Otázka Mozartova pomníku v Praze
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Otázka Mozartova pomníku v Praze |
| Autor: | Karel Kramář |
| Zdroj: | Národní listy, roč. 54, č. 27. str. 1 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 28. 01. 1914 |
| Licence: |  PD old 70 |
Zase jednou čteme v německých listech stesk na Prahu. Městská rada pražská odmítla z důvodů komunikačních ustoupiti 4 metry uličního pozemku, aby mohl v loggii německého (býv. stavovského) divadla, kde ponejprv byl provozován Mozartův „Don Juan“, postaven býti jeho pomník, jak o to žádal zemský výbor království českého oznámením ze dne 10. března 1913.
Němci po různu dívají se na Prahu. Jsou mnozí, kteří milují Prahu, vyrostli v ní, ztrávili studentská léta, ale v jejich lásce je mnoho hořkého pelyňku, poněvadž Praha je stále sebevědoměji, hrději česká. Mladá generace literární mezi Němci miluje Prahu bez hořkosti, pro všecku její nádhernou krásu a melancholickou poesii. Ale valná část Němců cítí nenávist ke všemu českému a ti, kde mohou, štvou proti Praze, straší říšské Němce, že bez nebezpečí nemohou do Prahy…
Proti posledním je na naší straně přirozeně stejná neláska, a jestli u nás čas od času dojde k vzplanutí hněvu o zloby, jsou tím vinni ti z Němců, kteří naši českou Prahu tak nenávidí a zostouzejí. A tyto pocity jsou tím ostřejší, vidíme-li, co dělají Němci s našimi českými dětmi ve Vídni. Nikdo nemá tušení, jak hrozně působí na českou duši všechno to hnusné barbarství polovzdělaných, surových pánů Vídně, kteří neurvalým šovinismem chtějí zakrýti svou vnitřní hnilobu. Odstranění dvojjazyčných tabulek před příjezdem císařovým z ulic brněnských vyvolalo náš boj proti pražské dvojjazyčnosti, Vídeň boj ten zostřila a otrávila. Avšak pražští Němci sami, když jsou rozhořčeni nad usnesením městské rady, neměli by zapomínati na historii s deskou Šafaříkovou. Šafařík je také něco víc, než domácí český učenec, a zasluhoval by trochu více úcty zrovna od německých studentů, kteří chtějí přece býti inteligenty. Proto bylo by dobře, kdyby Němci také své vlastní svědomí zpytovali, když bouří svět pro českou nesnášenlivost.
Přes to všecko měl bych k pražskému zastupitelstvu skromnou prosbu, aby vyhovělo žádosti za ustoupení pozemku pro pomník Mozarta. Ovšem předpokládám, že by Němci měli tolik ohledu k české Praze, že by nápis na pomníku neobsahoval víc, než jméno Mozartovo. To snad není tak těžké, poněvadž dojista přece budovatelům pomníku jde o to, aby zvěčněn byl Mozart, a ne také oni…
Uvádí se, že komunikační důvody tomu brání, ohledy na novou velkou komunikaci Železnou ulicí, na elektrickou tramway, která tam má vésti. Jaké bylo by to štěstí pro naši krásnou, starou Prahu, kdyby tomu Mozartův pomník dovedl zabránit! Staroměstské náměstí je už znetvořeno, že je nad tím úzko, báječná ulice Celetná zdrátována elektrickými dráty a na věky „okrášlena“ domem u „černé matky boží“ a nyní má se to opakovati ještě u Železné ulice — a pak rozlučme se se Staroměstským náměstím, každému Čechu tak bolně drahým! Mám dojista pochopení pro hospodářské zájmy Starého města, ale každý mně přec přizná, že obchody nezískávají mnoho od projíždějící tramwaye. Naopak, z těsné uličky jako je Železná by všecky pěší taková zvonivá, rámusící, život nešťastných pěších ohrožující „elektrika“ přímo vyhnala. Až se rozřeší otázka letenského průkopu, bude se jednati pro staroměstské obchodníky o průchod pěších, ne o cestu vozům a tramwayi. Ta se najde třeba malou oklikou.
Tedy všecky uváděné důvody komunikační snad přece nejsou tak vážné, aby nedovolily vystoupiti s pomníkem 80 centimetrů do ulice. Nemohu také mluviti o estetické stránce pomníku, poněvadž projektu neznám, a zbývá pro mne tudíž otázka, můžeme-li připustiti, aby měl Mozart v Praze pomník. Praha a Mozart jsou nerozlučně spojeni. Pokud bude lidská duše sto cítiti hudební krásu, bude jméno Mozartovo vyvolávati vzpomínku na Prahu. To není náhodný pobyt v Praze, jak se říká, který má býti pomníkem zvěčněn. V Praze Mozart jedině plně byl oceněn, zde slavil triumfy — ve Vídni trpěl a strádal intrikami dvorské opery. Z hudebního ovzduší Prahy, z její krásy vyrostl „Don Juan“. A byla to hudební Praha, dojista ne německá: ta stará česká Praha, třeba německy natřená, která dopomohla Mozartovi k největším úspěchům. Ve Vídni jej odstrkovali a v Praze jej zvali, aby složil slavnostní operu ke korunovaci císaře Leopolda II. za krále českého.
Na druhé straně triumf Mozartova genia měl dojista také hluboký účinek na hudební život Prahy, který byl tak dlouho a dlouho proslulým v celé Evropě. A z této kypré půdy vyrostli naši Smetanové, Dvořákové, Fibichové a všichni noví dědicové české hudební slávy. Kdyby se někde našlo poetické místo pro pomníky našeho Smetany, Dvořáka, Fibicha, nebylo by snad nemístným postaviti mezi ně pomník Mozartův. Dnes arcidíla Mozartova jsou ovšem poněkud v pozadí. Ale až i v hudbě přestane nervová rafinovanost, a až Wagnerovým neseným zpěvem pokažené pěvecké umění přijde zase ke cti, až jako v ostatním umění také v pěveckém vrátíme se k tomu, že i největšímu umělci především je nutná bezvadná technická dokonalost, že ku zpěvu nestačí jen materiál přírodou daný, nýbrž že je nutno také umět zpívat, pak se vrátí dojista zase nové porozumění pro křišťálově jasnou, zářivou hudbu Mozartovu, zejména až nová výchova mládeže, volná a zdravá zbaví nás na dlouho nervových chmur, kterými veškeren duševní život Evropy trpěl v posledních desítiletích minulého století. Kdo z nás může vzpomenout nezapomenutelného umění našeho velikého mistra Lva, které zrovna v operách Mozartových zářilo nejskvělejším leskem, dojista mi porozumí. Smím tedy snad říci, že pro pomník Mozartův v Praze dojista místo je, ne náhodné, poněvadž si na to nějaký německý spolek s úmyslem demonstrovati pro bývalé němectví Prahy vzpomněl, nýbrž proto, že je památka Mozartova s dějinami hudební Prahy nerozlučně spojena.
Ale máme a smíme dopustiti, aby přes to všecko Němec v Praze měl pomník? My dávno vymkli jsme se už z úzkých hranic národního života, omezených oblastí, obývanou českým národem. Chceme býti něčím víc, než malým národem, zápasícím o svou existenci. Byli jsme jednou víc, byli jsme v čele velkých hnutí lidstva a musíme býti víc, než malým národem, o němž ví jen Vídeň a to jen tehdy, když hlásí se se svými žalobami a stesky. Chceme míti své místo ve velkém kulturním životě lidstva, býti nejen jeho příživníky, nýbrž také přispěti k jeho rozvoji. V politice slovanským snažením chceme větší prostory, ve vědě a umění, zejména v posledním jsme šťastni, když naši velcí umělci dojdou uznání v cizině. Jak nás to těšilo, když Brahms „odkryl“ našeho Dvořáka, když Vídeň jásala nad „Prodanou“, nad kvartetem „Z mého života“ a mluvila o českém Mozartovi! Jakou hrdostí nás naplňoval obdiv ciziny nad veledíly Myslbekovými!
A zrovna v nejnovější době stává se naše literatura předmětem pozornosti německého světa. Ještě v posledních dnech prohlášen ve vídeňském vedoucím listu náš Otakar Březina za největšího lyrika rakouského, jehož všecka díla měla by býti učiněna přístupnými německým čtenářům. Jak nás to těší a jak nás bolí mrazivý chlad Petrohradu k našemu Smetanovi!
Ale proto, že chceme být mezi těmi, kteří patří do veliké rodiny všelidské kultury, máme také jisté povinnosti. První vlastností každé kulturnosti je, aby bez malicherné závisti uznávala každé velké dílo umělecké nebo vědecké, at vyšlo z jakéhokoliv národa, a aby pro velké genie, umělce i vědce, měla úctu, nezkalenou nijakou předpojatostí národní. I ti Němci, kteří dovolí si omlouvati barbarství vídeňských Němců proti českým dětem strachem před českou záplavou, s rozhořčením odmítali německonacionální surovost, která chtěla demonstrovati proti českým operám a české hudbě.
Nám nejde jen o úsudek Němců o nás. Jsme v boji, a bohužel podle moderní morálky je každá zbraň dovolena, a není místa k sentimentálnostem. Ale, kde možno povýšiti se nad denní ostrý boj, neměli bychom to odmítati, ani jeden ani druhý. Jsou tu však i jiní národové, na jejichž úsudku o českém národě nám velmi mnoho záleží. Každý Francouz nebo Angličan pochopí a omluví, příjde-li to u nás k ostrým srážkám, padne-li dokonce nějaká rána — ale žádný Francouz ani Angličan nepochopí, že by nesměl míti Mozart pomník tam, kde byl napsán a poprvé provozován „Don Juan“. Neněmci sotva vzpomenou, že byl Mozart Němcem. Nad národy a nad státy je velká říše geniů, kteří dáli lidstvu světlo a krásu, která nezná hranic ani národnostního boje, která patří všem, celému světu s jeho ideálným snažením po něčem lepším a vyšším.
Tento přední požadavek každé kulturnosti musíme tedy zachovávati, chceme-li dobýti národu svému místo, které mu patří podle velké jeho historie.
A zejména nesmíme dopustiti, aby naše krásná Praha, která by mohla vábiti všecky, kdo mají smysl pro její krásu i poesií tragické historie, kterou je obetkána, pro všecky ty nádherné památky naší pražské architektury, sama dávala příčiny, aby se jí cizina vyhýbala. Náš zápas národní naplňuje neněmecký svět obdivem, a i Němci si zvyknou dívati se naň alespoň s povinnou úctou, kterou zasluhuje každý národ zápasící o svá práva proti přemocným nepřátelům, ale ovšem pod jednou podmínkou, že neopustíme mravný základ svého boje, spravedlnost i k odpůrci, a nedopustíme se žádné nekulturnosti, která by urážela jemná srdce lepších lidí všech národů. Přes Wagnery a Strausse nepominula ještě zbožná úcta ke klassikům hudby, zejména k Mozartovi, a odmítnutí 80ti centimetrů obecního pozemku na postavení pomníku tam, kde naše Praha Mozartovi nadšeným přijetím „Don Juana“ dala skvělé zadostiučinění za všecky intriky Vídně, považováno by bylo všemi vzdělanými lidmi celého světa za nekulturní čin. A toho zrovna naše Praha musí se vyvarovati!
Obávají-li se však někteří, že by chtěli Němci pomníkem Mozartovým demonstrovati pro bývalou německost Prahy, tož ani toho se nebojím. Nemám smyslu pro hledání míst, kde jsme byli a odkud nás zapudili. Naplňuje mne však hrdostí, vím-li, že jsme se někde udrželi, že jsme vyrostli a zmohutněli, ačkoliv všickni mocní tohoto světa nás chtěli zničiti. Že Praha byla v temné době nejtěžšího útisku na venek německou, naplňuje mne sice hořkostí, ale také velkou, sebevědomou hrdostí, že dovedli jsme udělati z Prahy na všecky věky zase město české a slovanské, tak české, že nikdo nedovede nám je více vyrvati. Pomník Mozartův v Praze nebude pomníkem našeho ponížení, nýbrž pomníkem naší kulturnosti a našeho — sebevědomí.
Dr. Karel Kramář.