Omladina a pokrokové hnutí/Vnitřní poměry

Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý
Nové Proudy	Vnitřní poměry	Duševní práce

Údaje o textu
Titulek:	Vnitřní poměry
Autor:	Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj:	VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive
Vydáno:	Vlastním nákladem 1902. s. 143 – 149.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Omladina

Domněnka, jakoby pokrokové hnutí bylo od prvopočátku myšlenkově jednolité a teprve později ztroskotalo se o různost názorů, jest zcela mylná. V pokrokovém hnuti již od jeho vzniku naráželo na se několik odstínů, které vývojem nabyly určité tvářnosti. Většina pokrokového studentstva pokládala se za krajní mladočeské křídlo (Sokol, Rašín, A. Dutka, Grossman, ba i dr. Baxa atd.). Pokrokář JUC. Ant. Čížek byl se svolením redakce »Neodvislosti« tajemníkem poslaneckého klubu svobodomyslné strany, a Prokop Grégr, nynější spolumajitel »Národních Listů« byl jedním z jeho nerozlučných kamarádů. Doufalo so proto ještě, že se »Národní Listy« později dostanou do rukou živlů pokrokových. Škába, Soukup, Al. Hajn atd. naopak zase chýlili se k socialismu. Krajcz, Poustka atd. k realismu: někteří kolísali uprostřed všech těchto ideí a směrů. Osobní styky, jisté společné cíle, touha po reformách, pronásledováni se strany úřadů i veřejnosti vehnaly však do jednoho tábora nejrůznější individuality. My, dělnická mládež pokroková, lnuli jsme tělem i duší až na malé vyjimky k socialismu. Súčastnili jsme se skoro všech projevů, sociálními demokraty pořádaných.

I mladočeši chovali se k sociálním demokratům před vyjimečným stavem jinak než dnes. Referovali o jejich schůzích, nepřidržujíce se nynější umlčovací taktiky. Na některé z těchto schůzí se i osobně dostavili: na Střelecký ostrov přišli ku př. dne 16. dubna 1893 delegáti klubu mladočeských poslanců hr. Kounic, prof. T. G. Masaryk a dr. Koldinský. Sociální demokraté, vzdor svému odporu k mladočechům. dovolávali se u nich pomoci pro všeobecné, rovné a přímé hlasovací právo. V Brně byl poměr mezi mladočechy a sociální demokracií tak blízký, že se v roce 1892 osmělil dr. Stránský s J. Čermákem žádati brněnské soudruhy, aby propůjčili lidové straně za honorář na čas dobrého řečníka!.... Dr. Stránský také velmi mnoho sociálních demokratů obhajoval před c. k. soudy.

Mezi dělnickou mládeží pokrokovou a sociálními demokraty, desorganisovanými a prožívajícími velikou krisi, byl poměr dosti přátelský; k některým (Dědicovi, Šturcovi atd.) více, k některým (Vondřichovi, Krajikovi atd.) méně. Bujelo tehdy v Praze v jejich kruzích nadobyčejně mnoho osobních sporů, nechutných tahanic, vzájemných neurvalostí a nesprávného výkladu mnohých zásad. To nás, kteří jsme byli v prvém květu zaníceného mládí, odpuzovalo. Nedovedli jsme si odmyslit zásady od lidí, nedovedli jsme ve své nezkušenosti pochopiti příčiny, z nichž žalostný stav sociální demokracie vyvíral. Stáli jsme proto jednou nohou ve hnutí socialistickém, druhou nohou ve hnutí pokrokovém. Naše odznaky: rudá páska přes prsa a čamara, které jsme většinou nosili, byly dobrou charakteristikou tehdejšího stadia dělnické mládeže pokrokové, nacionalismem i socialismem silně zachvácené.

Pokrokové studentstvo, bedlivě sledující naše vystupování, znenáhla si na nás zvyklo a hledalo v nás spojence. Na schůzi u Friedlandra, vskutku pamětihodné, došlo k těsnějšímu našemu sblížení. Mládež dělnická obsadila jednu polovinu místnosti, mládež studentská druhou. Po rozhovoru o nějakém thematu seskupili se kolem nás studenti a vyptávali se na naše přesvědčení. »Shodujeme se ve většině zásad s vámi«, odpovídali jsme a po delší debatě bylo nám nabídnuto, abychom volili své zástupce do výkonného výboru pokrokové strany. S netajenou radostí přijali jsme tuto nabídku a svolali dne 18. listopadu 1892 dělnickou mládež pokrokovou na důvěrnou schůzi dle § 2. ku »Pštrosům«. Za delegáty do výkonného výboru na ni zvoleni: J. Dutka, A. Holzbach a já. Tím okamžikem srostli jsme s pokrokovým hnutím úplně.

První společná schůze výkonného výboru pokrokové strany konala se již v místnostech »Nových Proudů«. Ačkoliv jsme se s mnohými pokrokovými studenty znali, přece jsme byli rozechvěni, když jsme měli s nimi zasednouti a rokovati. Cítili jsme se proti nim duševně značně slabšími. Měli nejen intelektuální převahu a energii, ale i kus práce za sebou, před kterou jsme cítili úctu; studenti chovali se k nám zeela nenuceně, nabídli nám místo a jednání počalo. Přítomni byli: dr. Al. Rašín, J. Škába, Skorkovský. MUC. L. Dutka atd. Slečna B. S. pilně vařila ve velkém syčícím samovaru čaj, jímž každého s roztomilostí ženám tolik slušící, neúnavně podílela. Můj kamarád X. chopil se také číšky před ním stojící, přisunul ji k ústům a pil — brr! —tvář jeho se komicky hloupě se.šklebila a div požitý nápoj nevyplivl, čaj byl bez rumu, bez citronu a bez jakékoliv chuti. Na takový lektvar nebyl ubožák zvyklý. Přece však se přemohl, a aby se neřeklo, že je mlsnota, obětoval se a vypil ve jménu světoborné solidarity — sedm číšek tohoto nápoje, který v něm z počátku vzbuzoval hrůzu! Čím více ho pil. tím více mu chutnal. Po této episodě sledoval jsem rozhovor výkonného výboru: běžná situace, potřelm svolání nekolika schůzí atd. byly jeho programem. K desáté hodině jsme se rozešli.

Takových schůzí, zcela nezávadných, měli jsme před výjimečným stavem slušný počet. Zabývaly se veskrze otázkami politickými, kulturními nebo sociálními, jaké i v jiných výkonných výborech stran jsou přetřásány, aniž by daly úřadům příčinu ke zvláštním opatřením. K věci studentské a dělnické, záležitosti »Slavie« a ostatních akademických spolků, poměr k církvi a k pohlavní otázce v těchto schůzích projednávány. Mnozí z pokrokářů nemohli srovnati se svým přesvědčením setrvání v církvi, se kterou nesouhlasili a proto se dávali škrtnouti ze seznamů věřících (JUC. Ant. Čížek, J. V. Lorenc. Ant. Hajn. V. čížek. P. Veselý, J. Škába atd.) Mládí, neodolatelně pravdivé jako smrt, žádalo na všecko odpověď a obdrželo-li ji. vyvodilo z ní své důsledky. Se vzrůstem duch tento sílil, s úpadkem jeho mizel... Proto přece bylo však pokrokářství do posledního dechu nejnesmířlivějším odpůrcem klerikalismu. Také pohlavní otázka přirozeně tloukla na brány pokrokového hnutí; tloukla velmi dotíravě, neboť hnutí samo kotvilo mezi dorůstající generací, pro kterou byla zajisté akutní. Utvořily se proto dokonce ve hnutí dva tábory, které se vášnivě potíraly: »mravná parta« a »nemravná parta«. Tito hájili volnost v pohlavním obcování, pokud tato nikomu neškodí, dočasnou nutnost užívání prostituce, oprávněnost preventivních prostředků a pod., oni pohlavní čistotu, jednomanželství atd. K »mravné« partě hlásili se ku př.: Ant. Hajn. Fr. Miláček, J. B. z Krajczrů, k »nemravné« JUC. Ant. Čížek, dr. Al. Rašín, K. Stan. Sokol, J. Škába a jiní. »Mravná parta« žila značně pod vlivem L. N. Tolstého a T. G. Masaryka. Tyto otázky, jimiž se výkonný výbor pokrokové strany časem zabýval, řešeny na důvěrných schůzích i v soukromých kroužcích.

Výkonný výbor pokrokové strany nesestával však stále z jedněch osob, naopak měnivost jejich byla veliká. Chodili do něho: JUC. Ant. Čížek, J. Škába, Ant. Hajn, K. St. Sokol Alb. Dutka, J. Truhlář, Ad. Dostál, E. Beneš, Skorkovský, Al. Rašín a jiní. Mimo nich nejčastějšími hosty v »Nových Proudech« byli: Fr. Tůma, redaktor »Záře«, v pokrokových redakcích i na schůzích pravý všudybyl, dobrácký Chadim, který se později z nešťastné lásky zastřelil, B. Němec, F. Šrekr, Em. ryt. z Čenkova, Hugo Kosterka, zemřely V. Čížek, Frant. Hek, J. B. z Krajczů, Al. Tuček, St. K. Neumann, M. Fučík, Fr. Miláček, Liduška Vlkova, nynější choť Ant. Hajna, Grossman, F. V. Lorenc, J. Třebický, povždy blaženě usměvavý vtipkář Raše, Jirásek. Bulský. Jandač, F. Duda, F. Urbánek, Klíma, J. V. Havránek atd. Mládež všech stavů nalezla tam útulek.

Co dělalo pobyt v »Nových Proudech« všem milým, byla sama osoba jejich redaktora. Na J. Škábu jsme si neobyčejně zvykli. Bloudívali jsme s ním v noci po ulicích, ba i do polí jsme zabrousili a zpívali jako ti šťastní, volní, bezstarostní ptáci. Nezištností, dobrotou srdce, pohotovostí k činu, sklonem k socialismu stal se J. Škába mezi dělnickou mládeží velmi oblíbeným. Bohužel jeho socialism, více citový než ideový, byl asi příčinou zarážející pozdější jeho přeměny. V roce 1898 se však do redakce »Nových Proudů« každý rád podíval; až toho neodbytové, všude se uhnizďující, zneužívali. V tu dobu, před stahujícím se mračnem výjimečného stavu, dostoupil společenský život v pokrokovém hnutí nejvyšší srdečnosti. Rozdíly mezi studenty a dělníky mizely; ovšem ne všude; leckde sbratřily se oba stavy pouze ve »špicích« a čím dále se šlo do širších kruhů, tím více byly si cizími.