že i národní dualismus, jako každý jiný, jest v zákonech přírodních pohnutkou neunavného postupu, k němuž nutí nasazování všech sil v tisíciletém zápasu. Stojí-li Č. výše jiných zemí ve vzdělání a bohatství, děkují za to starému zápasu jak dvou moří, tak dvou velenárodů, jejichž vlny se v Čechách srážejí.

Vylíčiti přehledně přírodní poměry této země; vypsati její zemědělský, průmyslový a obchodní ruch; nakresliti poučný obraz jejího kulturního života v minulosti a v přítomnosti, toť úkol statí níže položených. Laskavým čtenářům díla našeho má se dostati sice jen stručného a pouze přehledného, nicméně jasného obrazu Čech ve všeliké příčině, aby nabyl poučení, kdo vlasť svou dobře chce znáti. Článek Č. přítomného díla nahraditi má v přesném výběru a jasném přehledu čtenářstvu našemu knihovnu Čech se týkající. Pý.