Opatrnost koruna moudrosti

Údaje o textu
Titulek:	Opatrnost koruna moudrosti
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 291–303. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Psáno r. 1846

„Inu, hezká věc by to byla, kdybychom tu louku měli, což je o to!“ řekl venkovský hospodář Červinka k své manželce. „Teď nám zelená píce sotva stačí, a když uhodí suché léto, musíme pokaždé několik vozů sena přikoupit, aby nám dobytek nezhynul — to je všecko pravda; ale“ — při tom se poškrábal starostlivě za uchem — „ale dělej co dělej, já nejsem s to, abych ty peníze sehnal. Pět set zlatých, moje zlatá, to není žádná maličkost.“

„Ale ta louka za to stojí,“ doložila hospodyně vážně. „Ta louka také není žádná maličkost.“

„To je pravda,“ přisvědčil muž a mnul si čelo, jakoby chtěl dobrý nápad vymnouti.

„A tráva roste na ní jako z vody,“ řekla zas manželka; „tráva jako žito, samý chumáč, a sladká je ti — to mi věř, já z ní dala jednou naší plavce jenom hrst, a to dobytče ti nechtělo pak naší píce ani se dotknouti.“

Hospodář se pousmál.

„Nu, nu, Kačenko! jenom zase nepřeháněj,“ řekl potom. „Tak veliký ten rozdíl není, a naše seno šlo až posud každý rok našemu dobytku jak náleží dobře k duhu. Ty pak děláš najednou, jakoby na naší louce samé trní a bodláčí rostlo!“

„Ne, ne, staroušku, tak zle to nemyslím,“ řekla paní Kateřina. „Naše louka je dobrá, ale sousedova je lepší, a já mám po ní takovou žádost, že bych za ni nevím co dala. Pomysli si jenom, že bychom si mohli ještě krávu přikoupit, a sem tam by také ledacos odpadlo, z čeho by se několik ovcí udrželo. A vlnu, muži, tu ti potřebuji jako boží sůl. Ty chceš míti punčochy, děti chtějí punčochy, já nechci také bosá chodit, a potom — pomysli jen to mlíko, muži! — viď, to máš rád, když přinesu z města několik zlatých za máslo? A kdybych měla o krávu víc, chodilo by to ještě lip; v hospodářství je pořád něco potřeba, na děti musí člověk také pamatovati, a Jakoubek musí mít už novou kazajku, ale odkud vzít?“

„Aj, aj, paní Kateřino, tyť jsi celá rozpálená!“ řekl Červinka a usmíval se. „Jenom strpení. Dočkej času jako husa klasu. Kdo ví, co se nestane. Já si to právě rozpočítal, a vypadnou-li žně, jak se podobá, tedy bude těch pět set pohromadě, nežli rok s rokem se sejde. A pak ti tu louku přikoupím. Potom si drž krávy a ovce, jak se ti zalíbí.“

Paní Kateřina byla by radostí skoro vykřikla, poněvadž se ale před rozumným mužem přece trochu styděla, tedy si tleskla jen rukama a řekla:

„No, tys přece jen moudrý hospodář! Ne jenom pohromadě držet, ale rozmnožovat, v tom vězí pravé hospodářství, říkávala moje bába. Pojď sem, staroušku! za to dostaneš hubičku.“

Při tom ale nečekala, až k ní Červinka přistoupí, nýbrž přikročila k němu sama a srdečně ho políbila.

„O žně nemusíme míti žádné starosti,“ mluvila pak dále. „To boží požehnání stojí letos tak pěkně, že je radost na to koukat, a za několik neděl začneme už klást.“

„Arci, pravda,“ řekl hospodář; „jen kdyby bylo těch několik neděl už za zády; ale mezi tím časem může nás ještě ledaco postihnout. Letos je beztoho pořád slyšeti, že sem tam potlouklo; kdyby to snad také nás potkalo, pak je arci veta po louce, po krávě i po ovcích.“

„Totě hrůza!“ vzdychla pečlivá selka a tvář její se zasmušila. „Ale což není proti tomu žádného prostředku?“

„Inu, prostředek by byl i jistá pomoc,“ řekl hospodář. „Ondyno byla o tom také u konšela zmínka. Jakož je pojištění proti vyhoření čili asekurace, takž je také něco podobného proti potlučení, a člověk si může dáti tu boží úrodu pojistit; v Praze je na to schvální kancelář a také po venkovských městech skládají se k tomu cíli peníze. Slovem, je to také asekurace, a když do ní člověk platí a kroupy mu pole potlukou, tedy dostane tak dobře náhradu, jako při té jiné asekuraci, když mu stavení vyhoří.“

„Je-li pak možná?“ zvolala žena. „I toť se tedy seber, Červinko, a jdi ještě dnes do Prahy a dej se do té asekurace.“

„Myslíš? Já si na to už arci také myslil, ale — přede žněmi, to víš, je těch dvacetníků zpropadeně pořídku; já věru nevím, kde bych těch dvacet nebo třicet zlatých nyní sehnal, které bych musel zaplatit. A naposledy ani kroupy nepřijdou, a pak se člověk jen zlobí, že ty peníze daremně z okna vyhodil.“

„A může si člověk tímto způsobem každého roku úrodu pojistit?“ ptala se paní Kateřina.

„Ovšem,“ dosvědčil hospodář. „Každého roku můžeme to udělat.“

„Nu, tedy jdi hned do Prahy,“ řekla zas manželka. „Opatrnost je koruna moudrosti — to jsi četl ještě nedávno. A pak si to spočítej; kdybys také deset roků asekuraci nadarmo platil: jedenáctý rok přijde krupobití, a tu máš najednou své peníze zase doma, ba snad ještě víc. Já ti povídám, jdi do Prahy.“

„Ale kde pak vezmu těch dvacet, třicet zlatých? Myslíš, bláhová, že mi rostou dvacetníky na dlani?“

Paní Kateřina se potutelně usmívala.

„Když mi přislíbíš, staroušku, že se ještě dnes do Prahy vydáš — těch několik hodin cesty tě nezabije: tedy ti peníze obstarám. Dobrá hospodyně musí mít vždycky svou pokladničku na čas potřeby.“

„I kýho šlaka!“ zvolal Červinka. „Vida, vida! Ta louka ti musí hrozně na srdci ležeti, že chceš k vůli ní své tajné poklady vyzdvihnout. Dobře tedy: půjdu. Teď máme devět hodin; když si trochu pospíším, jsem o poledni v Praze, odpoledne si to zařídím a do večera máš mě zase doma. Teď sem dej jen peníze; po žních ti je zase navrátím.“

Na to se oblekl, vzal hůl do ruky a šel chutě do Prahy.

Pod večer (jak povídal) seděl ale již opět v domácí sednici a rozkládal před ženou písemní výkaz, že je proti krupobití pojištěn.

„Tak, teď je mi lehko,“ řekla selka. „Teď mohou třeba šídla padat, louka mě nemine.“

Červinka pokýval radostně hlavou a spal tu noc tak pokojně, jakoby na světě žádné starosti nebylo.

* * *

Nyní, laskavý čtenáři, se podíváme ob dům dále a sice k bohatému rychtáři Veverkovi. On sedí u stolu, naproti němu konšel a po stranách jiní dva zámožní sousedé. Domácí je častuje skleničkou čisté perlovky, a všickni jsou v horlivém rozmlouvání. Poslechněm pak, o čem jednají.

„Letos anebo nikdy!“ zvolal rychtář a uhodil při tom pěstí na stůl, jakoby chtěl svým slovům patřičné váhy dodati. „Takové žně, jako letos budou, neměli jsme už na mnoho let, a na podzim bude mezi lidmi dost peněz. A když člověk něco má, tedy s tím také rád vyleze, když může něco vyzískat. Nekoupíme-li ale ten kus lesa, tedy nám ho slízne někdo jiný před hubou a my zůstaneme na holičkách. Neboť řekněte sami na dobré svědomí: potřebujeme to dříví, nebo nepotřebujeme?“

„I což je o potřebu!“ řekl jeden soused. „Potřeba tu je a les leží při ruce; to je nejhlavnější.“

„Nu tedy!“ ozval se zas rychtář. „A baron ho dává za babku. Dejme mu tedy vědět, že ho naše obec koupí; možná, že ještě nějakou stovku sleví.“

„Ale co jestli nesleví?“ namítnul konšel.

„Ah, nesleví! Na to se můžeme spolehnout. Prosím vás, co pak má vlastně s tím kusem lesa začíti? Ano, kdyby zůstával někde na blízku, to by byla jiná písnička; ale to víte beztoho, že se tady nikdy nezdrží, a deset mil odtud — to má s lesem hrozně málo radosti. To mi věřte, on se smluví.“

„Dobrá, tedy to s ním ujednejte,“ řekli zámožní sousedé; jenom konšel vrtěl hlavou.

„Ale což, jestli nám žně špatně vypadnou?“ ptal se potom. „Pak nebudou moci lidé spláceti a budou míti dluh na krku.“

„Ah, hlouposti!“ zvolal Veverka. „Co pak by nám mohlo žně pokazit?“

„Nu,“ řekl konšel, „ku příkladu: kdyby potlouklo.“

„To je arci pravda,“ přisvědčil rychtář a pošoupnul mrzutě svou černou čepičkou. „Ale proč pak by mělo právě letos potlouci? To je tuším trochu zdaleka hledáno, kmotře! — a na to bychom se neměli ohlížet. Já myslím, aby se koupě uzavřela.“

Sousedé to myslili také, ale konšel vrtěl ještě pořád hlavou.

„Já povídám,“ řekl zase, „opatrnost nikdy neškodí. Dejme tedy svolat obec a předložme, co míníme; ať si to lidé rozmyslejí a potom svou úrodu proti krupobití pojistí. Teprva nedávno byl u mne kmotr z Načeradic — on je také v asekuraci — a tu jsme o té věci obšírně mluvili. To mi věřte, věc je dobrá.“

„Ah, hlouposti!“ řekl rychtář. „Zbytečnosti! Lidé nebudou chtít peníze vyhazovati.“

„Nu, to se okáže,“ nadhodil konšel. „Já se pojistil, a tak dobře, jako jsem já věci vyrozuměl, vyrozumí jí také druhý a třetí. Jen toho zkusme.“

„Ah, bláznovství, strejče!“ opíral se proti tomu zase rychtář. „U nás nepotlouklo, ani nepamatuju; proč by mělo právě letos potlouci? Však ono se nic nestane.“

„Ale může se státi,“ dokládal konšel. „Opatrnosti hospodářům nikdy nezbývá.“

Rychtář se začal horšiti, nejvíce ovšem proto, že ta rada od něho nepocházela, i nechtěl o pojištění ani slyšeti; konšel ale zůstal mírným a ostatní dva sousedé přidrželi se rychtáře.

„Nu, pro mne!“ řekl posléz konšel a vstal. „To je moje myšlení; udělejte si, co se vám líbí. Jen ať toho nelitujete!“

Po těch slovech sáhnul po své čepici a odešel. Ostatní tři se mu vysmáli a uzavřeli smlouvu s baronem. Konšel ale obcházel ještě dobré známé a přátele i radil jim, aby si dali obilí pojistit; ale skoro všickni pravili, že toho není potřebí, poněvadž prý se jim tolik let žádná škoda nestala; jenom asi dva, tři učinili podle příkladu konšelova a Červinkova, a z těch si tropili ostatní jen samé úsměšky.

* * *

Na konci vesnice stojí panský dvůr, pěkné, rozložité stavení s velikým počtem příslušících polností, luk a pastvišťat. Od několika let je v pachtě čili pronájmu a živí jak náleží svého pachtýře, kterýž tu spolu i správcovský úřad zastává. Sama vrchnost nemohla s tím kusem země nikdy nic pořídit, ale pachtýř a správec přišel věci na kloub.

Že je se svým stavem nad míru spokojen, pozná člověk, jak se na něho podívá. Nyní je právě po jídle a sedí u šálečku černé kávy, s dýmkou v ústech a s novinami v rukou. Naproti na měkké pohovce sedí paní správcová, dvanáctiletý Poldíček a sedmnáctiletá Eminka, s kterou se mladý pan pojezdný ze sousedního panství obírá. Hezký to mužíček, a svět o něm praví, že má očko na správcovic Eminku; alespoň je tu nyní denním hostem a má s ní pořád co šeptati. Ostatně je řádný človíček, a každý otec mohl by si ho přáti za zetě.

„I totě přece hrůza!“ ozval se nyní správec, noviny odkládaje a po šálečku sahaje. „Zase zprávy o strašlivém krupobití. Nebylo by už věru divu, kdyby člověk strachy dostal. Vždyť mi nepřijde kusa listu novin do rukou, aby v něm nestálo, že někde potlouklo! Tady kroupy, tam liják a vítr. Konečně se, pane kolego, přece odhodlám,“ doložil k pojezdnému se obrativ, „a dám si pole pojistit. Co myslíte?“

Ale pan kolega byl zabrán do rozprávky s pannou Emou, že tu otázku jenom napolo zaslechl.

„Jak to?“ ptal se tedy a zarděl se poněkud.

„Inu,“ řekl pan správec a zabafnul si tak silně, že se před ním celé mračno kouře udělalo; „ptám se, co myslíte o tom pojišťovacím ústavu proti krupobití? Ona je to přece jen dobrá věc, a já bych měl skoro chuť nějakou sumu na to vynaložit, abych si větší užitek pojistil. Když má člověk starosti o ženu a o děti, pak to není věru žádný žert, když se ty zpropadené kroupy přiženou.“

„Jistá pravda, pane správče!“ odpověděl pojezdný. „Také jsem již na to pomyslil, a nesmál bych se tuze, kdyby mi potlouklo; ale jak se už tak někdy děje — člověk odkládá věc ode dne ke dni, konečně také sklidí bez pojištění a má peníze v kapse.“

„To je ale jen pouhá náhoda, milý příteli, a člověk může pak Bohu děkovati, že tak vypadla,“ řekl pachtýř a bafnul si zas několikrát po sobě; také se při tom starostlivě zamyslil. „Já se musím přece zejtra do Prahy podívat. Ty ustavičné zprávy o neštěstí vypadají už skoro, jakoby nás chtěly varovati, a něco takového nesmí moudrý hospodář mimo sebe pustit. Ty můj Bože! což pak také ta suma obnáší, kterou má člověk složiti, aby se proti náramné škodě pojistil! Toť nestojí ani za řeč. Jeďte se ranou, pane kolego! Já dám zejtra zapřáhnouti, a nežli se nadějeme, bude po starosti.“

„Ano, pane kolego! já pojedu s vámi,“ řekl mladý pojezdný; pak se obrátil zase k domácí dceři, a za pět minut vězel s ní poznovu v tak hluboké rozprávce, že na všechno krupobití, na správce i na Prahu zapomněl.

Ale druhého dne přišel určitě zas do dvora; tu měl však správec nějaké důležité řízení a protož nemohl pro dnešek do Prahy. Pan pojezdný se nehněval; neboť mohl zase hodně dlouho s Eminkou se baviti, a tu dbal šlaka o kroupy. Příštího dne přišlo jim zas něco přes příč, a tak se odkládala cesta ode dne ke dni, až se na ni docela zapomnělo. Dějeť se tak často a křehký člověk zapomene rád na pravidlo: Co máš udělati, udělej hned a neotálej! na to zapomene, a pak má z toho obyčejně samou škodu.

Mezi tím požádal pan pojezdný o ruku hezounké Eminky, a rodiče mu ji radostně přiřknuli. Tuť bylo jen řeči o svatbě, o věnu a co se vůbec v takových případnostech mluvívá, tak že v celém dvoře ani živá duše na to nepomyslila, že by mohlo potlouci. Do příštího adventu měla býti svatba; pan ženich měl na popil. Pan tchán přepočítával své kapitály, špoulil radostně ústa a řekl potom k paní nastávající tchýni:

„Ty, po žních pomyslíme na to opravdu. Svijanský statek je na prodej. Co myslíš? nelíbí se ti? Do podzimku bychom se tam snadně spořádali, a pak bychom slavili svatbu pod vlastní střechou.“

Paní správcová se usmála a byla velmi spokojena, neboť Svijanský statek byl velmi pěkný a výnosný, a mezi vlastními stěnami byla by přece ještě raději bydlela, nežli mezi pronajatými. A takž byli všickni plní dobré naděje a nikdo nepomyslil, že by se to mohlo všecko zvrtnouti.

*

Tak utekly asi tři neděle. Obloha byla pořád jasná, slunéčko hřálo a boží úroda stála na polích, až se klasy ohýbaly. Na druhý týden mělo se začít sekati, neboť již všechno žloutlo. Červinka řekl k paní Kateřině:

„Matko, pro letošek jsme ty peníze přece jen z okna vyhodili!“

Rychtář se potutelně usmíval, kdykoli konšela potkal, a nezapomněl říci:

„Nu, holečku? není to hezky, že máme peníze v kapse?“ — ale pan správec čítal mezi tím pořád zprávy o neštěstí na polích, a pokaždé mu při tom srdce tlouklo a pokaždé mumlal při tom pro sebe:

„Příští rok to dozajista nezanedbám.“

Tak uběhlo ještě několik dní, a již se začaly kosy naklepávati a srpy ostřiti a po celé vsi nebylo tesklivé tváře viděti. Tu nastal parný den, ba jeden z nejparnějších. Povětří se horkem slunečních paprsků jen jen třáslo a po větříčku nebylo kolem ani pocitu. Ani lupínek se nepohnul, ptáček nezazpíval, sotva že semtam některý motýl popolítnul. Na poli nebylo živé duše a po domech se to jen vláčelo.

To bylo dopoledne. Po poledni to vypadalo ještě hůř; byloť parno až k zalknutí. Najednou, asi tak o třetí hodině, okázalo se daleko na západě několik šedivých obláčků. Pomalu vystupovaly ale výš a výš, pak se srážely a vypadaly jako bělavé, lesknoucí se hory. Za nimi to ale vyvstávalo jako veliká, široká stěna, celá šedivá, semtam tmavohnědá. Slunce se ukrylo a místo denního světla nastával soumrak. Teď začaly vlaštovky prudce poletovati a semtam zakrákoral v širém poli havran a letěl k blízkému lesíku.

Najednou se začal vítr dělati; těžké klasy se kolíbaly jako vlny na velikém jezeru a stromoví šustělo; v tom to náhle zafičelo, semtam začaly okenice bouchati a povětří se naplnilo kotoučemi šedivého prachu. Strhnul se prudký vítr.

Skoro poděšen touto náhlou změnou povětří vstoupil Červinka na práh svého stavení a zvolal:

„Kateřino, to bude boží dopuštění!“

Semtam vykukovaly hlavy z oken anebo ze dveří, ale jakoby byly všechny veselé tváře zmizely, všechno vypadalo sklíčeně.

A pořád to přicházelo blíž a blíž. Mračna se trhala a zase srážela, a v dálce hučel hrom a ze dne se dělala noc. Zde to bouchlo zas okenicí, tu sletělo prkno, tam praskaly větve; kde bylo co živého, zalézalo pod střechu.

„Snad se to přežene,“ řekla paní Kateřina. „Podívej se, staroušku! Vítr se trochu utišil.“

„Dej Pán Bůh!“ odpovídal hospodář se srdcem stísněným. „Ha! Pane Bože, co to bylo?“

V tom okamžení zablesklo se totiž před ním tak silně, že mu přešel zrak, a hned na to začal rachotit hrom, jakoby se obloha na tisíc kusů bořila. Tak strašlivě to nad nimi burácelo.

„Podívej se, teď začíná pokrápat!“ zvolal Červinka. „Teď se to teprva přižene.“

A v skutku otevřela se stavidla nebeská a kapka po kapce začala tleskati na střechu, na zápraží a na okna. Každá kapka byla jako holubí vejce. Za chvíli padaly houšť a houšť, konečně to hučelo, jakoby lil z konví, a brzo hnal se po návsi hrčící potok.

„Lijavec nám neuškodí,“ řekl Červinka; „jen jestli nepřijde nic horšího.“

Ale sotva bylo to slovo z úst, tu to začalo v povětří divně hrčet a rachotit, i přivalilo se ještě černější mračno, a vítr se vztekal, hrom hučel a najednou to začalo cinkat — cink, cink — prask! tu drnčelo okno.

„Pane na výsostech!“ zvolal Červinka, „to je krupobití! Ženo, vyvěs okna, sice nám nezůstane celá tabulka!“

Bez prodlení dal se také sám do práce, vysadil okno, ale což to pomohlo? sotva je měl venku, cink, cink! byly druhé již potlučeny, střepy lítaly po sednici, a v okamžení byla plná podlaha ledovce a vody.

„Nech toho, matko, nech!“ zvolal hospodář. „Ještě ti vlítne kus skla do očí. Zde není žádné pomoci, nežli božího smilování!“

S křikem sbíhaly se nyní děti, a jsouce na smrt poděšeny, vinuly se k otci a matce, jenžto se snažili je utišiti; ale pro náramný hluk nebylo skoro ani slova rozuměti. S hrůzou stáli všickni při sobě; děti plakaly a křičely, matka lomila rukama a otec hleděl malomyslně na krutý boj rozsápaných živlů. A přece neviděl skoro nic jiného, nežli divé zmítání se ledových krup, velikých jako vlaské ořechy. Jakoby je někdo vystřeloval, lítaly a praskaly, a tloukly, drtily, hubily, a mezi to skučel vítr, švihaly zažloutlé blesky a hučel strašlivý hrom, až se nebe i země otřásaly.

To trvalo asi pět minut; ale nešťastným vesničanům zdálo se to býti celou věčností. Potom začal hluk tichnouti, ledovec či kroupy zmizely, vítr povolil, bouřka přecházela, s oblak padala jenom sem tam těžká krůpěj, obloha se vyjasnila a najednou zářilo zase jasné slunce na modrém klenutí nebeském.

* * *

Ale jaká změna stala se za ten krátký čas po celé dědině!

Na smrt bledí a ulekaní vybíhali teď lidé z domů a hleděli divým zrakem na strašlivou spoustu, která se všude jevila. Po návsi ležely ještě hromady ledu, a mezi tím válely se větve úrodných stromů, lupení a ovoce, všecko bylo potlučeno. Po zahradách nebylo kusa zeleniny, všecko bylo vymleto, vyrváno, záhony všechny zkaženy a zanešeny.

Což tu bylo bědování! Někteří plakali, druzí lomili rukama, jiní zase křičeli, a takž byl nářek a žalování, kam se člověk podíval. A což teprva, když to všecko na pole vyběhlo! Tu teprva bylo neštěstí viděti. Ani památky nebylo tu po bohaté úrodě, na kterou se ještě před několika hodinami již kosy byly brousily. Kroupy byly žence předešly a zdělaly obilí, že tu leželo polámáno, zdrcháno, zdrceno a do země vtlučeno, na nížto se bylo nedávno ještě tak pyšně houpalo!

Na první pohled poznali ubozí rolníci svou hroznou škodu a příští bídu. Tu nebylo utěšení, nebylo rady, nebylo pomoci, a všickni bědovali, naříkali, ba také proklínali. Odkud měli celou domácnost až do příštích žní vydržovati? čím dobytek živiti a z čeho měli na novo zasíti?

Teď se pan rychtář neusmíval, když potkal opatrného konšela. Dostalt hořké naučení i s bohatými sousedy, kteří nechtěli o pojištění slyšeti. Nejenom že trpěli náramnou škodu z potlučené úrody, ale oni byli také bez přivolení obce smlouvu stran lesa na svou ruku uzavřeli a musili teď ještě hromadu spýčeného čili takových peněz platiti, které se dávají, když při nějaké smlouvě jedna strana ustoupí.

A jak si počínal pan správec a vrchnostenský pachtýř? Ten si dělal ty nejtrpčí výčitky, že byl pojištění zameškal. Na Svijanský statek nebylo teď ani pomyšlení, i dceřina svatba musila se odložiti, a pan pojezdný musil býti spokojen; ale on měl beztoho plnou hlavu jiných starostí, protože mu také potlouklo.

Teď nezbývalo všem nic jiného než pouhá lítost; jenom že jim nic nepomáhala. Jak si kdo ustlal, tak si musil lehnouti.

A když bylo v celé vsi hlasitého nářku, vyjímaje něco málo stavení, kdež byli rady opatrnosti poslechli: tu vešel Červinka do své komůrky a děkoval Bohu, že mu vštípil myšlénku nelitovati malého vydání, aby si větší sumu zachoval. Pak šel do města, a když se vyzdvihla komise, dostal na vídeňský celou sumu, v které byl své pole pojistil, a oči jeho se leskly, když ty peníze před milou ženou na stůl vysázel.

„Tu to máš, stará!“ řekl při tom. „Krom Boha máme za ty peníze beztoho jen tobě co děkovati. Teď můžeš louku koupiti.“

„Teď ne, milý muži!“ odpověděla paní Kateřina a položila mu ruku okolo krku. „Je tu mnoho přátel, kteří budou spíše nějakou pomoc nežli my louku potřebovati. Vždyť si snad ještě později k ní pomůžeme.“

A poctivý hospodář rozuměl své milé ženě. „Dobře tak, má stará!“ řekl. „Louka může čekati.“ Pak vzal čtyry sta a šel k nejbližším sousedům, jež bylo neštěstí nejhůře zastihlo; těm je půjčil bez úroků, a radostné slze leskly se mu v očích, když se zas k manželce navrátil.

„Milá matko,“ řekl, „dnes jsme udělali čtyry lidi šťastné.“

A žena jeho byla plna radosti; — a louka? — nu, tať nemohla utéci…

Příštího roku nebylo v celé vsi ani človíčka, jenž by se byl krupobití strachoval. Všickni se hezky časně pojistili, neboť byli z vlastní škody opatrnosti nabyli.

A což ty, milý čtenáři? Jsi ty již opatrný anebo tě musí teprva neštěstí potkati?… Pro letošek nepůjdeš arci do asekurace; ale nezapomeň na ni léta příštího, a pak nezapomeň, že je vůbec v živobytí lidském mnoho případností, kdež je třeba opatrnosti! Neodkládej, cokoli učiniti máš!