Ottův slovník naučný/Úvěr

Ottův slovník naučný
Uveitis	Úvěr	Úvěrní list

Údaje o textu
Titulek:	Úvěr
Autor:	Albín Bráf
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. S. 268–270. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Úvěr

Úvěr (kredit, fr. crédit, angl. credit, trust, it. credito, maď. hitel, něm. Kredit, rus. kredit).

V subjektivním sm. znamená ú. důvěru v někoho, že svým hospodářským závazkům dostojí (»má ú.«). Objektivně znamená poměr, který vzchází mezi dvěma osobami, převede-li jedna z nich nějaké statky na druhou za slib budoucí úplaty (vrácení, zaplacení). Základem takového ujednání může býti směna (koupě), plní-li při ní jedna strana přítomně (odevzdává zboží neb dává cenu zálohou), kdežto druhá vzájemné plnění (složení ceny neb dodání zboží) odkládá do budoucnosti. V těchto případech nenáleží úvěrní stránka k podstatě řečeného právního jednání (koupě); ono se stává spolu úvěrním jednáním pouze nahodile, následkem vedlejší úmluvy. Ale úvěrní stránka může náležeti k podstatě jistého právního jednání, jako zejména při zápůjčce, jejíž podstata zaleží v tom, že zastupitelný předmět neb zastupitelné předměty převádím na někoho jiného se závazkem budoucí odplaty předmětem neb předměty téhož druhu a způsobu. Koupě jsou možny bez ú-u a vyskytují se takové hojně, zápůjčka bez ú-u je prkno bez dřeva. Avšak oba dotčené typické způsoby úvěrních jednání nabývají rozvojem hospodářského života významu takového, že bychom si nějaký vyšší stupeň hospodářského života bez nich už nesnadno dovedli pomysliti. Ano ú. v podobě obojího druhu řečených jednání jest tou měrou význačným živlem nejpokročilejších mezi známými nám stupni národohospodářského vývoje, že označujeme národohospodářský stav na těch stupních »hospodářstvím úvěrovým« anebo dobu samu »věkem ú-u«. Náš věk je právě tak rázovitým věkem ú-u jako rázovitým věkem páry. Pro definici ú-u jako objektivného poměru jest nejdůležitějším znakem časový rozdíl mezi přítomným dáním jedné strany a pozdějším plněním strany druhé, do kteréhož mezidobí spadá dlužníkovo užívání statků v od věřitele jemu propůjčených. Čas budoucí splatnosti nemusí býti zpředu pevně vytčen; může býti zůstaven pozdější výpovědi buď zcela bezelhůtní (pohledávky splatné a vista, na viděnou) nebo výpovědi účinné teprve po určitém čase, kterýž se napřed smluví (měsíční, půlroční výpověď a t. p.); může býti ujednáno, že právo výpovědi přísluší jen jediné straně a jsou zejména hojné případy v době naší, že věřitel vzdává se práva výpovědního, zabezpečí-li se mu buď postupné pravidelné splácení pohledávky až do plného splacení jejího (pravidelný úmor procentuální neb úhrnkovými částkami č. annuitami) nebo splacení celé najednou do jisté doby (vylosováním, obvyklým, např. u zástavních listů Hypoteční banky). Pravidelný úmor po částech bývá obvyklý jen tehdy, je-li dlužníkem nějaký bankovní podnik, naopak jednotlivci jako věřitelé dávají přednost splacení najednou v mezích jistého období. — Kromě časového rozdílu dání a plnění klade se spolu zhusta za charakteristický znak ú-u důvěra v budoucí náhradu, ano často ještě také dobrovolnost ujednání (na rozdíl t. zv. zápůjček vynucených, které mívaly místa porůznu v ú-u veřejném za otřesených poměrů fínancí státních). Důvěra věřitelská má za předmět trojí věc: že totiž dlužník má opravdu vůli dostáti závazku, že bude s to dostáti mu a že konečně bude k tomu s úspěchem donucen, pak-li by mohl, ale nechtěl. V prvém směru podpírá důvěru v každém jednotlivém případě příznivý úsudek věřitelův o osobní povaze dlužníkově, jeho svědomitosti a přesnosti, obecně pak ú. jest ochotnější a rozsáhlejší, čím více jest známo o lidech, že jsou zvyklí býti dochvilnými. Kde dlužníci jsou obecně liknavi, také ú. je neochotnější a dražší. Vrstvy, jež nejsou přesné v placení, nemají práva naříkati na nedostatek a drahotu úvěru. Na kolik jde o druhou podmínku důvěry, nezáležívá na tom, mohl-li by dlužník okamžitě, ve chvíli úmluvy, platiti, jako spíše na předpokladu, že bude míti čím platiti v čas dospělosti pohledávky. Proto padávají i zde na váhu jisté vlastnosti dlužníkovy, především jeho technická a podnikatelská dovednost. Ale lze tu možnost zabezpečiti též zástavou. Třetí podmínka důvěry — bude-li dlužník museti — týče se exekučních prostředků, jež dává věřiteli na ruku právo naproti dlužníku, jenž závazek neplní (srv. čl. Exekuce).

Podstata ú-u jest ovšem všude a vždy stejná, ale jeví se rozdílnosti, jež mají svůj původ v povaze osoby dlužníkovy, v účelích, pro něž ú. se hledá a poskytuje, v povaze závazku a j. Proto se mluvívá přímo o rozličných druzích ú-u, správněji jen o rozličných jeho podobách nebo způsobech. Podle osoby dlužníkovy lišíme ú. veřejný, dlužníkem-li říše, stát, země, okres neb obec, a soukromý, je-li dlužníkem nějaká fysická osoba, spolek, společnost, společenstvo a t. p. Rozdíl ten nabývá tvářnosti tím ostřejší, čím vyvinutější jest rozdílnost veřejného a soukromého hospodářství i práva. Důvěra věřitelova neopírá se za našich dnů o vlastní jmění státu, země neb obce, nýbrž o hospodářskou a tudíž i poplatní zdatnost jejich obyvatelstva. Jenom ve veřejném ú-u, nejvíc v říšském a státním, potkáváme se v naší době s t. zv. věčnými závazky, t. j. s formami dluhů, při kterých věřiteli právo výpovědi se nedopouští, ale ani placení v nějaký určitý čas se neslibuje (»renty«, srv. čl. Státní dluh). Podle povahy závazku se různí ú. osobní, dostačuje-li věřiteli osobní závazek dlužníkův a přesvědčení o jeho důvěryhodnosti, a ú. reální, opatřuje-li si zabezpečení zástavou. Hlavní formy provádění ú-u osobního jsou prostý ú. dluhopisný, ú. knihovní a ú. směnečný; ú. reální jest buď ú-em na zástavu ruční anebo hypotečním. Tu již se objevují veliké rozmanitosti forem od bankovního ú-u na ruční zástavu zboží záznamům kursovním podléhajícího až k obyčejným zastavárenským obchodům, od hypoteční zápůjčky nevypověditelné s pevným plánem splacovacím až ke libovolně vypověditelné hypotéce soukromé. Rozvoj všech těch forem závisí na předpisech právních, které jsou v novověku ve směrech těchto všude nadmíru důmyslné, hovíce různostem potřeb. A podobnou účelnost jeví různá technika bankovních obchodů. (Srv. čl. Banka.) Podle účelu nejpodstatnější jest rozdíl ú-u spotřebního a výrobního, podle toho, zda mají hodnoty vypůjčené sloužiti přímé osobní spotřebě dlužníkově, ať již ho nouze k vyhledáváni ú-u vede či přepychová choutka — nebo mají sloužiti výrobnímu účelu (t. j. výrobě v už. sm., obchodu, dopravě) a ú. nepřestává býti proto ú-em výrobním, když vypůjčená jistina v rukou osob, jež ji od dlužníka přijímají, obrací se na spotřebu (na př. na mzdu dělníků věřitelových). Z obou těch způsobů starší jest ú. spotřební. Protože vznikají podněty k němu z tísní již v primitivních dobách, kde svazky rodinné jsou ještě tužší, tedy se v těch dobách pokládá bezúročnost zápůjček za něco samozřejmého a odtud v nejstarších názorech i všech starých učeních náboženských odpor proti braní úroků. Ú. výrobní nabyl převelikých rozměrů teprve znenáhla s vývojem průmyslu a obchodu a rozvoj ten byl příčinou, že se staly neudržitelnými mnohé předpisy práva, jež hověly poměrům s převládajícím ú-em spotřebním, jako na př. pevné zákonné sazby úrokové (srv. čl. Lichva). Obojí ú. uvedený může býti buď zařizovací nebo provozovací, podle toho, zda užije se vypůjčené jistiny k zařízením stálým (dílen, strojů, budov, melioraci půdy, nábytku a pod.), či k běžným výdajům výrobním (na suroviny, mzdy) neb spotřebním. Zařizovací ú., zejm. výrobní, vyžaduje zvláštních odborných opatření, s nimiž se potkáváme v právních i technických zvláštnostech obecného ú-u pozemkového, pak železničního, kommunálního, melioračního a stavebního. Pokud se ú. zařizovací prostředkuje zvl. podniky, bankami, spořitelnami neb záložnami, slouží mu speciální odborná technika bankovní, vypěstovaná za našich časů zvlášť účelně v bankách hypotečních, melioračních, bankách pro železniční a kommunální ú. Ú-y jsou tu dlouhodobé, splácení postupné, opatření kapitálu k tomu účelu se prostředkuje vydáváním zvláštních druhův obligací. Naproti tomu vrchol zřízení pro ú. provozovací, povahou věci samou krátkodobý, najdeme v bankách cedulových (srv. čl. Banky, vůbec pak při obchodu eskontním a lombardním. Zvláštní odrůdou ú-u provozovacího jest ú. platební, pomocí jehož se vyhovuje dlužníkově žádosti po okamžitě potřebných prostředcích platebních. Konečně se liši též ú. zahraničný od vnitrozemského podle toho, zda je věřitel i dlužník v domácí zemi, či oba ve státech různých. Zahranicný krátkodobý nejhlavněji vystupuje v podobě směnečných závazků (srv. čl. Směnka, Kurs směnečný), dlouhodobý v podobě uložení kapitálových v zahraničných podnicích báňských, průmyslových, tržebních a dopravních nebo ve státních dlužních úpisech cizozemských. Hledíc k poměru, jak se upravují styky mezi osobami ú. hledajícími a ú. nabízejícími různí se ú. přímý (kapitalista půjčuje přímo tomu, kdo ú-u potřebuje) nebo prostředkovaný (kapitalista uloží peníze v bance a ta je půjčuje, stávajíc se naproti jedněm věřitelkou a naproti druhým dlužnicí).

Ú. sám ovšem netvoři nových kapitálův, ale jest prostředkem, aby se užilo kapitálů již trvajících užitečněji anebo teprv vůbec užitečně, tak že dobrá zařízení úvěrní zároveň mohou býti a bývají posilou podnětům ke tvoření kapitálů. Ale prve řečený prospěch také zřejmě vzniká jen potud, pokud v hospodářstvích, do kterých prostřednictvím ú-u nějaké statky se dostanou, upotřebiti se jich může a upotřebí užitečněji než v těch, kde původně se nalézaly. Této schopnosti nepostrádá ani ú. spotřební, slouží-li tomu, aby mohly jisté osoby pomocí jeho svou existenci, která by jinak pohromám byla vydána, přes kritické stadium zachovati. Hlavní však jsou nyní arci prospěchy ú-u výrobního. Převádějíť se pomocí jeho výrobní prostředky z rukou k produktivnému použití jejich méně způsobilých neb nezpůsobilých do rukou způsobilejších neb vůbec teprv způsobilých; práce nemajetná může nalézti pomocí ú-u uplatnění a sebe menší čásť kapitálu dojde užitečného upotřebení. A to jest pak nejen soukromohospodářským prospěchem pro dlužníka i pro věřitele (úroky!), nýbrž též obecným národohospodářským užitkem. Kapitály lépe se zužitkují a vydatněji tvoří. Výroba stává se rovnoměrnou, neboť nemusí čekati výrobce s pokračováním výroby až do chvile, kdy výrobky dosavadní zpeněží. I oběh statků se tím usnadňuje. Pomocí ú-u lze četné kapitály v malém se tvořící soustřediti ve velké podniky. Konečně pomocí jistých forem ú-u způsobuje se úspora hmotného užívání peněz kovových (směnky, cheky, bankovky, státovky), nemusí se totiž tolik kovu opatřiti, aby se zdolaly všecky obraty.

Za to ú. není arci též bez stránek nebezpečných. Především nevykonává svou působnost, kterou jednotlivce hospodářsky posiluje, rovnoměrně. Býváť nejsnáze a nejlevněji přístupen těm, kdo již o sobě jsou hospodářsky silnější ať jměním neb osobními vlastnostmi. Potud jest ú. způsobilým utvrzovati a zostřovati trvající sociální nerovnosti. Čeliti se může této tendenci ú-u jen spolčovánim slabších, aby tak společným ručením důvěra věřitelů v možnost zaplacení se zvýšila (záložny). Rozličnými způsoby možno ú-u zneužíti. Může se usnadniti výroba přesahujíci potřeby (nadvýroba) a přepiatá spekulace. Pomoci ú-u možno zastříti pravý stav jednotlivců, zvláště mohou-li nabýti ú-u na různých místech zároveň a vyčerpávati jej. Zahostí-li se příliš obyčej bráti na ú. a neplatiti dlouho, ať už mezi obchodníky nebo spotřebiteli, zdražuje se zboží samo o to, oč se musí na cenách přirážeti, aby si prodavači nahradili nejen ztráty úrokové, nýbrž i kapitálové, když lehkovážné živly využitkují zvyku bráti na ú. nad své prostředky. Proto jest i obecně národohospodářsky důležito čeliti šíření se takových obyčejův a vykořeňovati je, když se rozšířily, utužováním obecného mravu hotového placení běžných potřeb. Také příliš usnadněné používání ú-u v hospodářstvích veřejných podkopává hospodárnost ve státě i obci. Zastupitelstva veřejná snáze se odhodlávají k výdajům o sobě nenaléhavým, když vědí, že ochotně najdou ú. a nemusí se starati o úhrady novými daněmi neb zvýšením dosavadních. Chatrné a nebezpečné je rozšířené heslo, že má se i budoucímu pokolení uložiti nesení břemene z výdajů, kteréž i jemu prospějí. Není u každého výdaje jisto, do jaké míry a jak dlouho i pozdějšímu pokolení prospěje, protože názory, potřeby i technika rozličných zařízení se mění. Jedině správná jest zásada, že má každé pokolení v každý čas z břemen veřejných nésti seč jest a že se má vždy pomýšleti na splácení veřejných dluhův, aby ustavičně a jednostraně nerostly. Pak by se usnášení o výdajích konalo opatrněji, protože by se tlak jeho už v daních přítomných bezprostředněji pociťoval. Bf.

Ú. hypoteční, kommunální a pozemkový viz Banka, str. 241—242.

Ú. státní viz Státní úvěr, str. 28 b.