Otrávená růže

Údaje o textu
Titulek:	Otrávená růže
Podtitulek:	Dle zápisků slavného detektiva
Autor:	Léon Clifton
Zdroj:	Dobré detektivní čtení, svazek 38. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD anon 70

I. Nástraha

Mistres Mary Warwickova, vdova po bohatém newyorském průmyslníku, dnes neobvykle dlouho dospávala.

Bylo již devět hodin, když služebná Marta se konečně odvážila zaklepati na dveře ložnice své velitelky. Klepání opětovala ještě několikrát; a když stále nedostávala odpověď, osmělila se, stiskla kliku dveří, otevřela a vstoupila do pološeré ložnice.

Prostorná ložnice měla tři okna vedoucí do zahrady, jejíž mohutné stromy vrhaly do oken zelenavé světlo.

Dvě okna byla zastřena spuštěnými záclonami; třetí bylo nezakryto a obě jeho křídla dokořán otevřena. Byla v té době v Americe hrozná vedra. Mrs. Warwickova spala už kolik nocí při otevřeném okně.

Marta přistoupila k loži, jež bylo umístěno v oné části, kam spuštěné záclony propouštěly jen sporé světlo.

Zahlédla svou velitelku ležící na zádech.

„Mistres!“ zvolala Marta.

Však spící sebou ani nehnula.

„Mistres! Mistres!“

Marta se dotkla její ruky. Polekala se, když ucítila, že ruka je ledově chladná.

„Mistres — co je vám? Mistres!“ vykřikla.

Však paní ležela nehnutě.

Chvějíc se na celém těle vytáhla Marta jednu záclonu. Mírné sluneční světlo, tlumené zelení před okny, ozářilo nádherné lože a postavu, na něm spočívající.

Mistres Warwickova přes svých šedesát let byla úplně zdráva, velice čiperná a její vzezření neodpovídalo jejímu věku.

Marta se zhrozila, když ji uzřela před sebou tak zsinalou, s propadlými tvářemi, mající vzezření stařenky. V pravici držela růži.

„Mistres!“ zvolala plačtivě, a položila ruku na její čelo. To bylo chladné jako mramor.

Sklonila se k ní a naslouchala.

Dech se neozýval.

„Můj Bože, ona je mrtva!“ vzkřikla Marta žalostně, vyrazila na chodbu, a voláním o pomoc vzbouřila ostatní obyvatelstvo domu: šoféra, vrátného, jejich ženy a starou kuchařku — služebný personál mrs. Warwickové.

Nahrnuli se do ložnice, kde se ozýval nyní tichý pláč a nářek žen. Také mužové byli dojati až k slzám nad dobrotivou velitelkou.

Šofér první se vzpamatoval a běžel pro lékaře.

„Zastavte se na zpáteční cestě také u pana Williama!“ volal za ním vrátný, když již vybíhal na chodbu. „Ubožák, ten se poleká!“

Asi za čtvrt hodiny byl zde lékař, jenž ohledal mrtvolu. Při tom chvílemi zavrtěl hlavou. —

Brzy za ním sem vstoupil mladý, statný muž, jehož obličej jevil nejvyšší rozčilení.

Když uzřel mrtvou na loži, zaplakal hlasitě a vrhl se k ní, volaje: „Tetinko! Moje dobrá tetinko!“

Lékař se k němu obrátil.

„Zajisté mr. Bringham?“ otázal se.

„Ano, jsem synovec zesnulé,“ odvětil William Bringham chvějícím se hlasem.

„Nemohu rozpoznati příčinu smrti,“ řekl lékař. „Bude třeba oznámiti tento případ policii.“

Šofér opět odběhl.

Vrátil se asi za půl hodiny, provázen úřední komisí. —

S nimi přišel také slavný americký detektiv Léon Clifton. Byl právě na komisařství, když zaslechl zprávu o náhlém úmrtí mrs. Warwickové. Komisař ochotně vyhověl jeho žádosti, aby mohl se k nim připojiti.

Policejní lékař se pozdravil se svým kolegou a vyslechl jeho tiché sdělení.

„Zdá se to být appoplexis — však souhlasím s vámi, pane kolego, že jisté příznaky nasvědčují otravě —“

„To není možné!“ vykřikl William. „Zesnulá byla příliš zbožná, než aby se dopustila takového hříchu!“

„Kdo jste, mladý muži?“ oslovil jej policejní lékař, ostře si jej prohlížeje.

„William Bringham, synovec zemřelé. Opětuji, že sebevražda — —“

„A kdo vám říká, že tu jde o sebevraždu?“ přerušil jej policejní lékař.

„Vždyť jste sám mluvil o otravě —“

„Hm, hm, ovšem! Což však musí býti otrava jen při sebevraždě? Člověk se může přece také otrávit omylem, nešťastnou náhodou —“

„anebo může býti otráven druhou osobou,“ ozval se Clifton a přistoupil blíže.

Oba lékaři se s úžasem zahleděli na geniálního detektiva.

„Také to není možné!“ prohlásil prudce William. „Kdo by byl mohl ublížiti tak dobré paní? A proč?“

Clifton již neodpověděl.

Komisař zahájil výslech přítomných. Však nikdo nemohl udati ničeho, co by osvětlovalo tuto záhadu.

Komisař podrobil výslechu také Williama. Udal, že je synem zemřelé sestry mrs. Warwickové, a že je zaměstnán v továrně „Limited Company“ jako chemik. Má tam svobodný byt a slušný plat.

„Jaké byly vaše styky se zesnulou?“ dotazoval se komisař.

„Velice přátelské. Moje tetinka mne měla ráda, obědval jsem u ní a také večeřel. Častěji projevila přání, abych se k ní přestěhoval. Já však jsem se nemohl odloučiti od svého bytu v továrně; tam se mohu po denní práci oddávati všelikým experimentům v laboratoři. Moji šéfové mi v tom nezbraňují; neboť svými pokusy jsem učinil již několik objevů, jež prospěly výrobkům naší továrny.“

„Kdy jste byl posledně u zesnulé?“

„Včera večer.“

„Jak se chovala? Nepozoroval jste na ní nějaké změny?“

„Nikoliv. Byla naopak veselejší než kdy jindy. A když jsem jí doručil růži — ach, ona ji dosud drží v ruce — ubohá — —“

„Dával jste jí často růže?“ ozval se Clifton, jenž právě přistoupil k loži.

„Každého večera. Moje teta byla velikou milovnicí rudých mží. Říkávala, že by ani neusnula, kdyby neměla ve sklenici u své postele růži.“

„A kdy jste odešel?“ pokračoval komisař ve svém výslechu.

„K deváté hodině.“

„Kde zůstala vaše mže?“ vyzvídal zase Clifton.

„Tetinka si ji hned zanesla do ložnice.“

Policejní lékař sáhnul po růži. Clifton jej však zadržel.

„Promiňte, pane doktore!“ řekl a vzal sám růži z její ruky, kterou ukryl v kornoutku, jejž udělal z novin, ležící na stolku u postele.

Lékař jej s údivem pozoroval.

Několika dalšími otázkami skončil komisař Bringhamův výslech.

Clifton zatím ohledával ložnici; vytáhl také druhou záclonu. Jasné denní světlo padlo pod postel, na vrstvu prachu. Služebná patrně nepečovala příliš svědomitě o čistotu v ložnici, když si nevšimla prachu pod postelí. —

Clifton poklekl a zahleděl se pod lože. A hle, ve vrstvě prachu jevily se zřetelně tři otisky ruky.

Clifton chtěl již vstáti, když pojednou spatřil za nohou lože pomačkaný tuhý lístek. Nenápadně jej zdvihl a ukryl v hrsti.

Potom přistoupil k oknu a podíval se na lístek. Zvláštní úsměv mu pohrával obličejem.

Komisař poručil odvézti mrtvolu.

Mezitím, co členové komise spolu tiše hovořili, William poklekl u postele a tiše plakal…

Clifton prohlížel nyní okna; zejména to, které bylo po celou noc otevřeno. Shledal, že pod oknem je římsa čerstvě otlučena a na podlaze u okna je trochu omítky. Pohlédl ještě na vysoký, rozložitý strom. Bystrým zrakem zpozoroval, že kůra větve je odřená.

Nyní přistoupil k Williamovi a oslovil ho: „Master Bringhame!“

Oslovený vstal a zahleděl se na něho vlhkýma očima…

„Prosím, abyste mi odpověděl na několik otázek.“

„Ptejte se, master.“

„Je vám známo, jakým jměním vládla zesnulá?“

„Pokud vím, kromě tohoto domu měla ještě asi čtvrt milionu dolarů na hotovosti.“

„Když vás měla tak ráda, snad vám také řekla, že budete po ní děditi?“

„Ovšem. Ještě nedávno se přede mnou zmínila, že vyhotovila poslední vůli, v níž mi odkazuje sto tisíc dolarů.“

„Komu však přiřkla ostatní peníze a svůj dům?“

„Moje teta byla velmi zbožná. Prohlásila, že dům a část peněz věnuje na založení řeholní nemocnice.“

„Hm — a vy jste se spokojil s poměrně malým dědictvím?“

„Master, netoužím po bohatství. Vždyť moje povolání mi zajišťuje slušnou existenci!“

Clifton přistoupil ke komisaři a chvíli s nim hovořil.

Ten přisvědčil.

Slavný detektiv vyňal své kladívko, jímž lze otevříti jakýkoliv zámek. Když však je chtěl zasaditi do zámku zásuvky stolu, zvolal překvapen: „Zde jsou stopy po páčidle!“

Skutečně, páčidlo zanechalo ostré stopy na stolku.

Zásuvka nebyla zamčena.

Clifton ji vytrhl.

Nalezl zde seznam vkladních knížek a i všecky knížky.

„Z majetku zesnulé nebylo odcizeno nic,“ prohlásil. „Jenom závěť zde nenalézám. — Viděl jste ji, mr. Bringhame?“

„Neviděl. Však nepochybuji, že ji teta uložila sem.“

„Hm, byla tedy závěť ukradena!“ řekl Clifton.

Přítomní se zahleděli na Williama, jenž se lekl.

„Můj Bože, tedy snad přece — ne, ne, to není možné!“ volal rozčileně.

„Zde byl spáchán zločin!“ prohlásil Clifton rozhodně. „Mrs. Warwicková byla zavražděna! Vrah se vyšplhal po tomto stromě, vnikl otevřeným oknem do ložnice — zde jsou stopy, pod postelí také,“ a nyní řekl, co při prohlídce objevil. „Vrah sem patrně vnikl dříve, než paní ulehla — schoval se pod postel — a potom vypáčil stolek.“ „Ale proč? Proč?" volal William. „Vždyť nic neukradl!“

„Ztratila se závěť!“ připomněl Clifton.

„Co by prospěla vrahovi?“

Clifton vyndal z kapsy lístek, který nalezl pod postelí.

„Ještě jednu otázku, master: chodíval jste také do ložnice své tety?“

„Nikoli. Byl jsem zde posledně před rokem, kdy tetinka několik dní churavěla.“

„Pane komisaři, račte nahlas přečísti jméno na této navštívence!“ žádal Clifton.

Komisař se zadíval na zmačkaný lístek, a pronesl s úžasem: „William Bringham.“

„Pánové,“ ozval se Clifton, dívaje se vítězně na ustrašeného Williama, „master Bringham nebyl zde přes rok. Já však jsem nalezl jeho navštívenku pod postelí — není zažloutlá, ani zaprášená — soudím tedy, že se sem dostala teprve předešlé noci!“

„Master!“ vykřikl William rozhorlen. „Přísahám vám —“

Clifton se postavil těsně před mladého muže.

„Williame Bringhame — závěť se ztratila — teď jste vy universálním dědicem — — — pane komissaři, zatkněte toho mladého muže! Viním jej z vraždy mrs. Warwickové!“

„Mne — mne — já že?“ lapal Bringham vzduch. „Můj Bože — já že — —“

Rozčilením omdlel…

II. Náhlý obrat

William Bringham byl přiveden k výslechu.

Přítomný Léon Clifton soudci vylíčil, jak se vše podle jeho mínění událo, a co mnohé důkazy skutečně potvrzovaly.

Když William Bringham zvěděl od tety, že jej v poslední vůli obmyslila jen 100.000 dolary, vytvořil si rafinovaný plán, aby nepříznivou závěť zničil. Nenajdeli se závěť, zdědí William všechno.

Bringham donášel tetě každý večer růži. Před spaním vždycky k růži přivoněla.

V poslední večer života mrs. Warwickové přinesl jí synovec zase růži, touž, která byla nalezena v ruce zesnulé. Clifton ji dal prozkoumati. Byla napuštěna prudkým jedem, jenž vdechnutím usmrcuje. Napuštění provedl William sám jako chemik. Paní zanesla růži do své ložnice — ovšem neškodnou. Druhou růži, otrávenou, měl William u sebe. Opustil tetu před zavřením domu. Věděl, že zesnulá sedávala do jedenácti hodin v jídelně a pročítala nábožné knihy. Přelezl tedy do zahrady, vyšplhal se po stromě k otevřenému oknu, vnikl do ložnice, nahradil neškodnou růži ve sklenici otrávenou — ukryl se pod postel, při čemž mu vypadla z kapsy jeho navštívenka, a zde vyčkal, až teta přišla. Mrs. Warwicková ulehla, vzala růži do ruky, přivoněla k ní — a jed ji usmrtil. Potom William vypáčil stolek, vzal závěť — již později asi zničil — a oknem opustil zase ložnici. Nepomyslil, až tetu najdou mrtvou, že se růže stane někomu podezřelou. Těšil se, že lékař udá za příčinu smrti mrtvici; mrtvola bude pohřbena, a on se stane pánem celého jmění.

William Bringham se horlivě ohražoval proti Cliftonovým vývodům, stále se zapřísahaje svou nevinou.

Však závažné důkazy svědčily proti němu — a již se také pracovalo na rozsáhlé obžalobě.

Clifton se na policii dověděl, že se stal zvláštní případ.

Vrátný zesnulé mrs. Warwickové došel k lékaři, jenž byl první povolán k mrtvé, aby mu vydal úmrtní list.

Lékař mu oznámil, že před ním tu byl již člověk, vydávaje se za vrátného mrs. Wawickové, a žádal úmrtní list.

Lékař mu úmrtní list vydal. Po delší chvíli vrátný přesvědčil lékaře, že on je vrátným v domě zesnulé, a že člověk, který se za něho vydával, je podvodník. Pak teprve vydal lékař duplikát a věc oznámil na policii, která ihned zahájila pátrání po neznámem.

Všem bylo záhadou, k jakému účelu potřeboval neznámý člověk úmrtního listu. Také Clifton kroutil nad tím hlavou, když mu to vyprávěli. Zašel si k lékaři, a zevrubně se vyptal na podobu neznámého.

Potom vyhledal vrátného, aby se dověděl, přijímala-li zesnulá kromě svého synovce snad ještě někoho jiného.

Vrátný však rozhodně prohlásil, že nikoli.

Jen jediný muž byl zde již po třikráte — vždycky po novém roce. Starší, elegantní pán s koženou aktovkou. Kdo to byl, vrátný nevěděl.

„Po novém roce,“ opakoval Clifton a zamyslil se.

Náhle jej něco napadlo.

„Nevíte, příteli, bylali mrs. Warwicková pojištěna?“

„Byla,“ zněla odpověď.

„Pro případ úmrtí?“

„To nevím,“ zavrtěl vrátný hlavou.

Clifton opustil dům, a pohroužen v myšlenky, zvolna bral se ulicemi.

Ten starší pán, jenž navštěvoval mrs. Warwickovou vždy po novém roce, nešel mu s mysli. Zámožní lidé, kteří jsou pojištěni, platívají pojistku předem na celý rok. A pojistné vyplatí se doručiteli příslušné listiny po předložení úmrtního lístku.

Cliftonův obličej se rozjasnil.

„Zdá se, že jsem přišel něčemu na kloub!“ pomyslil si. „Tím by byla vysvětlena záhada, proč se neznámý podvodným způsobem zmocnil úmrtního lístku.“

Ještě téhož dne navštívil Clifton ředitele newyorských pojišťoven pro případ úmrtí. A k největší své radosti zvěděl v pojišťovně „North-Unie“, že mezi pojištěnci se nalézala skutečně také mrs. Warwicková. Byla pojištěna na 200.000 dolarů. Zástupce pojišťovny docházel k ní vždy po novém roce, aby přijal celoroční poplatek. Jeho radost se změnila v úžas, když mu pověděli, že zde byl včera šedivý pán, jenž předložil pojistku a úmrtní lístek mrs. Warwickové a obnos mu byl vyplacen.

Clifton si vyžádal zevrubný popis neznámého a odešel.

Clifton si vzpomněl na muže, jenž se vydával za vrátného mrs. Warwickové a od lékaře dostal úmrtní list.

Popis obou byl zcela rozdílný. Buď pracovaly v tomto případě ve společné záležitosti dvě osoby, anebo tu byla jedna osoba v různém přestrojení.

Protože neznámý vylákal podvodně úmrtní lístek, Clifton usoudil, že pojistku získal také podvodem nebo dokonce zločinem.

A čím dále o tom Clifton přemýšlel, tím více nabýval jistoty, že neznámý jest původcem smrti mrs. Warwickové, a nikoli její synovec. William Bringsham.

On věděl, že paní byla pojištěna; zmocnil se rafinovaným způsobem potřebných listin, aby mohl pojištěný obnos vyzvednouti. Byl dobře obeznámen s poměry v domě mrs. Warwickové. Spáchal zločin, kladený za vinu Williamovi. Nastrojil to tak chytře, aby podezření padlo na Bringhama. On otrávil růži, vnikl oknem do ložnice, ukryl se pod postelí, a zde pohodil Bringhamovu navštívenku. Vyměnil neškodnou růži za růži otrávenou. Potom vypáčil stolek, zmocnil se pojistky a vzal také závěť, aby přitížil Williamovi. Vydával se za vrátného, obdržel úmrtní lístek, a nyní je majitelem 200.000 dolarů. Nyní se raduje, že na něho nemůže padnouti podezření, když jest z vraždy viněn synovec mrs. Warwickové.

Pospíšil k policejnímu řediteli a sdělil mu vše.

Ředitel jej s úžasem vyslechl; a také i on souhlasil s Cliftonovou domněnkou, že neznámý je asi pachatelem zločinu.

Poslal soudu oznámení, aby žaloba proti Williamu Bringhamovi byla zastavena. On však byl ponechán ve vyšetřovací vazbě.

Slavný detektiv po zralé úvaze dospěl k závěru, že může zjistiti jedině v domě zesnulé, kdo je vrahem.

Služebnictvo podrobil křížovému výslechu; mezi nimi nebylo vinníka.

Nejvýš rozmrzen chtěl již odejíti. Vtom jej něco napadlo.

„Jak dlouho byla mrs. Warwicková vdovou?“ otázal se vrátného.

„Mr. Warwick zemřel loni v květnu,“ zněla odpověď.

„Byl za života mr. Warwicka služebný personál četnější?“

„Ano. Mr. Warwick měl ještě lokaje, kterému velice důvěřoval. Mistres jej však neměla ráda — my také ne, mastr, protože byl denunciant — a proto jej za čtvrt roku po smrti svého chotě propustila.“

„Jak se ten lokaj jmenoval?“ „John Dower.“

„Pamatujete se dosud na jeho podobu?“

„Poznal bych jej mezi tisíci. Byl ryšavý jako veverka, měl dlouhý nos a pravé rameno nosil níže než levé.“

Měl nějaký zvláštní zvyk — buď v pohybech nebo v řeči?“

Vrátný se rozpomínal…

Vtom se ozvala jeho žena: „Což jsi už zapomněl, jak jsme se mu smávali, když byl rozzloben?“

„Už se pamatuji!“ zvolal vrátný. „Škrábal se oběma rukama po tvářích a stáhnul obličej jako opice; při tom syčel: „sse, ssa“. Dobírali jsme si jej v těch chvílích, že opičák má hada.“

Clifton si vše poznamenal.

„Nevíte, kde se nyní zdržuje?“

„Nikdo z nás jej po odchodu z tohoto domu už nespatřil. Myslím, že se uchýlil do Chicaga, kde prý má jeho teta domek. Aspoň říkával, až praští se službou, že se tam uchýlí, a ta lakomá že jej musí živit!“

„Pravil jste, že jej mrs. Warwicková neměla ráda.

Proč vlastně?“

„Protože byl špehoun. Mistres jej častěji přistihla u různých dveří; domnívala se, že naslouchá.“

„Divím se, že celý čtvrt roku po smrti svého chotě strpěla v domě tak protivného člověka.“

„John měl s mrs. Warwickovou smlouvou zaručenu čtvrtletní výpověď.“

Clifton přehlédl své poznámky. Potom poděkoval vrátnému; a když se starý muž ptal, jaký osud stihne nebohého Williama Bringhama, Clifton řekl: „Doufejme, že spravedlnost právem rozsoudí.“

III. Zlosyn vzal do zaječí

V jedné z nejživějších ulic Clevelandu sjelo se tolik vozů, že nastal hrozný chaos.

Šoféři kleli, nemohouce z místa. Ozývaly se úzkostlivé výkřiky žen, jež při přechodu ulice se dostaly mezi povozy, a nevěděly, kterak vyváznouti z nebezpečné situace.

Vtom uklouzla starší žena, jež právě vyběhla z těsné mezery mezi dvěma nákladními vozy.

V kritickém okamžiku přiskočil k ní starší pán, a nedbaje vlastního nebezpečí, uchvátil ji, vymotal se z chaosu, a zanesl ji na chodník.

„Jeďte přece!“ zaslechl zlostný výkřik.

„Vždyť nemohu dále, master!“

Ochránce ženy, jež byla tak rozčilena, že od něho beze slova díků odběhla, zahleděl se k místu, odkud vycházela výměna slov.

„Jeďte!“ poroučel cestující. „Však my si už prorazíme cestu!“

Šofér pokrčil rameny.

Rozlícený cestující si vjel oběma rukama do obličeje a začal se škrábati na tvářích. Z jeho úst vycházel hadí sykot.

Ochránce ženy sebou trhl a zahleděl se na netrpělivého cestujícího.

Vtom se trochu uvolnila cesta.

„Jeďte honem! Jinak nedostanete ani centu zpropitného!“ —

Tato pohrůžka účinkovala.

Za hlasitého proklínání šoférů proklestili si cestu a ujeli.

„To byl on!“ zahučel pán na chodníku; „třebas se mu nepodobal zevnějškem. Ale ty posuňky a ten sykot — hlavu bych vsadil, že jsem měl před sebou Johna Dowera!“

Léon Clifton — v přestrojení — setrval chvíli na chodníku.

„Vůz neměl číslo! Já jej však přece najdu!“

A volným krokem se ubíral dále.

Clifton byl teprve od včerejška v Clevelandě — ovšem incognito. Dostal se tam zvláštní náhodou.

Předevčírem seděl v přední newzorské kavárně. U vedlejšího stolu byla malá společnost pánů, mezi nimiž zahlédl známého herce. Umělec vyprávěl:

„Když jsem byl před několika dny v Clevelandu na návštěvě svých příbuzných, zahlédl jsem v parku muže, jemuž vypadl z úst doutník a propálil mu kalhoty. Ten člověk se vztekal. Začal si drbati obě tváře, stáhl obličej a vyrážel ostře „sse — ssa“.“

Clifton jakoby byl elektrisován. Toť posuňky Johna Dowera, pravděpodobně vraha mrs. Warwickové.

Ještě téhož dne odjel do Clevelandu, uzřel jej zde, třebas se v nejmenším nepodobal Dowerovi, nehledě na dlouhý nos.

Mrzelo jej, že mu zlosyn ujel. Clifton se však nevzdal.

Obcházel stanoviště veřejných vozů, a poptával po majiteli nečíslovaného vozu.

„To byl jistě „Chlapeček“,“ domnívali se šoféři. „Cajk“ patří Fredovi.“

Vyhledal obydlí majitele vozů, Freda a zde se setkal s „Chlapečkem“, jenž právě připravoval vůz.

Clifton podal šoférovi dolar a ptal se jej na cestujícího, kterého dnes dopoledne vezl.

„To byl ňáký divný patron! Měl hrozně naspěch —“

„Vezl jste jej na nádraží?“ polekal se Clifton.

„Nikoliv. Pospíchal do Bloockova restaurantu. Zaplatil mi a já jsem jel zase zpátky. Toť vše, co o něm vím, master.“

Clifton poděkoval, a zaměřil k Bloockovu restaurantu. Zde se ptal číšníka po onom pánu. Byl tu prý dnes poprvé a sešel se tu se známým dohazovačem Boysem. Jak se zdá, ti dva se dosud neznali, neboť příchozí hned volal: „Master Boys?“ Potom spolu dlouho hovořili, načež Boys odešel, přislíbiv hlasitě, že to ostatní dojednají zde zítra v 10 hodin.

Clifton se vyptal na obydlí Boyse. Při tom zvěděl, že Boys zprostředkuje koupi domů, obchodů a všelikých živností.

Příštího dne zrána čekal Clifton před obydlím Boyse. Popis jeho podoby mu stačil, aby poznal dohazovače.

Po deváté hodině vyšel šedě oděný, malý, vychrtlý mužík. Byl to Boys.

Clifton jej sledoval až do Bloockova restaurantu.

Boys usedl ke stolu. Clifton se posadil nedaleko a zabral se do novin.

K desáté přišel muž, kterého Clifton včera zahlédl v autu.

„Good day, mr. Boyse!“ pozdravil příchozí, podávaje dohazovači ruku.

„’day!“ pokračoval Boys. „How do you do, master Welcome?“

„I thank your, master, very well!“ odvětil příchozí a posadil se vedle něho.

„John Dower se nyní jmenuje Welcome!“ pomyslil si Clifton. „Nu, mně je to také welcome (vítáno), že vím jeho zdejší jméno.“

Nenápadně pozoroval oba muže, kteří se při víně zabrali v tichý hovor. Posléze opustili oba restaurant a Clifton je obezřele sledoval. Viděl, jak vstoupili do jistého domu.

Clifton nevěděl, bydlí-li zde nepravý Welcome.

Proto čekal venku. Asi za půl hodiny se objevili. Boys byl veselý; patrně se mu zdařil obchod. Clifton byl přesvědčen, že Boys zavedl Dowera do tohoto domu jen za obchodním účelem. Dower něco kupuje — snad nějaký závod nebo dům.

Šli spolu ještě několika ulicemi, pak se rozloučili.

Clifton teď sledoval Dowera.

Bývalý lokaj mr. Warwicka provedl svůj zločin skutečně s velikou rafinovaností. Byl tak chytrý, že nezavítal ani ke své tetě do Chicaga. Clifton ji navštívil a nenápadně se vyptával na jejího synovce. Neviděla ho již několik let, a přes tok nemá od něho vůbec žádných zpráv, její dopis, adresovaný do domu mr. Warwicka v New Yorku, byl jí vrácen s poznámkou, že adresát tam již nebydlí. Teta se domnívala, že John, jenž toužil po bohatství, nejspíše opustil službu a připojil se k některé výpravě zlatokopů, kteří se toho roku jen hrnuli do Kalifornie.

Dower šel ve své opatrnosti tak daleko, že po spáchaném zločinu změnil svůj zevnějšek i své jméno, třebas věděl, že William Bringham jest uvězněn pro podezření z vraždy. Clifton by jej nepoznal, kdyby nebylo toho neblahého zvyku, jenž naň Cliftona upozornil.

Konečně vstoupil Dower do hotelu „Black Horwse“. — —

Když dlouho nevycházel, vstoupil Clifton do vestibulu a otázal se portýra, je-li mr. Welcome přítomen.

„Myslím, že jest doma. Druhé patro, číslo 25.“

Clifton vystoupil nahoru a zaklepal na dveře s číslem 25.

„Kdo je?“ zaznělo uvnitř.

„Mr. Welcome, posílá mne sem mr. Boys,“ ozval se Clifton.

Dveře se otevřely — detektiv se nalézal mezi čtyřmi stěnami s mužem, kterého chtěl usvědčiti z loupežné vraždy.

Cliftonův zevnějšek nevzbudil v Dowerovi žádné podezření.

„Posaďte se, master,“ řekl.

Oba usedli.

„Divím se, že mr. Boys posílá ke mně, když jsme se teprv před hodinou rozloučili!.“ zahovořil Dower.

Clifton vstal, a před očima zděšeného Dowera zaleskl se revolver…

„Johne Dowere, žádám vás, abyste se choval klidně, jinak vám dám na ruce pouta!“ zvolal Clifton.

Dower vykřikl a zavrávoral.

„Master, jaké to žerty? Kdo jste?“ vykoktal.

„Léon Clifton — newyorský detektiv!“

„A co chcete ode mne? Proč mne nazýváte Dowerem, když se jmenuji Welcome!“

„Nazývám vás pravým vaším jménem!“

„Toť zajisté omyl!“ zapíral Dower, trochu se vzpamatovav. „A proč mám býti zatčen?“

„Protože jste otrávenou růží zavraždil mrs. Warwickovou, protože jste ukradl její pojistku na 200.000 dolarů, a neprávem jste si osvojil její úmrtní lístek. Vím vše.“

Dower zachroptěl. Jeho ruce se bezděky vztáhly ke tvářím a prsty je nervosně škrabaly. Z jeho úst zaznělo syknutí „se — ssa“.

„Tak se zlobil John Dower, jemuž služebnictvo v domě Warwickově říkalo „opičák s hadem!“ usmál se Clifton. „Vidíte, master, váš zvyk vás prozrazuje!“

Dower se uklidnil.

„Nuže, půjdu s vámi! Musí se mi však dostati satisfakce, až na policii dokáži, že jste se zmýlil, mr. Cliftone!“

„S největší ochotou,“ usmál se Clifton. „Zatím se posaďte, master!“

Zazvonil a přikvapivšímu číšníkovi poručil úsečně: „Krytý vůz — ihned!“

Zanedlouho stanul vůz před hotelem.

Jako dva přátelé sestupovali Clifton a Dower se schodů. Nikoho ani nenapadlo, že tu jde o zatykač.

Dower odevzdal klíč portýrovi, vyšel na ulici, provázen Cliftonem, jenž s něho nespustil očí. Neočekával, že se mu Dower vzdá bez odporu; příliš mu nevěřil.

Dower otevřel dvířka auta a zvolna lezl dovnitř.

Když se jej Clifton chystal následovati. Dower neočekávaně přirazil dvířka, otevřel protější a vyskočil na jízdní dráhu.

Clifton se na okamžik zarazil. Nenadál se této Dowerovy chytrosti.

Skočil do auta a skokem byl zase druhými dvířky venku.

A tu se mu naskytl výjev, jenž jej naplnil údivem nad Dowerovou odvážností a duchapřítomností.

Zahlédl, jak se Dower vrhl na jedoucí auto. Srazil šoféra, vyšvihl se na auto — a již uháněl jako o závod.

Clifton skokem byl v autu, aby dostihl prchajícího, ale auto právě v tom okamžiku selhalo.

Doběhl na policii, tam se legitimoval, stručně popsal Dowera*Welcoma a žádal, aby ten člověk byl ihned zatčen, jakmile jej někde dopadnou. Je to nebezpečný zlosyn, jenž se dopustil loupežné vraždy.

Potom si vyžádal povolení ku prohlídce Dowerova bytu v hotelu „Black-Horse“ v průvodu komisaře a dvou agentů.

Násilím otevřel Dowerův ruční kufřík, v němž kromě prádla a jiných věcí nalezena lahvička s vignetou umrlčí lebky. Clifton ji hned zabalil. Peníze a listiny zde nenalezli; patrně je měl Dower u sebe.

Clifton vyhledal chemickou laboratoř a požádal za prozkoumání obsahu lahvičky. Odtud zašel k dohazovači Boysovi; týž mu sdělil, že v příštích dnech bude kupní smlouvou Welcomovi přiřknut dům po složení 60.000 dolarů.

Příštího dne zvěděl Clifton od chemika jméno jedu v lahvičce, nalezené v Dowerově kufříku.

Byl to týž jed, kterým byla napuštěna růže, jež způsobila smrt mrs. Warwickové.

A téhož dne oznámil jeden z policejních agentů, že včera žádal zde muž, téže podoby, jakou udal Clifton, lístek do Chicaga. Pokladník se dobře na něho pamatoval; neboť když mu oznámil, že vlak odjel již před půl hodinou, a že příští vlak bude vypraven až po hodině, začal se drbati na tvářích a při tom podivně syčel. Muž odešel potom z nádraží.

Později vypátráno, že Dower vyměnil svůj oděv v jistém vetešnickém krámku, přidav ještě deset dolarů. „Podíváme se tedy za ním do Chicaga,“ rozhodl se Clifton, a nejbližším vlakem opustil Cleveland…

IV. Překažená svatební hostina

Do nízkého domu ve čtvrti chicagské chudiny vstoupil slušně oděný muž, hladce oholený, s dlouhými, hnědými vlasy, jež mu spadaly do čela.

Zaklepal na dveře bytu, jenž byl označen tabulkou se jménem majitelky domu, Kate Sargesové. A když vstoupil dovnitř, ptala se jej stará paní, čeho si přeje.

Naklonil se k ní a řekl tiše: „Což mne nepoznáváš, tetinko? Jsem John.“

„Možno-li?“ spráskla mrs. Sargesová ruce. — „K čemu to přestrojení? Můj Bože — snad jsi nespáchal něco zlého? Měla jsem hned zlé tušení, když se ten neznámý pán u mne na tebe vyptával.“

John Dower, jemuž se podařilo cestou z Clevelandu do Chicaga ještě více změniti svůj zevnějšek, zachvěl se leknutím.

Na jeho otázky sdělila mu teta vše, nač se jí vyptával onen neznámý, nám ovšem známý — Clifton.

„Tys jistě provedl něco zlého, viď? Proto jsi opustil svou službu v New Yorku, proto jsi mi vůbec nepsal?“

„Hned ti vše vysvětlím, tetinko. Můj zločin je tento: Když úmrtím manželů Warwickových přišel jsem o místo, vyhledal jsem si jiné. A tu jsem nalezl na schodech tobolku s 200.000 dolary, jež — jak jsem později zvěděl — ztratil jistý návštěvník mého nového zaměstnavatele, muž nesmírně bohatý, milionář, jenž různým ústavům rozdal již veliké obnosy. Zatajil jsem nález, domnívaje se, že milionář takovou ztrátu ani neucítí, a já že si tím pomohu. Pojali však proti mně později podezření — a já jsem uprchl dříve než mne zatknou. Stíhali mne, já však jsem jim v přestrojení unikl. Jsem jist, že neznámý, jenž se zde na mne ptal, byl policejní špehoun!“

„Mám plán,“ vykládal Dower. „Zůstanu u tebe a začnu spekulovati nejdříve v malém, později ve velkém; tak budu moci znenáhla užiti svého nálezu, aniž bych se stal podezřelým.“

„Jestli tě však vzdor tvému přestrojení poznají?“ obávala se mrs. Sargesová.

„Poznala tys mne? Nepoznala — a jsi přece moje vlastní teta. Já však se ještě více zajistím. Připrav si, teto, své listiny — zítra se dáme oddati na úřadě.“

„Pozbyl jsi rozumu, Johne?“

„Nepozbyl, tetinko; naopak, nabývám vždy větší chytrosti. Mám listiny na cizí jméno. Nikdo tedy nepozná, že my jsme příbuzní. A když se stanu tvým manželem, špehouny ani nenapadne, že jsem vlastně John Dower. Přece si nevezme synovec vlastní tetu!“

Svou výmluvností přesvědčil posléze tetu o výhodě tohoto plánu. Ona má malé jmění, on také něco přinese — jak povědí sousedům; s těmi penězi se pustí do různých podniků. —

Příštího dne se odebrali na úřad, kde předložili své průkazy, zaplatili a byli potom oddáni.

Mrs. Sargesová se jmenovala nyní mrs. Farnhamová, kteréžto jméno si Dower přisvojil.

Aby sňatek spíše vešel ve známost — což považoval Dower za velikou výhodu pro sebe — jeho teta pozvala některé ze svých sousedů na hostinu.

Rozproudilo se veselí — nejveselejším ze všech byl Dower.

Kdyby byl jen tušil, že na něho čeká záhuba! — —

Když se ubíral s tetou na úřad, potkal je přestrojený Clifton, jenž právě dojel do Chicaga.

Maje znamenitou paměť, ihned poznal mrs. Sargesovou.

A když spatřil po jejím boku muže, jenž s ní tiše hovořil, zmocnilo se jej podezření. Dower ujel do Chicaga — aby to tak byl on!

Šel za nimi, a několikrát jim byl přímo v patách.

Zaslechl, jak onen muž tiše pronesl slovo: „tetinko“. Ona se zasmála a zavrtěla hlavou…

Clifton je sledoval až k úřadu. Čekal venku, až zase vyšli, načež se opět ubíral za nimi. Když vstoupili do domu mrs. Sargesové, vrátil se na úřad a vyptával se, byla-li tu dnes mrs. Sargesová.

Odpověděli mu, že byla, že však se jmenuje nyní Farnhamová, protože před chvílí se dala zde oddati.

Kroutě hlavou, šel Clifton zase k domu mrs. Sargesové. Cestou vyňal svůj zápisník a nahlížel do něho. Když přečetl poznámku, že John Dower vždy toužil po zbohatnutí — tato slova slyšel z úst mrs. Sargesové, když ji po prvé navštívil v Chicagu — usmál se…

Potom vstoupil do domu, a dal se ohlásiti mrs. Sargesové jako mr. Hoburn. Pustili jej do pokoje, kde se hosté veselili.

Dower se nedůvěřivě zahleděl na příchozího. Upokojil se však, když si jej Clifton nevšímal. Obrátil se hned na mrs. Sargesovou.

„Hodlám založit výnosný podnik,“ bez předmluvy objasňoval účel své návštěvy. „Získal jsem pro tuto myšlenku již velikou řadu majitelů domů; také vás bych rád získal, mrs. Sargesová?“

„Jmenuji se ode dneška Farnhamová,“ usmála se Dowerova teta. „Zde můj manžel,“ ukázala na synovce.

Clifton potřásl vrahovi rukou a prosil za prominutí, že ruší rodinnou slavnost; rád by však ještě dnes zvěděl rozhodnutí mrs. Farnhamové.

Žena požádala Johna, aby se s mr. Hoburnem dohodl sám.

Dowerovi přišel návrh zakukleného detektiva nejvýš vhod. Čím dříve začne spekulovati, tím dříve se bude moci pochlubiti svým bohatstvím.

Zašli tedy oba do vedlejší místnosti, aby spolu nerušeně porokovali.

Clifton se zahleděl na manžela mrs. Sargesové. V jeho obličeji sice byla podobnost s Welcomem-Dowerem; to však nestačilo, aby jej už nyní zatkl. Bude třeba rozhodujícího důkazu.

Usedli naproti sobě a Clifton rozvinoval plán svého domnělého podniku.

Náhle se odmlčel, zadíval se na Dowera a zvolal překvapen: „Nemýlím-li se, mr. Farnhame, viděl jsem vás již v St. Louis?“

„Mýlíte se, master; tam jsem nikdy nebyl!“

„Jen nezapírejte, master, já vás neprozradím! Mně do toho vlastně nic není, že jste si v St. Louis odbyl dva roky vězení pro podvod!“

„Když ale pravím, že to není pravda!“

„A já bych mohl přísahati, že je to pravda! Byl jsem tehdy vězeňským dozorcem — jak bych vás tedy nepoznal! Uměl jste tenkrát švindlovat, mr. Rispiere!“

,Master, vy mne urážíte!“ zvolal prudce Dower, začal se škrabati na tvářích a při tom syčel jako had.

Clifton se usmál. Byl spokojen. Vzbudil hněv tohoto muže — a ten hněv jej prozradil.

Detektiv sáhl do kapsy, a Dower tlumeně vykřikl, když uzřel v jeho ruce — pouta.

„Mr. Farnhame — Welcome — Johne Dowere, půjdete se mnou! Ruce před sebe!“

Mířil revolverem na Dowera.

„Tentokrát vás nepozvu do auta!“ usmál se Clifton, blíže se k němu, aby mu spoutal ruce. Dower je skutečně vztáhnul před sebe.

Vtom se otevřely dveře. — Clifton se ohlédl — a tato neopatrnost, detektivovi tak zkušenému přímo neodpustitelná, málem by se mu stala osudnou.

Dower použil toho okamžiku, vrhl se na Cliftona, přitiskl jej ke své hrudi, podrazil mu nohy, a oba se skáceli na blízkou pohovku.

Dowerova teta zděšením vykřikla.

Ač měl detektiv velikou sílu a byl obratný, přec jen podlehl tomuto neočekávanému útoku. Pozbýval dechu, začal chroptěti — konečně jej opustilo vědomí.

„Vždyť jej zabiješ!“ děsila se teta, odtrhujíc rozlíceného Johna od nebohé oběti.

„Mlč!“ znovu zasyčel Dower. „Je to policejní špehoun, chtěl mne zatknouti!“

Vstal, zadíval se na svého nepřítele, potom mu spoutal ruce jeho vlastními pouty, do úst mu strčil roubík.

„Vrať se do společnosti, a upokoj ji, že se tu nestalo nic zlého. Mr. Hoburn byl zachvácen nevolností, musil jsem jej položiti — tak jim vysvětli ten hlomoz!“

Teta, chvějíc se hrůzou, opustila pokoj. Hosté uvěřili její lži, a již se nestarali o mr. Hoburna.

Konečně bylo po hostině. Teta se synovcem osaměli. —

„Co učiníš s tím člověkem?“ otázala se teta chvějícím se hlasem.

Nezhyne-li on, musím zhynouti já!“ odvětil John Dower. „Rozhodni se, komu chceš zachovati život!“

Vyhledal pevný provaz, a nedbaje proseb ani tichého nářku své tety, kvapil do vedlejšího pokoje, aby Cliftona zardousil.

Náhle vyskočila na něho mužská postava, ucítil hroznou ránu do hlavy — skácel se k zemi.

Vítězně se usmívající Clifton jej ihned spoutal.

„Chybil jsi, chlapíku, že jsi mi poskytl čas, abych se mohl vyvléknouti ze svých pout. Nenapadlo ti, že jsem se tomu naučil od jiných zlosynů!“

Potom vyšel do předního pokoje a zatkl téměř omdlévající ženu.

Za půl hodiny byli oba uvězněni…

Clifton usvědčil Johna Dowera z loupežné vraždy na mrs. Warwickové. Odvážný zlosyn, jenž po spáchaném činu nosil přímidlo, aby tak spíše zakryl svou tělesnou vadu, byl dopraven do New Yorku. Jeho teta byla potrestána chicagským soudem čtyřnedělním vězením pro podvod, jehož se dopustila sňatkem se svým synovcem.

William Bringham byl ihned propuštěn z vazby.

Při hlavním přelíčení se John Dower přiznal kajícně ke všemu. Podrobně udal, jak zosnoval svůj plán — vše se shodovalo s domněnkami Cliftonovými.

Vyslechl kdysi rozmluvu mrs. Warwickové se zástupcem pojišťovny; a když zvěděl, že se paní dala pojistiti na tak značný obnos, umínil si, že ji sprovodí se světa a sám pojistku vybere.

Pověděl také, že ukradl a zničil závěť, v níž mrs. Warwicková svému synovci odkazovala vkladní knížku na 100.000 dolarů, a kromě toho uchystala mu překvapení odkazem pojistky, o které William ničeho nevěděl.

John Dower byl potrestán smrtí.

Bringham zdědil vše. Z peněz, jež byly nalezeny u Dowera, věnoval Cliftonovi 50.000 dolarů.